Doporučuji.........Odkaz  

Černá barva nám pomáhá neuzavírat se do sebe a neztratit se v neklidném světě. Symbolizuje pevnost, stálost, nekonečno.

Tolik k diskutované černé stuze na vstupních dveřích ...

Můj děda říkávál: "Dobrá špina opadne sama." o)))))))))))

Někdy to nemusí být o "nevýchově", ale o tom, že rodič, či kantor prostě neví, jak danou situaci zvládnout. Nepranýřujme hned, spíš ho poučme. Případ - maminka s holčičkou prochází kolem pána , který je na pojízdném křesle. Holčička si pána prohlíží, maminka ji vleče za ruku pryč se slovy, že to není slušné, takhle na pána zírat. Pán na holčičku mrknul a zeptal se, jestli se chce svézt. Mamina nakonec dovolila. Pán si holčičku posadil na klín a řekl jí, že se může zeptat na všechno, co ji zajímá. A pak si povídali - o tom, co se mu stalo a vše další, co holčičku zajímalo. Maminka koukala s otevřenou pusou, ale věřím, že už věděla, jak podobné situace zvládat.

Chlapi, vzpamatujte se tu všichni. Stal se otřesný čin, jsou zranění, možná někteří z nich budou mít trvalé násedky - na duši určitě většina. Nechci ani předjímat, že se možná někteří nedožijí ani Štědrého dne a vy se tu hádáte jak dr..ny na pavlači. Je mně z vás smutno....

Na web.stránkách Kyjova se mimo jiné dočtete i toto: ZÁSADY BEZPEČNÉHO ŘÍZENÍ VOZIDLA

Za volant sedejte, jen pokud jste si jistí svým dobrým zdravotním stavem, psychickou i fyzickou kondicí.

Řidička zřejmě vyhodnotila, že to vše má v cajku. o))

"Juro, gde ideš?" "Do práce. Akorát si nemožu spomenůt, gde to je."

Co je to vlastně duch Vánoc. Jinak ho vnímají ateisté, jinak věřící lidé. Jinak lidé dospělí, jinak děti. Někdo chce mít Vánoce tradiční, jiný zase naopak netradiční. Podle mě je úplně jedno, jak to kdo má. Důležité je, přát si navzájem, ať se nám v těch námi nastavených Vánocích hlavně líbí, jsme tam, kde chceme být, s těmi, se kterými chceme být a užijeme si to všichni podle vlastních představ. Bez kritiky a odsuzování, že někde to mají a prezentují jinak, než nám je libo....

Odsoudit je snadné. Chápu, že mnohým na základě vlastních zkušeností či zkušeností jiných ,leží v žaludku zejména Romové, o kterých se tu diskutuje. Článek je ovšem o úplně něčem jiném. Je o fikaných majitelích ubytoven, kteří po ubytovaných chtějí peníze , na které by nedosáhli ani kdyby pracovali, protože za zametání chodníků, jak zde někdo doporučuje, by si tolik nevydělali. Jsou pronajímány ubytovny v podmínkách, které rozhodně neodpovídají ani základním hygienickým předpisům. Jsem přesvědčená, že kdybyste museli žít namačkaní v jednom pokoji, chodit na WC, kde jsou otevřené dveře, žít zde s dětmi, ubrali byste ze své kritiky.

Tak nevím, o co chlapíkovi vlastně jde? O to aby mohl úpravy ,provádět kdejaký neumětel? Přece - V současné době sice nemohou nelékařští profesionálové ve Velké Británii získat licenci k provádění tělesných úprav ALE -legálně to mohou dělat vystudovaní chirurgové.

Krásný počin s hezkým úmyslem.

Ke konci v rámci přerušovaného půstu mohla jíst jen pár hodin denně. Před nedávnem s drsnou dietou skončila.

Sama jsem zvědavá, co bude u paní moderátorky po těch vánočních svátcích. Věřím názoru jednoho nutričního terapeuta.( Nutriční poradce na rozdíl od výživových je sice nelékařský pracovník ,podobně jako fyzioterapeut nebo záchranář, ale vystudoval vysokou nebo vyšší odbornou školu v daném oboru. Během studia získal teoretické i praktické zkušenosti v oblasti preventivní i léčebné výživy a má komplexní přehled o fungování lidského těla. Takový odborník vám nejen pomůže zhodnotit váš stávající jídelníček, případně sestavit nový, zároveň však umí zohlednit i vaše zdravotní omezení). Jeho názor je, že přerušovaný půst je to...bl....st. Protože náš organismus "jede furt" v určitém režimu a tudíž ony půsty mu akorát tak způsobují šoky....

Proč mám pocit, že stále více diskutujících se ve svých urážejících komentářích schovávají za "svobodu slova." Hmm. Co je to vlastně ta svoboda? I svoboda má svá pravidla. Svoboda bez pravidel je jako strom bez vody – uschne. Pokud pravidla nejsou, máme tu anarchii. Někteří lidé si pravidla představují jako něco direktivního,nesvobodného, případně, co vzniklo, aby se porušovalo. Svoboda není bezohledná, ani my nebuďme bezohlední. Respektujme ostatní a budeme respektováni sami. Svoboda má své limity, tak opatrně na jejich překračování. Klidně ji vykřičme, ale bez osočování, vulgarit, ponižování druhých. Moudrému napověz, hloupého trkni, říkával můj děda....

