Vaše 1. věta "Kopec u Kostelce?". A poslední věta začíná "Stoupání od Kostelce je prudké". Jaký je rozdíl mezi kopcem a prudkým stoupáním?
První neúplná věta je úvodním podivením se typu: “Píšete o kopci u Kostelce? Tak to se nabízí pravděpodobné vysvětlení, proč k nehodě došlo….” Druhý případ je součástí popisu silnice od Kostelce ke kruhovému objezdu.
Nejde o žádný rozdíl nebo rozpor…
Tam je spíš problém, že v relativně přehledném a 90 v pohodě průjezdném úseku mezi poli je 70 a před nebezpečnou zatáčkou na kraji lesa je konec omezené rychlosti (pokud už to nezměnili). To je pro neznalé docela past.
Když člověk vidí, jak v tom přehledném úseku mezi poli, jak to nazýváte, spousta řidičů jedoucích 90 (a více) nezvládá zatáčky a vynáší je to daleko přes středovou čáru do protisměru...
Kopec u Kostelce? S nejvyšší pravděpodobností nepřiměřená rychlost... celá cesta mezi Kostelcem a kruhovým objezdem Jihlava-Pelhřimov-Telč má omezení rychlosti, avšak obrovské procento řidičů ho nedodržuje. Stoupání od Kostelce je prudké a následná silnice je plná zatáček a stromů, omezení má opravdu smysl.
Když ono jde v těch propagovaných "euro-amerických" především o peníze! "Come on, come on, listen to the money talk!" 🙂 Odkaz
A jinde ve světě snad ne? Kolik si může kdo dovolit porazit krav či koz v Africe, kolikadenní bude svatba v Indii a kolik set či tisíc hostů si mohou rodiny dovolit pozvat… všude, kde si to jen TROCHU mohou dovolit, jsou svátky a rituály spojeny s výdaji a demonstrací sociálního postavení. Pokus by si někdo myslel, že to tak není, tak si idealizuje danou kulturu nebo si třeba sám hraje na jediného spravedlivého.
Jedna věc je, že se mi jako jedinci ne všechny importované tradice musejí líbit. Druhá věc, zvláště v případě těch euro-amerických, je ta, že se zkrátka a jednoduše země v rámci této kultury běžně ovlivňují po celá staletí, a tak není důvod kvůli tomu dovozu tradic hysterčit. Kdyby se toho vztekání se a skalního odporu drželi lidé i třeba v devatenáctém století, nemělli bychom například vánoční stromeček... Velmi pravděpodobně bychom také neměli třeba mnoho receptů, které dnes považujeme za "tradiční", ale které sahají do podstatně nedávnější doby, než si myslíme.
Miluji její knížky a neustále a velice ráda se k nim vracím, ale “Paní Lány- Fáry neznám , dokonce jsem o ní nikdy neslyšela. Budu si muset doplnit znalosti 😉. Děkuji
Je to dětská knížka. Když jsem byla malé medvídě, bylo to celkem populární - ve většině příběhů je premisou to, že nějaké dítě zlobí nebo si přespříliš vymýšlí (nimrá se v jídle, hádá se, je nepořádné, nechce chodit spát…), až jsou z toho rodiče zoufalí, a paní Láryfáry jim poradí, jak dítě “vyléčit”, a to nějakou zdánlivě absurdní metodou. V některých příbězích pak jsou děti ubytované na farmě paní Láryfáry a zkoumají neobvyklá zákoutí. Přiznám se, že nevím, co na to dospělý čtenář, který ty příběhy nepoznal už v dětství, ale když mi bylo 6-10, bylo to opravdu suprové! Měla jsem nejprve dvě brožurky, které se bohužel ztratily při stěhování, když mi bylo osm, a následně výbor v pevné vazbě, který vlastním dodnes. 😉
Určitě se na to podívejte, ale je možné, že jako dospělá to vyhodnotíte jako moc naivní. 😉
To, že škola popírá případ šikany, je bohužel smutně typické. Sama jsem toho co do šikany zažila opravdu hodně, včetně pokusu o to nakazit mne nebezpečnou chorobou/zabít mne, a nikoho to nezajímalo, škola si hrála na to, že je vše OK.
Slečně Káje přeji jenom to nejlepší, ať se dá fyzicky co nejvíc do pořádku (po stránkách rehabilitace se naštěstí dnes někdy dějí opravdové zázraky) a ať hlavně v žádném kolektivu nepotká kombinaci tyranů a těch, kterým je šikana lhostejná - ať má vždy už jenom štěstí na lidi, kteří umějí podpořit a silně se vymezit proti zmetkům, co šikanují.
Velmi smutné, ale obdivuhodný přístup Sira Hoye k nemoci. Není jediný, ale dobře ho vyjádřil. Všem těžce nemocným přeji kromě ulehčující léčby ještě milující rodinu a přátele.
Souhlasím s Vámi, jen drobnost k vyjádření úcty - Sira Chrise nebo Sira Chrise Hoye, nikoli Sira Hoye. Titul “Sir” totiž patří ke křestnímu jménu/prvnímu jménu, nikoli k příjmení.
