My jsme ale pohádku museli po zhruba 10 minutách vypnout také. A to jsme se dívali čtyři, včetně maminky, která chtěla původně za každou cenu dát nové pohádce šanci. Obecně se snažím na čemkoliv najít něco pozitivního, ale na toto se opravdu nedalo dívat (a to jsem si už dlouho o žádném filmu nepomyslela). Kostýmy vypadaly divně a každý jako by byl z jiného historického období; výstroj koní jako ze středověku, princezny z 19. století, vojáci z 18. století, kolemjdoucí s vědrem z počátku 20. století. Herečky princezen opravdu citelně přehrávaly, působily ve svých rolích křečovitě a dialogy jim viditelně neseděly. A scénář… Pardon, ale byl prostě hrozný. Princezny mluvily jako dnešní puberťačky (prostě si nedokážu představit, že by princezna řekla třeba otrávené „jo“), v dialozích nebyla žádná důstojnost a strašně na sílu do nich byly vtlačené různé moderní progresivní myšlenky. Jako když jedna z princezen odsekla: „Doba se mění“, když se královna divila, že o ruku přicházejí žádat princezny. Nebo když se jako první věc při hrozbě války princezny obávaly o životní prostředí království. Nebo když opět jedna z princezen pronesla: „Válka není řešení.“ Znělo to prostě divně a nepřirozeně. Jako by režisér cítil, že herci musejí vždycky explicitně a přímo vyslovit to, co chtěl naznačit, aby to divák jakože pochopil. Přitom to vyzní mnohem lépe, když se to předvede a dokáže činy, ne tím, že se to přímo řekne. A královna a její generál na mě působili směšně, groteskně. Jako karikatury. Takto si nepředstavuji důstojné protivníky v pohádce. Jediný princ na mě aspoň působil sympaticky.

A kde berete tu záruku, že autorka se rozhodne mít nebo adoptovat děti až ve vyšším věku? Vám připadá nemožné, že by děti prostě nechtěla nikdy? (Jak koneckonců naznačuje i samotná autorka.)

Stejně tak nemáte záruku, že by její děti byly zdravé. Bohužel dodnes existuje spousta druhů závažného postižení, které se v těhotenství nedají odhalit.

Tak to je dost smutné. Hudba tedy nezněla špatně ani za mě, slyšela jsem jen pár úryvků, ale podobný, lehce tajuplnější hudební styl se mi líbí a myslím, že i použili jeden z mých oblíbených hudebních nástrojů. I tak jsme se ale nakonec podobně jako Vy zabavili mnohem lépe, když jsme televizi vypnuli a jednoduše jsme poslouchali koledy, jedli cukroví a prohlíželi si rozbalené dárky.

Na druhou stranu – aspoň je zase téměř jisté, že příští rok bude pohádka lepší než letos. Minimálně ne horší.

Ti Tři mušketýři tam vlastně měli i přímou narážku („Jedna za všechny, všechny za jednu“), což také byla jednou z hlášek, která se mi nelíbila. Celkově ten přístup „Musím to nahlas a přímo říct, aby jakože bylo jasné, co tím myslím / na jakou ideu narážím“ té pohádce podle mě hodně ublížil. Kdykoli byl ve filmu použitý, což podle všeho bylo často, paradoxně to filmu ubralo na serióznosti. Když například princezny říkaly „My jsme princezny“, měla jsem pocit, že už tu důvěryhodnost coby herečky ztvárňující postavy ztratily úplně. Znělo to spíš jako apel na diváka, ve stylu „Tak hele, pamatuj si, že my jsme jakože ty princezny, jo?“. Princezna přece nemusí mít potřebu vysvětlovat, že je princezna; anebo to může říct důstojněji, ne takhle plytce.

Princ jediný mi v těch necelých 10 minutách přišel snesitelný, protože jako jediný z postav, které jsem stihla vidět, aspoň působil jakžtakž sympaticky.

