Náklady na modernizaci železniční sítě v České republice pro zavedení vysokorychlostních vlaků podobných těm v Japonsku mohou být značné. Různé zdroje a studie uvádějí různé částky, ale obecně lze očekávat, že se náklady budou pohybovat v řádu stovek miliard korun.
Pro přesnější odhad se podívejme na některé faktory a dostupná data:
- Česká republika má rozsáhlou železniční síť, která by musela být výrazně modernizována nebo nově vybudována. Celková délka by se mohla pohybovat okolo několika set kilometrů.
- : Modernizace nebo výstavba nové vysokorychlostní tratě v Evropě obvykle stojí mezi 20 až 40 miliony EUR za kilometr, v závislosti na složitosti terénu a specifikacích tratě. Při přepočtu na české koruny (1 EUR = cca 24,50 CZK) by se jednalo o částky mezi 490 miliony až 980 miliony CZK za kilometr.
- Pokud bychom uvažovali o síti o délce 500 kilometrů, celkové náklady by se mohly pohybovat mezi 245 miliardami až 490 miliardami CZK.
- Je potřeba zahrnout i náklady na stanice, údržbu, modernizaci zabezpečovacích systémů, nákup vysokorychlostních vlakových souprav a další infrastrukturní investice. Tyto dodatečné náklady mohou představovat desítky miliard korun.
- Například projekt vysokorychlostní tratě mezi Prahou a Brnem je odhadován na přibližně 150 miliard CZK, což zahrnuje jen jednu část potenciální sítě.
Na základě těchto faktorů můžeme odhadovat, že kompletní modernizace železniční sítě v České republice pro zavedení vysokorychlostních vlaků by mohla stát mezi 300 miliardami až 700 miliardami CZK. Tyto náklady mohou být ještě vyšší.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Země v NATO může odmítnout přímou účast na vojenské akci i po aktivaci článku 5, ale její odmítnutí má určitá omezení a důsledky.
Článek 5 Severoatlantické smlouvy hovoří o tom, že útok na jednoho člena NATO je považován za útok na všechny, a vyzývá členské státy, aby podnikly takové kroky, které považují za nezbytné k obnovení a udržení bezpečnosti v severoatlantické oblasti. To však neznamená, že každá země je povinna zapojit se do přímých vojenských operací. Místo toho může pomoc zahrnovat:
Konečná rozhodnutí jednotlivých zemí jsou ovlivněna jejich vnitrostátními mechanismy a politickou situací. V praxi to znamená, že členský stát může odmítnout poskytnutí vojenské pomoci, pokud to není v souladu s jeho legislativou, schopnostmi nebo politickou vůlí. Nicméně tím riskuje oslabení solidarity v rámci NATO a může čelit politickému tlaku od ostatních členů.
Příkladem může být reakce NATO po 11. září 2001, kdy byl článek 5 poprvé aktivován. Ne všechny země se zapojily do přímých bojových operací, ale většina poskytla podporu jinými způsoby.
Takže kdyby Rusko napadlo nějakého člena NATO, myslím si, že cca 50 až 60 procent zemí by odmítlo vojenky odpovědět. Je naivní si myslet, že země jako Turecko, Řecko či Portugalsko by vyhlásilo válku Rusku.