Jsem jedináček. Z toho vyplývá určitá samota. Mám tři dospělé děti s rodinami mimo můj domov. Šest vnoučat, se svými životy a doma mladšího partnera. Přesto samotu vítám. Ne napořád, to ne, ale někdy se na ni těším. Být 14 dni i víc sama , žádný problém. A to jsem párový typ. Takže článek, je blbost. Záleží na člověku.
Dneska se pořád řeší hubnutí. Nechápu. Když jsem byla mladá, měla jsem 53 až 58 kg. Nikdy jsem necvičila, nepopoběhla ani na tramvaj . Ve vysokých podpadcích se běhá blbě. Po padesátce jsem přibrala, ale v padesáti dvou jsem měla 64kg. Pak šla kg nahoru , ale věkem se mění i tvar postavy. Je mi sedmdesát. Hubená teda nejsem, ale vyloženě tlustá taky ne. Dneska pořad všichni běhají . Chodí do fitka a až jim přibudou léta bude to totež. Místo aby se normálně žilo, tak se řeší váha...Tak dobrý je nežrat.🤷🏻♀️
Převážně bolestínské kecy. Žila jsem v té době i se třemi dětmi a měla se hodně fajn. Co máte pořád s temna banánama. Nebyly jich plné pulty shnilých, ale byly. A ta fronta, tak leda v Tuzexu na džíny. Měli jsme byt 98m2, auto a jezdili do Jugoslávie. Moje sestra i kolegové dostali byt od práce. A tak. Tyhle kecy od někoho, kdo v té době nežil, jsou pořád dokola. Netvrdím, že bylo vše dobře. Ale mnohé bylo lépe.
Co to ten redaktor mele za blbosti. Píše asi o První republice. Měla jsem tři děti. Před tím bydlela s matkou v bytě s průchozími pokoji a vyměnily za jiný. Velký byt v Praze 98 m2. Protože mě v 18 letech přihlásila do družstva, se třemi dětmi jsem měla nárok na byt 1+1 sice v paneláku, ale hezký byt v Kobylisích . Ten jsem vyměnila s matkou, šla tam byt ona a já s dětmi a manželem zůstala ve velkém. Výměny bytů byly běžné. Byty byly i běžně dostupné od zaměstnavatele. Takže asi tak…
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Zřejmě je duševně nemocný. Jinak, to není možný....