Tak já trpím v podstatě odmalička, otec pil, bratr pije a je na drogách a v tomto já jsem byla vychovávaná. Vychovala mě v podstatě babička, která mi ale v 18-ti zemřela a mě to naprosto zničilo. Mamka byla neustále někde v práci nebo s milenci a vůbec se o mě nezajímala... Ve 21 jsem se vdala a vzala jsem si prvního, který o mě doopravdy stál. Jsem s ním doteď a neklape nám to, ale bojím se samoty. A děti nechci, protože nechci aby měly stejný osud jako já.
Já s vámi soucítím, ale jak to souvisí s životem té Nizozemky? Přece každý prožívá jinak, a ona byla vážně nemocná (ne že by nám do toho něco bylo). Posuzovat něčí pocity optikou své zkušenosti je nesmysl. Fascinuje mě, kolik lidí se cítí povoláno hodnotit nejen cizí život, ale i cizí smrt.
3 roky to vydržela čekat? Tak to zase nebyly tak velké ty její deprese. Když má někdo tak strašné stavy, neváhá si vzít život hned a nebude si to utrpení prodlužovat. Tohle je zase takový blábol! A co je sobeckého na tom, když má někdo dítě? To fakt nežeru!
Jejda, další odborník na zdravotní stav člověka, kterého nikdy neviděl! Je mi vcelku jedno, co žerete nebo nežerete. Přivést na svět člověka, aniž by to mohl jakkoli ovlivnit a jen proto, že já to chci, pak mu vnucovat svoje názory, pravidla, životní úroveň, ovlivňovat jak a kde bude žít, aniž by to mohl ovlivnit mi připadá sobecký dost.
Tady skoro nikdo na duši a ducha v těle nevěří (dle emotikonů) a přitom se lidé ohánějí ústavy pro duševně choré a mentálním zdravím. Pokud teda existuje, tělo (hmotný svět / činy), duše (astrální svět, představy a city), duch (mentální svět, myšlenky) tak je potřeba akceptovat že to jsou spojené nádoby a zahodit život kvůli jednomu z nich ikdyž se další rozvíjí je holý nesmysl. Ani netušíte co vše se dá duchovně léčit.
Škoda že Vás ta slečna nepotkala, mohla od dětství žít krásně, duchovně vyléčená, a zemřít v 90 letech. Ale to by vlastně její orgány taky neposloužily. Tak já nevím, asi si měla podřezat žily, to byste byl třeba spokojen.
Přesně tak, když by to přečkala, pak už by to byla jenom vzpomínka a stala by se mnohem silnější jako teď já. Mám práci, kde na mě každý den řve šéfová, ale už si z toho vůbec nic nedělám, protože jsem prostě už vůči všemu odolná a jsem za to na sebe velmi hrdá
Takže je jedno, že měla komorbiditu, že na tom nebyla nejspíš jako vy, že svou smrt řešila několik let a zkoušela různé léčby a medikace, že na tuto eutanazii čekala 3 roky od registrace, prostě podle vás měla vydržet a ono by to přešlo. Jak dlouho by měla trpět, aby vám to přišlo dost?
a měla by to bejt morální povinnost. pokud víš, že někomu můžeš pomoct přežít, když ty už nemůžeš a ta pomoc ti nic neudělá. pokud se na to podívate takhle, je to hodně sobecký.
Takže se měla zabít tak, aby mohla posloužit. Jasný. 3 roky čekala na tento způsob smrti, 3 roky. Nejspíš měla důvod udělat to takhle. Ale to je pro vás nepodstatný, měla to prostě udělat podle vás. Jak by vám to připadalo ideální? Mít dítě je mnohem sobečtější, ale tváříme se, že je to super.
To mi je úplně jasné, že ji to bylo jedno. Myslela pouze na sebe.
Ano žádná morální povinnost na světě neexistuje.
Ovšem moralni odpovědnost na Zemi existuje.
Bylo to její svobodné rozhodnutí a jestli bylo správné či špatně ať každý posoudí sám.
Za mě to je prostě špatné a sobecké rozhodnutí.
Tím ale neříkám že eutanazii odsuzují, prostě svobodná vůle se vším všudy.
