Pro mne bude už navždy už Silvestr nejkrásnějším dnem v mém životě. V ten den, spíše tedy už pozdní večer v asi 22.30 hodin oslovil jednu dívku tak nějak osamocene stojící na balkoně naší sokolovny. Docela slušně jsme se bavili, občas si zatančili (to nebyla zrovna moje silná parketa) a když kolem druhé se zábava v sále stala poněkud hlučnější a moje nová známá se ohlížela po kamarádce se kterou na zábavu přijela vlakem, nabídl jsem se, že ji doprovodím. Nabídku ráda přijala a během cesty jsme si ještě stačili domluvit další schůzku a vyměnit adresy. Za rok jsme se brali ( abycho založili spolu rodinu) a naše manželství stále trvá. To se přihodilo v roce 1964 a přitom jsem na tu zábavu ani nechtěl jít po rozchodu s jinou dívkou. Ještěže mě kamarádi a otec přemluvili.
Hezky jste to vylíčil, za všechno mohou obyčejní občané. Dneska má politik mnohem větší strach z toho co řekne ne obyčejný volič, pro kterého by měl pracovat tak, aby z toho měl prospěch. Tou hrozbou jsou nikým nevolené spolky kariéristů, které protestují proti všemu, byť by to mohlo obyčejnému občanovi i prospět. A omlouvám se, celý článek jsem nedokázal přečíst, bylo to nad moje síly i trpělivost. Jedno přísloví praví: "Slovo dělá muže, mnoho slov ženu". Tak ze sebe udělejte chlapa a nežvaňte jak bába na tržišti. Dobrá myšlenka nepotřebuje mnoho slov, bohužel platí i opak.
Není policista jako policista a zkušenosti s nimi mám dobré i špatné. Před pár týdny mě celé dopolene několikrát volal česky mluvící muž a informoval mě, že mám na jakémsi účtu cca 200 000korun a že bych si je měl převest nasvůj účet. Prý se jedná o nějaký výnos z investice. Jelikož bezpečně vím, že jsem v cizině nikdy nic neinvestova, řekl jsem mu, že to určitě není moje a aby si ve svých záležitostech udělali pořádek a zavěsil jsem. To se asi 3x opakovalo a nakonec jsem ho dotlačil k tomu, že mi výpis pošle mailem. Ten mail opravdu přišel, ale nikde nebylo uvedeno číslo účtu . tak jsem si pro jistotu sjednal schůzku se známou pracovnici banky a ta během minuty zjistila,že banky o této společnosti mají záznam, že jde o podvodníky a doporučila mi podat trestní oznámení. Jelikož jsem měl policejní oddělení po cestě domů, zastavil jsem se tam a mladá policistka i poté,co jsem řekl, co mi v bance doporučili, tak na zápornou odpověď na otázku zda mi vznikla škoda, odpověděla, že se v tom případě nebudou záležitostí vůbec zabývat.
A v jiném případě, starém asi 30 let, když jsem ještě sloužil jako výpravčí ve větší stanici po upozornění skupiny mladíků jsoucích ze zábavy a vyhazujících zajišťovací zarážky od skupin ostavených vozů napaden a musel jsem odejít na lékařskou pohotovost a poté ovezen do nemocnice, kde jsem strávil 11 dní s úrazem mozku. Teprve poté (ještě v pracovní neschopnosti) mě doma navštívili a sepsali protokol. A do týdne jsem dostal vyrozumění, že se nepodařilo pachatele zjisti a že se případ odkládá. Měljsem z toho zvláštní pocit, jako bych si to vymyslel .
Odsloužil jsem si 35 let na železnici jako výpravčí. A v této funkci jsem musel nosit sako i vázanku. V létě jsme měli nosit bundokošile (byly s dlouhým a později i s krátkým rukávem) a ty se při dlouhých dvanáctihodinových směnách (časně ráno bývalo chladno) se přes ně dost špatně oblékalo sako a to už vůbec nemluvím o vázance. Proto jsme později mohli nosit i košili s krátkým rukávem pod sakem a s vázankou. A na to, aby výpravčí vypadal jako ze škatulky, dohlížely snad všechny kontrolní orgány.
Ono by nrebylo potřeba přejezdy rušit, kdyby uživatelé silniční komunikace dodržovali pravidla o tom, kdy a za jakých podmínek lze přes přejezd přejet. Ta pravidla nejsou moc složitá a když nejsou dodržena, dojde k zastavení provozu na silnici i železnici. Oběti na životech i materiální škody jsou jedním z důvodů rušení přejezdů.
