Většina dětí má období vzdoru a zkouší si něco vztekle vyječet. Chce to podchytit hned v začátku, aby pochopilo, že takhle to nefunguje. Zachovat klid a nechat ho vyječet, stejně v té chvíli ani nevnímá, co říkáte. Podle toho, kde se to odehrává, řešit dál. Doma jde odejít do jiné místnosti, aby vidělo, že to na Vás neplatí. Nebo ho poslat vedle s tím, že se může vrátit hned, jak se uklidní. To mi fungovalo. Později už syn sám odcházel vedle, kde se mohl do libosti vyhulákat a už klidný se vracel ke mě, kde jsme si povídali, co by mohlo tu situaci vyřešit. Jeden příklad: Asi ve třech letech jednou oddupal do vedlejšího pokoje a po cestě po mě hodil slovy: "Nemám tě rád". Já jsem mu odpověděla: "To je mi líto, protože já tě mám ráda, i když mě zlobíš." Práskl za sebou dveřmi a asi za pět minut se vrátil a řekl: "Mami, já tě mám taky rád". A byl klid.

Jestli je tohle pro autora těžký test, nechci vědět úroveň dnešního školství. Nebo autorovu. Tohle je tak test pro žáka druhého stupně základní školy.

Tak v Brně se skoro topíme v žaludech, jsou pomalu všude.

Není špatné počasí. Je jen špatné oblečení.

Televizi už nemám 14 let. Co chci, to si stáhnu na internetu bez reklam, i ty zprávy si tam přečtu jaké mi vyhovují a bez těch dramat kolem. Knihy, hudbu, filmy, vše se dá bez reklam nebo minimálně.

Bukvice chutnají jako oříšky, ale musí se oloupat i od té vnitřní slupky, která je trpká. Jde to dobře. Jen to je na podzim jen chvilka, co jsou ke sběru, protože je sbírá kdeco, od veverek, ptáků až po divoká prasata. Vědí, co je dobré.

Ten článek je naprosto mimo, jako by jen jeden typ byl kladný a ostatní záporné. Přitom každý typ povahy má svoje plus a minus a dá se na něm pracovat, aby přinesl člověku i okolí prospěch a ne problémy. Ovšem to je na každém jedinci a jeho volbě.

Mmch. na tomto testu mi vyšel pravý opak mé povahy a že jsem si těch testů prošla víc a všude jinde jsem se s nimi ztotožňovala. Fakt nejsem cholerik, ale flegmatik a nikoliv líný lempl, ale přemýšlivý pozorovatel, který nad věcmi bádá do hloubky a nachází optimální řešení. Slabou stránkou flegmatika je, že neumí říkat ne a být ve středu pozornosti davu je pro něj noční můra. Oni ani cholerici nemusí být chodící rachejtle, ale rození vůdci, co umí najít rychle cestu a vést nerozhodné. A melancholici nejsou naprosto vždy negativní ukřivděnci, ale přemýšliví a precizní rození účetní, hodináři, umělci, mistři trpělivé a přesné práce. Zato sangvinici jsou rození baviči, hvězdy společnosti, stmelovači kolektivu. Jen někdy mají sklon k povrchnosti, přelétavosti, nedokončování díla. Ovšem nikdo není čistě jedna povaha, je to směs všech, kde jedna převažuje nad ostatními, ale pokud o sobě člověk něco ví, může s tím pracovat, zvládat nedostatky a posilovat dobré stránky. A o tom to je.

Malé kladívko a dřevěná podložka či rovný kámen a za dvě hodiny nemám co dělat. Aby skořápky nelítaly po kuchyni stačí ořech obemknout prsty, pro ty, co jsou aspoň trochu šikovní a umí se trefit do ořechu. Jinak nějaký libovolný kroužek, gumový nebo vystřižený z malé PET láhve.

Je to dobrý systém a jde to ještě jednodušeji. Kromě nezbytných výdajů za nájem, inkaso, jízdenku, případně splátky se u všeho ostatního při každé věci sám sebe zeptat: Potřebuji to nutně?

