Zkuste si ale pročíst prakticky jakoukoli diskuzi na Novinkách nebo na Seznamu. Posměšné tykání i nadávání tam jede ve velkém a aspoň z mojí zkušenosti se dle profilových fotek (nebo podle obsahu textu) většinou jedná o lidi starší 40 let. Samé „Ty asi nebudeš nejostřejší tužka v penále, co?“, „Ale Pavle, to by ten tvůj slepičí mozeček asi nepochopil,“, „Co to tady meleš za kraviny?“ a tak dále. Je to upřímně dost smutné číst. Stejně tak rozporování, že za komunistů bylo něco lepší, se vyskytuje u diskutérů napříč všemi generacemi, včetně těch v důchodovém věku, pokud prostě mají názor nebo zkušenost jiné.

Jestli opravdu o generaci Z obecně platí, že posměšně tyká, nadává důchodcům, neumí slušně diskutovat a rozporuje příspěvky ostatních, pak jí všechny starší generace mohou směle konkurovat.

A nesouhlasím, že generace ve věku 40–50 let si nedovoluje tykat starším. Nemluvím teď o posměšném tykání, ale o tykání obecně. Na sociálních sítích, hlavně v různých skupinách neformálnějšího charakteru, je tykání dnes už naprosto běžné a jako urážka se to nebere. Sama v jedné takové skupině jsem, jsem zvyklá vykat komukoliv nad 18 let a vícekrát mě třeba i dvakrát starší členové vyzvali, ať jim tykám, že jim to přijde mnohem příjemnější. Sami pak nemají problém tykat sedmdesátníkům, pokud je ta skupina hodně přátelská.

Jindy jsem zase v diskuzi na Seznamu cizímu pánovi vykala; byl o dost starší než já, odhadem kolem 50 let (i když už si nevzpomenu, jestli podle fotky, nebo protože to napsal). Nato mi bylo dost úsečně řečeno, že ho to moje vykání uráží, ať mu laskavě tykám.

Já souhlasím a celkově mi připadá, že téměř jakýkoli článek o generacích nebo určité generaci je napsaný tak, že lidi spíš rozděluje a zbytečně v nich posiluje vzájemné antipatie a nepřátelství, než aby je spojoval. Všichni jsme přece lidé. Generace Z nejsou mimozemšťané ani sociopati, ani nezpůsobí zánik lidstva. Ani oni, ani jakákoli generace starších ročníků. Zlé, hrubé nebo bezcitné lidi najdete v jakékoli generaci a existovali před tisíci let v prakticky stejném množství jako dnes. Nic se nezměnilo, jen nám to tak připadá, protože se o tom více píše a mluví a více to tedy vychází na povrch. Vidím tu starší lidi si stěžovat, že mladí nemají vychování ani respekt; nerozporuji jejich zkušenost, nicméně já ji mám přesně opačnou – nejvulgárnější, nejagresivnější a nejcyničtější mluvu (ústní či písemnou) vídám zásadně u lidí kolem 50 let. Naopak lidé ve věku 20–30 let jsou z mojí zkušenosti daleko umírněnější, vedou obvykle rozumné, slušné debaty, neváhají uznat, že se mýlí, mnohem méně dají na fakta než na emoce, více rozlišují osobní názor od fakt a dávají větší důraz na zdroje a jejich důvěryhodnost. Jestli má někdo zkušenost jinou, prosím, já ji mám takovou. To ale neznamená, že ji na základě pár stovek/tisíců lidí, kolem kterých jsem se mihla, vztáhnu na celou generaci lidí kolem 50 let a budu o nich rozhlašovat, že jsou to všichni zahořklí cynici nebo něco podobného.

Určité napětí bylo mezi generacemi vždy. Přesto by bylo lepší hledat shodu a způsoby, jak se od sebe vzájemně učit a pomáhat si. Starší generace se od mladších mohou lecčemu přiučit a opačně zrovna tak.

