Myslí zřejmě tu běžnou, levnou, ze supermarketu, z málo kvalitních surovin – tedy vysoce zpracované jídlo. Což chápu. Ale prakticky každé jídlo se dá udělat zdravěji a z kvalitních surovin, včetně pizzy, což by bývalo dobré zmínit.

Angličtinu jsem čirou náhodou vystudovala. 🙂 Ale samotný doslovný překlad názvu incely nedefinuje kompletně. Stejně jako doslovný překlad třeba slova „influencer“ nestačí k tomu, aby plně definoval influencery, nebo doslovný překlad (resp. původ) slova „troll“ (v kontextu internetu) nestačí k tomu, aby definoval takového člověka. Dalším příkladem je „feminazi“, „grammar Nazi“, „workoholik“, „sněhová vločka“ nebo „metrosexuál“. U pojmenování není důležitý jen doslovný význam výrazu, ale také konotace, které se k němu vážou.

V jazyce funguje princip jazykové ekonomie, což znamená, že než aby jazyk vyplýtval x slov na „heterosexuální muže, kteří hlásají nenávistnou propagandu o nedobrovolném celibátu, protože se jim nedaří sehnat partnerku…“, vezme to úsporněji, pojmenuje je „incel“ na základě toho nejzákladnějšího aspektu významu a zbytek nechá na kolektivním povědomí o incelech a jejich chování.

Jinými slovy – ne, nestačí to slovo jen rozebrat na základě hrubého, doslovného významu.

Ušetřím Vám čas, patrně Vás toto vysvětlení stejně nezajímá, nepřijmete ho a budete se skálopevně držet svého názoru, takže pěkný den.

„Neznám žádného incela“ neznamená „incelové neexistují“. To platí pro všechno. Já také osobně neznám třeba žádného zločince, což ale neznamená, že zločinci neexistují.

Pokud si myslíte, že muži ženami nepohrdají, měl byste se začíst do některého z incelských fór nebo podívat se na videa o nich. Doporučuji třeba toto (Odkaz  ). Dala jsem odkaz rovnou na část ukazující příspěvek, který v překladu říká: „Ženy jsou šeredná a zbytečná stvoření. Existujete jenom pro chady (= incelský výraz pro alfa samce), ne pro ošklivé muže, jako jsem já. Namakanost je pro vás důležitější než inteligence a akorát pak skončíte prachmizerně. Foidky (= incelský hanlivý výraz pro ženy), swajpněte doleva. Žádná z vás by mě stejně nechtěla. Hniloby jedny.“

A koneckonců doslova přesně o takových mužích je i tento článek, proto nerozumím, proč tvrdíte, že muži pohrdající ženami neexistují. Doslova se tady o nich píše.

To netuším a není to relevantní, ty se tu neřeší. Tady se řeší incelové, což je čistě mužská komunita.

A nevím upřímně, jak můžete prokázat, že takových žen je „daleko víc“ než incelů. Minimálně nemají takhle jednu velkou a ucelenou komunitu s pravidly, vlastním slangem a jednotnou propagandou, jako mají incelové.

Evidentně to někdo tvrdí, když se ti lidé přihlásili. Když existují lidé, kteří věří, že je země placatá, že jsou převtělený Ježíš Kristus nebo že přistání na Měsíci je podvod, nevím, proč by nemohli existovat lidé, kteří nevěří, že na Ukrajině probíhá válka. Zrovna Rusové dlouhou dobu vedli propagandu, že žádná skutečná válka neprobíhá.

Nejsou. Incel je někdo, kdo nejenom žije v nedobrovolném celibátu, ale otevřeně kvůli tomu nenávidí ženy a hlásí se k incelské komunitě. Mají vyloženě svoje vlastní fóra, kde šíří nenávistné komentáře vůči ženám. Čili nejde jenom o jakéhokoli muže, kterému se nedaří sehnat partnerku – jde přímo o komunitu, o subkulturu, která je na tomto konceptu založená a buduje kolem toho nenávistnou propagandu. Článek to jen nepřesně definoval.

Děkuji za lekci. 🙂

Kdy už si lidé konečně uvědomí, že člověk se sebevražednými myšlenkami často NEUVAŽUJE RACIONÁLNĚ. Je mu úplně jedno, kolik lidí kvůli tomu přijede pozdě do práce nebo nestihne důležitou schůzku. V takovém rozpoložení mu podobné myšlenky vůbec nepřicházejí na mysl. Jde mu jen o to, co nejdříve ukončit svoje trápení, a všechno ostatní jde kompletně stranou.

Jsem nevzdělanec a sobec. Metrem jsem sama nikdy nejela (jen asi v 6 letech párkrát s rodiči) a o tlačítku jsem nevěděla, dokud média nenapsala o onom případu s nevidomým pánem. Zároveň jsem asi před měsícem nezvedla náhodný hovor z WhatsAppu, podle čísla přicházející odkudsi z Nigérie. Prosím, vynadejte mi, jaký jsem sobecký a odporný člověk.