Myslím si, že letos v teple domova, kdy se u vánočního stromečku sejdeme celá rodina a budu se dívat do rozzářených očí našich vnoučátek, se ty moje oči zarosí a mé srdce posmutní myšlenkou na ty, co trpí válkami, nenávistí a zlobou diktátorů, myšlenkou na děti, kterým rodiče nezvládají dopřát život takový, jaký by každé dítě mělo mít. Moje náruč není tak veliká abych se do ní vešel "celý svět", tak alespoň obejmu ty svoje blízké a budu nám přát zdraví, lásku a mír. A totéž přeji všem lidem dobré vůle . Nebuďme lhostejní k utrpení jiných. Nemusí ke všem vést naše cesta jako dálnice, stačí třeba jenom krátká cesta k trpícím , které známe.

Otevřely se hranice a velké možnosti jít relativně "za lepším". Osahat si, jak to chodí ve světě. Mít možnost srovnání, jak se kde žije. Znám dost mladých, co šli pracovat do zahraničí s vidinou lepších výdělků, zdokonalit si jazyk anebo studovat na prestižních školách. Ano, někteří-hlavně ti spořiví, si vydělali třeba na nový byt. Jiní cestovali, studovali, ale všichni, co znám, se po určité době vrátili zpět. Zjistili, že i v tom světě platí : "Není všechno zlato, co se třpytí." A promiňte, ale děcko kolem devíti let se zařazuje tam, kam ho posouvá jeho rodina. Ti náctiletí - do těch 17 pak hodně dají na své kamarády, party...

Krampuse na veřejných místech bych zakázala. Kdo ho chce mít doma, ať si ho pozve. Včera jsme byli s vnoučaty ve městě na akci Příchod Mikuláše, která se odehrávala na náměstí. V nedaleké restauraci s herničkou jsme s vnoučaty počkali, až "krampusási" půjdou do pryč. Pak už se na náměstí pohyboval jenom Mikuláš s krásným andělským doprovodem. Čerti - ti větší, ale i roztomilí malincí se pohybovali náměstím mezi davem sami. Nedělali ani kravál, protože tam bylo plno malých dětí, které dostávali záchvaty strachu , sotva se kolem nich nějaký větší mihnul. Po pár pokusech zahartusit řetězem bez toho, aniž by některé z dětí chytlo psotník, to i ten čertisko s řetězem vzdal a šel si raději na svařák. o)))

Když jsem se pře několika lety dověděla diagnózu, která je nevyléčitelná a zasahuje plíce a srdíčko, věděla jsem, že už nikdy neuskutečním některou z cest poutníka, které mě lákaly. A tak jsem se stala sama sobě poutníkem. o))) Foťák do ruky, procházky přírodou, postupné prodlužování tras, pokud ten den zdravotní stav dovolí. Možná až ty moje kratší cesty za pár let sečtu, bude to nakonec i ta dlouhá cesta poutníků. o))) I já poznávám, že být sama se sebou někde mimo vlastní komfortní zónu , je očisťující a osvěžující, odvádí od toho, co nás trápí a člověk začne s pokorou přijímat každý den, který mu je ještě dopřán...Všem poutníkům i těm, co se na cestu teprve chystají ,přeji na konci těch cest nalezení pokoje a míru v srdci.

Smutné, ale rada jednoho odborníka na výcvik psů, nikdy své mazlíčky nechraňte před útočícím hafanem tak, že svého pejska vezmete do náruče. Na 99 procent se ve snaze dál útočit na vašeho psa, se vám zakousne do rukou. Doporučuje vašeho pejska držet za sebou. Na youtube jsou videa, jak se proti útočícímu hafanovi bránit.

Já si myslím, že největší podíl na tom má mentalita lidí. V době, kdy jsem měla synky já, bylo různými formami propagováno. Na prvním místě děti, pak teprve bydlení a kariéra. "Naše budoucnost jsou naše děti." Bylo jedním z hesel. Ano, i to bydlení bylo až na druhém místě. Zejména na vesnicích a menších městech se žilo skroměji. Ani peněz moc nebývalo, ale hospodyňky i hospodáři si uměli poradit. Hodně se repasovalo. Přešívaly se šaty, opravovala se elektronická zařízení , která měla rozhodně delší životnost než ty dnešní. O množství dětských hraček v domácnostech "včera a dnes" nemá ani cenu se zmiňovat. Budovalo se a hodně pomohly "akce Z". Vzpomínám, jak v rámci této akce v naší vsi vyrostl nový les, postavil se kulturák, který slouží dodnes, vybudovala se mateřská školka, uklízela se prostranství, postavila se klubovna pro svazáky atd., atd. A mladé nenapadlo toto ničit. Ano, města byla šedivější, ale vím, že i v těch šedivých panelácích byli bydlící pospolitější. S nadsázkou by se dalo říct - byli jsme na jedné lodi. Žila jsem v minulé době a žiji v té dnešní. A jednou větou - v každé době - bylo někdy dobře, někdy zle. Jsou dva druhy nepokojenosti. Jedna pracuje a druhá lomí rukama. Ta první dosáhne toho, co chce. Ta druhá ztratí i to, co má....

Pokládáme si otázky, jestli ti, co nám ubližují, přece jen nemají pravdu.

Ne, nemají. Jde jim jen o to, srazit nás na kolena, polámat křídla. Mají pak pocit výhry, cítí se dobře, jak nám to nandali. Ten pocit vítězství jim netrvá dlouho. Takže se pořád situace opakují. Potřebují nakrmit své ego. Budou se opakovat pořád, dokud my neřekneme dost. Opakují se proto, protože to dovolíme.

Všechno, co se nám děje, ukazuje na naši sebehodnotu. Pokud ji nemáme, nevnímáme, dokáže nás cokoliv zranit. Rozbít na kousíčky. Sebehodnota, důvěra sama v sebe, to jsou základní pilíře, abychom se dokázali vymanit z jejich vlivu. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se to zvládnout. Přestat nasávat jejich jedovatá slova.