Nikdy moc nepochopím módní trend všechno o sobě veřejně sdílet. I ty nejintimnější věci. Taková osoba, která o sobě na veřejnosti vyzradí úplně vše, se potom stává ještě zranitelnější.
Pochopím to sdílení v uzavřené komunitě, na terapii, sezení, a pod. Ale ne to vše a detailně vytroubit do světa.
A jak se mají ostatní dozvědět, že v tom co prožívají nejsou samy a že existuje řešení a pomoc?
Nestává se zranitelnosti, naopak silnější. A jsou lepší reálné zkušenosti, než nějaké hypotézy…
Moc Vám děkuji za názornou a přesnou odpověď, paní Deniso. Ve Vašich symptomech se totiž dost nacházím.
Na základní škole to bylo docela v pohodě. Byl jsem trochu jiný, ale kamarády jsem měl. Byť jsem měl občas jiný humor a měl legraci z úplně jiných věcí. Znali mě od školky, vyrůstali jsme spolu. Problém nastal, když jsem byl vytržený ze svého prostředí a jel jsem např. na dětský tábor. Dlouho mi trvalo, než jsem se rozkoukal.
Po přechodu na střední školu nastalo peklo. Ocitl jsem se v neznámém prostředí, s jinými lidmi. Do kolektivu jsem nezapadl, neuměl jsem se přirozeně bavit a moje sebedůvěra během velmi krátké doby klesla na úplnou nulu a navíc jsem se to snažil zakrýt. Což vyvolávalo další odpor spolužáků.
Po maturitě jsem si celé prázdniny nastavoval vzorec chování, se kterým půjdu na vysokou. Aby se neopakovala situace ze střední. To se mi podařilo a na vysoké jsem vcelku obstál (naštěstí jsem nemusel na kolej a mohl zůstat doma, ve svém pokoji a u svých knížek/věcí). Nezvládal jsem však situace, kde jsem musel improvizovat. Vůbec to totiž neumím, na všechno si dělám přípravu. A to mi zůstalo dodnes.
Dnes dokážu obstojně konverzovat, smát se a mám i nějaké přátele. Ale musím mít konstantně nastavenou neustálou sebekontrolu a chovat se podle nastaveného vzorce a vyloučit určité aspekty chování. Kdybych byl totiž "sám sebou", dopadlo by to špatně. Asi je to důvod, proč ti přátelé, o nichž se zmiňuji výše, mi sami od sebe většinou nezavolají. Nejspíš je tam ta moje aura nepřirozenosti, nespontánnosti (i když po letitých zkušenostech myslím, že docela obstávám).
Je mi líto čím si procházíte…
Můžete se podívat na stránky autismport.cz kde jsou screeningové testy i s vyhodnocením
A pak také pokud umíte anglicky, najděte si aspie quiz
Pokud budete stát o diagnostiku, tak nejlépe najít klinického psychologa se zkušeností.
V Praze je třeba Nautis, ale dlouho se čeká a platí se kolem 8000,-…
Musíte zvážit, zda vám stačí vědět že pravděpodobně na spektru jste, nebo to chcete mít potvrzeno.
Dobré je najít si i terapeuta a pracovat na sobě, na sebepřijetí a svých dovednostech a drobnými kroky vycházet z komfortní zóny a posouvat se dál.
Držte se!
Na Fb taky najdete skupinku Aspíci se nudí, nebo klidně napište 🙂
Podnikání a získání pracovní pozice s některými onemocněními, jsou dvě různé věci. Pokud bude takový člověk v pozici zaměstnance v nějaké firmě, a teď nemám na mysli firmy, které zaměstnávají lidi postižené různým způsobem, bude to pro takového člověka obtížnější. Stejně jako to pro něj bylo obtížné ve školce, ZŠ....V podnikáni si tempo práce řídíte podle svých potřeb, v zaměstnání je nutné se přizpůsobit potřebám zaměstnavatele. Ne všichni zaměstnavatelé, a lidé všeobecně, jsou obeznámeni se všemi aspekty AS. Život je boj
Ano, trošku se pohybuji v komunitě lidí s AS a někteří mají v se zaměstnáním problém.
Nicméně já mám třeba vystudováno pedagogické lyceum a pracovala jsem na pozici asistentky pedagoga.
Troufám si říct, že jsem to zvládala v pohodě, nicméně jsem už pár let na rodičáku a ještě pár budu a podnikání je pro mě druh seberealizace a terapie zároveň.
Jinak mezi aspergry jsou i psychologové, lékaři a další velmi vzdělání lidé pracujících na (z mého pohledu) velmi náročných pozicích.
Já k diagnóze přišla až v dospělosti, hodně věcí mi to objasnilo a vyřešilo.
Víte, nejhorší na tom asi je to, když si člověk uvědomuje, že je jiný, ale neví proč. A tak se snaží chovat jako většina, ženám to jde snáz než mužům, a pak z toho plynou různá nepochopení, vtipné i nepříjemné situace a vlastně se stále cítíme mimo a nevíme proč…
Po diagnostice vím, že to že jsem jiná a nezapadá není moje chyba, prostě přemýšlím a vidím svět jinak a není to špatně. Nemusím se měnit a přetvařovat.
