Co se stalo s Čechy ? Rozhlédli se po Evropě a zjistili, že opravdu nejsou geneticky stavění na multikulti. Historicky se přes naši malou zem uprostřed Evropy přehnalo kdeco, jsme malinký národ a na všechno cizí se tedy díváme s velkou nedůvěrou. Jediné cizí etnikum na našem území nám už několik století dokazuje, že integrace není možná, pokud ono etnikum prostě nechce. A nepomůže nic, ani peníze, ani inkluze, nic. Tak jsme si zvykli a doplácíme na to na všech frontách. Migrace existovala vždy, vždy chtěl někdo jít za lepším životem, možnostmi nebo prostě jen zkoušel štěstí. Proč ne ? Ale mně osobně stačil týden v Paříži, abych se velmi ráda vrátila domů a věděla, co tady rozhodně nechci ! Když někomu podám pomocnou ruku a on mi za to vyvraždí rodinu, nebudu to zkoušet znovu a znovu. S Čechy se nestalo nic, ale Evropa se zbláznila. A my se po všech historických zkušenostech odmítáme zbláznit také.
„Jediné cizí etnikum na našem území nám už několik století dokazuje, že integrace není možná…“ – A co vietnamská komunita?
Zase propagace zasílání munice na Ukrajinu měla tu dokladatelnou hodnotu, že tem zbytečně umírají další Ukrajinci a Rusové. Na rozdíl od nich ostatní, tj. politici, kteří o tom rozhodují a novináři, kteří to podporují jsou z obliga.
Taky může být fajn si uvědomit, že o munici na Ukrajinu nepsali ti stejní novináři jako o záchranném tlačítku v metru.
Žurnalistika je už z principu dost nevděčná profese, protože v sobě skrývá obrovský vliv, a tedy i moc. Navíc často sděluje nepopulární názory, je propojená s politikou a ano, mnohdy je velmi snadno ovlivnitelná.
To ale neznamená, že všichni novináři jsou zkorumpovaní a působí jen to špatné. Právě teď může někde nějaký takový psát zaujatý článek na podporu někoho mocného, ale jinde nějaký jiný píše třeba o sbírce pro nemocné dítě, která se tím pádem rozšíří mezi lidi daleko snáz a rychleji.
Pro mě osobně jsou třeba velkým přínosem Pozitivní zprávy. Jen malý portál, jméno je všeříkající. Sice mi neopraví pračku, nepostaví dům ani neoloupou brambory, ale vnesou mi do šedého dne spoustu nových barev, naděje a povzbuzení. A to se zvlášť v dnešní době obrovsky počítá.
Tak nepiš, když ti vadí kritika. V povolání, které přináší dokladatelné hodnoty pro druhé, budeš potřebnější.
Žurnalistika/novinařina ale přináší dokladatelné hodnoty pro druhé. Pokud chcete co nejsyrovější příklad, který jde opravdu až na dřeň těch nejzákladnějších lidských hodnot, tak nedávno tragicky zahynul pán, který spadl pod metro, média se okamžitě masivně rozepsala o nouzovém tlačítku (o kterém do té doby stěží kdo věděl) a zanedlouho potom do kolejiště metra spadla opilá žena a spolucestující už hned mířili k tlačítku, což jí zachránilo život.
Dobrý den, Barboro, u nás v práci také byl průzkum toho, jestli jsme zažili nějakou formu obtěžování (ať už slovní, nebo fyzickou). Výsledek byl také šokující. Ale zvláštní na tom bylo, že odpovědělo pouze 8% ze všech zaměstnanců. Předpokládám tedy, že odpověděli ve většině případů pouze ti, kteří se právě s něčím takovým setkali. A když se to pak vztáhne jako "reprezentativní vzorek" na celou organizaci, tak vám z toho vyjde, že vlastně není téměř nikdo, kdo by nějakou formu obtěžování nezažil (nadsázka; já jsem se s tím nesetkala, ale právě proto jsem se rozhodla, že ten dotazník vyplním, abych trošku vyrovnala misky vah). Stejně tak i to šetření Úřadu vlády mohlo mít nějaký vlastní reprezentativní vzorek, který ale ne nutně musí zohlednit všechny.
Zdravím a děkuji za vysvětlení metodiky, to je samozřejmě důležitý faktor. Ale myslím si, že autoři průzkumu provedeného pro vládu byli dostatečně proškolení, aby s touto možností počítali a průzkum tomu přizpůsobili. Tedy že například nenazvali dotazník rovnou „Průzkum sexuálního obtěžování v MHD“, ale otázky mířené tím směrem začali v dotazníku pokládat až později.