„Efekt facky, když je po všem?“ – Nevím, co myslíte. Mluvila jsem o tom, že se dobře říká „Měla mu dát facku“ nebo „Já sama bych se tedy hned ohradila / ohnala fackou“, když jste někdo jiný než dotyčná oběť a už k obtěžování došlo. Případně se to může ozvat jako výčitka oběti samé, když už je po všem a ona si říká: „Proč jsem mu jenom nedala facku? Proč jsem se neozvala?“ – jenže už je přitom v diametrálně jiné situaci a to, proč to v danou chvíli neudělala, je pochopitelné.

Je úplně jedno, jak dlouho to trvalo. Jestli den, nebo půl století. Není na tom nic neuvěřitelného, že si nikdo nevšiml. Oběti obtěžování či horších zločinů – i traumat obecně – dokážou svoje trápení velice dobře skrývat, i celá desetiletí, někdy i celý život. Některé to nahlásí hned. Ani jedno není nepřirozené, každý prostě snášíme trauma jinak a záleží i na tom, v jakém vztahu s agresorem oběť je a jaké má agresor sociální postavení. Ani rodič nebo partner si toho nemusí všimnout.

Podobně na člověku s depresí vůbec nemusíte poznat, že depresi má. Můžete se podívat třeba na videosestřih posledních fotografií mužů, kteří dobrovolně odešli ze světa. Všichni vypadají šťastně, spokojeně, uvolněně se usmívají, nějaký tatínek si tam i hrál se synem.

Vina není u ženy, pokud je obtěžována (nebo hůř) a zároveň se bojí nebo stydí to oznámit nebo se bránit. Nikdy.

Jinak ten častý argument s fackou. To se dobře říká potom, když už je po všem a jste v bezpečí – a nejlépe, když jste někdo jiný, koho se to ani netýká. Jenže když jste v té situaci, nemůžete vědět, jestli vám tu facku dotyčný nevrátí pěstí. Což už se kolikrát stalo. Nebo jestli u sebe nemá zbraň. A ani nevíte, jestli se vás případně v takové situaci zastane někdo kolem. Efekt přihlížejícího je velice nebezpečný. Bránit se je daleko těžší a rizikovější, než jak si to lidé představují. Že někdo měl zkušenost, kdy to zabralo, neznamená, že to bude spolehlivě fungovat vždycky a u každého. A v tomto případě šlo o velmi obratnou psychologickou manipulaci ve stavu, kdy ty ženy byly zraněné a oslabené.

No, tak je postupně z prodejních automatů odeberou a nové už do nich dávat nebudou, aby se daly koupit jedině za kasou, kde je potřeba kontrola občanského průkazu. To nevidím jako složitý problém.

Můžu se zeptat, kde jste takovou informaci četl? Pití kávy není s rozvojem rakoviny vůbec nijak prokazatelně spjaté. Dokonce naopak: Káva obsahuje spoustu antioxidantů (například kyselinu chlorogenovou, cafestol či kahweol), což jsou látky, které různým druhům rakoviny pomáhají předcházet a z definice se jedná o látky, které celkově zdraví buněk chrání. Stejně tak kofein v kávě obsažený působí protirakovinně (konkrétně proti rakovině kůže získané ze slunce) a kromě toho má potenciál předcházet vzniku Parkinsonovy choroby či potlačovat její příznaky.

Rozumím, ale toto je spíše přístup „Dá to práci → budu, nebo nebudu to vnímat jako problém?“ Podobná by byla situace, kdy chcete zhubnout nebo vybudovat si svaly, což přirozeně dá hodně úsilí. Nebo vypěstovat na zahrádce domácí rajčata. To, o čem mluvíte, bych tedy vnímala spíše jako „výzvy“ než „problémy“.

