Marně sháním zubaře pro sebe a své děti 2 roky (Třebíč, Jihlava). Většina jich je důchodového věku. Naše zubařka také odešla do důchodu a od té doby bez šance. Pojišťovna mi poslala seznam zubařů. Všichni absolutně přetížení na léta dopředu. Stát se stará o lidi z jiných zemí, ale péči o vlastní není schopná zajistit. Hlavně, že platíme pojištění a tím to pro ně končí. Katastrofa.
Lukáš Polert je moje generace. Jsem jen o rok mladš, takže vím o celé jeho kariéře. Je lékařem, kterému bych dokázala věřit (bych, protože ho díky Bohu zatím nepotřebuji a přes všechnu přízeň věřím, že to tak zůstane 🙂!). Jsem zdravotní sestra a tak o tomto prostředí něco vím. Pan Dr. Lukáš Polert si nikdy na nic nehrál. Vždy říkal své názory a stál si za nimi. Ví své a má to v hlavě i v srdci v pořádku. Je to velmi schopný a zároveň lidský a silný člověk. Velmi si ho vážím. A přeji nám všem, aby takových lidí, kteří jdou do konfrontace a řeknou své a ví, bylo víc a víc!
Já pamatuji za svého dětství jak se jim z velkou slávou za socialismu poskytly tyto lokality pro bydlení a začlenění do společnosti. Nové byty, školy na dosah, sociální podpora, poskytnutí pracovních příležitostí. Dobře si pamatuji na záběry v televizi za 2 roky: vymlácená okna, vyražené dveře, špína a bordel, kde se dalo (nejen v bytech, ale i okolí), vytrhané parkety a z nich v bytech ohníčky. Děcka do škol neposílali, nepracovali a jen si stěžovali a natahovali ruce po dávkách a nových bytech. Podanou ruku uchopilo snad jen 1% z nich, abych byla spravedlivá. Těch pár rodin se skutečně snažilo, ale většinou pak žili normálně ve městech. Před nimi klobouk dolů. Politiku nemusím, ale tady s p. Křečkem souhlasím. A jen tak mimochodem, proč se stát stejně tak nechce postarat o naši mladou generaci? Jakou mají dnes mladí lide perspektivu, pokud nemají min. 5 mil. na účtu nebo bohaté rodiče, kteří si mohou dovolit je s bydlením podpořit?
A taky nezapoňme, kdo z nás byl v těch -nácti bez ideálů! A všichni jsme věřili, snili a věřili svým snům a v lásku. Ve 45-letech je to o něčem jiném. Život nás otříská ze všech stran. Pak je člověk rád, že může být sám sebou na vycházce se psem. Jen tak, jaký je. Ctila bych to a hodila ten foťák do kanálu, být tím "autorem".
Pracovala jsem v domácí hospicové péči. Všichni mí pacienti byli krásní a opravdoví. Už si na nic nehráli. Byli nádherní, upřímní a vděční za každou pomoc, soucit a sdílení. Za vyslechnutí všeho, co je bolelo, trápilo, tížilo. Tito lidé lidé jsou nádherné duše, které nás učí opravdovosti. Opustit kraviny a žít každý den, každou chvíli naplno a s vděčností, protože nikdo z nás neví, co přijde za okamžik. Přes své utrpení nás učí cítit a soucítit. Nikdy nezapomenu ani na jedno z nich! A hluboce se před těmito lidmi skláním.
Před 4 lety jsem si vzala do pěstounské péče těžce postiženého chlapce, který byl od narození v ústavu. Nejsem tedy osoba příbuzná. Později jsem se dozvěděla, že Kraj i sociálka pro něj hledali rodinu 4 roky. Bezúspěšně. V jeho osmi letech, jsem ho v ústavu objevila a přirostl mi k srdci. Nakonec jsem si ho vzala do pěstounské péče. O tom, že je pěstounská péče zprostředkovaná a nezprostředkovaná, mi také nikdo neřekl. Chlapec má IV. stupeň postižení a já tak budu pobírat příspěvek ve výši ca. 21.000,-. Protože chlapec je plně závislý na péči druhé osoby, jsem s ním doma. Mám tak aspoň to štěstí, že stát za mě zaplatí alespoň zdr. pojištění a roky na důchod mi údajně započítají zpětně. Když si představím, co by tento chlapec stál stát, kdyby zůstal v ústavní péči a kolik mi teď bude platit.... No, s pěti mými vlastními dětmi, které ještě studují nabo jsou na ZŠ, to bude tedy terno! A to jen proto, že si dítě "vyberete" sama? Soucítím s ženami, které si vzali do péče i více dětí, které by jinak neměly šanci se do rodiny vůbec dostat! Nehledě na to, že tyto děti jsou zrazené nebo mají různé poruchy chování a péče o ně je mnohdy opravdu náročná. A co ty děti, které jsou ještě v ústavech? Teď si každý rozmyslí, jestli "do toho" půjde a odnesou to zase děti.
Já mám v péči dnes 12ti letého chlapce z ústavu, kde jsem nastoupila jako zdravotní sestra. Chlapec je od narození těžce postižený (DMO). Je ležící, nemluví, má pleny, špatně polyká. Má tedy zavedný PEG. Od narození byl v ústavu určený k adopci. Pro mnoho lidí je nepochopitelné, proč jsem si ho vzala do péče. Ale já ho vnímám jinak. Má velmi milou povahu. Nelže, neitrikuje, nehádá se, na nic si nehraje. Prostě se dotknul mého srdce. Nedokázala jsem si představit, že by šel do jiného anonymního ústavu pro větší děti, protože vím, že vnímá okolí i lidi kolem. Sama mám 5 svých dětí a musíme se nějak uživit. Neadoptovala jsem si ho proto, ale vzala do pěstounské péče. Já i moje děti jsme samozřejmě museli projít všemi náležitostmi, co k tomu patří. Když jsem si ho odvážela domů, měl jen rodný list. Neměl ani očkovací průkaz (očkován ale je, jak se patří). Prý se neočekávalo, že by přežil první týden života. Oblečení a pár hraček od sestřiček měl v igelitové tašce. Nic víc. Ale byl šťastný, že má konečně rodinu. Jaké bylo mé překvapení, když mi pak soc. pracovnice sdělila, že pro chlapce hledala vhodné pěstouny v kraji a pak i celé ČR 4 roky! Nikdo, kdo by se o něj dokázal postarat a nebo měl tu odvahu, se ale nenašel. Teď mám sice smůlu, protože chlapce jsem si vybrala sama. Ale nelituji ničeho. Chlapci se daří dobře. Prospívá. Hodně se zlepšil a je s námi šťastný. Děti ho milují. A to za to stojí! Kvůli státní politice si na z.... nesednu. Bylo mi v životě hůř. Nějak to zase dáme. A co znám jiné pěstouny, většina to opravdu dělá pro děti. Tak asi tak.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Víte co je zvláštní, že na tuto dobu spousta lidí nadává, odsuzuje jí, je out a totalitní. Ale přesto se tu téměř každý den objevují zprávy o životě za socialismu. Když ta doba byla tzv. "doba temna, nesvobody a totality", tak proč jsou tu tyhle reportáže? Vážně všechno tak špatně?
1 odpověď