Maminka se chtěla na novou pohádku podívat a dát jí šanci, my ostatní už jsme měli špatné tušení, ale přesto jsme kvůli mamince pohádku pustili. Vydrželi jsme se dívat doslova ani ne 10 minut a potom jsme televizi museli vypnout, se schválením maminky. Nemůžu tedy hodnotit zápletku, ale u této pohádky nás naprosto odradily 3 věci – kostýmy, herecké výkony a hlavně scénář.

Kostýmy byly hrozně zvláštní, hlavně u „bojovné“ princezny, a působily dojmem, že je každý z jiného historického období. Třeba koně měli výstroj jako ze středověku, král zhruba jako ze 17.–18. století, vojáci taky tak nějak podobně, princezny z 19. století a náhodný kolemjdoucí s vědrem jako ze začátku 20. století.

Hereckých výkonů jsme moc vidět nestihli, viděli jsme jen začátek pohádky, ale princezny hrozně přehrávaly (opět hlavně ta bojovná). Jako by se do dialogů musely nutit, působily křečovitě a nepřirozeně.

A scénář, ten byl opravdu špatný. Princezny mluvily jako dnešní puberťačky (celkově mám u nedávných pohádek problém s příliš „moderní“ mluvou, ze které vůbec nedýchá jakákoli vznešenost ani přednes) a do dialogů byly vysloveně na sílu vtlačené moderní ideologie („Válka není řešení“ nebo panovačné „Doba se mění“ po údivu královny, že o ruku přicházejí žádat princezny, ne princové). Tyto koncepty by mi obecně v pohádce nevadily, ale tady mi vadil ten neobratně explicitní způsob vyjádření.

Navíc: Královna a její… asi generál? – na mě působili jako karikatury založené na stereotypech. Vůbec nevypadali jako důstojní protivníci. To u pohádek nemám ráda. Chci vidět pohádku, ne groteskní komedii.

Jaké si Vánoce uděláte, takové je máte.

Myslela jsem, že hlavní článek Seznamu na Štědrý den bude něco jako „Krásné a pohodové Vánoce všem našim čtenářům“. Místo toho na mě jako první věc, když otevřu Seznam, vyskočí tento titulek.

Nemyslím to jako urážku, ale autorka má velice omezený pohled na svět, mnohé aspekty zjednodušuje, jiné zanedbala a jiné líčí zavádějícím způsobem.

Například: „[Založte rodinu] co nejdřív, nejlépe hned“ je opravdu špatná rada. Děti jsou přece obrovská zodpovědnost a jako první je třeba zajistit jim stabilní zázemí. Mít děti bez rozmyslu s tím, že to „prostě nějak půjde“, vnímám jako hrubou nezodpovědnost.

Označovat možnost naplněného života přes kariéru, studium nebo cestování za „nesmysl“ je zase úplně stejné, jako kdybych já tvrdila, že je nesmysl cítit se šťastná v těhotenství.

„Děti vám naplní život radostí, vzrušením a aktivitami, díky nimž se přestanete nudit, vymýšlet blbosti a stěžovat si na každou drobnou nespravedlnost.“ – To není vůbec žádná jistota. Stačí se podívat do kterékoli české internetové diskuze a vyjde najevo, že děti lékem na chronické stěžování si nejsou. To, že naplní život radostí, také není nutně pravda. Kolik dnes existuje výpovědí od žen, které upřímně litují, že měly děti, přestože výchovu nezanedbaly. I z dobře vychovaného dítěte může vyrůst zlý člověk.

„Bez dětí nebudete mít komu kupovat vánoční dárky.“ – Není pravda. Co třeba synovci/neteře, děti bratranců, sourozenci, rodiče, přátelé, kolegové z práce?

„Nepodporujme fejkové vzdechy na sociálních sítích o tom, jak děsné je vydržet těhotenství, jak mučivé je porodit…“ – Tohle vnímám jako urážku všech žen, které měly problémové těhotenství a/nebo komplikace při porodu. Nebo i „jen“ normální porod. Který prostě bolestivý až mučivý bývá.

Istanbulská úmluva je vykreslena naprosto mylně.