Promiňte mi ten dotaz (rád bych se o tom něco dověděl): v čem jste jiná ? V čem se v kolektivu lišíte ? Příčí se vám např. změny ? Nechtěl bych, aby Vás moje dotazy urazily...
V pořádku.
Nikdy jsem nezapadla, často beru věci doslovně, nebo jsem třeba nechtěně netaktní - říkám věci které se nehodí ačkoli je nemyslím špatně. Vždy jsem si rozuměla s lidmi o kus staršími než jsem byla já z čehož pak plynulo zase, to že ve škole jsem byla za šprtku a vlezdoprdelku učitelky, ale neměla jsem potřebu podlézat, prostě jsem si s učiteli rozuměli lépe než s vrstevníky.
Dokážu konverzovat, ale ne si dělat a udržet přátele. Mám jen pár blízkých a docela na nich lpím.
Co se vyjadřování týče mám potřebu být přesná, aby nedošlo k nedorozumění. To mi pak způsobuje potíže v tom, že nedokážu dost věcí vysvětlit jednoduše, krátce.
Špatně nesu změny, náhlé změny mě dokáží velmi vystresovat. Ty o kterých vím dopředu nesu zprvu lépe, ale někdy je ani tak nezvládnu. Nezvládla jsem třeba přechod na vysokou školu, ten úplně jiný režim a stěhování k tomu. Bylo toho hodně, zvládla jsem jen jeden semestr a odešla.
Potřebuji mít věci na svých místech, některé dělám stále stejně, ráda rovným věci podle nějakého pravidla.
U žen je to s aspergrem složitější, protože máme větší schopnost se přizpůsobit. Na druhou stranu se to pak o to více může projevit depresemi, protože víme, že jsme jiné, ale nevíme proč. Pokud totiž nenajdete klinického psychologa, který má zkušenosti s aspergry, tak máte smůlu.
I když hoch ,zmíněný v članku, vystuduje VŠ, bude mít stejně problémy se zařazením do běžného pracovního života. Potencionální zaměstnavatelé mají na zaměstnance svoje nároky. Na současném pracovním trhu se obtížně uplatňují i lidé bez zdravotních potíží. To je, bohužel, realita.
Mám aspergra a nadprůměrnou inteligenci, vysokou sice nemám, ale mám manžela, děti a podnikám.
Aspergr může vypadat různě…
Vláda ale v žádném případě neumožňuje návrat matek dřív z rodičáku. Neexistují jesle, jsou akorát soukromé školičky, které stojí přibližně stejně, jako si průměrně vydělávající žena vydělá na zkrácený úvazek. Proč by pak chodila do práce, když peníze, které vydělá, dá za školku? Radši bude sedět na rodičáku doma. Nehledě na to, že v mnoha profesích prostě zkrácený úvazek nebo home office není možný. Další klacek pod nohy je, pokud na zkráceném úvazku nevyděláte alespoň minimální mzdu, tak se vám ale stejně daní podle minimální mzdy. Takže zkrácený úvazek je mnohdy zdaněn mnohem víc než plný úvazek. Další pecka je, když pak dostanete dítě do školky v místě bydliště, protože spádovost, ale hodinu jedete do praxe a další z práce a máte pracovní dobu od 7:30 do 16:00. Ráno na vás učitelky čumí, proč to dítě tam dáváte tak brzo a odpoledne ho nestíháte vyzvednout, protože školka je do 16:15. Asi by se měl člověk naučit teleportovat.
Skvěle napsáno!
Ještě doplním, že by neškodilo podpořit matky, které na rodičáku začnou podnikat.
Ve společnosti stále vládne doměnka, že rodičovská je pohodička a my ženy si na ni válím šunky… možná žiju v nějaké bublinek, ale asi neznám ženu, která má tři roky nohy hore…
Já sama začala podnikat a je to džungle 😅
Proc dluznik,ktery pracuje nema vyzivne strhnute z vydelku ve firme? A kdyz nepracuje,tak povinnost pracaku mu zajistit prednostne praci s exekuci na vyzivne…
To by bylo hezké, ale ze zkušenosti vím, že takový člověk je schopen i pokusu o pojišťovací podvod (záměrně si udělat pracovní úraz), aby dostal prachy. A když to nevyjde, tak stejně najde způsoby jak se práci vyhnout a nebo maká na černo…
A policie ani soudy nezmůžou víc, než že ho pošlou za katr… a to ještě žena, které neplatí musí policajtům sehnat adresu a další důkazy, bo bez toho by se nedělo vůbec nic…
kolik dětí s inzulínovou pumpou každá škola má? troufám si tvrdit, že najdete mnohem víc škol, kde nebude takové dítě ani jedno, než těch kde by jich v každé třídě bylo 6
Ono ale stačí, když takové dítě ve škole je jedno a už to ve třídě naruší to klima… on může a my ne… Jasně sice má zdravotní důvody, ale!
