Přesně, jasně a srozmitelně popsaná současnost i budoucí varianty inkluze. Není co dodat. Funkčnost inkluze podle podle současné varianty je iluze. Nadaní žáci se nudí a nerozvíjejí z nedostatku podnětů a slabší žáci zažívají pocity neúspěchu a selhání. Ve společnosti budou chybět intelektuální elity i šikovní řemeslníci, hrdí na svoje dovednosti.
Klíčová je primární prevence, tedy podpora zdravého životního stylu, s cílem prodlužovat zdravé roky života a propuknutí onemocnění oddálit do co nejvyššího věku věku. Zdraví nevzniká v nemocnicích, ale v rodinách, školách, na pracovištích, tam, kde lidé žijí a pracují. V nemocnicích se jen napravuje, co se jinde pokazilo. Primární prevence je úkol veřejného zdraví, které má prostupovat celou společností, není to záležitost jen rezortu zdravotnictví. Je to o motivaci k rozhodování ve prospěch zdraví, tedy zvyšování zdravotní gramotnosti, regulacei reklamy, fiskální politice, bonusech a malusech zdravotních pojišťoven. Makroekonomické ztráty z nemocí zahrnují kromě výdajů na léčbu nemocí i tzv. nezdravotní ztráty, tedy náklady na neschopnosti, invalidní důchody, prezenteismus atd. a jsou 2 až 3x vyšší než zdravotní. Přitom 80% chronických neinfekčních nemocí je preventabilních zdravým životním stylem, vznikají tedy zbytečně. Primární prevence je jediná cesta k prosperitě, zdraví znamená bohatství. V ČR se 70 let neprodlužují zdravé roky života, pouze roky života v nemoci. To je nejen neetické, ale také neekonomické. Je třeba si uvědomit, že screening je vyhledávání časných stádií nemocí, kterým jsme dovolili vzniknout. Screening je správný, ale nestačí. Je třeba jít ještě o krok dopředu, aby nevznikaly zbytečně nemoci, které jsou dobře preventabilní.
Ano, naprostý souhlas. Je obtížné udržet v dětech touhu po poznání poté, co začnou chodit do školy. Jde to, ale rodiče se musí hodně snažit. A fyzické tresty, katastrofa. Copak v zaměstnání nadřízený podřízeného bije zato, že neodevzdal perfektní práci? Představme si, že by za dopravní přestupek byl řidič fyzicky trestán? Fyzické tresty jen deformují osobnost a vedou k agresi, kterou člověk obrátí buď. proti sobě nebo proti okolí. Děkuji za článek na důležité téma.
Zatřesou, protože jsme nepoučitelní amatéři. Jediná cesta, na kterou už nastoupily paradoxně nejbohatší evropské (skandinávské) státy je podpora zdraví formou primární prevence. Jen zdravá populace přináší bohatství a prosperitu. Náklady na léčbu nemocí jsou v ČR ročně 530 mld a nepřímé náklady (pracovní neschopnosti, invalidní důchody atd). dokonce dvojnásobek. A přitom je 80% nemocí preventabilních, nemusely by vzniknout. Zdraví je z 50% určováno životním stylem a z 20% životním prostředím. Zdravotnické služby jej určují jen z 10%, přitom do nich jde naprostá většina prostředků zdravotnictví. Vyrábíme si nemocné (65% lidí má nadváhu nebo je obézních, diabetiků je už přes milión, polovina lidí má srdečně cévní nemoci a třetina nádory) a životní styl se neřeší, protože prodej alkoholu, tabáku a alternativ, cukru, soli atd. má přednost. Velice krátkozraké a jednou se k primární prevenci také dopracujeme, ale bohužel přes velký pád na dno chudoby. Argumenty, že je to omezování osoby stojí asi tak na roveň tomu, že používání bezpečnostních pásů je omezování svobody. A stejně je to s cukrem, alkoholem atd. Zachránit před chudobou může společnost jen prodlužování zdravých roků života. Když to jde ve Švédsku...A pak by se mohlo chodit do důchodu v 55 nebo snižovat lidem po 50 počet hodin v plném úvazku, kdo by chtěl, mohl by dál pracovat s důchodem. Bohatství dává svobodu volby.