Finanční výchova přece není jediná oblast, kterou můžou děti učit rodiče. A nikdo neříká, že rodiče ji děti učit nesmějí nebo že se o to se školou nemůžou podělit – škola i rodiče jim dá kus svého. A pořád je tu třeba vaření, domácí práce, společné výlety, naučit se šetřit a nebýt hamižný nebo lakomý, naučit se respektovat druhé lidi, naučit se chovat rozumně a ohleduplně k budoucímu partnerovi, chovat se bezpečně na internetu. Několik těch oblastí má určitě i přesah do školy, nevidím na tom ale nic špatného. Opět: rodiče v tom ohledu mohou předat dětem svoje a škola zase svoje. Může to tak mít i lepší výsledky, než kdyby se dítě učilo jen od jedné strany.

Ano, takhle by to mělo být v každé rodině. Přímočaře a prakticky děti postupně naučit, jak finance fungují. Už takhle jednoduchá pravidla jsou skvělý základ.

Potíž je ale v tom, že zdaleka ne každá rodina to dělá, a pokud to nedělá, děti se to často nenaučí ani ve škole. Takže zbývá samostudium, kterým se ale finanční gramotnost dohání podstatně hůř.

Bohužel není. Na výchovu z rodiny se nedá spoléhat a celkově se nedá spoléhat na to, že rodiče perfektně připraví dítě pro život. To je mylná a idealistická představa. Mě ani sestru k finanční gramotnosti rodiče nikdy nevedli a to, jak je tato schopnost důležitá, jsem si uvědomila až hodně pozdě, kdy už se to bude dohánět těžko. Ve škole jsme o finanční gramotnost nezavadili vůbec, na základní ani na gymnáziu. Kromě několika málo témat na gymnáziu v matematice, která se do finanční gramotnosti dají převést celkem přímě. Čištění zubů nebo česání se s výchovou finanční gramotnosti nedá srovnávat. Troufám si odhadnout, že zatímco ty první dvě věci rodiče naučí děti tak v 96 % případů, u finanční gramotnosti to bude tak 15 % možná.

To, že pro ně extrémně citlivé téma (ztvárnění klíčové náboženské postavy) dopadlo ve prospěch jejich v současnosti největších nepřátel.

Je nezajímá, že toto ztvárnění dává naprosto smysl. Oni se cítí nadřazení a mají pocit, že právě oni mají to největší právo o tomto rozhodovat.

V tom ten problém není. Jim to vadí kvůli palestinsko-izraelské válce. Palestinci a jejich příznivci jsou naštvaní, že Marii bude hrát jejich nepřítel. I když podle Bible je samozřejmě naprosto správně, že ji bude hrát Izraelka, tudíž se vztekají úplně nelogicky. Jak psal někdo pode mnou – „To je, jako kdyby Pilsudského hrál Polák a neonacisti si stěžovali na rasismus“.

Klidně budu za pohodlnou, sobeckou nebo za cokoliv dalšího, ale mít dítě čistě kvůli podpoře národa či státu opravdu nehodlám. Zároveň k dětem nemám vztah, necítím k nim pouto, když nějaké vidím, mám pocit cizosti a spíš mám nutkání jít pryč nebo jiným směrem. Za děti v naší rodině (tzn. děti mých bratranců, sestřenic apod.) jsem ráda, ale nemám si s nimi co říct, mám je samozřejmě ráda jako příbuzné, ale nic navíc k tomu. Necítím žádnou touhu mít je sama a mám pocit, že bych jim neměla co předat. Nejsem šikovný, chytrý, praktický ani světaznalý člověk a o výchově dětí nevím naprosto nic, nikdy mi to nic neříkalo. Ať má děti ten, kdo je bude milovat, dokáže pro ně vybudovat zázemí a bude je umět dobře vychovat tak, že budou rády na světě a neztratí se v něm.

Tykání si nechte na tu vesnici, když už, a tu blahosklonnost si strčte třeba za klobouk. Andulka se na maso nechová, andulka je mazlíček, takže analogie s králíkem tu nemá žádný význam. Toto je stejné, jako by někdo v útulku takhle zavraždil psa, který má blechy. Ta andulka nebyla nemocná smrtelně, jak bylo uvedeno v článku, měla jen parazita, což se dalo léčit. Když už jste takhle bezcitný člověk a andulku byste v takové situaci zabil taky, možná byste se do nějakého toho ústavu měl podívat též.