Mohl k tomu mít spoustu důvodů. Myslím, že ten, kdo v takové situaci osobně nebyl, tomu nikdy nedokáže zcela porozumět, i kdyby byl ten důvod seberacionálnější. Podobně jako člověk, který posuzuje deprese nebo poruchy příjmu potravy, ale sám je nikdy neměl. Jsem ráda, že pán dostal druhou šanci.

Říká člověk, který ani nemá profilovku. Úsměvné.

Rozumím Vám. Kolem 20 let jsem se snažila zhubnout (paradoxně jsem také nebyla tlustá), ale neprostudovala jsem si zásady zdravého hubnutí dostatečně důkladně a nastavila jsem si tak příliš nízký a na živiny chudý příjem. Nebyl tak extrémní jako ten Váš, nevypěstovala jsem si přímo poruchu příjmu potravy, ale i přesto moje tělo začalo silně strádat a měla jsem za to, že jím tak akorát, abych hubla. Postupem času mě začal trápit opravdu krutý hlad, že jsem z něj až brečela, začaly mi nadměrně padat vlasy a bolely mě klouby, hlavně v kolenou, kvůli nedostatku vápníku a vitamínů. Ale pořád jsem si říkala, že hlad k hubnutí patří a že mám prostě asi jen slabší kondici, proto ty potíže. Jenže pak jsem taky ztratila menstruaci a kolena už mě začínala bolet tak moc, že jsem měla pocit, že se mi začínají rozpadat. A to už bylo jasné, že je něco hodně, hodně špatně.

Nakonec se to podařilo zachránit kombinací výživových poradců a lékařů, menstruaci jsem získala zpět, ale též se to neobešlo bez hormonální léčby. A asi vlivem toho dlouhodobého hladovění jsem si zhruba po roce vypěstovala skutečnou poruchu příjmu potravy, ne anorexii, ale záchvatovité přejídání. Dostat se z něj trvalo zhruba dva roky, jelikož se několikrát vrátilo (a to jsem ještě měla štěstí, není výjimkou, že s ním člověk bojuje třeba 10 let).

Jste moc statečná, můžete být na sebe hrdá a žádnými hloupými poznámkami už se rozhodit nenechejte, Vaše zdraví vám za to nestojí.

„Přehnané“ nabízet útěchu potom, co ve škole zničehonic začal střílet šílenec? To myslíte vážně? Když pominu, že teď můžou žít ve strachu, že se něco takového stane znovu (a patrně to nikdo nedokáže včas zastavit), spousta lidí tak přišla o blízkého kamaráda nebo kamarádku.

Člověk aby se už dnes nenáviděl za to, když mu je třeba i jen smutno nebo když ho něco rozbrečí, aby ho za to okamžitě neponižovala generace, která byla zvyklá všechno těžké a zraňující dusit v sobě a silácky dělat, jakože se nic neděje, protože přece řešit svoje duševní zdraví je pro slabochy, že. To není správné řešení a nikdy nebylo.

„Člověk je (nebo byl?) schopen přirozeně se vyrovnat s negativními prožitky.“ – Ne vždy. Někdo se s tím vyrovná, někdo se z toho nevzpamatuje po celý život, někdo to nezvládne. Všechno z toho je přirozená reakce. Nebo v minulosti traumata neexistovala?

Ono se to taky dá pojmout takhle: „Nejlíp se s tou vzpomínkou srovnáte tak, že když vás bude trápit, budete o tom mluvit a nenecháte ji, aby vás užírala zevnitř; a když vám bude úzko, budete se soustředit na věci, které vás těší a uklidňují. Třeba procházka. Nebo sport. Nebo hudba. Nebo přítel. Nebo milý poník, kterého si ve volném čase můžete pohladit a který vám připomene, že na světě jsou i hodné a upřímné bytosti.“

To zní logicky. Bez sarkasmu.

Obecná ani komparativní lingvistika ale nejsou žádným výstřelkem moderní doby. Obě disciplíny fungovaly na profesionální úrovni už v 18. a 19. století (z anglosaské lingvistiky viz např. Henry Sweet) a za dílo obecné lingvistiky se považuje například i práce indického filologa Pāṇiniho, který žil několik století před Kristem. Komparativní lingvistiku využíval třeba J. R. R. Tolkien při vytváření svých umělých jazyků. Za přímo moderní jazykovědnou disciplínu poslední doby bych označila třeba neurolingvistiku, ale rozhodně ne obecnou či komparativní lingvistiku. Ty tvoří naprostý základ lingvistiky jako takové.

K Champollionovi – pakliže studoval perštinu, arabštinu, sanskrt a další jazyky, o komparativní lingvistiku nějakým způsobem zavadit musel. Ne, že ji přímo studoval, ale minimálně některé principy z ní vstřebal rozhodně, když studoval takovéto jazyky, z nichž některé mají diametrálně jinou gramatiku než jazyky evropské (viz např. arabská flexe, která probíhá uvnitř slovního kmene, nikoli na základě předpon/přípon).

K logopedii – neřešila jsem upřímně, jestli na ni je, nebo není obor; mluvila jsem o tom, že k logopedii je potřeba určitá znalost fonetiky a fonologie, což jsou podobory obecné lingvistiky. Bez ohledu na to, kde se logopedie učí nebo jestli je vedená jako samostatný studijní obor, nebo jen jako předmět.