Děkuji autorovi za přesný a výstižný článek. Násilí není norma. Nesmí se stát normou. Všechny poruchy osobnosti, úzkosti i neurózy se zakládají v dětství. A to velmi raném. Např. hraniční porucha osobnosti již mezi 12-24 měsícem života. A všechny mají společného jmenovatele, násilí psychické nebo fyzické. Po zbytek života pak člověk bojuje s tím, co v jeho dětství někdo pokazil. Dítě především zrcadlí vše kolem sebe. Včetně násilí. Nápodoba nejsilněji ovlivňuje budoucí chování a nic s tím nenaděláme. Naštěstí většina dětí má kolem sebe i osoby laskavé, které zachraňují to, co někdo jiný pokazí. Ingmar Bergman ve svém životopise popisuje ponižující tělesné tresty ve své rodině i traumata, ke kterým vedla včetně sebevraždy jeho dospělého bratra, u kterého by to nikdo nečekal. Domnívám se, že se dospělí lidé zastávají tělesných trestů u dětí, protože je vůči svým dětem používali a teď nechtějí přiznat chybu. Přece nemůže dítě bít někdo, komu dítě bezpodmínečně věří a je na něm závislé. Tělesný trest způsobuje jen strach, dítě se začne bát toho, kdo ho trestá, přestane mu důvěřovat a začne lhát a podvádět. Je to slepá ulička.
Ano, souhlasím s autorem, popsaná situace je naprostá katastrofa. Učitelka staví děti proti sobě, místo toho, aby je učila týmové spolupráci. Každopádně učitelka nesmí ze třídy odejít, takže situace bez učitelky v dnešní době ve třídě nesmí nastat. Paní učitelka si nejspíš neví rady, jak řešit stížnosti kolegů na chování žáků během vyučování, ovšem uvedená metoda je selhání profesionální i lidské. Děti zrcadlí chování a za pár let budou jako vedoucí v práci toto požadovat po svých podřízených a nebo jim to jako zaměstnancům bude připadat normální.
Je to přesně tak. Výborně popsané. Díky obezitě a jejím důsledkům, jako je cukrovka, infarkty, ale rakovina, se dramaticky snižují zdravé roky života v CR a zvyšují náklady na léčbu.Nyni stojí lecba obezity 147 miliard, v roce 2060 to bude 720. Pokud se nic nezmění. A hledání prostředků do rozpočtu, teď právě 5 mld na skolstvi, takové nic proti ztrátám z preventabilnich nemoci, jsou spojené nádoby. Dovolit lidem onemocnět a pak je draze léčit je spirála chudoby.a odpovědnost má každý.a pro zdravé se bude prodlužovat odchod věku do důchodu do nekonečna, protože cukrovka invalidizuje v produktivním věku a lecba je drahá.Dik za článek.
Asi se všichni shodneme, že cesta k prosperitě a bohatství je možná jen ve zdraví. Známý citát uvádí, že zdravý člověk má mnoho přání, ale nemocný jen jedno. Společnost, která dovoluje vznik nemocem, kterým se dalo předejít, se chová nejen neeticky- nemoc způsobuje utrpení a bolest nemocných a jejich okolí, ale i neekonomicky. Přímé i nepřímé náklady, které nemoci- v tomto případě způsobené kouřením- generují, platíme všichni. A doplácíme na ně. Je potřeba prodlužovat věk odchodu do důchodu, zvyšovat daně, zvyšovat odvody na zdravotní a sociální pojištění, zmrazit platy, prostě nemocný člověk i společnost budou vždycky chudší. To není jen o tabáku, ale o alkoholu, obezitě, cukrovce, sedavém chování, zubním zdraví aj. Přitom rizikové faktory životního stylu jsou velmi dobře známé a zdálo by se jednoduché je eliminovat. Jenže do hry vstupuje závislost, výchova, byznys, osobní prospěch, lobbing. Ale svět se vyvíjí a kormidlo se otáčí. U nás pomaleji než jinde, ale mladí lidé už kouření klasických cigaret opouštějí, zrovna tak, jako pijí méně alkohol, řeší pohybové aktivity i rovnováhu pracovního a rodinného života. Jen škoda, že jsme v odhodlání řešit razantněji rizikové faktory životního stylu takoví konzervativní hlemýždi ve světě, protože zbytečně chudneme. Velký díky za článek, je komplexní, kompetentní, srozumitelný a objektivní.
