Mám silný dojem, že někdo kdysi zplodil článek o kterém si myslel že zaujme svými negativy a od té doby ho další autoři jen opíšou, sem tam přehodí pár řádků a sem tam trochu vylepší. Něco jako když kdysi někdo vyprávěl o strastiplné cestě předků za vzděláním několik km dlouhé ve vánici a v pouhých dřevácích, aby si jeho potomci vážili toho že chodí do školy kterou mají za rohem a mají ten luxus řádného obutí. Obojí zdůrazňuje to, jak těžká to byla doba a jak se nová generace má oproti té staré skvěle. Zajímavé tehdy i teď je to, že čím vzdálenější doba to je, tím víc historkám o těch těžkých časech které sami nezažili přidávají mladí vypravěči na dramatičnosti.

Ano - léky. Nepamatujete si na totální nedostatek dětských atb před pár lety? Na zoufalé rodiče kteří je sháněli pro své děti v horečkách? Asi ne - toto ve svém archivu jistě mít nebudete. Ani to, že momentálně chybějí jiné léky - poslední důležité a v současné době chybějící léky budou dostupné snad v březnu nastávajícího roku. Citovat nebudu, stačí některý z nich potřebovat a poptat se na něj v kterékoliv lékárně. A budete se divit, i přesto jsem ráda že přišla změna. Jen nehodlám zatracovat absolutně všechno z dřívější doby a nevnímat nedostatky té dnešní.

🙂 Přeji vám hezké Vánoce, samozřejmě hezčí a krásnější než jste míval jako dítě a vám osobně přeji i méně hořkosti při vzpomínkách na trpkou dobu ve které jste musel navzdory snaze svých uběhaných a ustaraných rodičů vyrůstat a později - sám uběhaný a ustaraný - přihlížet stejnému vánočnímu utrpení svých dětí. Přeji vaší rodině hezké svátky a vám osobně příjemné chvilky u prohrabávání vašeho archivu pro osvěžování selhávající paměti. Též vám přeji klidné dny bez trpkosti. Ať se vám daří 🙂

No a vidíte - dnes se shání jiné věci. Zubní lékaři, ubývají i pediatři, často chybí životně důležité léky. Mně osbně vadilo shánění atb pro nemocné děti než to že nebyla hedvábíčka - i kdyžani to nepanatuji, ačkoliv jsem s nimi prakticky celý život pracovala. Lidé se derou o vajíčka, máslo a cukr v akci. Ale o to ani tak nejde, jde o to že se silně zkresluje doba kterou autoři podobných článků nezažili. A ti kteří ano, tak mají často tendenci zkreslovat svoje tehdejší "utrpení", zatímco třebaže nebylo vše bez chyby, tak to zdaleka nebylo tak hrozné, jak se nám co to pamatujeme, snaží předkládat. Možná jste stál promrzlý 3 hodiny na vánoční stromek, ale já ani nikdo z těch co znám podobnou zkušenost nemáme. A aby bylo jasno - jsem ráda, že se doba změnila. Ostatně mám k tomu docela dost důvodů. Ale rozhodně odmítám pokřívené informace o tom, co jsem sama zažila, věci vytržené z kontextu a zkreslený pohled na to, co si pamatuji jinak. Což se týká obzvlášť Vánoc a doby okolo nich. Ne všechno bylo tenkrát špatné, stejně jako dnes není vše ideální.

I dnes rodiče běhají a starají se ve snaze připravit dětem co nejhezčí Vánoce. To je normální a v pořádku, divné by bylo kdyby to nedělali. Pokud jde o stromky, asi jste kupoval na špatném místě. Moji rodiče nakupovali bez fronty v Karlíně, my s mužem pak v Ďáblicích a také bez problémů. A všechno po práci. No - ještě že vy jste dělal na ty směny a tedy měl volno a další štěstí bylo že jste díky novinám neutrpěl omrzliny. Hezký den

Stačí s článek přečíst a srovnat s realitou. Pravda, exotické ovoce se objevovalo hlavně kolem svátků, ale že by se prodávalo podpultově jsem nezažila, stejně jako nedostatek vánočních stromků, nebo dokonce fronty které by se na ně stály.