Mluvila jsem o problémech takového typu, kdy se Vám během kopání na zahradě rozbije lopata, při posilování si přivodíte úraz, na poslední chvíli před dovolenou onemocníte, přestane vám fungovat lednice, dcera přinese ze školky chřipku, v práci Vám dají výpověď, už několik měsíců se Vám nedaří sehnat bydlení, při důležitém projektu Vám zkolabuje počítač, ztratí se Vám objednaná zásilka nebo Vám někdo ukradne peněženku s doklady.

Tedy o situacích, které se ani tak netýkají žádného Vašeho vytyčeného cíle, ale představují jednoduše potíž, překážku, která se prakticky nedala předpokládat a z jejíhož řešení nic moc dobrého ani přínosného nezískáte. Sice si zpětně můžete poblahopřát, pokud se Vám ten problém povedlo vyřešit, ale chybí tam ten faktor motivace, že šlo o nezbytnou součást nějaké vytyčené „cesty“ nebo cíle.

Nevnímám tedy tento druh problémů stejně jako třeba to, že během hubnutí se musíte naučit stravovat zdravěji nebo budete vyčerpaný po celodenní práci na zahradě.

Koneckonců i ty „výzvy, které dají práci“, o kterých mluvíte, se lidé historicky snaží zjednodušovat. Jinak bychom dnes neměli kombajny, auta, pomalé hrnce, telefony nebo počítače. Neříkám rozhodně, že to platí pro všechny, ale lidé jako celek spíše tíhnou k co největší odměně za co nejméně práce.

Myslím, že by pro něj bývalo lepší, kdyby to udělal. Třeba by mu ta kariéra bývala i vyšla. Jen je z článku očividné, že je psychicky zranitelnější a na rodičích byl odjakživa až příliš závislý, takže na to zřejmě neměl odvahu. Což osobně nevidím jako důvod k posměchu, ne každý z nás je stejně odolný. Ale je to smutné, protože v tom případě jeho příběh ani nemohl dopadnout jinak. Byl už od dětství stydlivější a málo průbojný, a tak nedokázal rodičům říct ne.

Na druhou stranu v něm ale přesně to vypěstovali právě jeho rodiče. Neznám jejich vztah, ale připadá mi, že rodiče z celé té situace úplně bez viny nevycházejí. Na základě článku mi přijde, že mají přehnanou nutnost zasahovat mu do života a kontrolovat ho – právě i po tom, co dosáhl dospělosti. Stejně tak ten jejich názor, že „Malovat umí každý, když se tomu chvíli věnuje, a každý by chtěl být placený za to, že si matlá barvičky“, zní hodně divně a nevím, jak něco takového mohli říct absolventi vysoké školy. Malířství není jen nějaké matlání barviček, které si člověk osvojí za týden, to by měl snad vědět i člověk se základním vzděláním.

Ale nevíme, jak přesně ho nutili a jestli třeba respondent z toho příběhu něco podstatného nevypustil. Stejně tak, jestli jeho rodičům opravdu jde jenom o jeho dobro, nebo spíš něco jiného.

To záleží případ od případu. Já mám zase právničku kamarádku a najít čas na jakékoli koníčky (natož intenzivní) pro ni během studia bylo náročné hodně. Netvrdím, že je to nemožné. Na druhou stranu ale každý přistupuje ke studiu jinak, každý je jiný a někdo je prostě ten typ, že intenzivní koníčky při škole nezvládá. Místo toho je rád, že se stíhá aspoň vyspat. Já jsem se třeba kvůli studiu musela vzdát svého oblíbeného tance, který jsem dělala 7 let, jelikož se ukázalo, že bych ho se školou a později i brigádou absolutně nestíhala, pokud bych nespala víc než tak půl hodiny denně. Oproti tomu mám kolegu ajťáka, který k náročné práci plné přesčasů a třem dětem stíhá x volnočasových aktivit, zato se ale za poslední roky plně vyspal stěží několikrát. A to taky není ideální. I když samozřejmě nevíme, jak přesně to měl se studiem respondent.

