No - nevím. Nechci autorčiny vzpomínky zlehčovat, nebo vyvracet, takhle to vnímala a zažila. Jen si nedovedu představit, že by si učitelka zodpovědná za děti dovolila nechat za trest dítě (nebo víc dětí) samotné ve třídě zatímco ostatní šly pod dohledem ven. Vždyť za ně byla zodpovědná! Sama jsem před důchodem ve školce pracovala a toto by si nikdo z nás nedovolil ani představit, natož praktikovat a koledovat si tak o postih.
Jinak v uvedených letech chodila do školky moje dcera a byla spokojená i nespokojená přesně jako jsem o generaci před ní bývala já a přesně jako pak, už dávno po revoluci byly i její děti.
Pokud jde o útěk ze školky, to se podařilo mladšímu vnukovi a jeho kamarádovi cestou na vycházku v tomto století, někdy v r.2017. Vycítili příležitost, popadli se za ruce a vyrazili z řady připravených spolužáků z budovy ven. Zaskočená učitelka je dohonila až po chvíli, zatímco ostatní děti závistivě sledovali oba odvážné dobrodruhy. Oba kloučci prchli přesto že je učitelky doslova hýčkaly, naprosto bez důvodu, jen z touhy po zážitku. ten pak měli všichni - oni, spolužáci, učitelky a koneckonců i rodiče a další příbuzní co se o jejich odvážném kousku dozvěděli :-)
Až mě dojalo jak chudé a vlastně i kruté jsem měla dětství, mládí i část dospělého věku. Než mi to ve článku vysvětlili, tak bych si to neuvědomovala a myslela že jsem prožívala normální, šťastné a veselé Vánoce. Budu si muset nějak poupravit vzpomínky abych šla s dobou a mohla souhlasit s těmi co tu dobu nezažili, ale na rozdíl ode mně o ní vědí naprosto všechno a jsou ochotni pamětníkům vysvětlit jak to vlastně všechno bylo..
Jinak uhelné prázdniny nenavazovaly na Vánoce, ale na zimní prázdniny. Jen na přelomu 78/79 při velkém a nenadálém poklesu teplot se do některých škol nechodilo. Jinak bývaly uhelné prázdniny cca měsíc po svátcích.
Popravdě - také doufám, že zůstanu co nejdéle jak fyzicky tak finančně soběstačná, pokud možno až do smrti která je snad ještě dost daleko. Ale člověk neví. A tak jsem ráda, že vím, že by mě dcera, zeť a ani vnuci nenechali ve štychu, kdyby to bylo zapotřebí. A stejně tak já je, pokud to jde. Jsme zvyklí si pomáhat když je třeba. Bez pocitu dluhu, nebo povinnosti. Prostě to tak máme, že víme že se jeden na druhého můžeme spolehnout, když je to třeba.
Hezky to autorka napsala - hlavně o těch zkreslených vzpomínkách. Je vidět že u ní to - jestli tu dobu opravdu zažila, i když myslím že ne - platí na 100%
Pokud vím, kolekce dostávali ti co měli děti a byli v ROH od zaměstavatele zadarmo. Kapr je ve většině domácností na Štedrý den na stole stále. Stejně tak fronty, zrovna včera jsem četla o frontě na zlevněné zboží v Lidlu, kdy se lidé ve frontě trvaící několik hodin museli střídat, protože byla zima a ne všichni vydrželi na mrazu stát. Psali že ve výhodě byli ti ve dvojicích, vedle marketu v Letňanech byla kavárna kam se na střídačku chodili ohřát. A fronty na máslo v akci, popř cukr, vejce, nebo mouku a podobné jsou už dnes tradicí. Ježíšek naděloval tehdy stejně jako dnes, i když dnes pro změnu statečně čelá Santa Klausovi. Skleněné ozdoby které se u nás vyrábí jsou stejně jako tenkrát i dnes žádané po celém světě. Z rádia i televize zněly koledy i vánoční písničky, koledy se vydávaly i na deskách, sama jich ještě několik mám. Takže podle mého má buď autorka své vzpomínky zkreslené až k nevíře, nebo lže jak když tiskne.
Pokud jde o otravy chemikáliemi, tak takhle moje babička na začátku minulého století málem zbavila života dva lidi najednou. Byla švadlenou kněžny Auesperkové a děděček oblékal zas knížete. Ten se jednou zastavil v jejich krejčovské dílně, která byla hned u zámku. Jel někam jinam a předtím si chtěl vyzkoušet oblek co mu děda šil, tak to vzal cestou za svou pochůzkou. Řidiče nechal v autě před dílnou, s děděčkem vyřídili co vyřídit chtěli a jak měli vebzvyku, tak dědy nabídl panu knížeti "štamrlátko". Sáhl do špajzky pro láhev, každému nalil skleničku a jak mívali ve zvyku, tak to do sebe jedním rázem "kopli". V tu chvíli vstoupila babička, která přišla zvenku. aby zákazníka pozdravila také. To bylo štěstí, protože jakmile zahlédla co to pijí, tak se vyděsila. Do lahve od alkoholu přelila nějaké čistidlo a teď viděla, jak oba do sebe ten utrejch hodili. Naštěstí před domem stál vůz se šoférem, který knížete i dědu hodil do auta a řítil se s nimi k nemocnici, která byla jen kousek, byli tam za chviličku a hlavně přesně věděli, co to požili. Tam oběma nešťastníkům vypumpovali žaludky a z toho jak babička jedním rázem málem zprovodila ze světa svého muže i knížete pána se stala rodinná historka. Pro nikoho to nemělo následky - ani zdravotní, ani pracovní a děda i z knížetem a jeho paní na to pak vzpomínali, stejně jako babička. Pro mně to pak bylo poučení - od chvíle kdy jsem toto prvně slyšela si dávám pozor na to přelévat jakoukoliv chemikálii do lahví od čehokoliv co se dá požít a moji potomci také.