Dárků bylo pod stromkem pro dospělé i děti dost - jak za mého dětství, tak když jsme chystali nadílku pro dceru. Různé hry, Barbie, hračky a stavebnice včetně lega, knížky, nějaká paráda aj. Přesně si vzpomínám jak si chválila lyže Elán 🙂

Uhelné prázdniny byly prvně už za protektorátu, pak hlavně v padesátých a šedesátých letech - tehdy dokonce nejméně jednou prodlužované. V r. 79, který zmiňuje autorka byly po letech, to nečekané ochlazení tenkrát zaskočilo všechny.

No a s kokosem je mi vás opravdu líto. Za mého dětství se ze skořápek vyráběla zimu co zimu krmítka pro ptáky a nemuselo se čekat na návštěvu švédských příbuzných. Stačilo zajít přes ulici do obchodu Ovoce zelenina a ani člověk nemusel mít známého zelináře :-D

Děkuji. Ty chmurné "předpovědi" paní Pop a dalších sudiček o konci jednoho každého z nás, který je u všech nevyhnutelně spojený s tím že se z odcházejícího člena stane bezvládná dementní troska která automaticky vysává celý zbytek rodiny mi připadají ve své tragičnosti až směšné a opravdu vypovídají víc o pisatelkách než o mně, p. Červenkovi a dalších.

Krásné svátky všem!

Proto jsou ve třídě učitelky 2, popř na ten okamžik kdy si odskočí vyjímečně tu školnici zavolá. Aspoň tak se praktikovalo ve školce kde jsem ještě před pár lety pracovala a všech se kterými jsem měla co do činění. Jede se podle osnov, dopolední pobyt venku je na cca 1 1/2h a na tu dobu nechat děti bez dozoru, nebo v "péči" osob co mají dost své vlastní práce je opravdu nezodpovědné. Možná to vidíte jinak, ale to je váš názor. Ale myslím že by se nelíbil ani nadřízeným zaměstnancům školky a ani rodičům dětí. Ostatně pisatelka se o úrazu dokonce zmiňuje. I když ne o tom jaké do mělo důsledky, což se nedivím, když sama byla malé dítě.

Kuchařky mají v době vycházek co na práci v kuchyni, podle mých zkušeností. Stejně tak uklízečka má své práce dost. Prostě toto se nedělá - tenkrát jako teď. Učitelky mají zodpovědnost i kdyby děti "hlídalo" deset uklízeček

Přestože mám knihovnu přeplněnou, rodina ctí dodnes moje rčení, že bez knížky nejsou pořádné Vánoce a já jsem za to vděčná, protože tak to mám nastavené už od chvíle kdy jsem začala číst. A zrovna začátkem tohoto roku jsem dostala nové gramorádio abych si mohla přehrávat vinylové desky kterých jsem se naštěstí nezbavila a kterých mám za život nashromážděných víc než dost. Často bývaly právě i pod stromečkem. Jako dítě a pak ještě i dívka jsem byla v Klubu mladých diváklů - možnost navštěvovat divadlo prakticky zadarmo byla lákavá a před svátky se ty možnosti násobily. Od činohry přes balet, opery a operety, Semafor atd, bylo toho hodně. Na koncerty byl čas spíš jindy než o Vánocích. Ale přesto že jsem spíš agnostik, navštěvovala jsem o svátcích v mládí s kamarády tzv beatové mše, které byly v některých kostelích - byly nádherné. Strýc byl farářem, tak často i v kostele kde kázal právě on. Ano, když tak o tom přemýšlím zpětně, ty Vánoce dřív opravdu bývaly hrozné. Heuréka...