Proč by měla mít morální odpovědnost? Neměla děti, tak vůči komu? A proč? Nikomu z nás nepřísluší soudit její rozhodnutí, co je nám do toho? Pro ni to bylo zjevně rozhodnutí nejlepší ze všech možných, jinak by nečekala tolik let. Je pozoruhodné mluvit o morální odpovědnosti a současně naprosto ignorovat právo rozhodnout o svém životě a smrti.
Určitě? Tak bych vám nabídnul ať jdete na transplantační oddělení. A pak bych se vás zeptal znovu, jestli chcete svoje tělo takto zahodit a umírat s myšlenkou, že i když jste mohl, nikomu jste nepomohl, ( prý, co jsem byl upozorněn , její zdravé tělo je absolutně nepouzitelne pro dárcovství po eutanazii.
Není ničí morální povinností rozdat své orgány. Nechtěla žít, jak to měla udělat, aby vám to přišlo nesobecké? Třeba trpěla tak, že jí bylo jedno, co bude s jejím tělem.
Naprosto jí rozumím. A mrzí mě, že politici u nás řeší 100+1 jiných nepodstatných ,,problémů" a ani se neobtěžují zvážit možnost téhož u nás. Někdo má tu odvahu skákat z mostu, někdo zase nemá a žije tedy jen proto, že tak nějak musí. Že se dva lidé rozhodli, že mu ,,dají" život. Patřím mezi takové. Kdybych se měl rozhodovat jako ona dotyčná, neváhám ani moment.
Mně by pro začátek stačila reforma zdravotnictví a dostupná kvalitní psychiatrická a psychologická péče. Nedělám si iluze, že by to pomohlo všem, ale jako začátek by to bylo fajn.
První věc kterou si musíte uvědomit, je že žijete a nepříliš šťastný život je autosugesce. Zkuste definovat "šťastný život" každý kdo miloval a zažil rozchod má jistě zlomené srdce které se nikdy neuzdraví, ale kde je napsáno, to je špatně, a není to pouze zkouška životem. Já kolem sebe nikoho nemám ale spokojený život je něco čeho každý musí dosáhnout sám. Já jsem např opustil velice dobře placenou práci protože změna je život 🙈. A když změna v životě není, zevšední jako všechno.
Co se snažíte říct? Že se slečna dost nesnažila? Že ty tři roky čekání na eutanazii měla věnovat filozofování, zda je její utrpení špatné?
Že její mnohaleté utrpení provázející komplikovanou diagnózu je srovnatelné s vaší zkušeností a ona jen nevydržela?
Taky už jsem nejednou chtěla spáchat sebevraždu, poprvé když mě nechtěl jeden kluk, kterého jsem milovala a podruhé když mě ve škole šikanovala jedna holka. Dnes je už dotyčný ženatý s dítětem a dotyčná skončila na psychiatrii. A já? Žiju si dál svůj nepříliš šťastný život, ale mám kolem sebe lidi, kterým na mně záleží, tak zatím asi zůstanu naživu. 6 let jsem byla na antidepresivech, ale už jsem se toho zbavila, letos jsem neměla ještě ani jednu tabletku a musím říct, že je mi líp než předtím
A to souvisí s tématem jak? Že když vy jste na tom teď nějak, tam měla ta žena vydržet?
Vzdyt to nepopiram, ale da se to lehce vycislit. A dalsi vec, pecuje o sve dite, o svoji domacnost, takze ta cena by mela byt jina. Mazel ji zajistuje na to cas. Nemusi chodit do prace. To je preci spis plus pro manzela nez pro ni. Nebo nemyslite? Rada zen pecuje i do prace chodi. Ty spis zaslouzi obdiv, ne zeny co jsou doma a "pecuji".
