Všichni se rodíme s určitým darem nějakého nadání. U někoho se probudí - světe div se - už ve velmi útlém věku. Pak stačí ten dar jen podporovat a rozvíjet. Jak jednoduché. Na youtube jsou krásná videa třeba s talentovaným malým bubeníčkem, malým zpěvákem či zpěvačkou, nad kterými člověk skutečně zasne a nevěřícně kroutí hlavou. Tak proč ne i klučina s darem módního návrháře. Samozřejmě, že i v jeho případě přichází na řadu rady a pomoc od rodičů či jiných zainteresovaných. U menších dětí je to jednodušší. Nedají se moc nutit do něčeho, co je nebaví, co jim nepřináší radost a uspokojení. Pak ten jejich dar konkrétního nadání je skutečný, vychází z nich samotných a je uvěřitelný.
Já si myslím, že nejde ani o zákony, pravidla apod. Našinec si holt rád zkracuje cesty k cíli, protože - cesta je cíl. A stačí, aby jejich cesta k onomu cíli byla několik metrů vzdálená od přechodu. A dokonce pro některé i od světelného přechodu. Anebo chodník - třeba v parku či kdekoli jinde. Všimněte si těch vyšlapaných "zkratek" třeba v těch parcích a i jinde, mimo chodníky. V parcích a jiných travnatých plochách bych do budoucna řešení měla. Než tam stavitelé vybudují chodník, ať nechají chvíli člověka vyšlapat tu jeho cestu. Tu jeho "zkratku".A pokud to prostor umožní, teprve tam vybudovat "legální" chodník. o)))))
Klimatické změny nejsou zodpovědné za aktuální utrpení člověka. Ty jen dopad pohrom zhoršují. Abychom lépe ustáli budoucí katastrofy, musíme si uvědomit, že spíš než v přírodě samotné spočívají v tom, že se jí lidé neopatrně pletou do cesty. Lesní požáry. Les a krajina požáry v podstatě potřebuje pro obnovu a zachování ekosystému. Kalamita přichází, když stavíme domy v místech na požáry náchylných a bez opatření na zamezení škod. Stejně tak je nutné připravit se na povodně s předstihem. Některé obce v dávných dobách voda zaplavovala pravidelně.Riziko povodní však narůstalo s dobou. Beton překryl zelené plochy, srážky tak místo vsakování se do země , tečou do řek. A když přijdou přívalové deště, koryta přetečou. Stavíme si domy v údolních nivách a zapomínáme, že to je záplavové území. Řeky byly historicky dopravními tepnami a nyní se s výhledem na vodu příjemně bydlí. Dalším příkladem rizika, s jakým se historicky už dlouho potýkáme, ale ne vždy jsme na něj připraveni, jsou vlny veder. Ve městech vznikly "tepelné ostrovy". Obrovské rozlohy asfaltu absorbují sluneční teplo, k tomu spousta vysokých budov, výfuky aut, nedostatek odolné zeleně. Na rozdíl od požárů a povodní se s tímto probémem ale dá lépe bojovat. Takže shrnuto - viz moje první věty.
Ono se tak trochu šlapalo žadatelům o sociální dávku na paty i dřív. Ale jenom některým - bohužel. A záleží to hodně i na samotném úředníkovi. Znám případ. V jedné rodině. Manžel ze zdravotních důvodů jednoho dne skončil v ID. Spláceli hypotéku, ona pracovala ve večerních hodinách jako uklízečka - vzdala se lépe placeného zaměstnání kvůli nemocnému dítěti. Žili skromě. V době, kdy se vyřizoval ID se dostali do situace, kdy potřebovali jednorázovou finanční pomoc jen na období, než bude vyřízený ID důchod. Měli dokonce úmyslu tuto finanční jednorázovou pomoc vrátit, jakmile se finančně zase zmátoří. Přišla k nim domů úřednice, otevřela i lednici a začala: "Máte tu jogurty Danone, (měla tam dva a byly koupeny pro ono nemocné dítě jako "bolískovné", protože běžně je nedostávalo a moc si je přálo). Už si ale nevšimla, že třeba v misce na ovoce nebyly banány, ale jablíčka, švestky-produkty z jejich zahrádky. Máte dům a auto. Pokračovala úřednice. Tak až to prodáte a nebudete mít skutečně z čeho žít, tak se ozvěte. Marně známá vysvětlovala, že i když dům prodají, tak to nebude ze dne na den a i když pak koupí byt, tak nemusí peníze z prodeje domku a auta-byla to ojetina - stačit. Žili na vesnici a auto potřebovali na dojíždění za lékaři, na větší nákupy, na úřady do vzdálenějšího města. Nakonec žádost známá vzdala, a v to období, které potřebovali překlenout, chodila ještě na brigády.