Průzkum (Odkaz ) jsem si přečetla – nenašla jsem v něm jednoznačně, v jakém pořadí byly otázky pokládané, zdá se ale, že první byly otázky na demografické údaje, pak na používání MHD a teprve potom na zkušenosti se sexuálním obtěžováním.
Uvádí se tam také: „Dotázaní byli vybíráni metodou kvótního výběru, data jsou reprezentativní z hlediska rozložení pohlaví, věku, nejvyššího dosaženého vzdělání, velikosti obce bydliště a kraje.“ A „výběrový soubor byl reprezentativní na populaci ČR. Kvótní výběr dle pohlaví, věku, vzdělání, velikosti místa bydliště a kraje.“ Což nezní, jako kdyby zohlednili pouze ty, kteří se rozhodnou odpovědět na základě tématu dotazníku.
Jak se tu hned na začátku téhle "bubliny" psalo:
"ať se schválně zkusí poptat nějaké ženy nebo dívky ze svého okolí (sestry, kamarádky, mamky, přítelkyně), jestli se jí někdy něco podobného stalo".
Tak mě to nedalo a uděla jsem to (přiznávám, že ne každé jsem měl koule na to se zeptat).
Výsledek 42 dotazů (rodina, kamarádky, kolegyně v práci) a 0 takových zkušeností.
A stále připomínám, že nepopírám, že se něco takového děje...
Tak to musím ocenit, že jste se opravdu zeptal. Pokud zkušeností bylo 0, jedině dobře a jsem ráda, že ne v každého sociálním kruhu ta zkušenost je. Já mám zkušenost vlastní a potom dvě od kamarádek/kolegyň, které ji měly opravdu extrémní (šlo o únos).
Jak jste napsala výše, 1 z 1 000 000 byla nadsázka. A pokud vám to uniklo, byl to komentář na vaš komentář, ne na komentář k článku.
A zkuste použít selký rozum...
Kde se najednom místě mohlo vyjádřit 2 miliony žen ?
Tím samozřejmě nepopírám, že se něco takového děje a asi i v počtu, který by kde koho překvapil.
To nebyl průzkum, kterého by se zúčastnily 2 miliony žen. Použil se tam tzv. reprezentativní vzorek populace. Celkem bylo účastníků 1 009. Z toho vyšlo, že 35 % žen zažilo nějakou formu sexuálního obtěžování.
Dost šokující je především pasáž, že 7 % žen zažilo v MHD dokonce pokus o znásilnění.
Ještě Vám dám jeden zdroj, tentokrát opravdu nezpracovaný vládou. Anketu na Redditu, 2 roky starou. Odkaz
Je to samozřejmě úplně neprofesionální výzkum, je tam velký faktor toho, že jde o Reddit (což ovlivňuje složení a věk hlasujících apod.). Ale i tak Vám to může dát nějaký obrázek.
Hlasovalo tam 474 žen. Z toho pouze 20 % nikdy žádnou uvedenou formu sexuálního obtěžování/násilí nezažilo. 41 % zažilo slovní obtěžování, 30 % zažilo fyzické (= osahávání) a 9 % bylo donuceno k sexu proti svojí vůli, ať už v bezbrannosti, anebo přímo násilím.
Jak jsem napsal, uvedené množství (cca 2 miliony) je absolutně nereálné = nevěrohodné.
To, že to někdo někde napíše, ještě neznamená, že to je pravda.
Zrovna tak jako když někdo předloží úplně náhodnou, ničím nepodloženou a extrémně nízkou statistiku „1 z 1 000 000“. Dejte mi důvod, proč zrovna Vaše by měla být pravdivější a reálnější než ta oficiální.
Argument „dělala to vláda → je to lež“ nebo „já jsem nikdy žádné obtěžování ženy neviděl“ neberu.
Tak limita je jasná.
Zákon proti zírání nemůže existovat.
Jelikož není možno dát správný limit + zírání nikoho nezraňuje.
(A než se kdokoliv pokusí říct, že jsem jenom perverzák co zírá, jako už tady někteří na jiné říkali, tak ne. Já ani veřejnou dopravu nevyužívám. Jenom o tomto "zákoně" doopravdy přemyšlím, narozdíl od některých)
Zraňuje. Nemusí to být hned trauma, ale pokud je to kvůli chlípnosti, tak jde přinejmenším o ponížení a objektifikaci. Nemluvě o tom, že když vás ten člověk pak vidí vystoupit, tak vás k tomu začne pronásledovat nepříjemné vědomí, že takovýhle člověk má představu, kde bydlíte nebo kterými spoji jezdíte.
„Je to těžké dobře vymezit“ za mě není důvod k „Nebudeme to řešit“. Tím se akorát dává na srozuměnou, že je to vlastně v pořádku a že když to budu dělat, tak nepřijde žádný postih.
