Za mě i za dcery se běžně dávaly k vánocům školní tašky do 1. třídy, aby si dítě uvědomovalo, že už bude brzy školák a těšilo se. Nikdo na tom neviděl nic divného, i když, pravda, dávaly se tašky nové.

My byli s kamarády na horách, lyže jsme vůbec nevybalily, byla obleva. A 1. ledna jsme se vraceli, protože jsem 2. ledna nastupovala do práce po mateřské. Kamarádi, se kterými jsme tam byli autem, tam ještě zůstali, tak jsme museli autobusem, ty ovšem nejezdily. Až asi po 3 hodinách mrznuti venku (Pec pod Sněžkou měla jen malou čekárnu), přijel první autobus na Prahu, pak už jezdily i další. Ale byli jsme mladí, tak jsme to zvládli.

Milá pisatelko, já si nestěžuji, ale že by důchodci už neměli žádné výdaje? Jim se už nikdy nerozbije pračka, lednička atd. a nepotřebují nové věci? Oni už nesmí nikdy si jít popovídat s kamarády? Oni už nesmí nikdy do divadla nebo na koncert? Už si nesmí nikdy koupit nic na sebe? A to asi nevíte, kolik se dnes platí u zubaře, za injekce do kloubů atd. A důchod není sociální dávka, to si pletete. Naopak sociální dávku často pobírají i mladí zdraví lidé, kteří by mohli 40 a více let pracovat tak, jako jsme pracovali my.

Rodiče dokázaly vykouzlit krásné vánoce i z toho, co bylo. Největší radost jsem měla z panenky chodicky. Horší bylo, když jsem se i já stala mámou a na Štědrý den musela do práce. Nás matky sice pustili domů už ve 14 hodin, ale po příjezdu domů to byl fofr, všechno připravit. Vím, že i dnes je Štědrý den v některých zemích pracovní, ale tam není taková tradice slavení tohoto dne, tam slaví až od 25.12.

Tritydenni uhelné prázdniny musely být dřív, pamatuji si je, že nebyla škola, protože uhlí na vagonech zamrzlo. Uhlím se topilo všude, ať přímo v kamnech ve škole, což já ještě zažila nebo v kotlich. A ta Silvestrovská noc, kdy teploty klesly asi o 20 stupňů nebo ještě víc, byla 1979/1980. To zase vím podle toho, že jsme byli na horách, po sněhu ani památky a 1. ledna se vraceli domů, protože 2. ledna jsem nastupovala do práce po mateřské. Nejezdily autobusy, Pec pod Sněžkou plná lidí, čekárna miniaturní. První autobusy začaly jezdit až po několika hodinách. A v Praze hafo sněhu, z Florence na Masarycku, tehdy tedy Praha střed, bychom to klidně mohli vzít na lyžích. 😀

Upřímně řečeno, mysleli jsme si, že více než 30 let po revoluci se budeme mít obecně lépe. Nicméně vzpomente si, jak jsme museli povinně do prvomajoveho průvodu, když nám vrchnost povolila volný den v podobě státního svátku, tak hned následovala pracovní sobota, kromě socialistických států jsme nesměli nikam jinam vycestovat, na veřejnosti jste si museli dát pozor na to, co říkáte (i můj tehdejší šéf, i když byl předseda KSČ v podniku, se trasl, když za ním přišel pracovník StB), nebyla žádná placená rodičovská dovolená, jen půl roku mateřská, pouze při druhém dítěti 500 Kč do 2 let dítěte), platy i důchody byly i vzhledem k cenám tehdy a nyní mnohem nižší, atd. atd.

Dokud byly vnučky malé, zásadně jsem s nimi jezdila do baby friendly hotelů a penzionu. Byly sice proti některým dětem hodné, ale přesto by mi bylo trapně, kdyby nějak rušily ostatní, kteří chtějí mít na dovolené klid. Tady byly jen rodiny s dětmi a ruch dětí se tedy předpokládal.

V Německu je toho víc, přídavky na děti pro všechny, příspěvky na dojíždění též pro všechny, ale ten příspěvek na údržbu zahrady mě překvapil, kdoví, co tam ještě lidem vyplácí. 😀. Po revoluci jsme si mysleli, že Německo brzy doženeme, ale chyba. A to podle kolegyně, která byla v Německu na stáži, tam nepracují v takové honičce a stresu jako my. 😢

Já tedy v cizině zírala spíš na příslušníky jiných národů. Jednak kolik toho dokáží spořádat, kolik toho nechají nedojezeneho, protože si nandali zbytečně haldu jídla a jaký curbes kolem sebe vždycky zanechali. Nějaké pití do termosky, pokud to někdo z Čechů dělá, je proti tomu nic. Letos jsem byla v levnějším hotelu, kde tedy byli jen Češi, Slováci, Poláci a Maďaři a pohoda, nikdo nedělal to, co jsem popsala výše. Neměli bychom se jako národ podceňovat.