No - nevím. Nechci autorčiny vzpomínky zlehčovat, nebo vyvracet, takhle to vnímala a zažila. Jen si nedovedu představit, že by si učitelka zodpovědná za děti dovolila nechat za trest dítě (nebo víc dětí) samotné ve třídě zatímco ostatní šly pod dohledem ven. Vždyť za ně byla zodpovědná! Sama jsem před důchodem ve školce pracovala a toto by si nikdo z nás nedovolil ani představit, natož praktikovat a koledovat si tak o postih.

Jinak v uvedených letech chodila do školky moje dcera a byla spokojená i nespokojená přesně jako jsem o generaci před ní bývala já a přesně jako pak, už dávno po revoluci byly i její děti.

Pokud jde o útěk ze školky, to se podařilo mladšímu vnukovi a jeho kamarádovi cestou na vycházku v tomto století, někdy v r.2017. Vycítili příležitost, popadli se za ruce a vyrazili z řady připravených spolužáků z budovy ven. Zaskočená učitelka je dohonila až po chvíli, zatímco ostatní děti závistivě sledovali oba odvážné dobrodruhy. Oba kloučci prchli přesto že je učitelky doslova hýčkaly, naprosto bez důvodu, jen z touhy po zážitku. ten pak měli všichni - oni, spolužáci, učitelky a koneckonců i rodiče a další příbuzní co se o jejich odvážném kousku dozvěděli :-)

Až mě dojalo jak chudé a vlastně i kruté jsem měla dětství, mládí i část dospělého věku. Než mi to ve článku vysvětlili, tak bych si to neuvědomovala a myslela že jsem prožívala normální, šťastné a veselé Vánoce. Budu si muset nějak poupravit vzpomínky abych šla s dobou a mohla souhlasit s těmi co tu dobu nezažili, ale na rozdíl ode mně o ní vědí naprosto všechno a jsou ochotni pamětníkům vysvětlit jak to vlastně všechno bylo..

Jinak uhelné prázdniny nenavazovaly na Vánoce, ale na zimní prázdniny. Jen na přelomu 78/79 při velkém a nenadálém poklesu teplot se do některých škol nechodilo. Jinak bývaly uhelné prázdniny cca měsíc po svátcích.

Fascinovala mě i celonoční fronta na registraci u zubaře

Podobná zkušenost - moje teta podobné zařízení nazývala "cekárna na smrt" a byla tam zoufalá. Nyní to zvládá sama s pomocí odlehčovacích služeb. Ona i rodina jsme za tuto možnost vděční, i za příspěvky na bezmocnost ze které si tyto služby hradí. Děti nemá, ale v rámci širší rodiny se o ní staráme jak se dá.To zní sice hrozně, ale ona je spokojená a libuje si - na rozdíl od ddoby kdy byla v pečovatelském domě - odtamtun musela v hrozném stavu do nemocnice, ze které se pak odmítla vrátit zpět. A dobře udělala, teď je na tom - v rámci svých možností - nesrovnatelně lépe.

Sama za sebe mohu říci, jak už jsem tu i psala, že v budoucnu péči rodiny neočekávám automaticky, ale vím, že dcera ze zetěm ano. Je to uklidňující vědomí, že by člověka nenechali ve štychu - i přes hlasy zde, že něco podobného není ani možné, ani žádoucí. J

Proč zase? Myslím že cela mimo jsou ti co automaticky vylučují už předem možnost starat se o nemohoucího seniora. Možná jsem přehlédla, ale nepíše se zde jen a pouze o silně dementních pacientech. Je to o pacientech nemohoucích po všech možných stránkách, včetně demence. Nikdo nepopírá že péče o seniory vysilující je, ovšem popírám to co jste psala o příspěvcích na péči. Moje - respektive mojí tety - zkušenost je jiná. A teta opravdu je nemohoucí, někdy svůj stav zvládá lépe, jindy hůře, ale hlavně zvládá to doma - právě díky příspěvkům a pomoci profesionálů i rodiny. Děti nemá, takže je zatěžovat nemůže i kdyby 10x chtěla. Ale je doma tak jak chtěla, po zkušenostech které měla s domovem pro seniory v jejím stavu. Přesně tak jak si to přeje. Zatím. Co bude dál se uvidí.