Absolutně nebudu řešit, jak nízké nebo vysoké jsou tresty oproti tomuto typu prohřešku jiné zločiny. Tohle bylo naprosto ohavné utýrání nevinného zvířete a té osobě bych dala let minimálně 20, ideálně v nějakém ústavu. K tomu doživotní zákaz jakýmkoli způsobem pracovat se zvířaty. Je mi úplně jedno, že zavražděný nebyl člověk, vysoký trest bych za to dala stejně. Jak může někdo zabít už tak trpící živou bytost tak bestiálním způsobem. Otřesné.

Souhlasím. Samozřejmě existuje spousta výjimek a jsem za ně vděčná. Ale opravdu žádný, žádný jiný národ nevidím tak často, tak masivně a tak neuvěřitelně jedovatě nadávat, urážet a obviňovat všechno a všechny kolem sebe. Neustále. Všude. Donekonečna. Jsou národy, které se mají daleko hůř než my a takto se jako celek opravdu nechovají. Kolikrát jsem dokonce četla o zkušenostech cestovatelů, že ty nejvlídnější lidi našli mezi těmi nejchudšími národy na světě.

V tom případě jste nepochopil, co jsem psala já. Já toho člověka nijak neomlouvám, a kdyby to bylo na mně, dám mu doživotí a neřeším, že nejspíše sám zemře v horizontu 20 let. Mojí pointou bylo, že když už mu dali takto neadekvátně nízký trest, alespoň se projednou vzácně stane, že až vyjde z vězení, nebude už schopný ublížit někomu dalšímu. Což je pořád lepší, než kdyby vyšel z vězení a hned si to šel na někom vybít.

Pardon za přímost, ale kdybyste v prvním komentáři nebyl sarkastický, mohlo být jasné hned, co jste měl na mysli a že se v tom vlastně shodujeme.

Oběti lidí, kteří vyšli z vězení a následně spáchali další vraždu, by s Vámi nesouhlasili.

Budoucnost až tolik ve hvězdách není. Myslím, že tu Vy i já jsme tu začali až příliš slovíčkařit o tom, co je, nebo není spekulace a jakou má váhu. To se akorát dostaneme do slepé uličky. Faktem je, že Huntington vždy končí smrtí, v tuto chvíli na něj není lék a ve většině případů smrt nastane 15–20 let po prvním projevu příznaků. Ten člověk tedy v každém případě předčasně zemře, ledaže by se objevil doslova zázračný lék (když už má příznaky), který by mu ale stěží kdo měl jak zaplatit, a s vysokou, byť samozřejmě ne stoprocentní, pravděpodobností bude na konci výkonu trestu buď už nesvéprávný, nebo přímo po smrti. Zároveň je nepravděpodobné, že by jeho diagnóza byla podvod, vzhledem k jeho společenskému stavu. Ani jeden z nás to ale nemůže potvrdit ani vyvrátit. Nevím, co je na tomto uvažování problematického.

Zároveň já souhlasím s tím, že trest byl nepřiměřeně nízký. Netuším, jak praktické by to bylo, ale já bych mu dala doživotní trest bez ohledu na nemoc. Na hypotetický trest smrti nemám až tak promyšlený názor, abych se k němu stavěla jednoznačně. Na jednu stranu neplatíte tak dlouho péči; na druhou stranu i popravy se musí platit (a možná se budete divit, jak jsou popravy ve vyspělých státech drahé – např. v USA jsou několikanásobně dražší než doživotí bez možnosti podmíněného propuštění a opět je platí především poplatníci), není prokázáno, že by přítomnost trestu smrti ve státě snižovala úroveň kriminality, a pokud máte zkorumpovaný nebo jinak nefunkční právní systém, může se pak stát, že na smrt zbytečně půjdou nevinní (falešně obvinění).