Ono je to rychle přejde, až půjdou na první pohovor, budou muset vystoupit před publikem, jednat s klientem .... Vy už si to asi nepamatujete, já ale pamatuju éru hippies, kdy my jsme tady vždycky žasli, jak ti mladí Američané, kteří všichni chtěli jet do San Franciska, byli samí korálek a bosí, které jsme viděli namačkané jak sardinky ve Woodstocku nebo Glastonbury, se najednou po letech promění v uhlazené právníky, managery, ředitele velkých korporátů, politiky, profesory na věhlasných univerzitách, v dokonale padnoucích oblecích, s dokonalým zástřihem ... Měli své vzory. My ne. Proto tu máme tolik sedmdesáti- osmdesátiletých mániček s šedivými řídkými umaštěnými vlasy a bizarně vyhlížejících zastydlých odpadlíků v otrhaných sepraných džínách a tričkách ... plebejství v nás. Přece ti bohatí jsou hajzlové. Ne vzory.
Neházela bych to všechno na ženy. Už naše babičky říkaly, že mužský nechtěj moc hezký a moc chytrý ženský. Muži prostě chtějí být alfa samci, kteří mají ve všem navrch. A tak se často stává, že muži si raději berou průměrné šedé myšky. Jsem už dost stará, abych tuhle moudrost našich babiček nemohla potvrdit.
Jsem už dost stará, abych se v tom dokázala orientovat. Není pravda, že dřív nebylo dítě, které by nedokázalo přelézt přes plot. Problém s tělocvikáři byl už v padesátých a šedesátých letech: svalnatá, nakrátko ostříhaná paní učitelka samý sval, prsa žádná. Mně ve třinácti narostla prsa trojky a téhle paní učitelce nešlo vysvětlit, že s takovou dispozicí výmyk neudělám. Žádný cvalík, spíš hubená. Ale extrémně hubené zápěstí a drobné štíhlé prsty. S takovými až nahoru nevyšplháš. A okamžitě poznámky, které vyvolávaly posměch spolužaček. Skončilo to tím, že kolem mé postavy se vždy rojili nějací chlapci a nápadníci, ta děvčata, která se mi v tělocvičně posmívala, postávala stranou. A zase závist a jedovaté poznámky.
Každý máme nějaké dispozice. Moje letitá zkušenost říká, že ti, kdo udělali výmyk jako nic a vyšplhali až nahoru, to nikam moc nedotáhli. Ti nešikové, kteří ale třeba dobře hráli tenis nebo volejbal, jsou dnes profesoři mikrobiologie, žádaní právníci, lékaři, ekonomové. Samozřejmě že sportují, ale jen to, co jim "dělá dobře". Ono je totiž i při sportu a pohybu používat mozek - je-li jaký. Není-li, tihle jedinci se bez rozvahy vrhají do vody, aniž by si ověřili, jak je hluboká, skáčou přes plot nebo křoví, aniž by si zjistili, co je za ním. Jsou pochopitelně i takoví, kteří byli dokonce i vrcholoví sportovci a vystudovali.
Je to opravdu o lidech - každý jsme jiný.
Mě na tom všem nejvíc fascinuje, jak lidi pořád věří v nějakou ideální společnost, kde se lidé budou objímat na potkání a brát si peníze podle potřeby ze společné kádě. Už od husitů, přes francouzskou revoluci, VŘSR ... po tisíciletí ... a pořád nic! Lidé si nejsou rovni, někdo je velký, jiný malý, někdo pracovitý, někdo líný, někdo chytrý, někdo hloupý - omlouvám se za politickou nekorektnost, dnes je "méně informovaný" 🙂 A tak se v tom plácáme a plácat budeme dál ...
Ráda bych upozornila, že rifle znamená anglicky puška. Jako značka to byl druhořadý druh džín, které nikdo nechtěl. Všichni chtěli líčka 🙂, levisky nebo wranglerky 🙂. Texasky byl výraz výlučně český, užívaný neználky zejména z venkova nebo rodiči. Nebo džeksny, což byl výraz užívaný nejen paní Boháčkovou. Ony i džínsy je nelogický tvar - jeans je už plurál sám o sobě, česká koncovka -y je tedy plurál na druhou. Prostě džíny.
Moje maminka, narozená 1919, se mnou o tom mluvila. A mluvila o tom i se svojí matkou, mojí babičkou, narozenou 1894! Takže když jsem se jí zeptala, "mami, to je to opravdu tak strašné?", byla schopná mi říct: "Ničeho se neboj, jestli jsi do našeho rodu, ani to nepoznáš! Já jsem žádný přechod neměla." A opravdu: jedna menstruace skončila, další nepřišla. Žádné návaly, kyretáže, nálady, přibývání na váze, nespavost ... Jsou nás prý tři procenta. Ale jsou. Ať mi nikdo neříká, že to není genetika! Jen se lidé málo ptají - na cokoliv: jak jste prožili válku, kde jsi poznala tátu, kdo je tahle paní na svatební fotografii ... Je třeba se ptát, dokud je koho. Ani já jsem se nestačila zeptat na všechno. Byly jiné starosti, mladí lidé žijí přítomností, pak přišly děti ... teď je mi to líto. Některé věci se už nikdy nedozvím. Není koho se zeptat ...
Budete se možná divit, ale mám letitou praxi v zahraničí: 27 národností a při odchodu z toalet bylo nutno minout 5 umyvadel. Mnohdy jsem u nich stála sama a za mými zády je míjely dámy ze zemí, které jsou nám neustále dávány za vzor jako vyspělé civilizace: Německo, Francie, Británie, Skandinávie, Itálie ... maximálně se občas u umyvadel zastavila tu nějaká Litevka, Lotyška, a ano i Slovenka.
Stačí se zeptat dermatologů: na otázku "jak často se tedy máme mýt/sprchovat, když dvakrát denně je moc" se začnou ošívat, koktat a pak z nich vypadne: Jednou za týden jako naši prarodiče! O atopickém ekzému a jiných dermatitidách nebylo ani vidu, ani slechu ... ruce, nohy, obličej, uši a další citlivá místa ano, ale celý povrch těla neustále mýt a zbavovat přirozených filtrů není úplně rozumné.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Kdo tuhle skutečnost poznal na vlastní kůži, potvrdí, že je to tak a nejen v Německu: ve většině "západních", opravdu kapitalistických zemí, se platí daň - tu ne že by u nás důchodci neplatili, ale platí ji za ně stát - ale i zdravotní a sociální pojištění. I to za Vás, milí čeští důchodci, platí stát. Tak si to zkuste spočítat.