Není to až tak černé jak popisujete. Asi jak kde. Teta - 4 roky po mrtvici. Chtěla být doma (po vyzkoušení LDN, a dvou zařízení kde o ní "pečovali" - ty úvozovky přesně odpovídají tomu, jak se tam cítila. Tak doma je. Ochrnutá na půlku těla a s tím že v období po mrtvici ještě přestála rakovinu. Není to jednoduché, ale zvládá to - ostatně tak si to přála. Vozí jí denně obědy, denně k ní chodí různé služby - vše platí z příspěvků, stejně jako poslední domluvenou službu, kdy k ní 2x týdně chodí pán co s ní jde na procházku, doma udělá co je třeba a povídá si s ní. Má spoustu přátel co jí navštěvují, každého trochu "zaúkoluje". Stejně tak rodinu, střídáme se se vším možným. K návštěvám Dr jí vždy někdo doprovází, využívá velice levný taxík pro seniory. Zatím to jde, příspěvek ze kterého si ty služby platí naprosto odpovídá jejímu stavu a pro ní je nejdůležitější, aby se nemusela vrátit do zařízení, kterému v době kdy tam byla říkala čekárna na smrt - sice luxusní, ale to bylo vše.

Jednak péči nečekám automaticky, jak už jsem 2x psala. Ale přesto mě těší, že rodina má zájem se postarat, pokud by bylo třeba.

Za druhé - paní Pop i vy nějak tak očekáváte, že každý, nebo skoro každý se časem stane troskou potřebující péči 24/7. Na plenách, dementní, nebo aspoň popudlivý a nesnesitelný, vysávající svou rodinu do morku kostí. Zřejmě tak obě uvažujete pod vlivem svého náročného zaměstnání. Nicméně babička mého manžela dožila u rodiny své dcery, pomáhala v domácnosti prakticky až do svého konce, kdy si zlomila nohu v krčku a po krátkém pobytu v nemocnici zemřela. I moje babička žila v rodině svojí dcery, také na svůj věk čilá - až do epidemie chřipky které ve svých 86 podlehla. I druhá babička pomáhala své nejmladší dceři s malými dětmi a její pomoc byla vítaná. Bohužel podlehla ve svých 79 po krátké době rakovině. Otec do poslední chvíle pracoval na zahradě a stavěl dům - zemřel náhle, během chvilky také v 79. Matka ho přežila - před pár dny čilá a v podstatě zdravější než já oslavila 92. Oba moji dědečkové - ani jeden "nestihl" být rodině na obtíž, i když nezemřeli mladí. Takže tak - pokud budu mít "štěstí", tak ani já ani rodina se nedočkáme přebalování ani podobných věcí. Nicméně je fajn vědět, že u dcery a zetě čeká pokoj kdybych náhodou už nebyla schopná (nebo nechtěla) žít sama a stejně tak počítají se zeťovou maminkou. Svou práci jistě obě znáte velmi dobře, ale jen podle případů se kterými vy a paní Pop setkáváte v rámci zaměstnání neznamená, že podobně sejde ze světa každý senior. Doufám že ani já, i když jak už jsem psala - člověk nikdy neví

Asi jsem se špatně vyjádřila - nehodlám se rodině pověsit na krk, kdyby bylo nejhůře. Jak píšu zatím jsem soběstačná ve všech směrech a doufám že to tak zůstane co nejdéle. Ale jsem ráda, že vím, že pokud by to bylo nutné mohu se na ně spolehnout stejně jako oni na mně. Protože - což už jsem také psala - člověk fakt neví co bude.