Přesně formulováno. Vzdělávání se stalo utrpením- pro všechny zúčastněné a to je ten největší problém. V přijímačkách na střední pak bude symbiont, tak to učitel musí učit. Přitom by mělo by jít o radost z poznávání, chuť dozvídat se nové, rozvíjet kreativní myšlení. Nesnažit se o prostou reprodukci faktů. Ale taxonomie v pedagogice tohle dobře zná, jenže učitel často končí u popište a vyjmenujte, protože se to snadno hodnotí. Místo toho by měl učit porovnávejte, navrhujte, aplikujte....Malé děti jsou nadšené do všeho nového a škola to dusí, místo toho, aby to kultivovala.
Výborně napsaný článek na smutné a stále živé téma. Fyzicky trestané dítě zažívá ponížení, ztrátu bezpečí od nejbližších a prožité trauma se mu celý život vrací v podobě agrese, kterou obrací proti sobě nebo jiným lidem, pochybování o sobě a nízkém sebehodnocení. Fyzické tresty nejsou jen slepá ulička výchovy, jsou časovaná bomba naší budoucnosti. Sugestivně popisuje fyzické tresty od rodičů Ingmar Bergman ve svém životopise, jeho bratra dovedly až k sebevraždě. Dík za otevření tématu.
Ano, souhlas se všemi komentáři, přesah je jednoznačně praktický, v našich klimatických podmínkách, kde prší, sněží i praží slunko se hodí pro sezónní uložení hraničky dřeva, zahradního nábytku, sušení lecčeho, složeného ping-pongového stolu, návštěva si opře kolo, když prší..... a navíc zvyšuje romantiku a útulnost Spíš lituji, že nemáme přesahy větší. Je to léty prověřená , praktická i estetická věc.
S obsahem článku i argumenty se plně ztotožňuji, také na základě mnohaletých zkušeností ze školství. České školství se snaží zformovat žáky již od útlého věku do pravidelných krychliček, aby nikdo nepřesahoval. Rozvoj individuality je na papíře skvěle popsán, ale v praxi? Děti i rodiče se brání různými zákonnými způsoby, ale již je to jen následek příčiny, která se nehledá. Málo se dbá na sladění potřeb žáků, rodičů a učitelů společně. Jsou školy do kterých chodí děti rády a do nich chtějí rodiče své děti přednostně umístit. Co je na tom špatného? Na ty školy, kam rodiče dát žáky nechtějí, by si měla ČŠI a MŠMT posvítit. Jejich způsob výuky je totiž dost možná v době Marie Terezie, frontální výuka a tresty.
Dobrý den,
velmi trefný popis stojatých vod českého školství. Mám stejnou zkušenost s dvěma syny, kdy jsme s manželem celou školní docházku pracovali na tom, aby neztratili přirozenou touhu po poznávání a kreativitu. Nakonec se nám to podařilo, ale ani synové, ani my jako rodiče na tu dobu rozhodně nevzpomínáme se slzou v oku. Když ve čtvrté třídě přinesl syn trojku z výtvarky za to, ze namaloval krajinu (32 požadovaných stejných krajin ve třídě mluví samo za sebe) s "příliš tmavým nebem a moc světle zelenou trávou", už jsme se jen smáli, jak by paní učitelka známkovala v Centre Pompidou. Jenže syn přestal malovat s tím, že to neumí a u výtvarky to neskončilo.
Poslední dobou čtu o školách, kam děti chodí rády, to mne naplňuje optimismem. Dík všem, kteří se o to snaží.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Kontrola práce záleží vždy na nadřízeném, a je jedno, odkud zamněstnanec pracuje. Buď práci udělá nebo ne. Jestli ji nadřízený není schopen zkontrolovat, pak požaduje vysedávání v kanceláři. Lidé pak vyřizují z práce kdeco včetně on line nákupů a obvolávání známých, někdo se v práci i vyspí. Někdo ale chodí do práce mezi jiné lidi rád, třeba proto, že žije sám a společnost mu chybí. Dobrá volba je podle mne kombinace, společně s hands free a on line poradami je možné pracovat odkudkoli, dokonce více hodin, než při dojíždění. 8,5 hodiny v práci a pak 2-3 hodiny dojíždění je neslučitelné s rodinným životem.
1 odpověď