Jsem invalidní člověk odkázán na osobu blízkou. Buď jdu o berlích, v jiném případě s opřením o osobu blízkou, při zhoršení nemoci mě vozí na invalidním vozíku. Koukali jsme spolu s mou drahou polovičkou na článek a jen jsme zakroutili hlavou nad lidskou blbostí. Po čem je lidem ho*no, do toho se se*ou, tam, kde by měli zakročit, jsou po*ráný až za ušima. Nemluvě o tom, že vidí člověka o holích na zemi spadnutého a nepomohou mu vstát, projde jich i 6, nebo se stává, že lidé na ulici s epileptickým záchvatem, hypoglykémií prostě nedostanou pomoc včas nebo vůbec. Ale hlavně řešit život nějaké vozíčkářky s manželem z pár vět vytěžených z kontextu bez toho, aniž by byl znám jejich fyzický a duševní stav, jejich důvod "hádky" nebo chování. Nikdo nikdy nebyl nepříjemný na svou druhou polovičku ani v plném zdraví, třeba jenom kvůli PMS nebo kvůli únavě, nebo dlouhodobé frustraci za kterou se třeba následně omluvil, že? Takže já a moje druhá polovička vzkazujeme autorce jen tolik, že lidé, kór jako my určitě nepotřebujeme souzení náhodnými kolemjdoucími na základě pár vět bez kontextu. Zkuste si být invalidní osobou závislé na péči druhého nebo pečovatelem na plný úvazek, pokud v tomto bodě nejste, buďte rádi a pokud vás nudí váš vlastní život, tak si najděte zábavu. Pánovi jste vlastně nijak neulehčila, paní také ne, jen jste napsala dramatický příspěvek o tom, jak by se měl kdo chovat a odsoudila jste ji. To, že za to ta osoba třeba nemohla kvůli duševnímu stavu, nebo byl na vině pán, který ji prostě na nákup nikdy nevezme a ona s tím nic nenadělá a pak je frustrovaná, vy nevíte.