Vejmelka se definitivně zapsal do historie – ne výkonem na ledě, ale servilní adorací politika na své helmě. Místo toho, aby se soustředil na výkony a reprezentaci země hokejovým umem, zvolil cestu laciného populismu. Hokejová maska je symbolem individuality a boje, ne nástěnka pro politické sympatie. Pokud chce dělat PR kampaně politikům, měl by si sundat brusle a přejít na Hrad. V době, kdy sport potřebuje spojovat a ne rozdělovat, je tohle zbytečný, kýčovitý a trapný krok
Fico udělal přesně to, co bych od skutečného lídra čekal. Jel za Putinem, i kdyby měl přijet autem přes Bělorusko – prostě neřešil „co se sluší“ podle Bruselu, ale co je výhodné pro Slovensko. Zajistil plyn bez zdražení, zatímco ostatní jen kritizují a sledují, jak jim rostou účty. Klobouk dolů, že měl odvahu jet do Moskvy, když všichni ostatní radši sedí doma a opakují fráze o hodnotách. Tohle je politika postavená na realitě, ne na iluzích.
Slováci si zaslouží uznání, ne lacinou kritiku. Tohle byl výkon, za který se nemusí vůbec stydět!
Kdo čekal, že Slováci zázračně přejedou Švédsko plné hvězd z NHL, nepochopil, proti komu vlastně stáli. A kdo teď jejich výkon shazuje jako "průměrný" nebo "v uvozovkách dobrý", měl by se podívat znovu na zápas. To nebyl žádný propadák — to byl extrémně těžký souboj, ve kterém Slováci ukázali srdce, taktiku i nasazení.
Švédové měli na ledě jména, která běžně rozhodují zápasy v nejlepší hokejové lize světa. Proti nim stáli Slováci s mladým týmem, omezenými zkušenostmi a tlakem prvního dne mistrovství. A přesto to nebyla žádná exhibice Švédska. Slováci se rvali, dřeli, hráli obětavě — a že se nakonec nevyhrálo? Výsledek je sice "v uvozovkách dobrý", ale když přihlédneme ke všem okolnostem, je ve skutečnosti velmi solidní.
Jasně, najdou se chyby. Ale kritika, která ignoruje sílu soupeře a tlak situace, je krátkozraká. Tohle byl výkon, na kterém se dá stavět – a za který by si Slováci zasloužili spíš uznání než sarkastické poznámky.
Když člověk sleduje tyto protesty, nejde se ubránit dojmu, že jde o hlučnou menšinu, která neumí prohrávat. Místo argumentů křik, místo respektu k výsledkům voleb hysterické divadlo na ulicích. Fico byl demokraticky zvolen, většinou slovenských voličů, a má silný mandát – ten jim vadí jen proto, že se jim nehodí do jejich liberální bubliny.
Je zjevné, že protestujícím nejde o demokracii, ale o moc a vliv, který ztratili. Nechtějí smíření, chtějí rozdělovat. Zajímá je Brusel, ne Bratislava. Slouží cizím zájmům, ne Slovensku.
Já naopak Fica podporuji – mluví jasně, hájí národní zájmy, staví se proti diktátu zvenčí a nebojí se postavit médiím ani pokryteckým elitám. Dělá to, co slíbil lidem před volbami. A to některým bolí.
Takže ať si křičí. My víme, kde je pravda. Slovensko se konečně vydalo cestou suverenity, a to je dobře.
Je alarmující, že české televizní stanice nevysílají vojenskou přehlídku v Moskvě, která se koná při příležitosti osmdesáti let od porážky nacistického Německa. Tato přehlídka, jež začíná v 9:00 středoevropského času, je významnou událostí, kterou by měli mít možnost sledovat i diváci v České republice. Je důležité, aby veřejnost měla přístup k informacím o mezinárodních událostech, a to i tehdy, když se jedná o akce pořádané v zemích, s nimiž máme složité vztahy. Omezení přístupu k těmto informacím může vést k jednostrannému pohledu na světové dění a omezit schopnost občanů vytvářet si vlastní názor na základě širokého spektra informací
To už se fakt nedá brát vážně. Tihle samozvaní “progresivci” tady spolu soutěží, kdo řekne větší nesmysl, a ještě si u toho gratulují, jak jsou osvícení. Realita je očividně moc složitá, tak si radši vytvoří vlastní svět plný iluzí, kde logika a selský rozum neplatí. A kdo s nimi nesouhlasí? Ten je automaticky zaostalý nebo “toxický”. Opravdu neuvěřitelná úroveň sebeklamu – ale hlavně že si připadáte jako hrdinové nového světa. Gratuluju. Tohle už není progres, to je karikatura zdravého rozumu.