Znala jsem řezníka, který ze své dědiny jezdil autem do města, kde pracoval v "masně". Vždy v podnapilém stavu. Nikdy neboural. Policajty měl v cajku, chodili totiž do oné "masny" zadním vchodem pro podpultové zboží. Jednou ho zastavil policajt, který mu nechal do testru fuknout. : "Ty ku...., šak si dolezeš zaséj na jatýrka." Vypadlo z onoho řidiče. Policajt ho nechal do města dojet s dodatkem: "Ale to bylo naposledy." Na druhý den si přece jenom řezník ,snad poprvé v životě , tu svoji "hrubů" nedal a jel naprosto střízlivý. Boural po pár metrech, vlítnul v zatáčce do mělké příkopy. Když se vyhrabal, jel zpět domů, dal si svoji "hrubů" a naprosto v pohodě přijel až do práce. Holt, neuměl řídit jinak, než po štamprli, dvou, slivovice.
Osobní názor si dělám "na vlastní oči." Takže i na dopředu zatracovaný film kritiky se někdy jdu kuknout do kina ,anebo si počkám, až jej budou vysílat v telce. Nedělá mně ale problém odejít z hlediště v polovině filmu , nebo v telce přepnout a jiný program, pokud mě osloví v negativním slova smyslu.
"Nevím, proč se to tak řeší. V mnohém jsem asi průkopník"... Možná někteří lidé proto, že byli zvyklí na "Darinu", která měla přirozený půvab. Ale na druhou stranu, někteří lidé mají neustálou potřebu řešit někoho jiného. Mě by zajímalo, jaké reakce by zpěvačka vyvolávala, kdyby na pódiu jednoho dne zpívala její písně plné energie s tváří posetou vráskami. Veřejně známé osobnosti to nemají jednoduché. Buď si zvyknou na ten drobnohled anebo začnou "polykat prášky" Buď se stáhnou do ústraní a riskují, že přestanou přicházet tvůrčí nabídky a lidé postupně o ně ztratí zájem anebo se budou veřejně prezentovat na sociálních sítích, poskytovat rozhovory novinářům, či počítat s paparazi a jinými šťouraly. Jsem ráda, že nemusím tohle všechno řešit. o)))))
Paní Holubovou mám zafixovanou zejména jako herečku. Vím, že hrála v 55 filmech, je i herečkou divadelních rolí. Vím, že spolu s Janem Krausem - herec, moderátor, režisér, publicista, dramatik - vydali knihu - tuším pod názvem Pravdu, prosím...Dočetla jsem se s kým paní Holubová kamarádí , pár střípků z jejího osobního života a spoustu polopravd o její "politické kariéře". Svůj osobní názor na člověka si ale nejraději dělám z osobních setkání a rozhovorů. Každý moudrý člověk přece ví, jak "novinařina" umí být zrádná. Paní Holubové, tak jako každému člověku, který prochází fázemi nemocí anebo operací, přeji jen to jediné. Brzký návrat do života takového, jaký si oni sami přejí.
Dětem bych doporučila pamatovat si číslo 158 a okamžitě volat tam. Zkrátí se tak čas hledáním pachatele. Navíc operátor dítěti doporučí, co v daném okamžiku dělat. Dosah rodičů bývá v delším intervalu , obzvlášť pokud jsou v zaměstnání, anebo než vše doma vysvětlí a rodiče teprve pak volají do školy a ta pak zřejmě na policii...běží čas. Ještě si dovolím radu k zapamatování si čísel 150 - 0 -rybníček-voda-hasiči. 158 - 8 - želízka -policie. 155 - 5 - invalid.vozík-invalida-záchranka. o)))) Přeji všem hezký den v pohodě a bez úhony.
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
Za nás se říkalo - zakázané ovoce nejvíc chutná. A to podle mě platí i dnes. Ptám se těch skvělých rodičů, kteří hlásají ,jak si své děti dokáží uhlídat. Víte stoprocentně ,jak se chovají mimo domov? Co třeba sledují na počítačích u svých kamarádů -u nich doma či jinde? Děcka jsou hodně vynalézavá tom, jak "oblafnout" rodiče, jak obejít zákazy. Často slýchávám i od učitelů, jak se některé děti chovají úplně jinak doma než ve škole a začleňují se do kolektivu těch "kurážnějších" skupinek, což rodiče hodně udivuje a nechtějí tomu věřit. Já osobně si myslím, že jsme své kluky s manželem vychovali dobře. Ale při jejich dospívání bych někdy za ně prst do ohně nedala. Stála jsem vždy nohama pevně na zemi.