Jsem ročník 66 a celou školu jsem chodila na obědy. Nevím, kam a kdy chodila autorka, ale my jsme měli kuchařky skvělé a vařilo se dobře. I ta UHO byla klasická cibulová omáčka a chutnala všem. Mlíčná polívka se nedělala, neznám, snad jedině koprovka a ta byla dobrá. Jediné, co jsem nemusela, byla čočka s párkem nebo hrachová kaše, ale to jen proto, že luštěniny neprožívám, ne že by byly špatně udělané. A maso bylo maso, hovězí někdy měkké, někdy žvýkavé, ale flaksy to nebyly. A moc jsme se těšívali na pátek, kdy byly buchty nebo vdolky s tvarohem a povidly, buchtičky s krémem, krupicová nebo rýžová kaše s kakaem nebo skořicí, žemlovka (dobrá, s chrupavými kousky nahoře) nebo kynuté knedlíky sypané tvarohem či mákem. Ráda vzpomínám a takovou jídelnou bych neopovrhla ani dnes.

A co dál? Platit za to, že nás vůbec ošetří?

Holý zadek a dva svetry v zimě. Dokonalé. Ale prosím, tedy i v parlamentě, jak nám oni rádi radí.

Zachránit rostlinu obvykle lze, i když uhnijí kořeny. Dá se seříznout stonek nad zčernalým, tak, aby zůstalo jen zdravé. Olámat spodní listy, aby zůstal malý kmínek. Přes skleničku vrchovatě plnou vody přetáhnout mikrotenovou folii, do které nožem uděláte otvor a tam zasunete kmínek, aby listy byly suché a řez ve vodě. Brzy pustí nové kořenya pak se dá zasadit do nové hlíny. Pokud je uhnilý i kmen a jsou ještě nějaké listy zelené, dají se uříznout a dát stejným způsobem, pustí kořínky a brzy začne růst na pahýlu nová rostlina. Tak se dá zachránit i nějaká obzvlášť pěkná rostlina, o kterou nechcete přijít.

Všechny uvedené potraviny kvůli chronické pankreatitidě nesmím. A teď babo raď.

Částečně je to všechno popsáno v knize Děti kapitána Kohla. Jméno je změněno, ale v závěru nebo úvodu knihy je uvedeno správně pro vyjasnění.

Stomii jsem měla dočasnou asi dva měsíce. A velmi mi pomohlo, že jsem ji hned na začátku přijala, prostě jsem si řekla, no tak ji mám a musím se naučit s ní žít.

Velmi chválím a děkuji stomické sestře v Brně-Bohunicích, která je neuveřitelně laskavá a lidská a pomohla mi rychle se naučit, co stomie obnáší. Sáčky jsou sice placeny zdravotní pojišťovnou, ale jen určitý počet a musíte s tím zkrátka vyjít, proto je potřeba uzpůsobit jídelníček a být pečlivý při výměně. Přikoupit balení je finančně hodně náročné. Dělat s tím jde opravdu skoro všechno bez nějakých problémů, jediný podstatný problém je společenský, protože při stomii odcházejí plyny nekontrolovaně a hodně hlučně a nedá se s tím nic moc dělat. Takže návštěva společenské akce je sporná. Jinak pach není žádný, sáčky jsou v tomto už opravdu vychytané. Jen ten hluk.

Když mi střevo zanořili, byla jsem ráda, ale kdybych s tím měla žít do smrti, dá se na to zvyknout a není to tragédie.

Přidejte hasičům, zdravotníkům, policii a ve školství manuálně pracujícím, na které jste zapomněli. Ošetřovatelům v sociálních zařízeních. Všem těm, kdo se starají o bezmocné nebo zachraňují lidi a hodnoty. Těm, co něco vyrábějí nebo udržují chod potřebných věcí. Opravdovým odborníkům. A uberte sobě a svým podržtaškám, zrušte zbytečné posty, které nic netvoří a jen vymýšlejí komplikace a ztěžují život těm, co se snaží něco vytvářet.

Připadá mi to jako ten film Romeo a Julie na konci listopadu. A taky tady je dobře, že paní našla sílu se postavit za svoje. Vždyť je to její život a přece nebude rezignovat na všechno, vždyť ještě může prožít klidně 15-20 let, plně a s radostí. Možná by paní měla nějak předběžně ošetřit dědictví v sepsané závěti a je plně na ní, jak. A pak by rodina měla jen přát štěstí a vkládat se do jejího života jen když bude o to žádána. Když chtějí jen její dobro, tak ať jí ho neberou.

Holt nešikovné maso se musí ořezat. Cenou za to je zkušenost.

Knihovnicí, protože bych měla obrovský výběr ke čtení.

Archeoložkou, která objevuje historii.

Pasířkou nebo výtvarnicí, která vytváří umělecká díla ze dřeva, kamene nebo kovu.

Nakonec jsem se vyučila prodavačkou, která si ve volném čase vyřezávala ze dřeva, modelovala z moduritu a vypichovala obrázky do plechu.