Dalo se očekávat, že volba papeže nebude úspěšná hned v prvním kole. Vzhledem k různorodosti názorů mezi kardinály, kteří pocházejí z odlišných kulturních a geografických prostředí, bývá prvních několik hlasování spíše sondou do rozložení podpory jednotlivých kandidátů. První kola tradičně slouží k testování preferencí a vyjasnění možných kompromisních jmen, proto není neúspěšný první pokus ničím výjimečným – spíše potvrzením standardního průběhu konkláve.
Výrok prezidenta Petra Pavla, že vatikánská smlouva není v souladu s ústavou, je zarážejícím projevem ideologického aktivismu, který si nezadá s postojem, jaký by člověk čekal spíše od nevolené nátlakové skupiny než od hlavy demokratického státu. Prezident, který se prezentuje jako arbitr mezi světskými a náboženskými zájmy, tímto krokem naprosto selhává v roli sjednotitele a ochránce ústavního pořádku.
Tvrdit, že smlouva schválená parlamentem, ratifikovaná prezidentem a v souladu s mezinárodním právem je protiústavní, není jen právní nonsens – je to otevřená výzva k přepsání základních hodnot svobody vyznání a náboženské autonomie. Je paradoxní, že právě Petr Pavel, bývalý člen KSČ a kariérní důstojník armády za totalitního režimu, si nyní činí nárok na výklad ústavnosti náboženských práv.
Jako bývalý komunista, tedy někdo, kdo se kdysi aktivně hlásil k ideologii, která systematicky potlačovala náboženské svobody, by měl být daleko zdrženlivější ve svých výpadech proti církevním institucím. Místo toho se staví do role jakéhosi sekulárního cenzora, čímž znovu otevírá historicky bolestivé rány.
Tento přístup není důstojný prezidenta demokratické republiky. Pavel by si měl připomenout, že jeho úkolem není redefinovat svobodu vyznání podle vlastního přesvědčení, ale chránit ji v její pluralitní a ústavní podobě – včetně práv katolické církve a jejích věřících. Jakékoli ideologicky motivované zpochybňování mezinárodních smluv podkopává důvěryhodnost státu a jeho závazků.
Markéta Pekarová Adamová vítá prezidenta Zelenského v zeleném saku „pro štěstí“ a s broží v ukrajinských barvách. Místo aby řešila problémy českých občanů – inflaci, drahotu, rozdělenou společnost – hraje si na morální autoritu a inscenuje další PR gesto.
Solidarita s Ukrajinou je v pořádku, ale když přijde od političky, která sama rozděluje společnost, selhává v domácí politice a ztrácí kontakt s realitou, působí to jako pokrytectví. Češi potřebují řešení, ne okázalá divadla v barevných kostýmech.
Státnictví se neměří broží ani sarkastickými projevy – ale výsledky. A těch jsme se od Pekarové zatím moc nedočkali.
Oktagon MMA kdysi představoval svěží vítr pro českou a slovenskou bojovou scénu. Dnes se však čím dál více podobá přeplácané show, která ztrácí sportovní smysl a začíná stagnovat pod tíhou vlastního ega.
Turnaj v Edenu měl být vrcholem, ale místo toho skončil jako drahý propadák. Vrtulníky, koncerty, světla a dým nestačí, když nemáš na kartě zápasy, které fanoušky zajímají. A když už i sám Ondřej Novotný přiznává, že “už nedokáže složit lepší zápasy”, je to spíš výkřik zoufalství než upřímnost.