Osobně nejsem pro to, aby se to přímo uzákonilo, ale pro to, aby se dávalo najevo, že to není v pořádku. Ne že každý dlouhý, intenzivní pohled je nezbytně predátorský, ale má velký sklon tak působit.
Podle statistik necelé 2 miliony ?
Kde se takový "výzkum" dělal (myšleno v takovém rozsahu) ?
Nereálné a nesmyslné !
Je to uvedené v článku.
„Impulzem k vytvoření této iniciativy byla podle samotné autorky data publikovaná v roce 2021 Úřadem vlády. Podle těchto dat je obtěžování v české veřejné dopravě tak častým jevem, že se s ním v určité podobě setkala každá třetí žena a každý desátý muž.“
Viděla jsem před časem jedno video z podcastu (STANDASHOW), kde tvůrce (muž) právě tematiku obtěžování rozebíral. Také čerpal z oficiálních statistik a také šlo o překvapivě vysoké číslo, kterému se těžko věří (tuším 32 % žen). Okomentoval to tím způsobem, že se to na první pohled zdá jako nepřiměřeně vysoké číslo. Ale že kdo tomu nevěří, ať se schválně zkusí poptat nějaké ženy nebo dívky ze svého okolí (sestry, kamarádky, mamky, přítelkyně), jestli se jí někdy něco podobného stalo. A pak může být sám překvapený, kolikrát je odpověď „ano“.
Je vidět, že vám nevadí míchat jablka s hruškami nebo vám dělá problém pochopit psaný text.
V tom případě mi dovolte se opravit. Komentující přede mnou se domnívá, že naprosté většině žen, které zažily obtěžování, se to stalo kvůli výrazně odhalujícímu nebo jinak vyzývavému oblečení. Žen se zkušeností s obtěžováním v MHD jsou dle statistiky necelé 2 miliony. Podle té „jedné ženy z milionu“ tedy normální oblečení nosily ani ne 2 z nich a příběhů o obtěžování navzdory normálnímu oblečení by mělo být extrémně málo. Jenže ono je jich až příliš. Na základě toho té domněnce o 1 ženě z milionu nevěřím.
I když to podle všeho byla záměrná nadsázka, je mýtus, že obtěžování se téměř výhradně týká jen spoře oděných žen. (Stejný mýtus platí i u znásilnění.)
Pointa je, že pokud to bude v zákoně, tak se to bude zneužívat.
Jedno MeToo už stačilo.
Pokud by se to teoreticky mělo uzákonit, pak se ten zákon musí nastavit správně, právě aby nedocházelo k falešnému obviňování (které je stejně tak odporné jako samotné sexuální obtěžování). Na to by měly být zase jiné kampaně nebo iniciativy. Neodhadnu, jak moc radikální by to bylo, ale jeden nápad je třeba využívat v MHD za tímhle účelem kamery a bez jejich potvrzení nějaké obvinění brát jako neprůkazné. To ale opět pouze v případě, že by se tato forma obtěžování uzákonila.
Celkově u sexuálního obtěžování prostě je a vždycky bude problém, že se bez známek fyzického násilí těžko dokazuje zpětně. Což může být komplikace pro oběť, ale právě taky pro křivě obviněného. Proto si myslím, že má smysl podporovat prevenci – tedy aby v co nejvíce případech k žádnému obtěžování ani nedošlo a tím pádem se to nemuselo řešit.
Ze stejného důvodu nesmí definice sexuálního obtěžování být ani příliš široká (to by pak nikdo nebyl potrestaný), ale ani příliš volná (to by pak všichni byli trestaní za všechno). Potíž je najít tu správnou, rozumnou rovnováhu.
Pokud podle dat uvedených v článku zažila obtěžování ve veřejné dopravě každá třetí žena, tak mi Vaše statistika dost zásadně nevychází. Stejně tak, pokud si pročtete ty příběhy publikované na stránkách té neziskovky. Které doslova prokazují opak toho, že by se toto mělo stát maximálně 5 ženám v celé ČR.
Upřímně, čím urputněji i po takto podrobných vylíčeních někteří lidé stále volají po ještě přesnější a ještě úžeji vymezené definici „zírání“ nebo „úlisného pohledu“, tím více mi to vyznívá jako výmluva. Ne jako pokus o nějaký kompromis a správné nastavení, ale jako pokus osočit tu kampaň, že je vlastně nemožná a nesmyslná a že „dívání“ a „zírání“ vlastně rozlišit nejde. Protože, koneckonců, dotyčný si přece může dělat, co chce a jak chce, a nikdo nemá právo mu do toho jakkoliv mluvit (typický český přístup ke všemu).