A nezištnou pomoc rodiny už mám i "vyzkoušenou", když jsem ještě poměrně mladá vážně a dlouhodobě onemocněla, tehdy to trvalo 2 roky než jsem se dostala z toho nejhoršího.

Chápu že svoje připomínky myslíte dobře, ale nic z toho co píšete mi není cizí - ať už díky některým příbuzným v současné době, nebo i kvůli vlastním zkušenostem.

To co jsem chtěla v prvním příspěvku říci je, že ačkoliv s pomocí automaticky nepočítám, pokud by byla zapotřebí, jsem ráda že rodina zas automaticky nepočítá s tím, že by mi nepomohla, pokud by to bylo možné. Ostatní vyřeší čas - kdoví jak to bude. Můžu zemřít rychle během minuty jako před pár lety můj otec, nebo ve zdraví - jak fyzickém, tak duševním - oslavit 92 jako o tomto víkendu má matka.

Hezký den přeji :-)

Popravdě - také doufám, že zůstanu co nejdéle jak fyzicky tak finančně soběstačná, pokud možno až do smrti která je snad ještě dost daleko. Ale člověk neví. A tak jsem ráda, že vím, že by mě dcera, zeť a ani vnuci nenechali ve štychu, kdyby to bylo zapotřebí. A stejně tak já je, pokud to jde. Jsme zvyklí si pomáhat když je třeba. Bez pocitu dluhu, nebo povinnosti. Prostě to tak máme, že víme že se jeden na druhého můžeme spolehnout, když je to třeba.

Já kolekce také nedostávala, v ROH jsem nikdy nebyla. Ale kolegyně a kolegové s dětmi je fasovali.

Koledy si na starých deskách pouštím dnes stejně jako před lety když desky s nimi zářily novotou. I si je zpíváme, ale to je spíš osobní věc. Ale když si je chci poslechnout naživo, stačí si zajít na Štědrý den na vánoční představení které už přes 30 let pořádají sousedé ve vedlejší ulici - je to nádherné, rok co rok stejné a přece pokaždé trochu jiné a po představení všichní zpívají koledy - od nás starších až po ty nejmenší. Někdy se zadaří i padající sníh, ale to už dlouho nebylo. Nicméně i bez sněhu to má nádhernou atmosféru.

Skleněné ozdoby jsem měla po babičce, jsou staré přes 100 let, předala jsem je před lety dceři a ona i vnuci si jich váží. Občas i nějaké dokoupí a já zrovna loňský rok darovala k Mikuláši každému z rodiny jeho vlastní osobní ozdobu, ručně malovanou s jménem.

Ne, z višně ani odnikud jinud jsem nespadla, ale před Vánocemi chodím nakupovat. Jakmile se objeví cokoliv z uvedeného v akci, okamžitě se nahrnou lidi a vykoupí to. Včera jsem byla na "normálním" nákupu a nebylo to poprvé, kdy jsem viděla vyprodaný regál s máslem zlevněným na 54,- a frontu na další věci, co jsem jmenovala a které byly o něco levnější. Není to jen vánoční záležitost, v létě to byla některá zelenina aj. Pokud jde o Lidl, mohl jste se také číst to co já, stačí si to vyhledat. Fakt je, že tam ty slevy byly podle článku opravdu veliké a tak to asi pro spoustu lidí připadalo výhodné se postavit do několikahodinové fronty a mrznout než se dostanou do obchodu. Ale nejde jen o ty fronty, je logické že lidé mají zájem nakupovat levněji. Jde o ten článek, kde paní píše velmi zkresleně o tom, co pamětníci zažili na rozdíl od ní osobně. Nebo jí opravdu paměť selhává, ale spíš si myslím, že jde o jediné - prostě "popsat" dobu ve které sama nežila tak aby vyzněla co nejhůře.