My dnes se synem taky nechodíme z knihovny zdaleka sami. Nepopírám, že dnes mají děti mnoho jiného "zajímavějšího" vyžití a poměr čtenářů je zřejmě jiný než před desítkami let, ale usuzovat něco podle toho, že vidím děti chodit do knihovny nebo naopak vidím děti s mobilem, asi není úplně vhodná metoda.

Děkuji za vysvětlení 👍 Ta dvě slova se mohou dost plést. Proto používám označení výchovy respektující, které označuje respekt jak rodiče k dítěti, tak k dítěte k rodiči.

Ano a to je to, o čem jsem mluvila v předešlém komentáři. Mluvíme všichni o tom samém. Nikdo tu nerozporuje to, že dítě potřebuje hranice a dodržovat pravidla a že rodiče musejí být důslední. To, jak to kdo zvládá v praxi, je samozřejmě různé. Záleží na tom, jakým způsobem ty hranice a pravidla nastavuji. V autoritativní výchově neberu ohled na dítě, jeho názor, pocity a přání ani v situacích, kdy nejde o nic závažného. V respektující výchově přijímám, že má jiný názor než já, nebo něco nechce. To neznamená, že se dítěti podvolím! Znamená to, že když chápu jeho pohnutky, nemám potřebu se vztekat a dítě trestat za to, že se vzteká.

Mám věk a rozumovou kapacitu na to, abych věděla, že se můžu mýlit, že mohu špatně vyhodnotit nějakou situaci nebo nějaké dětské chování. A chtít po dítěti něco jenom proto, že jsem to prostě řekla a mám pocit, že když ustoupím, bude mi dítě za chvíli skákat po hlavě, je podle mého nesmysl. Jsou samozřejmě různé situace, o kterých se nediskutuje - věci hygieny, zdraví a ochrany života. Když zařvu na dítě, které běží do silnice, musí okamžitě zareagovat. Po záchodě si myjeme ruce. Jednou denně si můžeme dát sladkost, ale jen za předpokladu, že máme ráno dobře vyčištěné zuby. Nic z toho ale nemusím na dítě řvát ani mu to doslova vtloukat do hlavy. Jen konstatuji: "teď jdeme udělat to a to", nejde-li sám, vedu ho. Nelíbí -li se mu to, řeknu "nechceš, přesto to jdeme udělat." Navedu, ne dokopu. Není to vždy jednoduché, ale zachovám-li klid, dítě má důvěru v to, co dělám, důvěru ve mě a v dlouhodobém horizontu spolupracuje samo od sebe.

Moje řeč. Vidím, že v diskuzích o výchově se právě dost pletou pojmy - když se řekne respektující výchova, kdekdo si představí volnou výchovu bez pravidel. Tady se v titulku článku mluví o autoritativní výchově, ale podle popisu a příkladů je to právě spíš respektující výchova. Takže se pak lidé hádají o ničem, protože ten samý druh výchovy označují různými termíny. Já si pod pojmem autoritativní výchova představím to, že je rodič nadřazený dítěti, rozkazuje, přikazuje, dítě musí poslechnout a podle toho, jestli dítě plní představy rodičů, je buď odměňováno, nebo trestáno. Respektující výchova je o tom, že důsledně nastavuji hranice, ale nepotřebuji k tomu ani křik, ani tresty, stačí uplatňovat důsledky. Dítě adekvátně svému věku může rozhodovat o sobě samém, nechám ho rozhodnout se špatně, netrestám ho za to, že se zlobí, ale pomůžu mu situací projít a reflektovat, co se stalo a proč. Dítě si pak hledá vlastní cestu, která mu vyhovuje, ne takovou, která vyhovuje mně.

Nic z toho, co říkáte nerozporuji. Také jsem chtěla vařit sama hlavně kvůli financím a kvůli tomu, abych věděla, z čeho to jídlo je, byť jsem zeleninu i maso kupovala v běžném marketu. Ale zkoušela jsem mu dávat různé věci a prostě to nechtěl. Tak proč se s tím budu doma piplat a pak to vyhazovat a dítě zůstane hladové? Jen jsem chtěla poukázat na to, že maminky mají různé důvody proč vaří nebo nevaří a to že my to máme jinak nebo nám to s naším dítětem vycházelo jinak nic neznamená. Já zase nechápu, že některé maminky hodiny "uspávají", když já jsem syna položila do postýlky a on prostě usnul. To ale neznamená, že ty maminky dělají něco špatně.

Představte si, že jsem synovi příkrmy od začátku taky vařila, a světe div se, on na moji snahu vůbec nedbal a nejedl to. Zato kupované, byť také bio, bez dochucovadel a soli, to si mlaskal. Asi to bylo konzistencí, nevím, jak to dělají, ale hovězí s mrkví se mně dohladka nikdy rozmixovat nepodařilo.

To bylo první, co mě napadlo :-D