Kdyby to opravdu rozlišit nešlo, tak to nejsou dvě různá slova.
Jenže i kdybyste takovému člověku dali absolutně anatomicko-fyzicko-matematicky přesnou definici „zírání“, nebude spokojený. Odbyde to slovy „No, ale kdo to jako bude kontrolovat nebo zpětně zjišťovat“ nebo tak něco.
Kdyby šlo třeba o znásilnění, budete taky pochybovačně rozebírat, jakým tónem, s jakou zvukovou frekvencí a s jakým tempem hlasu oběť řekla „ne“ (jestli to náhodou neznělo jakože dvojznačně)? Nebo pokud to neřekla a jen vrtěla hlavou nebo odstrkovala, tak s jakou mírou svalové motoriky to bylo a kolik sekund? Nebo hexa kód barvy jejího trička, úhel výstřihu atd.?
Jestli jsem pochopila, pointou kampaně není anatomicko-fyzicko-matematicky přesně vymezit zírání. Ani pro běžné lidi, ani pro soudce. Pointou kampaně je přimět lidi zamyslet se nad tím, že „zírat“ v definici selského rozumu (= dlouho a upřeně se na někoho dívat) může být ostatním nepříjemné a často, i když NE vždy, je to s chlípným záměrem. Ano, někomu pozornost dělá dobře, ale nemělo by se to brát jako obecné pravidlo.
No..ono to ani nejde pochopit...!! A nedělejte z Čechů něco jiného..není to pravda,jsme jako všichni ostatní...tohle ,,,Češi nechápou mě opravu nadzvedá,,
Tohle celé je prostě jen nesmysl vytvořený v hlavě jedné neúspěšné zelené aktivistky, co se snaží zviditelnit a nafouknout každou blbost..
Lidi prostě koukají na to,co jim ti ostatní ukáží!! Když se žena obleče tak,aby odkryla to co sama chce...ona sama si přece volí co si vezme na sebe,tak se lidi dívají, to co vidí...pokud nechce aby se jí někdo díval na dekolt,ať ho nenosí
To dá rozum...takže tyhle kraviny..si nechte.!!
Děje se to i ženám, které jsou oblečené naprosto normálně (neodhaleně) nebo dokonce až cudně. Co byste řekl k tomuto?
Děkuji za přínosný článek, s užíváním ChatGPT už nějaké zkušenosti mám, jsem ale laik, takže mi tento formát článku sedl přesně tak akorát.
S ChatemGPT jsem hodně opatrná, co se týká jakéhokoli vyhledávání nebo ověřování informací, protože mi velmi často předkládá neexistující studie i jiné zdroje a celkově mi občas dává nesprávné informace; v tomto směru ho používám spíše pro rychlé přehledy něčeho, které si v případě potřeby ještě ověřím, ale u důležitých témat, která třeba potřebuji do práce, si jen na ChatGPT spoléhat netroufám.
(Je ale fakt, že používám neplacenou verzi a nezkoušela jsem zatím do promptu zapojit personu.)
Na generování a úpravu textu pro pracovní účely je ale perfektní. Zrovna nedávno mi pomáhal přeformátovat data v jedné rozsáhlé tabulce a ušetřil mi minimálně polovinu času, kterou bych tomu jinak musela věnovat.
Za mě rozhodně velmi cenný nástroj s obrovským potenciálem, který dokáže ušetřit spoustu práce, u které úspora času ničemu nevadí a naopak je výhodou. Je ale potřeba ho využívat s obezřetností a nezapomínat přitom na skutečný život. 🙂 Shrnula bych příslovím „Důvěřuj, ale prověřuj“.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Tento komentář byl smazán uživatelem.
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
A zkoušel jste si o tom člověku vůbec vyhledat, jestli se na nějaké charitativní činnosti podílí? Vícero zdrojů potvrzuje, že ano, a to velmi štědře. Založil několik nadací (dnes nejvýznamnější je Larry Ellison Foundation), daroval peníze univerzitám, investoval do podpory výzkumu různých nemocí a jejich léčby (např. daroval 200 milionů dolarů pro založení institutu transformativní medicíny, která vyvíjí nové terapie léčby rakoviny), daroval také peníze na zachování ohrožených zvířecích druhů nebo na pomoc obětem kalifornských požárů, zemětřesení v Nepálu nebo hurikánu Sandy a podepsal tzv. The Giving Pledge, charitativní kampaň, prostřednictvím které se miliardáři zavazují věnovat většinu svého majetku na charitativní činnost. V Ellisonově případě údajně jde o 95 % jeho majetku. I když úplně průzračnou charitativní minulost nemá, k některým jeho darům a příslibům se vážou různé kontroverze.
Hlavní zdroj: Odkaz