Asi záleží na jednotlivcích a okolnostech. Mně a sestru obě babičky hlídaly dost a také dost vypomáhaly i dvě sestry babičky z matčiny strany. Babičky o prázdninách, pratety ve školním roce. Všechny samozřejmě starší paní. Když jsem se stala matkou, tak se babičky mé dcery nepřetrhly, obě svou energii nezávisle na sobě napřely později do hlídání dětí mojí a manželovy sestry, které se narodily až po pár letech. Sama mám dva vnuky - první se narodil když mi bylo 42 let, tedy jsem byla zaměstnaná, ale v plné síle. Myslím že jsem se mu věnovala dost. Druhý vnuk se narodil když už jsem měla jen několik roků do důchodu a byla jsem v té době zaměstnaná kvůli ID jen na částečný úvazek. Ten úbytek sil byl evidentní a i když jsem pak přestala pracovat, nikdy jsem neměla tolik energie abych se mladšímu vnukovi mohla věnovat tak jako tomu prvnímu. Takže podle mně je to nejen o ochotě a chuti, ale i o věku, zdraví a dalších faktorech.
Za svého "základkového" dětství (cca šedesátá léta) jsem chodila do hodně kroužků a stejně tak spolužáci. Vyzkoušeli jsme je a nakonec zůstali u těch co nás bavily nejvíc, nebo které považovali za přínosné naši rodiče. Stálicí byla liduška a ve škole němčina a tělocvik, mimo školu pak Sokol. Také čtenářský klub a Klub mladých diváků. A v průběhu času dramatický kroužek, klub mladých modelářů, fotografický kroužek a snad i jiné, které se mi už vykouřily z hlavy. Hodně kroužků bylo v Domě pionýrů, kam jsem chodila, přestože jsem stejně jako někteří kamarádi v pionýru nebyla. Tam se na to přes ten název nehrálo a nikdo se o to pokud vím ani nezajímal. Kroužky vedli dobrovolníci a nepamatuji se, že by za ně rodiče platili. Pokud za některé ano, bylo to symbolické, protože jsem v průběhu přecházela z jednoho kroužku do druhého bez omezení. Stejně tak kamarádi - prostě jsme si něco zkusili a když se nám to zalíbilo, tak jsme tam docházeli, často ani rodiče neměli přehled o všech kroužkových aktivitách. Bylo to fajn. Platily se jen knihy zakoupené v rámci Klubu mladých čtenářů - ovšem za zvýhodněné ceny a stejně tak představení v rámci Klubu mladých diváků. A znala jsem děti, které - když vyrostly - pokračovaly v kroužcích co je bavily i jako dospělí jako dobrovolničtí vedoucí. Dětské dny ve škole nebyly. Za dnů kdy jsem pak sama byla rodič to takhle pestré nebylo a když dnes vidím ceny za kroužky kam chodí vnuci, tak jen žasnu. Ovšem jde zas o jiný systém, kde už kroužky nejsou na základě dobrovolnictví a ani nejsou dotované. Jsou prostě jiné a jejich provozování finančně náročné
Za sebe si myslím, že žádné dítě ještě nezemřelo hlady a žízní, pokud muselo nějakou tu minutu počkat než s rodičem projde obchodem a ten rohlík a pití zaplatí. Že křičí a vzteká se? Dělá to doma taky, když maminka nedá na stůl jídlo ve chvíli kdy si zamane, že křičí a vzteká se? Až bude dospělý, bude muset v restauraci taky nějakou tu chvilku počkat, než přinesou na stůl. Nebo ztropí scénu, když se jídlo před ním neocitne v okamžiku objednávky? Popravdě nerozumím přístupu pisatele článku - kdyby šlo o život zachraňující lék, který musí být podaný přesně na minutu... Ale v případě rohlíku a limonády je jednání tatínka mnohem podivnější, než požadavky rozmazleného dítěte.
Podle plánku a ani podle fotografie to nevypadá na to, že by byl u pracovny další balkon. Spíš jde o francouzské okno. Jinak to vypadá moc hezky. Dobře a jednoduše vyřešené, aby mohl člověk v klidu vykonávat práci z domova. Jen škoda, že děti nemají každé svůj prostor. Až budou starší, jistě by ho uvítaly.