Rodiče na jednu stranu chápu, že nechtěli syna pustit do rizika a chtěli pro něj dobré zázemí. Nicméně pokud on do toho rizika byl ochotný jít a třeba se i kvůli tomu odstěhovat (což se na základě článku bohužel nedozvíme), nepřijde mi úplně fér, že mu v tom bránili. I kdyby mu to nevyšlo, aspoň by si nějakou dobu žil svůj sen a spolu s tím by získal větší samostatnost i cennou životní lekci v jednom. Třeba by pak na to malování nezanevřel, akorát by si v mezičase udělal školu a pak by se k němu vrátil, poučený z chyb, které udělal předtím.

Že může začít studovat malířství dnes, s tím plně souhlasím. Jen mu k tomu chybí motivace, kterou musí najít, pokud chce svůj problém vyřešit.

Povolání prodavačky je obdivuhodné, je skvělé, že to dopadlo tak. Pokud Vám to tak vyhovuje, nevidím žádný problém. Ale respondentův problém je především jeho vztah k malování, ani ne tolik jeho současná práce. Miloval malování, život mu ho zazdil a to ho trápí. Že už se pro něj nedokáže znovu nadchnout.

Že by si ale našel jinou práci a ta ho čirou náhodou začala bavit, to si představit umím. Minimálně by unikl té práci právníka, kterou očividně bytostně nenávidí. Může se zkusit přeškolit třeba na grafického designéra, tím by i k malování mohl mít blízko. Anebo může zůstat právníkem, ale prostě se pokusit napravit si ten svůj pošramocený vztah k malování způsobem, který ještě nevyzkoušel – třeba tím, že si zaplatí malířský kurz nebo si najde nějakou malířskou komunitu na internetu, která ho nadchne.

Nepřijde mi, že „kňučí“. Nekňučí, normálně otevřeně mluví o tom, jak se cítí. Na tom nevidím nic špatného. Třeba prostě už neví, jak dál, tak se rozhodl svěřit se o tom lidem. Koho to nezajímá, číst to nemusí.

Nepochopím, jak může někdo být takhle vzteklý, agresivní a urážlivý k cizímu člověku. Nepochopím.

Jako by Češi prostě nebyli schopni elementární lidské slušnosti. Jen sarkasmu, hořkosti, zášti, urážek a opovržení ke komukoli, kdo má jiný život, zázemí nebo názor než oni nebo kdo je citlivější povaha. Je smutné představit si, že ty stejné ruce, které pravidelně objímají třeba manželku nebo děti, jsou schopné na internetu psát takovéhle věci.

Argument „Ty vůbec nemáš nárok na to se cítit tak a tak, protože já / moje generace / Vietnamci / Číňané / děti v Africe…“ neuznávám. Stejně tak se dá (nesmyslně) argumentovat, že by se lidé s dostatkem jídla a s bydlením měli stydět, protože děti v Africe nemají nic. Nebo že se já mám cítit špatně, protože jsem třeba získala práci v oboru hned napoprvé a můj spolužák, soused, babička nebo náhodný Ital z Milána ne.

A nemyslím si, že aby byl člověk v životě průbojný, musí být k ostatním lidem vulgární a agresivní, i pokud má třeba k životu jiný postoj nebo se s nimi neshodne.

Respondentovi bych poradila, aby si zaplatil nějaký malířský kurz či seminář (třeba i několikaměsíční) nebo začal sledovat nějaký profesionální malířský blog, fórum či kanál na YouTube. V dnešní době se dají na YouTube najít skuteční profesionálové a člověka dokáže velmi dobře nadchnout a motivovat, když vidí to, co by sám rád dělal, úspěšně dělat jiného člověka, navíc na profesionální úrovni. Na takových kanálech se pak i snadno začlení do společnosti podobně naladěných lidí a mohou se spolu vzájemně podporovat. Určitě bych tedy zkusila tu ztracenou jiskru znovu zažehnout, pokud si v této chvíli dokáže na malování najít dostatek času, není důvod, proč to nezkusit. Je spousta lidí, kteří se k nějakému koníčku vrátili znovu po dlouhé době, a není na tom nic špatného ani ostudného. I kdyby člověk začal znovu (nebo i od píky) malovat třeba v 80 letech. Pokud může a má na to, proč ne.

