Já to mám zase nastaveno na Princeznu ze mlejna, z rádoby roztomiloučkého uječeného čertíčka a vodníka, co řvou jako by je na nože bral mám kopřivku. Naštěstí mě nikdo nenutí se dívat, ale už když v rádiu slyším "ooooudolíííí", vypínám ho.

Moc pěkně napsáno, děkuji.

Tak tohle mi vážně nechutná, mdlá rozbředlá chuť.

Znáte pohádku o jeskyňkách?

Jen dva prstíky ohřejeme a hned zase půjdeme.... Zkouší to chlapec, zkouší.

Bude to možná dobré, než si zase najde jinou.

Kdo tyto lidi zaměstná i kdyby byli zdraví? Už po padesátce se s vámi moc firem vůbec nebaví.

Připomíná mi to tykání soudruhů Odkaz  

Vím ze své rodiny, co dokáže stařecká demence a jak změní lidi, aniž si to oni uvědomují. I tohle je nutno brát v potaz jako jednu z možností. Takže nesoudila bych, když o té paní nebo páru nevím nic.

Pokud on chce dítě a ona ne, měli by si oba najít kompatibilnějšího partnera.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.

Příroda je přizpůsobivá a člověk jí v tom často pomáhá, dokud se to nezvrtne.

Tak jsem docela zvědavá, jestli se dožiju článku o červech, kteří se nekontrolovatelně množí a požírají zateplení domů.

Většina dětí má období vzdoru a zkouší si něco vztekle vyječet. Chce to podchytit hned v začátku, aby pochopilo, že takhle to nefunguje. Zachovat klid a nechat ho vyječet, stejně v té chvíli ani nevnímá, co říkáte. Podle toho, kde se to odehrává, řešit dál. Doma jde odejít do jiné místnosti, aby vidělo, že to na Vás neplatí. Nebo ho poslat vedle s tím, že se může vrátit hned, jak se uklidní. To mi fungovalo. Později už syn sám odcházel vedle, kde se mohl do libosti vyhulákat a už klidný se vracel ke mě, kde jsme si povídali, co by mohlo tu situaci vyřešit. Jeden příklad: Asi ve třech letech jednou oddupal do vedlejšího pokoje a po cestě po mě hodil slovy: "Nemám tě rád". Já jsem mu odpověděla: "To je mi líto, protože já tě mám ráda, i když mě zlobíš." Práskl za sebou dveřmi a asi za pět minut se vrátil a řekl: "Mami, já tě mám taky rád". A byl klid.

Jestli je tohle pro autora těžký test, nechci vědět úroveň dnešního školství. Nebo autorovu. Tohle je tak test pro žáka druhého stupně základní školy.

Tak v Brně se skoro topíme v žaludech, jsou pomalu všude.

Není špatné počasí. Je jen špatné oblečení.

Televizi už nemám 14 let. Co chci, to si stáhnu na internetu bez reklam, i ty zprávy si tam přečtu jaké mi vyhovují a bez těch dramat kolem. Knihy, hudbu, filmy, vše se dá bez reklam nebo minimálně.

Bukvice chutnají jako oříšky, ale musí se oloupat i od té vnitřní slupky, která je trpká. Jde to dobře. Jen to je na podzim jen chvilka, co jsou ke sběru, protože je sbírá kdeco, od veverek, ptáků až po divoká prasata. Vědí, co je dobré.

Ten článek je naprosto mimo, jako by jen jeden typ byl kladný a ostatní záporné. Přitom každý typ povahy má svoje plus a minus a dá se na něm pracovat, aby přinesl člověku i okolí prospěch a ne problémy. Ovšem to je na každém jedinci a jeho volbě.

Mmch. na tomto testu mi vyšel pravý opak mé povahy a že jsem si těch testů prošla víc a všude jinde jsem se s nimi ztotožňovala. Fakt nejsem cholerik, ale flegmatik a nikoliv líný lempl, ale přemýšlivý pozorovatel, který nad věcmi bádá do hloubky a nachází optimální řešení. Slabou stránkou flegmatika je, že neumí říkat ne a být ve středu pozornosti davu je pro něj noční můra. Oni ani cholerici nemusí být chodící rachejtle, ale rození vůdci, co umí najít rychle cestu a vést nerozhodné. A melancholici nejsou naprosto vždy negativní ukřivděnci, ale přemýšliví a precizní rození účetní, hodináři, umělci, mistři trpělivé a přesné práce. Zato sangvinici jsou rození baviči, hvězdy společnosti, stmelovači kolektivu. Jen někdy mají sklon k povrchnosti, přelétavosti, nedokončování díla. Ovšem nikdo není čistě jedna povaha, je to směs všech, kde jedna převažuje nad ostatními, ale pokud o sobě člověk něco ví, může s tím pracovat, zvládat nedostatky a posilovat dobré stránky. A o tom to je.

Malé kladívko a dřevěná podložka či rovný kámen a za dvě hodiny nemám co dělat. Aby skořápky nelítaly po kuchyni stačí ořech obemknout prsty, pro ty, co jsou aspoň trochu šikovní a umí se trefit do ořechu. Jinak nějaký libovolný kroužek, gumový nebo vystřižený z malé PET láhve.

Je to dobrý systém a jde to ještě jednodušeji. Kromě nezbytných výdajů za nájem, inkaso, jízdenku, případně splátky se u všeho ostatního při každé věci sám sebe zeptat: Potřebuji to nutně?

Jsem ročník 66 a celou školu jsem chodila na obědy. Nevím, kam a kdy chodila autorka, ale my jsme měli kuchařky skvělé a vařilo se dobře. I ta UHO byla klasická cibulová omáčka a chutnala všem. Mlíčná polívka se nedělala, neznám, snad jedině koprovka a ta byla dobrá. Jediné, co jsem nemusela, byla čočka s párkem nebo hrachová kaše, ale to jen proto, že luštěniny neprožívám, ne že by byly špatně udělané. A maso bylo maso, hovězí někdy měkké, někdy žvýkavé, ale flaksy to nebyly. A moc jsme se těšívali na pátek, kdy byly buchty nebo vdolky s tvarohem a povidly, buchtičky s krémem, krupicová nebo rýžová kaše s kakaem nebo skořicí, žemlovka (dobrá, s chrupavými kousky nahoře) nebo kynuté knedlíky sypané tvarohem či mákem. Ráda vzpomínám a takovou jídelnou bych neopovrhla ani dnes.

A co dál? Platit za to, že nás vůbec ošetří?