Znám dva už dospělé lidi, kteří spolu nemají společného nic, kromě toho, že v dětství putovali od jednoho rodiče k druhém v rámci střídavé péče. Oba to poznamenalo natolik, že se sami rozhodli raději děti nemít. Z toho důvodu, aby jim v případě rozchodu nepřipravili stejné peklo, které jako děti museli prožívat sami. Nikde nebyli skutečně doma, vraceli se do domovů kde ostatní členové jeli ve svých zajetých kolejích, zatímco oni byli u každého z rodičů vlastně jen na návštěvě. Domluvy s kamarády často padaly jen kvůli tomu, že oni sami v té době byli v druhém domově, rodinné akce a společné zážitky měly velké mezery, v případě nemoci nastávaly komplikace, stejně tak jako ohledně různých akcí, kterých se oni díky střídavce nemohli zúčastnit. Rodiče u obou byli spokojení, jak hezky to vyřešili, pro ně jako děti to ale bylo doslova peklo, které je vedlo k rozhodnutí vlastní děti raději nemít. Aspoň tak to jeden jako druhý nezávisle najevo tvrdili. Jejich rodiče dodnes netuší, jak střídavá péče jejich děti poznamenala a diví se, proč jejich děti odmítají myšlenku učinit je prarodiči a samy sebe připravit o rodičovské radosti.
Neoslovilo mě to. Nemám ráda ostré hrany, nelíbí se mi vstup do pokojů "venkem" (jestli jsem to tedy dobře pochopila), nezamlouvá se mi malá kuchyňská plocha, lofty bez přístupu a ani horní patro bez toalety. Tvarově je dům možná zajímavý, ale pro mně nepraktický a bez logiky. Ovšem pokud majitelům vyhovuje a právě takový si přáli, ať se jim v něm krásně a pohodlně bydlí.
Nic proti tatínkům co se starají - naopak. Je fajn, že je čím dál víc mužů, kteří se o děti starají a umí to, pečují stejně jako maminka a nedělají z toho vědu. I když se najdou i opačné případy, oproti dřívějším rokům ale ubývají. Co jsem si ale všimla je reakce okolí v případě, že se muž z nějakého důvodu ocitne sám a dítě je jen v jeho péčí. Ať už to je dlouhodobá manželčina nemoc, ovdovění, nebo když po rozvodu dostane dítě do výhradní péče on. Když je v podobné situaci žena, všichni tak nějak samozřejmě předpokládají, že ona to "nějak" zvládne, je to přece žena a matka. Pokud se něco podobného stane muži, okolí se všemožně snaží mu "úděl" usnadnit. Přátelé, sousedé, babičky a ostatní příbuzenstvo, školky i školy, atd, všichni nabízejí pomoc, nebo rovnou pomohou. A obdivují ho, na rozdíl od ženy ve stejné situaci. Ten odlišný přístup bývá pravidlem a připadá mi víc než zajímavý.
Naprosto souhlasím. Děti lze vychovávat i bez bití, pohlavků, nebo plácnutí přes zadek, které hodně lidí považuje za naprosto neškodné. V životě jsem dceru neudeřila a nebylo to proto, že bych fyzické násilí vyměnila za psychické. Prostě se mi obojí hnusilo a dodnes hnusí. A šlo to, dcera je dávno dospělá s vlastními dospělými dětmi. A přesto že mi ostatní prorokovali, že bez fyzických trestů z mého dítěte nevyroste nic dobrého, protože je tahle výchova prověřená předchozími generacemi, tak nelituji - je z ní úžasná žena a matka na kterou jsem velmi pyšná. Nechápu, jak někdo může říkat jak je vděčný za to, že ho rodiče v dětství bili, že díky tomu z něj vychovali slušného člověka. Jde to i bez toho a já jsem byla ráda, když mi dcera před časem řekla jak je ráda, že jsem jí nikdy neudeřila.
12
Sledujících
0
Sleduje
12
Sledujících
0
Sleduje
Zase jen zírám. Jak na pravopis pana Krále (ať žije "braná" výchova 😄 ), tak na to jak je informovaný o době, kterou evidentně nezažil. Zas se dozvídáme o tom co bylo od někoho, kdo o tom nemá ani ponětí. Píše tak "zasvěceně", že by tomu člověk mohl i uvěřit, kdyby netušil že fakta byla jiná. A takhle se nalévají rozumy mladším generacím - s jistotou nepodloženou vlastní zkušeností. Pan Král si asi myslí, že neustále opakovaná zkreslená fakta se zažijí jako skutečnost.