Dokážu si dost dobře představit, že pokud musel přinejmenším 5 let (a možná více, pokud má doktorát) studovat velice náročnou školu, při které je čas na jakékoli koníčky zanedbatelný (navíc s brigádami), mohlo to v něm to původní zapálení nenavratitelně pohřbít, i pokud bylo opravdu silné. Tím spíš, pokud měl v sobě hořkost z přístupu rodičů už od gymnázia, jak píše. Uvedl, že už od prvního ročníku gymnáziu maloval méně a méně a během třetího ročníku na univerzitě přestal malovat úplně. V rámci několika let může vyhasnout i hodně silná ambice, zvlášť při stresujícím studiu, a člověk se pak i k těm naučeným principům po tak dlouhé době těžko vrací. Upřímně ho chápu.

Nevím, ze které části článku vyplývá, že čekal, že ho rodiče budou živit. Podle všeho věřil, že se malováním dokáže uživit sám (což nemožné není), i když to nepíše explicitně. Naznačuje to hlavně část: „Pořád jsem poslouchal, že malovat si můžu ve volném čase, ale že to není práce. Není to něco, co by mě mohlo uživit. (…) Moje představa o životě podle nich nedávala smysl. (…) Hodně jsme se o tom hádali…“

Však Vy sama také podporujete jazykovou různorodost. Nenapsala jste velké písmeno ani tečku na konci věty. To je také specifický trend proti spisovnému jazyku, hlavně v internetovém prostředí, který se dříve zdaleka nevyskytoval v takové míře jako dnes. :)

„Když nevím, tak se zeptám.“ – Přesně tak. To jsem i měla na mysli. 🙂 A právě proto riziko neporozumění u kreativních formací nevidím jako překážku k jejich používání. Alespoň o nic víc než u jakéhokoli jiného méně typického slova.

Tu zkušenost úplně chápu, shodou náhod jsem nedávno četla perličku na Facebooku, kde nějaký pán se smíchem vzpomínal na dva řemeslníky, které slyšel si povídat a z nichž jeden mluvil takovým stylem, že všechny hlavní slovní druhy, které používal, vycházely ze slova „pí..a“. Takže něco jako: „Hele, vypí..uj mi tu pí..u spí..enou“ (= „Podej mi tamtu lopatku“) a tak dále. 😄😅 Paradoxně to celkem fungovalo, jelikož mu obvykle stačilo ukázat rukou, co chce, a dostal to. Ale v běžném životě jen ukázat většinou zdaleka nestačí, takže si myslím, že tohohle se opravdu bát nemusíme. 🙂 I když zkušenost to tedy musela být zajímavá. 😅

Zrovna v tomto kontextu bych určitě dala přednost „předpovědi počasí“. Z jednoduchého důvodu – funkce a kontext. Předpověď počasí je mířená na široké publikum a u většiny z něj se dá předpokládat, že jim taková odborná slova budou spíše překážet nebo je budou mást. „Predikce atmosférických jevů“ by tedy nebyla dostatečně funkční.

Nicméně hypoteticky: Pokud třeba během 200 let společnost natolik přivykne výrazům „predikce“ a „atmosférické jevy“ a začne je používat mnohem rozšířeněji než „předpověď“ a „počasí“, nevidím důvod, proč by pak nemohla fungovat „predikce atmosférických jevů“. Jakmile je to srozumitelnější, lépe to funguje, dané společnosti to zní přirozeněji a lidé jsou na to zvyklí, je jedno, jakého původu to slovo je. Můj názor.