Vy jste to nečetl, viďte. Ten syn je jeho, z prvního manželství. A ano, řada žen je nucena pečovat, ačkoli pracuje stejně jako muž. 75% neplacené práce dělají ve světě ženy. To jsou doložitelná fakta. A většina z nich chodí do zaměstnání, nebo jinak obstarává jídlo a bydlení. A většina z nich to považuje za normální, ačkoli je to vyčerpává. Tvrzení, že manžel zajišťuje ženě čas, aby mohla pečovat o společnou domácnost a dělat mu zázemí, pečovat o společné nebo dokonce jeho děti, je důsledkem těchto pokřivených norem. Věřím, že to nemyslíte špatně, ale čas na práci pro rodinu není skutečným benefitem, to je nezbytnost, samozřejmost. Ženy, které dělají řádně placenou práci a pak musí dělat neplacenou v té druhé směně možná zaslouží obdiv. Hlavně si ale zaslouží pomoc, aby takhle žít nemusely.
Ty naklady muze vycislit ten soud, kdyz prohlasi ze se to pocita. Ne ona. A ja se nepru o to ze nema dostat pulku, pokud meli SJM, me se jen nelibi vyjadreni toho soudu. Za me to neni vubec v poradku. V pripade SJM se nema soud k cemu vyjadrovat, vse co oba ziskali za trvani manzelstvi se rozdeli na 1/2 a smitec.
To ze se stara o deti a domacnost (a nemusi chodit do prace, mit existencni problemy) neznamena ze prispela 1/2. Ale to si musi moralne zodpovedet sama pred sebou.
péče o domácnost a péče o děti zabere celkem dost času, který nelze trávit v zaměstnání. Navíc ty služby nejsou úplně levné, pokud chcete najmout kvalitní prověřené profesionály. Že nechodí do zaměstnání není platba za to, že pracuje doma. Navíc v cizí zemi třeba do zaměstnání prostě nemůže.
Silou rovnosti nedocílíte. O zápas se právě snažíte tím, že rovnost hledáte. Já jen píšu to, že vztah nikdy není rovnocenný a vždy má jeden z partnerů v něčem navrch. Tak to bylo, je a bude. Toxický vztah je ten, v němž se jde proti přirozenosti.
Ne, já nezápasím o rovnost. My si s partnerem rovni jsme. Pokud by měl pocit, že jeden z nás má vyšší hodnotu nebo práva než ten druhý, nebyl by to partner, ale přítěž. Proč by neměl být vztah rovnocenný? Jistě, spousta lidí zůstává ve vztahu, kde je jim podsouváno, že mají z nějakého důvodu nižší hodnotu. Ale to jsou vztahy patologické.
Sexuální násilí je hrozná věc. Špatné je to,že to ženy nenahlásí nebo velmi pozdě. Máme dost zákonů, které ochrání oběť.
Nemáme. Pachatelé často odchází se směšnými tresty nebo jen s podmínkou, oběť často prochází šíleným martyriem výslechů i soudního procesu. K sekundární viktimizaci ze strany orgánů dochází zcela běžně na konci je ten nízký trest nebo podmínka. A když vás znásilní někdo, s kým máte nebo jste měla vztah a šla s ním dobrovolně do bytu, například, je to x násobně horší. Sama jsem nenahlásila nic.
Ale ano, vzdyt ty naklady muze vycislit i to co si mysli, ze by z toho zbylo a ji patrilo.
A proč by to dělala? To je věc soudu. Si představujete, že ona si udělá průzkumy trhů práce v různých zemích, podle nějakého klíče vybere úroveň znalostí a praxe dané pomocné síly, všechno se sepíše, nacení péči o dítě (asi hodinově? Nebo různé sazby, nějak třeba za přípravu do školy, jinak za doprovod do školy), ty papíry si přinese k soudu a ten řekne "ok, vidíme, že máte vše hezky spočteno, dáme Vám půlku? Takhle to v reálném světě opravdu nefunguje 😂
Vždy se mi líbí, jak ženy chtějí po rozvodu sdílet víc než za manželství. Svazek nikdy není rovnocenný, vždy má jeden partner převahu, a proto nemůže být rovnocenné ani dělení.
To je škoda, že máte život takhle. Já si neumím představit, že bych žila ve vztahu, kde si nebudeme rovni. Převahu, hm, to zní jako by šlo o nějaký zápas, v souvislosti se vztahy mi to zní toxicky.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Bazén v Tyršově domě je během prázdnin uzavřen.