Dalším obrovským problémem je práce s vlastními bojovníky. Kromě pár známých tváří jako Vémola, Végh, Kincl nebo Peňáz má většina fanoušků problém vůbec někoho identifikovat. Oktagon místo budování nových jmen raději recykluje staré tváře nebo tahá neznámé borce z ciziny, o kterých se diváci dozvědí dvě věty v předzápasovém spotu. Chybí dlouhodobé příběhy, rivality, rozvoj osobností – bez toho se publikum s bojovníky nesžije a zájem opadá.
Zábava a showbusiness jsou v pořádku, ale nesmí přehlušit to nejdůležitější – sport a jeho hrdiny. Dokud Oktagon nezačne systematicky pracovat na propagaci širšího spektra zápasníků a nesoustředí se na kvalitu zápasových karet místo efektů, bude ztrácet fanoušky i důvěryhodnost.
Tato kauza je otřesnou ukázkou toho, jak hluboko může sahat korupce i v zemi, která bojuje o svou samotnou existenci. Když se rozkrádají stovky milionů korun určené na zbraně a munici pro vojáky nasazující každý den životy proti ruské agresi, nelze to nazvat jinak než zradou. Ne zradou státu – ale zradou vlastních lidí. Válečný konflikt se pro některé stal příležitostí k bezostyšnému obohacení, zatímco ostatní umírají kvůli nedostatku výzbroje.
To, že peníze místo munice skončily na účtech v daňových rájích, a že jsou do celé struktury zapleteny i zahraniční firmy – včetně těch ze Slovenska, Chorvatska a podle indicií i z Česka – ukazuje na mezinárodní rozsah tohoto hnusu. A je naprosto nepřijatelné, aby se státy, které Ukrajinu oficiálně podporují, na podobných transakcích přiživovaly prostřednictvím neprůhledných firem a fiktivních faktur.
Pokud se ukáže, že v případu figurují firmy napojené na českého zbrojaře Jaroslava Strnada, musí české úřady jednat tvrdě a nekompromisně. V době, kdy EU a NATO vnímají boj proti korupci jako základní podmínku pro přijetí Ukrajiny do svých struktur, jsou podobné případy doslova výsměchem všem reformám. Ale hlavně – jsou morálním selháním, které nelze omluvit ani vysvětlit.
Je načase říct dost – a to nejen na Ukrajině, ale i doma. Kolik ještě lidských životů bude muset být zmařeno, aby si někdo mohl koupit další vilu u moře?
Další tajná návštěva Zelenského, uzavřený Hrad a plné nasazení bezpečnostních složek – a opět bez jasného výsledku pro naši zemi. Pomáháme, platíme, přijímáme uprchlíky, ale co za to? Politici se rádi fotí a slibují, ale doma se šetří na důchodcích, školství i zdravotnictví. Solidarita ano – ale ne slepě, bez podmínek a na úkor vlastních občanů.
To, co tahle pojišťovna předvedla, je dno. Ne profesní, ale lidské. Když instituce, která si říká "zdravotní pojišťovna", odmítne proplatit vozíky těžce postiženým dětem – dvojčatům, která jsou zcela závislá na pomoci druhých – pak už nemluvíme o byrokracii. Mluvíme o naprostém selhání empatie, morálky a jakékoli etiky.
Co je to za svět, ve kterém se zdravotní pomůcka pro životně omezené děti stává "zbytečným výdajem"? Tady nejde o peníze. Jde o charakter. A ten tahle pojišťovna nemá. Zato má dokonale vyladěné alibistické výmluvy, paragrafy a formulace, za které se dá bez studu schovat i ta největší bezcitnost.
Odvolat se na „nedostatečné zdůvodnění“ v případě dětí, které bez vozíku doslova nevyjdou z domu? To není neprofesionalita. To je cynismus. Kdo z těch, kdo o tom rozhodovali, by byl ochoten říct to do očí těm rodičům? Těm dětem?
Pojišťovna má sloužit lidem. Tahle konkrétní pojišťovna slouží hlavně sama sobě. A v tomto případě se na těžkém osudu dětí dopustila neomluvitelného zločinu nečinnosti. Zdravotní pojištění není daň za papírování. Je to důvěra, že v nouzi nenecháte nikoho padnout. Vy jste ji pošlapali.
2
Sledujících
1
Sleduje
2
Sledujících
1
Sleduje
super 🙂