Pře čtyřmi lety se taky bouchalo a nikoho to nepohoršovalo. Nikdo se ani nepohoršuje nad každoročním boucháním, kterým netrpí pouze zvířata, ale také nemocní lidé, kteří mají bolesti a potřebují odpočívat, děti, lidé s mentálním postižením apod. Nikoho nezajímá, že někdo třeba také drží pietu. A není pravda, že se nebouchalo od rána. Bouchalo se už od soboty a tréninky probíhaly celý prosinec. Prostě jako každý rok, jako když v prosinci vystříleli fakultku a čtyři roky na to fildu. Takhle to je. Ohleduplnost a soucit nikdy nebudou silnější než právo svobodného občana si odpálit dělobuch.
Se vší úctou pan ministr asi vůbec nechápe, že takové akce jsou zasmluvněné a pár dnů před jejich konáním je bez sankcí zrušit nelze. Také jsem si nevšimla, že by se někdo pohoršoval nad tím, proč se ve velkém odpalovala amatérská pyrotechnika. A vůbec nechápu, proč se noviny věnují tomu, kdo "neposlechl" ani proč se tomu neposlouchání výběrově věnují jenom u této tragédie, když zdaleka nebyla jediná. Osobně proti novoročním a řízeným ohňostrojům vůbec nic nemám, těch dvacet minut randálu si protrpím, menší zlo, než to poslouchat celý den a v noci a pak ještě dojezdy prvního. Navíc se ten ohňostroj dá právě věnovat památce obětí. Takovéto domácí bouchání už méně.
Zajímalo by mě, kolik večírků a společenských akcí se konalo před čtyřmi lety, když došlo ke střelbě ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Rovněž to bylo během adventu a rovněž to byla velká tragédie pro mnoho rodin i přeživších. A kupodivu nikdo neřešil a nikdo se nepohoršoval. Nikde není žádný návod na to, jak se zvládat zátěžové situace, byť se nás přímo netýkají.
No já teda nevím, ale v tom stresu, aby někdo rozrazil zabarikádované dveře a řval na mě ruce nahoru a vypadněte ven... nemohou s těmi přeživšími mluvit normálně? Nebo tak hulákají i doma? Případně nevíte někdo, jaký tohle má smysl a proč to provádějí tímto způsobem? A ten řev u ošetřování, taky těm zraněným nepřidá... Patrně si tak sami ventilovali stres...
Před rokem jsem bydlela v nájmu (svůj byt jsem pronajímala) a platila jsem za ten nájem víc, než kamarádka za hypotéku na malý domek se zahradou. S ohledem na nečekané životní okolnosti jsem se vrátila zpět do svého bytu a jsem vděčná za to, že bydlím ve svém, protože nájemní bydlení by bylo se současnými cenami nad mé možnosti. Ty ceny jsou přemrštěné, nechtěla jsem za svůj byt tehdy zdaleka tolik jako okolí, byl suverénně výrazně pod cenovou hladinou v dané lokalitě a přesto jsem na tom neprodělala a měla i na opravy z opotřebení (kotel). Dokud budou vlastníci zneužívat nedostupnosti bydlení, nebude jiná alternativa než se zadlužit, protože to pořád vyjde výhodněji. A ještě Vám to může jednou hodně pomoct.
Za trávu 11 let, za znásilnění a domácí násilí, když je dobře 6 let, většinou méně nebo rovnou podmínka či odložení. Pořád dokola a naši volení zástupci ve chvíli nástupu do funkce oslepnou a ohluchnou a naivně razí písničku o škodlivé marihuaně a hodných násilnících, kteří za nic nemohou, jen to dítě je svedlo.
