Asi je to individuální. Osobně mi mateřská připadala opravdu jako "dovolená, nikdy potom už jsem neměla tolik klidu a času na ně. A to jsme stavěli dům. Měla jsem děti plánovaně po roce, ve třech a půl a čtyřech a půl letech napochodovaly do školky, ale to už jsem rok pracovala.I když pro někoho v "podřadném" zaměstnání v zemědělství, ale dalo se to zvládnout i s malými dětmi, Dodnes na ty roky vzpomínám ráda, bylo to bez stresu a zbytečných nervů.
Šmajrá, to je zase debilní příspěvek. V lese se vyprazdňuju pravidelně, papír zaházím listím nebo mechem a neřeším, to se rozloží. Po tomhle příspěvku asi začnu přemýšlet, zda si v krosně nebo batohu nemám začít exkrementy nosit domů. To asi psala nějaká paneláková kačena, která zná hajzlíky jen z víkendových nákupů v hypermatetech.
Dochovala jsem prastrejdu a pratetu, občas jsem ze strejdy byla na prášky a vynadala mu, za což se dodnes stydím. Ale jedno vím právě proto docela jistě. Jestli nastane čas, že už si třeba nebudu moci ani nakoupit a postarat se o sebe, poprosím mladší dceru, aby mi pomohla najít vhodný dům s pečovatelskou službou.Rozhodně nechci zůstat dceři na krku,
To jsou zase bláboly. No, tak jsme chodili do spádové školy. Ta hrůza, bydlet pět, deset minut od školy! A muset trávit volný čas s partou ze školy, když jsme všichni bydleli blízko sebe, společně jezdit na kolech, na kolečkových bruslích, na lyže, chodit se koupat, sáňkovat, bruslit na zamrzlých hřištích, která nám obětavě polévali vodou tátové, do kina, pást morčata, křečky a jinou domácí havěť na trávníku v ulici, blbnout na společných sušácích na prádlo u blízkých bytovek, šílené! Být jiskrou, později pionýrem, prostě teror! Vždytˇ jsme museli chodit po výletech a pochodech, učit se morseovku, zdravovědu, vázat uzly, ručkovat po laně, stavět stan, opékat si vuřty, učit se turistické značky, běhat podle buzoly, hrát vybíjenou a podobné nesmysly! A ty kroužky, co nebyly? Vím tedy jen o házené, volejbalu,biologickém kroužku, němčině, atletice, gymnastice, lidušce, tenisu, fotbalu, výtvarném kroužku a jistě bych si vzpomněla i na další, to vše, to neštěstí, zadarmo. Výběr dvou, tří druhů aktovek, penálů a bačkůrek? Tak možná pár let po válce. Nesměli jsme nosit pantofle, abychom si při lítání ze schodů nezlámali nohy, no prostě šikana! Ostatně obyčejné dětské rvačky s následným udobřením a zapomenutým "příkořím" byly vlastně taky šikanování. Evidetnně mám na dobu dětství za socialismu úplně jiné vzpomínky než autor článku.
Škoda, že už nemám kotel na uhlí. S radostí bych autorovi článku ten popel přivezla a vysypala na záhon. A co třeba takové obaly na krájené uzeniny, které vám u pultu v obchodě zabalí do papíru, který má spodní stranu z plastové fólie, ten patří kam? A co odpad z vysavače, opravdu netuším, do kterého druhu odpadu ho zařadit. Ten článek je o ničem.
Souhlasím s tím, že je hodně lidí, kteří příspěvky zneužívají. Ale ohánět se tím, že je dostávají i lidé, kteří mají ve svém vlastnictví "několikamilionový majetek" v podobě vlastního bydlení, je nehoráznost. Podle autora článku bych tedy měla nejdřív prodat svůj vlastní dům, přestěhovat se do nájmu a teprve, když mi dojdou finanční prostředky z prodeje, žádat o příspěvky?
Dodnes si pamatuju tu vlastní nelibost nad tím, že po operaci varixů a do punčoch navlečených nohou jsem si musela místo slušivých šatů obléct "jen" černé kalhoty, byť se stříbrnými nitkami, o absenci podpatků ani nemluvě. Fakt jsem si připadala jako vidlák. A to byl "jen" muzikál, žádné národní divadlo. Ale tyhle nové trendy se bohužel projevují všude. Na "obyčejné" vesnické bály jsem mívala dvoje dlouhé šaty, dnes bych si tam připadala jako exot. Džíny a tričko přece stačí?
Twl, dnešní "mamynky" jsou hvězdy. Dcery jsem měla po jednom roce, ráno vstávat ve třičtvrtě na pět, po snídani, když manžel odjel do práce, jsem uklidila prádlo a pleny ze šňůr od večera, připravila si oblečení pro děti na ven, předvařila si oběd,umyla nádobí z minulého dne, připravila snídani pro děti a vytřela. Když se vzbudily, šly jsme nakoupit, shánět věci na stavbu domu, na zahrádku, občas na hřiště. Když bylo hnusné počasí, hrály si spolu a já měla čas třeba něco pozašívat nebo ušít,háčkovat a plést. Po obědě šly spát a já uklízela a dovařila. Když přijel manžel z práce, najedli jsme se a většinou jeli makat na stavbu, stavěli jsme čtyři roky, víkendy od rána. Děti mně v podstatě vyrostly na dvoře. Když mě manžel ani řemeslníci nepotřebovali, vzala jsem kočárek a jely jsme ven za vesnici. Po příjezdu večer domů rychle vykoupat, nakrmit, dát do postýlek, vyprat a pověsit. Ani automatku jsem neměla, máchala a ždímala jsem ve vaně. V noci se naštěstí vzbudily každá tak jednou, dostaly napít, pak už nočník a bylo to. Ale mě budily karpání tunely tak dvakrát za noc, takže spát v kuse víc jak dvě hodiny byl luxus. Přesto tuhle dobu dodnes považuji za mateřskou DOVOLENOU. Nikdy by mě nenapadlo otravovat manžela, aby doma uklízel nebo vstával v noci k dětem.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
S mojí kamarádkou (obě jsme okolo 60 let) chodíme na pravidelný mamograf po dvou letech už dlouho. Šest let zpátky, v únoru byla na pravidelném vyšetření, vše podle mamografu v pořádku. Za dva měsíce si našla bulku a už to jelo. Dnes je zaplaťbánbu v "remisi", takže je vlastně zdravá. Taky už jsem slyšela spoustu názorů, že mamograf může naopak zhoubné bujení vyvolat. Tož babo raď. Pravda je to, že se každý zná nejlíp a a není dobré se od některých "doktorů" nechat odbýt. Pak je taky smutné, že doktoři, kteří občas bohužel svojí leností a liknavostí vlastně zaviní zbytečnou smrt svých pacientů, tudíž se to rozkřikne, přijdou o pacienty, a tihle odborníci pak někdy působí jako posudkoví lékaři, kteří rozhodují o tom, kdo má nárok na ID.
1 odpověď