Celý život jsem učila na 1. stupni. Užívala jsem moderní metody, individuální přístup k dětem, snažila jsem se dětem předat co nejvíce. Učila jsem je vyhledávat informace, pracovat s chybou atd. Celoživotní vzdělávání v oboru je samozřejmostí. A celý život jsem jen ze všech stran slyšela, že učitelé nic nedělají, po škole vytvoří přípravu a podle té učí až do důchodu, v poledne jdou domů a mají plno volná. Víc jak deset let jsem užívala interaktivní tabuli, elektronické učebnice a tedy i přípravy v elektronické podobě se stále vylepšovaly.
Během kovidu bylo pro mne velkou satisfakcí ocenění mé práce rodiči, kteří měli možnost distanční výuku sledovat. V tu dobu jsem byla dětem k dispozici kdykoliv potřebovaly.
Stejně tak i ostatní kolegové ve škole. To jen jak jsme se flákali za 100%. Opravdu jsme na 100% nedělali, bylo to na 150%...
Snad žádné jiné zaměstnání není ve společnosti takto znevažováno. V diskuzích pravidelně kde kdo radí, kritizuje, pomlouvá...
Mrzí mne to. Nutno dodat, že ministerstvo věčných reforem učitelům hází klacky pod nohy. Jedna inovace střídá druhou, aniž by ta předchozí byla dokončena...Jsem ráda, že už ty další nesmyslné novinky se mě netýkají a snad si ve zdraví užiju důchod.
Dítě s poruchou chování, respektive častěji s poruchou výchovy, je vyčerpávající záležitost pro učitele a znechucující pro ostatní děti. Jako učitelka jsem si tím prošla poslední dobou tolikrát, že když na mě "vyšly" normální děti, byla to úplně jiná káva. K ním milí a vstřícní rodiče a já to považovala za zázrak. Ono ani s asistentem některé děcko není zvládnutelné a jste pak jednou nohou v kriminálu.. Jděte si to zkusit a uvidíte sami.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
A začne i u nás, že puberťáci naštvaní na rodiče je udají a vymyslí si násilí.Rodiče jsou pak bezmocní.
2 odpovědi