Ke starému IRSKÉMU svátku, který do Ameriky přinesli emigranti ze “Smaragdového ostrova”. Vždyť i ta legenda o zlém chamtivém kováři, který sice přechytračil ďábla, ale po smrti nemohl ani do nebe, ani do pekla, a byl odsouzen k tomu coby ztracená duše věčně putovat temnými kouty světa s lampičkou v podobě vydlabaného tuřínu (dýně z toho byla až později, neboť byla pro emigranty v Novém světě dostupnější) se žhavým uhlíkem uvnitř, je docela známá.
Pandy jsou super, naprosto fascinující medvědi.
Ale nejen kvůli pandí diplomacii (ostatně dnes už je možné Číňany "překecat" pomocí peněz, není vždy třeba dokonalých diplomatických vztahů) je velmi komplikované zařídit to tak, abychom je v zoo měli - předně jsou to zvířata s extrémně vysokými náklady na chov. Jsou zoo, které se pand vzdaly (tuším, že velmi nedávno jedna ve Finsku), protože péče, která splňovala stanovené podmínky, rostla do astronomických částek, což zoo nemohla utáhnout.
I vzhledem k tomu, že se v Praze řeší obří výdaje na komplex pro jiné majestátní medvědy (tedy Arktida pro ledňouše), se dá dost pochybovat, že by Zoo Praha chtěla jít do dalšího extrémního projektu. Navíc dříve se říkalo, že by pandy byly umístěny ve výběhu, kde jsou momentálně lední medvědi - ač by u pand vadilo méně než u ledních kolegů to, na jakém se nachází svahu a že je tam vysoká teplota, komplex je dle dnešních kritérií extrémně zastaralý a sama zoo připouští, že má už velmi mizernou část zázemí.
Ve výsledku se tak přítomnost pand v Zoo Praha nedá očekávat z praktických důvodů, není tedy třeba příliš rozebírat politiku a to, že "jsme je mohli mít, kdyby politik XY neřekl..."
Mám perfektní paměť na to, co mi kdo řekne a co si přečtu, pamatuji se opravdu skoro vše.
Nicméně trpím lehčí formou tohoto fenoménu, s poznáváním tváří mám problém. Samozřejmě poznám ty, které dobře znám, ale u "nových lidí" jsem s to je poznat až po mnoha a mnoha setkáních, pokud je nepotkám tam, kde je očekávám. Například nového studenta poznám, když jsem u něj ve firmě, tam jdu s předpokladem, že ho potkám, ale kdybych ho potkala v supermarketu, bohužel je to bez šance. Je to krapet blbé, ale dá se s tím žít.
Parodie. Weasleyovi měli být bojem s negativní stereotypizací rodin irského původu (zrzavé vlasy, málo peněz, hodně dětí), když bude tohle přetvořeno, aby byli uspokojeni jiní, původní myšlenka jde do háje.
Harry staví do pozice hrdiny sirotka v brýlích - proč vymýšlet něco jiného?
A Hermiona je jistým kontrastem jako jediné dítě z lepší rodiny, které nemá s kouzelnickým světem původně vazby, ale díky extrémnímu zápalu exceluje i v něm - byť původně měla jít ve šlépějích rodičů-lékařů.
Když se začne vrtat do všech možných orientací a přesvědčení, původní postavy půjdou do háje, a s nimi i jejich smysl v příběhu.
Vzít nohy na ramena... tomu říkám super nápad. Medvěd sice na sprintera moc nevypadá, ale realita je někde jinde - spolehlivě kohokoli dožene, bude-li jen trochu chtít, a to i běžce-olympionika. Podobné rady jsou tedy vpravdě užitečnost sama - není blbějších, neb právě otočení se zády a snaha o útěk z člověka v očích huňáče udělá tu pravou kořist.
Taky mi připadala nějak podivně krotká 🤔 Takhle nějak na mě "útočí" kamarádův pejsek, když se snaží zjistit co pro něj mám v kapse 😋
Je to baribalka, na tu tohle chování sedí. Baribal je v Severní Americe považován spíš za otravného blešáka se zálibou v kontejnerech, bazénech, grilech, regálech venkovských benzínek a zahradních domcích, nikoli za démonickou zabijáckou šelmu. Občas k závažnějšímu konfliktu dojde, to ano, ale podobné riziko hrozí i třeba u psů, ve výsledku je to mizivé promile setkání člověka s baribalem. V oblasti, kde se stalo tohle, jsou baribalové na denním pořádku, proto to chlapíka ani nějak nerozhodilo.
To hnědí medvědi jsou jiná káva co do nebezpečnosti, zvláště poddruh grizzly.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Nezabýval se jenom tím, ale po odeznění následků první světové války i zmenšoval nosy a věnoval se raným operacím spojeným se změnou pohlaví. A samozřejmě operoval třeba lidi těžce popálené po nehodách.
Činnost spojená s prvoválečnými vojáky je samozřejmě jeho největší a nejslavnější zásluhou. O počinech doktora Gilliese a příbězích některých vojáků, z nichž některé byly po zákrocích docela šťastné, kdežto jiné byly trápením, jsou k dispozici velmi zajímavé knihy, například “The Facemaker”, nebo “Faces from the Front”. Velmi doporučuji, byť to je místy děsivé čtení, hlavně vykreslení situace na frontě a taky reakcí na vojáky s těžkými úrazy ve tváři.