Pokud vím, problém není v potřebě prodloužit dětem dětství, ale především v obavě rodičů ze selhání dítěte primárně kvůli nekompetentnosti pedagogů. Dítě narozené v pozdním jaru či v dokonce v létě je téměř o rok mladší, než dítě zářijové a říjnové, což je v tomto věku šestina, sedmina života, tedy strašně moc. Vývojová psychologie se přeskočit nedá, myšlení zraje až do 21 věku a leckdy to jde skokově, mladší děti jsou v nevýhodě v podstatě po celou dobu studia, a s inteligencí ani rodinným zázemím to nemá co dělat. A učitelé s tím neumějí pracovat, vývojová psychologie jim nic neříká, nezřídka nálepkují dítě, které je srpnové a je tedy zřejmé, že se bude chovat jinak, než dítě podzimní nebo dítě s odkladem. Rozdíl je už jenom v pozornosti, která nemusí být vždy ovlivněna pouze výchovou a temperamentem, ale třeba prostě jenom věkem. Cesta není pouze zrušit odklady, ale zkompetentnit a dovzdělat učitele, no a ty zatvrzelé vyměnit. Pak nebudou mladší děti v nevýhodě a rodiče nebudou ani hledat alternativní způsoby, jak věkový handicap vyrovnat.
Článek je hezký, ale je v něm mnoho zjednodušení, především poukazuje pouze na rodiče, jakkoliv je zřejmé, že v tomto ohledu je pravdivý. Diagnosa není výmluvou pro (ne)výchovu dítěte, pouze umožňuje zacílený přístup. Bohužel v praxi se stále rodiče setkávají právě ze strany pedagogů s nepochopením, bagatelizací onemocnění, nebo právě osočováním rodiče z nedostatku péče a kompetencí. Paradoxně se to týká právě rodičů, kteří se dětem věnují, na rozdíl od pedagoga ctí doporučení profesionálů z PPP, medikují dle předpisu psychiatra a rozhodně nevhodné chování dětí neomlouvají. Ovšem není v jejich silách řešit situace vyplývající ze specifik dítěte, s nimiž si pedagog není schopen poradit, nebo rovnou na veškerá doporučení kašle s tím, že dítě je prostě zlobící grázl, který dělá naschvály. Leckdy je to zcela v rozporu s výchovným přístupem, kdy se dítě opravdu snaží, ale jeho přešlapy jsou hodnoceny tvrději než přešlapy těch "hodných dětí". Kolegyni zase učitelka jejího prvňáčka tlačila do diagnozy, aniž by erudované pedagožce došlo, že dítě je narozeno 31. srpna, do školy šlo řádně bez odkladu a je tedy o rok či o dva mladší, než jeho spolužáci (nakonec rezignovala a dítě žádný problém nemá, jenom si dovolilo být mladší). Prostě se paní učitelka adaptovala na to, že v první třídě jsou sedmileté a osmileté děti a o vývojové psychologii patrně nikdy neslyšela. Naštěstí se občas najdou vlaštovky, které mají děti rády a dokáží s ADHD i mladšími dětmi pracovat. A těm patří velký dík.
Chápu myšlenku. Ale domnívám se, že elementární slušnost, ohleduplnost a respekt ke druhým není věc, kterou si musíme vysloužit, naopak, tohle má být normou slušného chování. Nezáleží na tom, zda ji projevuji starým lidem, dětem nebo vrstevníkům. Respekt k potřebám druhých je základem lidského soužití a je legitimní ho očekávat vůči sobě samému, stejně jako ho projevovat druhým.
To o čem hovoříte je něco jiného, spíše nějaká úcta, vážnost apod. A nemohu si vážit či chovat v úctě někoho, koho neznám. To je skutečně něco, co si musím vysloužit, a nelze to aplikovat na celou společenskou skupinu či dokonce generaci, je to individuální věc, kdy jeden jedinec vyzdvihuje vlastnosti, které projevuje jedinec druhý.
Skutečnost, že dnešní politici hovoří především o seniorech není dána podle mého názoru nějakou úctou či respektem, ale zcela pragmaticky jde o širokou voličskou základnu, vědomí, že jednou také všichni zestárneme, stejně jako fakt, že senioři většinou nemají příliš mnoho možností vzhledem ke svému zdravotnímu stavu si zlepšit svou životní situaci vlastními silami, naopak se mohou stávat více závislými na podpoře a pomoci poskytované druhými osobami.