Podle mě by měl být brán na cizince ohled, když je jasné, že něco uděla jen z neznalosti místních poměrů. V Praze v metru jsem zase pozorovala revizora, který se schovával za sloupem a kontrolovat vyrazil jen tehdy, když viděl, že přichází dle vizáže cizinci. Připadlo mi to ubohé.

Dvakrát jsem volala na 112, jednou na starou zmatenou sousedku jen ve svetru v mraze, která si zabouchla vrata a sama ani nemohla jít, jen se držela zdi, abych ji dovedla k sobě domů. Paní na telefonu byla dost nepříjemná, nakonec se uvolila zavolat sanitku, ale trvalo to hrozně dlouho. Podruhé na pána v Praze, viděla jsem ze zastávky tramvaje, jak zkolaboval, běželo k němu hodně lidí. Na 112 mi nevěřili, že nikdo jiný kromě mě prý nevolal. Jestli má více lidí obdobné zkušenosti, tak pak třeba ani nezavolaji, což je smutné.

Ještě abychom se neměli lépe než před více než 30 lety, to by bylo smutné, kdyby tomu tak nebylo. Moje babička, která byla tzv. v domácnosti, protože v životě "pouze" chodila vypomahat svým lépe provdanym sestrám, starala se o domácí zvířectvo, chodila na sběr klasu po sklizni atd., měla vdovský důchod 500 Kč. Z toho by nevyšla ani při nízkých socialistických cenách, kdyby nebydlela s námi.

Co to plácate? Já vybrala peníze z původního penzijního připojištění a část vložila do nového penzijního spoření a za přispěni zaměstnavatele spořila dál.

Výsledek byl, že jsem za 5 let spoření přišla o 10 tisíc nepočítaje inflaci. Takže žádné zhodnoceni, kdyby nebylo příspěvků od státu, tak těžká ztráta.

Někdo chce ve vyšším věku pracovat, tak by měl. Většinou jsou to ale lidé, kteří nemusí pracovat na plný úvazek, např. lékaři, ale i řemeslníci pracující jako OSVČ. Někomu to ale nedovolí zdravotní stav, nezvládá pracovat pod tlakem zaměstnavatele nebo prostě má jiné priority, ženy se většinou starají o vnoučata. Lidi v seniorskem věku nelze určitě zobecnovat, jak se to bohužel někdy děje.

Podle mě už se nyní připlaci, a dost. Já jsem naštěstí ještě relativně zdravá, takže jen za zubaře a injekce do kloubů. Moje kamarádky, které byly na výměně kyčelního kloubů, již nyní za operaci zaplatily desetitice bez nadstandartu, s nadstardartem to jedna měla za cca 100 tisíc, a to čekaly skoro rok. Bez zaplacení by čekaly asi několik let.

Po maturitě jsem pracovala v PZO Pragoinvest, který se zabýval v vývozem výrobků ČKD. Vývoz šel povinně do socialistických států, jinak je nikdo nechtěl, proto, jak píše autor článku, ČKD po revoluci skončilo. Poté jsem pracovala v Tesle, tam to bylo obdobné, sami zaměstnanci si dělali legraci z názvu, že to znamená "technika slabá".

Já jsem lidem bydlících v paneláku záviděla, měli teplo, teplou vodu, o nic se nemuseli starat. Tchanovi dostali byt v paneláku po 30 letech od žádosti. Předtím bydleli ve 2 místnostech s WC na dvoře. My bydleli u mých rodičů ve starém domě, pamatuji, jak se mi domů ani nechtělo při představě, že se vracíme do zimy a kamna Fikoterm, která jsme měla, se roztapeli hodně těžko. Skládání uhlí do sklepa byl taky zážitek. Jeden nakládal, jeden vozil a já většinou uhlí stahovala ve sklepě hrabemi, aby se tam vešlo, a z toho pak kašlala mour jak horník a pak z toho měla zánět průdušek. Zaplať pambu, ze je ta doba už dávno za námi.

Maminka tohoto pána byla a doufám, že je (pán se o ní nezminuje), velmi příjemná paní, když o zámek žádala v restituci spolu se svou sestrou a matkou. Takže předpokládám, že pán je také takový a zámek je ve správných rukou.

Takový boj byl i za totace. Já měla maminku v důchodu, takže dobrý, ale na tu, co zůstávala doma na OČR, nadávaly jak ty mladé bezdětne, tak i ty s většími dětmi. Ale za ta desetiletí by se to mohlo nějak posunout, to by měli vymyslet odborníci, jak.

Dříve rodiče s dětmi v nemocnici být nesměli. Zažila jsem to já v 6 letech i dcera ve 3. Neříkám, že to bylo příjemné, ale obě jsme to přežily bez úhony. Chápu ale, že u dlouhodobých hospitalizaci to je horší.