Děti prostě přemýšlejí jinak…
Jenže ono dřív ženám opravdu nevadilo, když jim chlap koukal na prsa, obdivne hvizdnul nebo řekl kamarádům " to je kočka, ta by za neco stala"...naopak jim to dělalo dobře, brali to jako formu ocenění, že jsou pěkne. A dnes za to chlapa chteji pomalu zavřít. A v mládí jsem vypadala dobře, nosila minisukně, ale žádné fyzické obtěžování jsem nikdy nezazila.
Asi jak kterým, tohle nejde generalizovat.
Jasně, pochvalný komentář potěší, pokud je slušně řečený, ale hvízdání, mlaskání a obscénní gesta a komentáře fakt nepotěší každou…
Mě osobně toto příjemné nebylo…
A bohužel jsem se ocitla i v situaci kdy jsem byla osahávána… bylo mi 11!
Ale stane se, že zalehnou, i když to byl spíše problém dávné doby, kdy se spalo pod peřinou a matrace byly proležené samý dolík kam se dítě může svalit.
Jaký bič když dítě nemá stravovací návyky, tak to lidé buď nevidí, nebo nechtějí vidět a nebo je jim to jedno. Někomu stačí když dítě běhá po pískovišti s rohlíkem v ručičce. I to je šťastné dítě. Bohu žel, špatné stravovací návyky se projeví někdy až v dospělosti a to už je pozdě. Navíc když jsou krátké časové mezery, tak do nestráveného mléka si "dítě přidává" nové mléko, to je pak pěkný "guláš". Když je příliš dlouhé časové rozmezí dítě hltá přejídá se nebo naopak jí málo protože má stažený žaludek, je toho víc, ale jak říkám, někomu je to zkrátka jedno.
A postel dospěláka a voňavá postýlka miminka to už snad není ani třeba vysvětlovat. Dneska se vyrábí postýlky, které se přidají k manželské posteli. Takže jak už jsem psala, chudák miminko v propocené dospělácké posteli. Určitě jí lidé nepřevlékají tak často jako pro miminko.
Zvláštní znám mnoho dětí, které byly kojeny na požádání - protože jak dnes víme mateřské mléko a prso není jen o jídle, ale i o pití, kojení uklidňuje, snižuje bolest a vůbec, miminka potřebují ten kontakt - a světě div se ty děti, když jsou starší tak jí normálně pravidelně, jsou zdravé a spokojené…
Naopak znám dost dospělých, kteří byli kojení a krmeni podle hodinek a dneska řeší problémy s váhou…
Člověk je savec a nošenec miminko potřebuje mámu a její blízkost i v noci.
Není nad to se pořádně vyspat jak pro mimčo tak pro mámu a společné spaní je i prevencí SIDS.
Nejsem zastánce přehnané hygieny a sterility, to akorát škodí… jednou týdně převlékám postel to stačí, když je nemoc tak samozřejmě podle potřeby…
Dítěti stejně nejvíc voní maminka a ne nějaká aviváž…
No když mamince dělá problém k miminku vstávat, tak je to také řešení. Ale malé miminko, které spí v propocené posteli své matky a otce, tak to je něco. Líní hlídat i čas na krmení. Tak bič na sebe vypěstuje spíše Vaše metoda. A máte velké štěstí, že jste miminko "nezalehli", to se stává, když spí s rodiči v posteli.
Dítě se nají kdy chce a to i se zbytky zaschlého mléka od posledního kojení, protože matka spí. "Velebnosti du blejt". Chudák dítě to musí mít silný žaludek.
Jsem dětská sestra v důchodu, než začnete poučovat.
Prosím ale jaký bič?
Mám 4 děti, všecky spaly - spí s námi.
Kojené byly na požádání a jsou to zdravé a spokojené děti.
Navíc jako zdravotní sestra byste mohla vědět, že rodiče děti nezalehnou pokud nejsou pod vlivem léků nebo alkoholu….
Než zákazy a co třeba ty děti naučit ty technologie využívat? Naučit je bezpečnosti, vyhledávání informací, nějaké základy programování a podobne….
Vždyť většina těch dětí už se narodila do světa mobilů a internetu, bude s nimi žít a využívat je. Tak je pojďme naučit jak je využívat a jak s nimi pracovat.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
My máme děti 4. Nicméně podpora rodiny ze strany státu je bídná…
Ať už porodní asistentky, rodičák, jesle, školky, školy…
Když chce žena při RD pracovat, často je jedinou možností podnikání a to je kapitola sama o sobě…
Vše se zdražuje… každý rok nás začátek školy stojí x tisíc… léky… kroužky… jídlo… bydlení… energie…
Přitom najít práci, kde bude člověk dostatečně ohodnocen, aby rodinu uživil není zas tak snadné…
Nestěžuji si, ale vidím jaká je realita a vůbec mě nepřekvapuje, že lidé děti nechtějí…
1 odpověď