Komparativní lingvistika u AI překladačů – tady uznávám, že nejsem odborník a mohla jsem argumentovat mylně. Nicméně se stále může uplatnit u vzácnějších jazyků s malým počtem mluvčích, které mají pro AI k dispozici jen velmi malý objem testovacích dat.

Proč mají Češi tak strašně paranoidní a odsuzovačný přístup k čemukoli, co neznají nebo co by je třeba osobně nenapadlo, to nechápu. Nerozumím stylu uvažování „Já si myslím, že to nepomůže → není možné, aby to pomohlo“ a hledání konspirace, kde není (~ „Nedělejte z nás trubky“). Nikdo se z Vás trubku udělat nesnaží. Když tomu nevěříte, prosím, ale nedělejte z toho konspiraci. Jinak, když funguje terapie prostřednictvím psů nebo koček, proč by nemohla fungovat terapie s koněm nebo s poníkem? Je to přece taky laskavé a věrné zvíře s velkým srdcem, které dokáže potěšit a poskytnout důvěru. Víc fyzicky: Je to živé, hřejivé, chundelaté, mazlí se to, nesoudí to → dokáže to uklidnit. Kolikrát umí zvířata být daleko chápavější a smířlivější než lidé. A každý člověk s psychickým problémem je jiný a reaguje jinak, nedá se tudíž říct, že když na jednoho zvířecí terapie nefunguje, nefunguje na nikoho (nebo obráceně). Ten poník ani nemusí být vždycky terapie, spoustu lidí může jednoduše potěšit, když si jednou za týden můžou pohladit vlídnou živou bytost, se kterou se navíc ve městě většina z nich asi hned tak nesetká. A i to se počítá. Dobrá nálada, klid a vyrovnanost jsou dnes vzácné.

Obecná a komparativní lingvistika jsou vědecké obory. Od vědeckých oborů obecně nemůžete čekat, že budou mít (okamžitě) přímý vliv třeba na praní prádla, ceny hypoték, vytírání podlahy, vaření brambor nebo kvalitu lékařského vyšetření, jak si z mojí zkušenosti zřejmě spousta lidí představuje podmínku, kterou studijní obor musí splnit, aby se dal označit za „užitečný“ (tzn. „Pokud jsem na to já osobně v životě nenarazil / nezajímá mě to, není to práce rukama a netýká se to lékařství ani technologie, tak je to na nic“).

Když tedy vezmu přímé uplatnění těchto dvou oborů v praktickém životě:

• rekonstrukce zaniklých jazyků nebo dialektů;

• metody, jak efektivně zachovat jazyky momentálně vymírající;

• vymýšlení umělých jazyků, ať už třeba pro filmové nebo jinak umělecké účely, nebo jako dorozumívací prostředek;

• vymýšlení/zdokonalování znakových jazyků pro neslyšící nebo jinak zdravotně postižené;

• zefektivnění učení cizích jazyků na školách, které je dodnes silně zastaralé a založené na biflování, což zdaleka není efektivní technika;

• logopedická péče (u které potřebujete především znalost fonetiky a fonologie – a spousta dětí má dnes problém správně vyslovovat);

• forenzní lingvistika, tedy jazykověda v právních či kriminálních záležitostech;

• vývoj překladatelských nástrojů (včetně těch nejmodernějších, založených na AI), u kterých v prvé řadě potřebujete prvotřídní a velmi rozsáhlou znalost obecné i komparativní lingvistiky, abyste vůbec dokázal sestrojit překladač, který bude solidně brát v úvahu i kontext a ko-text, což byl až donedávna poměrně problém.

Tak si můžu přidat do sbírky další typický český komentář do diskuze, jehož autorovi zřejmě ani nejde o informační hodnotu článku, jako primárně o jeho zesměšnění a ironické zjednodušení a který dokáže sarkasticky, pohrdavě a manipulativně splácat pasáž:

„Kromě zmíněných paměťových technik dobře fungují paměťové testy, doplňovačky, ale ani křížovky, sudoku a osmisměrky bych nepodceňoval. Výraznou posilou pro mozek jsou i zdravé, smysluplné a netoxické vztahy. Samota zhoršuje zdraví a zkracuje život. A taky je třeba nezapomenout na efektivní práci se stresem. [Na což] se velmi osvědčuje pohyb. Dále spánek, což může být ale při chronickém stresu problém. Pomáhá třeba i relaxace, meditace, mindfulness – prostě celkově zvolnit.“

do: „Nežer, běhej a lušti křížovky. To jsem se toho zase dozvěděl…“

Jedna věc je vyfotit si náhodného člověka a druhá věc je propagovat to na svojí oficiální stránce zájmového sdružení (tedy něčeho, co se snad má prezentovat seriózně), pojmenovat to „Mezinárodní den zadečků“, přidat k tomu mrkáčka a srdíčko a ještě to velebit a posílat za to někomu odměnu. Sprosté a ponižující.

„Neznám nikoho, kdo…“ ≠ důkaz, že se to děje málo lidem nebo nikomu.