Z mého podhledu je to pouze špatně zvolená rétorika a příliš úzké zaměření pozornosti na potřeby jedné zranitelné cílové skupiny, ačkoliv není zdaleka jediná, která si zaslouží větší pozornost. Ale úctu v tom fakt nevnímám. Spíše chladnou vypočítavost.
Behaveoristi při učení pracují s 80% jako naučeným chováním, poněvadž žádná živá bytost není schopna dosáhnout 100% stabilně. Pokud počítám správně, tak v této úloze to bylo přes 80% s přehledem a pětka skutečně nebyla na místě. Než ovšem dehonestovat paní učitelku by bylo vhodnější zamyslet se nad současným způsobem hodnocení i trestuhodnou neznalostí kantorů psychologie a teorií učení. Právě v té má paní učitelka mezery a sama by si za své znalosti v této oblasti žádnou hezkou známku nezasloužila :-)
Výborně napsáno. Také jsem kritiku pojišťoven a státu v tomto případě nepovažovala za spravedlivou. A je zde ještě další aspekt - zda zachraňovat i takové životy, které už nebudou nikdy soběstačné. Protože náklady se akorát přesunou na pečující osoby a sociální stát a opravdu jsou enormní. Je to velmi složité dilema a nejen ekonomický, ale i etický problém. Občas přemítám, zda není od věci přijímat věci jaké jsou a že smrt je součást života, byť velmi bolestivá. Nevím...
Upřímně, televizi nemám minimálně patnáct let, vůbec mi nechybí a nesleduji ji ani na internetu. Na zpravodajství bohatě postačí rádio, které navíc i šetří čas. Osobně nerozumím tomu, proč podle navrhované úpravy zákona se mám podílet na financování kratochvíle jiným, kteří mně samotné nedají na mou zábavu ani korunu. Pokud to tedy budu nucena platit, pak chci opravdu přispívat výhradně na zpravodajství a naučné pořady, od kterých budu vyžadovat skutečně vysokou kvalitu srovnatelnou s placenými kurzy. Tedy na něco, co má nějakou společenskou hodnotu. Ale český film, detektivky a zábavní pořady, nechť platí ti, kdo na to koukají.
To je zase článek. Účastníkem silničního provozu nejsou pouze řidiči a auta. Jedna věc je jezdit jako hovado, druhá fyzikální zákony a skutečnost, že chodec zastaví na pětníku, ale auto jedoucí relativně pomalu (30 km/h) má úplně jinou brzdnou dráhu. Opatrní musí být všichni, řidiči aut, i děti.
Autorka hovoří o přehazování odpovědnosti za děti, já v tom vidím spíše upozornění na to, že odpovědnost nemá pouze ten řidič.
Ono ani nejde o to, že ženy v tom filmu nemají žádnou "lepší" pozici (ale jsou v domácnosti nebo jako služby či asistentky) - a co si budeme namlouvat, to je běžná realita ČR i nyní (a Británie si troufám říct taktéž) - viz rozdíly v platech, finanční hodnocení profesí hodnocených jako výrazně mužské nebo výrazně ženské a s feminizací oborů klesající prestiž (učitelé, lékaři např.). V tomto film skutečně zastaralý není. Ale spíš jde o to, že je akcentována fyzická krása.
Také film nezastaral v tom, že naznačuje, jak devastující pro blízké osoby je vážné onemocnění a zdravotní postižení a jak skutečně ruinuje životy a jak obrovskou oběť vyžaduje. To je běžná realita a bylo by ji fajn přijmout a nedivit se. Nebo sám spadáte do klišé, protože muži zpravidla nepečují, ale pečujícími osobami bývají především ženy, tedy to nemůžete vidět a vnímat?
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Nepřestává mě fascinovat české soudní trestání. Za týrání zvířete, které trvá rok - což je pro psa, který žije cca 12 let pěkně dlouhá doba - to je cca 6,5 let u člověka - a uloží se za to podmínka? Ale za zmizelé peníze nebo chybu v účetnictví se jde bručet natvrdo. Naprosto zřejmé, kde mají zákonodárci a vykonavatelé priority.
2 odpovědi