Koneckonců třeba polština je cizím slovům daleko otevřenější než čeština, nikdy v ní neproběhlo žádné národní obrození ani „čištění jazyka“ po vzoru češtiny. Namísto něčeho jako „zákazník“ je pro ni základní, přirozený výraz „klient“, tuším, že žádný používaný slovanský ekvivalent nemá. A jako jazyk funguje úplně v pohodě dodnes.

Neporozumění ale zdaleka není jen otázkou takovýchto kreativních forem. Neporozumění může nastat i tehdy, když použijete nějaké odbornější, zastaralejší nebo méně časté slovo (nebo dokonce i základní slovo) – a ani nemusí být cizího původu ani nějak morfologicky kreativní. Což se děje každou chvíli. Někdy prostě neodhadnete, jestli druhý mluvčí to slovo zná, nebo nezná.

Koneckonců je to proces, kterému kolikrát nejde zabránit – například když se malé děti učí mluvit. Vzpomínám si třeba, jak jsem si jako malá musela nechat vysvětlit slovo „pečivo“, protože jsem si ho prostě nedala do spojitosti s pečením. Nebo v první třídě jsem si myslela, že „podtrhnout něco“ doslova znamená „natrhnout stránku“. Jindy jsem zase neměla tušení, co znamená „vějička“, „reciproký“, „obstarožní“, „vystříhat se“ nebo „restituce“.

A lidé jsou (obvykle) dostatečně chytří, aby jazykovou hravost přizpůsobovali kontextu a jeho potřebám. Čili – teď se potřebuji domluvit třeba s lékařem nebo s úředníkem, tak asi není úplně vhodná chvíle používat kreativní slang generace Z.

Myslím, že něco podobného potkalo sloveso „využít“. Mám pocit, že dřív se používala pouze vazba s genitivem, tedy „využít něčeho“. Dnes už je běžná i akuzativní vazba, tedy „využít něco“, která dokonce vytlačuje tu genitivní.

A velice podobným případem je i „vyvarovat se NĚČEMU“ (místo „něčeho“) a „bez toho, ANIŽ“ (místo „bez toho, aby“ nebo prostě „aniž“).

Na „kamerovat“ jsem zatím nenarazila, ale dívala jsem se, že už to má záznam na Češtině 2.0, i když se to dosud zřejmě moc neuchytilo. A ano, je to přesně ten proces tvorby slov, o kterém mluvím. 🙂

Možná se to neuchytilo proto, že se to významově nijak neliší od „nahrávat“, prakticky nic to k němu nepřidává. Není to posměšné, prvoplánově vtipné ani nijak zvlášť „rebelské“. A jazyk se přirozeně brání tomu, aby v něm vznikala slova prakticky či úplně totožného významu. Ale uvidíme. 🙂

Rozpopelkovat, to je boží 😄😄 To se mi strašně líbí! 😄

Já si takhle „pokročile“ upravuju slovo „manul“. Je to moje oblíbené zvíře a hrozně se mi líbí používat slovesa jako „manulit se“, „rozmanulit se“ nebo „přimanulit se“, ve významu prostě „pohybovat a chovat se tím roztomilým způsobem, jakým to dělá manul“. 😄

(A ano, moje guilty pleasure je používání slov „hrozně“ a „strašně“ jakožto zesilujících výrazů. 😁 Jednoduše proto, že čeština k nim prostě nemá dobrý neutrální ekvivalent. „Velmi, velice“ je moc formální, „neuvěřitelně“ je moc silné, „moc“ zase paradoxně není silné dost a „hodně“, „tak“ a „tolik“ prozatím v takové vazbě neznějí úplně přirozeně a navíc nevystihují ten správný významový odstín, který chci použít. Navíc je tento jazykový jev běžný ve spoustě jazyků.)