Mně se to teda líbí 🙂

Vstřícný postoj k migrantům že byl chvályhodný? To někomu zřejmě přeskočilo, ne? 🙁

Jakou věkovou kategorii bude Zelensky nahánět nyní? Že by osmnáctileté kluky, kteří sotva vyšli školu? 🙁

Vůbec by mě nenapadlo, že bych neměla děti, ani jsem před početím o tom nepřemýšlela, prostě jsem dostudovala, našla si kluka (před ním ještě dva, se kterými jsem se nakonec rozešla, prtz mi nevyhovovali...jeden přehnaně ambiciozní a z druhého se po dvou letech těsně před svatbou vyklubal žárlivec), po dvou letech chození jsme se vzali, pořídili bydlení v třípokojové králikárně a žili tam šťastně přes dvacet let. Bylo to za těch opovrhovaných komunistů, tehdy ještě přítel dostal od podniku 3 plus jedna, vzali jsme si novomanželskou půjčku bez úroků 75 000 kčs a pořídili si za rok jedno dítě a za další dva druhé. Tak to měla většina známých a kamarádů, někdo měl dětí i víc, žádný velký problém 🙂 A jak je to dneska? Zbavili jsme se komunistů, ale s nimi "odešly" i ty komunistické výhody jako je podnikový, družstevní či státní byt za hubičku, novomanželská půjčka, ze které se dalo pořídit zařízení do celého bytu a hlavně byla bezúročná, bez problémů školka za pár korun, stálá práce a perspektiva důchodu v 55 letech. Prostě je to něco za něco 🙂 Mladým vyhovuje tohle, my jsme na výběr neměli, ale taky si nestěžuju, žili jsme sice skromně, ale v klidu 🙂

Po prvním díle jsou mé pocity takové neutrální, ani nadšení, ani zklamání. Tohle téma je pro mě přitažlivé, vždycky mě zajímaly a bavily věci "mezi nebem a zemí", takže se určitě ještě na nějaký díl podívám 🙂

Je mi skoro šedesát a do první třídy jsem jít vůbec nechtěla. Argumentovala jsem tím, že podepsat se a počítat do deseti umím, a to mi stačí. Ve škole jsem měla skoro samé jedničky, poznámky jen za to, že jsem něco zapomněla nebo jsem vyrušovala, šikana žádná, kolektiv dětí taky dobrý, dodnes se scházíme. A stejně jsem školu ráda neměla, učení mě nebavilo, ale protože jsem se ani moc snažit nemusela, nijak jsem neprotestovala 🙂 V dnešní době, plné šikany a špatných mezilidských vztahů, rozdělení na bohaté a chudé děti a všeho, co s tím souvisí, mi je těch dětí líto. A do toho strach z budoucnosti i u desetiletých prcků považuju za hluboce patologické. Vlastně jsem ráda, že jsem už stará 🙂

Nejhroznější sen, který se mi zdál a který bych už mít nikdy nikdy nikdy nechtěla, je ten, že vlezu do koupelny a tam ve vaně plné vody leží pod vodou vedle sebe tělíčka mých dvou dětí. Vzbudila jsem se ve chvíli, kdy jsem se jich chtěla dotknout. No, už jsem neusnula. To bylo v době, kdy dětem bylo už přes dvacet, ale stejně jsem jim volala s tím, aby si na sebe dávali hodně velký pozor, že se mi zdálo...Stalo se to asi před osmi lety a od té doby se mi zdají uz "jen" takové ty "normální" hnusy, hezké sny bohužel moc nemívám nebo si je aspon nepamatuju...Nejvíc mívám takové ty úzkostné sny, ale to určitě souvisí s tím, že jsem dlouhodobě nemocná a trpím bolestmi..

Tak mi taky vyhrkly slzy...to musí být fakt strašný pocit...smutek, bezmoc, strach z budoucna...a zvlášť pro ty starší lidi je to životní tragédie. Mě by to teda položilo 🙁

Teda ale sebevědomí má fakt na rozdávání 🙂🙂🙂)

Pamatujete si na "vtip" co je had na tři? Lux. A to Josef Lux zemřel v roce 1999. A od té doby bylo ještě hůř. Tím chci jen připomenout, že věřit se jim nedalo prakticky nikdy 🙂

Čím jsem starší, tím víc se přikláním k minulému režimu. Je to podle mě přirozené, s věkem roste potřeba bezpečí a ta dnes chybí. V šedesáti a ne v dobrém zdravotním stavu už netoužím ani tak po nějakých dobrodružstvích, poznávání dosud nepoznaného a různých technických vymoženostech, mé potřeby jsou už mnohem skromnější...hlavně jistota. A ta dnes úplně chybí. Mé třicetileté děti to samozřejmě vidí úplně jinak, přesně dle článku, takže o volbách se prakticky bavit nemůžeme (navíc po VŠ zůstali v Praze) a koukají na nás občas nechápavě , možná až skrz prsty, ale pro klid v rodině a dobré vztahy prostě o některých věcech nahlas nemluvíme 🙂 Sice si občas v duchu řeknu, co říkávali kdysi mí rodiče mně, totiž že jsem ještě mladá a jednou si na ně možná vzpomenu, ale vpodstatě jsem ráda, že se k současnosti a budoucnosti staví takto (možná až naivně) optimisticky, budou v této době koneckonců žít a se svým vzděláním a prací to snad zvládnou lépe než my už za zenitem. A dobu, kterou nezažili a znají ji jen z vyprávění či ze školy, hodnotit objektivně nemůžou, neb nemají osobní zkušenost.