Knihovna velmi nepraktická - knihy snad jen na okrasu, nebo pro Spider-Mana. U schodiště by mi chyběla madla. I mně by vadil přístup na terasu pouze z ložnice v patře, ale jak tu někdo psal, to je dané a nic se s tím nenadělá. Dovedu si tam představit spokojeného mladého single majitele, nebo bezdětnou dvojici. Sama se na podobné bydlení ráda podívám, ale bydlet bych v tom neuměla.
To "naše babičky" je pro mě matoucí. Sama jsem už dlouho babička a na vánoce zdobí moje rodina stromek ozdobami po mé babičce. Tedy většina přes 100 let staré. Korálkové zdoby, foukané koule i zvonečky, ptáčci na skřipcích, třipytivý zeppelin a jiné. Občas přibude něco nového. Jen místo špičky je prastará hvězda z bronzového plechu, do které je vytepaný betlém.
No nevím - jezdívala jsem jako malá s rodiči na podnikové chaty. Bylo to fajn, v zimě na horské chaty a v léte k Balatonu. O tzv přidělování jsem nevěděla, rodiče prostě zažádali a vždycky něco vyšlo. A nebylo to tím, že by byli v náročném provozu, nebo extra vynikající pracovníci. Prostě oba podniky kde byli rodiče zaměstnaní měly těch objektů kam se dalo jezdit víc a kdo měl zájem, mohl je využívat, pokud chtěl. Navíc to bylo neuvěřitelně levné, aspoň tak to to říkali. A nepamatuji se, že by tam někdy byla organizovaná zábava. Lidé se samozřejmě bavili mezi sebo, děti si spolu hrály, ale každý si jel "po vlastní ose" bez toho, že by mu někdo jeho dovolenou řídil. Možná to tak bylo v mé dospělosti - sama jsem v ROH nikdy nebyla, tak se mi dovoloné na podnikové chaty vyhýbaly. Ale nepamatuji se, že by se kolegové někdy o řízené zábavě zmiňovali a to ani v jednom zamětnání (vystřídala jsem jich do důchodu myslím 7). Bylo to vlastně všude stejné jako za dob mých rodičů. Levné, kdo měl zájem a byl v ROH tak to mohl bez problémů využívat, chválili si to a spousta z nich jezdívala pravidelně, jako to dělávali před tím naši. Nebyla to špatná věc, myslím. Jediný rozdíl byl, že s rodiči jsme jezdívali podnikovými autobusy, zatímco kolegové se později dopravovali po vlastní ose.
No a co kdyby paní udělala totéž? Napekla větší množství a na oplátku dovezla zas plné krabice tchyni. Kdyby se jí to nelíbilo, mohly by se domluvit a každá upéct to svoje a o to se rozdělit. Těžili by z toho všichni - obě by se vyřádily při pečení a v každé rodině by bylo víc druhů. A manžel/syn by mezi nimi nelítal jak nudle v bandě, vychutnával by si stejně jako děti cukroví od obou žen svého života ;-)
Zase jen zírám. Jak na pravopis pana Krále (ať žije "braná" výchova 😄 ), tak na to jak je informovaný o době, kterou evidentně nezažil. Zas se dozvídáme o tom co bylo od někoho, kdo o tom nemá ani ponětí. Píše tak "zasvěceně", že by tomu člověk mohl i uvěřit, kdyby netušil že fakta byla jiná. A takhle se nalévají rozumy mladším generacím - s jistotou nepodloženou vlastní zkušeností. Pan Král si asi myslí, že neustále opakovaná zkreslená fakta se zažijí jako skutečnost.
12
Sledujících
0
Sleduje
12
Sledujících
0
Sleduje
Mám silný dojem, že někdo kdysi zplodil článek o kterém si myslel že zaujme svými negativy a od té doby ho další autoři jen opíšou, sem tam přehodí pár řádků a sem tam trochu vylepší. Něco jako když kdysi někdo vyprávěl o strastiplné cestě předků za vzděláním několik km dlouhé ve vánici a v pouhých dřevácích, aby si jeho potomci vážili toho že chodí do školy kterou mají za rohem a mají ten luxus řádného obutí. Obojí zdůrazňuje to, jak těžká to byla doba a jak se nová generace má oproti té staré skvěle. Zajímavé tehdy i teď je to, že čím vzdálenější doba to je, tím víc historkám o těch těžkých časech které sami nezažili přidávají mladí vypravěči na dramatičnosti.