Souhlasím s alternativními tresty, nejlépe ve formě domácího vězení. Neplatič může pracovat a to, že svůj volný čas bude trávit jen doma, znemožní mu utrácet za chlast či hazard. A když rozhodnutí soudu musí respektovat investor veřejné stavby, proč by ji neměl respektovat zaměstnavatel a část výdělku odesílat přímo na účet toho, pro koho jsou alimenty určeny. Nesouhlasím ale z tohoto důvodu odebírat řidičák, protože neplatič se třeba jako řidič živí, či jej nezbytně potřebuje, aby mohl vydělávat.
Myšlenka jako taková nevypadá špatně. Jenom nevychází z reálných čísel. A pak: Která povolání zařadit mezi ty náročná? Hasiči, záchranáři, policisté a vojáci každý den mají nějaký obtížný zásah a hodně se o něm mluví. Jenže když to převedeme na jednotlivé pracovníky, kolik z nich má každý den tak namáhavou činnost? Není na tom hůř svářeč, který svoji práci dělá každý den osm hodin a vyžaduje se od něho nejen přesnost a odpovědnost, ale je vystaven mikrovlnnému záření (tuhle práci mám zakázanou od doby, kdy jsem byl vylepšen kardiostimulátorem), denně i přes používané pracovní pomůcky si poškozuje zrak a protože pracuje v dost nepohodlné poloze i klouby. A takových, zcela nezbytných profesí (obávám se, že robotická náhrada je vizí velmi vzdálené budoucnosti, ten zatím zvládá práci za zcela přesně vymezených podmínek) bude celá řada, ale mediálně se jim nevěnuje vůbec žádná pozornost. A politici i členové různých odborných komisí vycházejí spíš z toho, co je mediálně známé, místo toho, aby se na pracoviště podívali či dokonce (za odborného dohledu) si práci vyzkoušeli. Mezi poslaneckými a školními lavicemi asi veliký rozdíl nebude (první určitě poskytne větší komfort) a proto se pro výkon politické funkce nějaké odborné vzdělání nepožaduje.
Ono to s těmi dnešními mladými je docela složité. Když se na ně někdo křivě podívá, jsou z toho zralí na psychiatra. My jsme to neměli o nic snazší než oni. Když jsme potřebovali bydlení, museli jsme se uskrovnit a žít u rodičů v jedné místnosti a to nás vedlo k tomu opatřit si bydlení vlastní. To obnášelo po celodenní práci jít odpoledne makat na stavbu družstevního domu, v němž jsme měli získat byt. Nebo se pokusit o stavbu vlastního domu a to bylo ještě složitější, protože kromě vlastní práce přibylo shánění materiálu i řemeslníků. A když do toho obvykle přibyly i děti, museli jsme zvládnout i tohle. A pracovní doba byla o dost delší, pamatuji 46 hodinový pracovní týden a to znamenalo i práci v sobotu. Možná právě tyhle existenční starosti způsobily,že jsme se naučili své problémy řešit sami bez cizí pomoci.A když na konci pracovní kariéry nám dovolili pracovat 36 hodin týdně, zato v nepřetržitém provozu v noci i o víkendech. Jenže tohle jsou vzpomínky osmdesátníka a těm mladým to bude připadat jako příběh z jiného světa.
Myslím, že spoustu činností se podařilo úspěšně zdigitalizovat a to i přesto, že to není o moc jednodušší než zpackané digitální stavební řízení. I já jsem se v závěru své profesní kariéry setkal s digitalizací. Týkalo se to železniční dopravy a tím nemyslím jen to, se se týká tolik vychvalovaného ETCS. Tehdy se začínalo tak trochu od lesa. Šlo o přenos informací týkajících se vlakotvorby a pohybu nákladních vlaků zavedených do systému. Takže tyhle informace se už nepředávaly telefonicky, ale nejprve pomocí dálnopisu a teprve později internetu. Vlastní práci to pak urychlilo a usnadnilo. A teprve když tento systém začal bezchybně fungovat, přešlo se k předávání informací o jízdě všech vlaků a elektronické evidenci jejich jízd. Naše stanice se stala takovým pokusným králíkem, kde jsme veškeré informace o jízdě všech vlaků sbírali ze tří směrů, evidovali je v elektronickém dopravním deníku a opět telefonicky do tří směrů předávali dál. Bylo to někdy dost náročné, ale IT specialisté, kteří se o fungování systému měli starat, toho zase moc o provozu nevěděli. Takže změny přicházely až po konzultacích s námi, kteří jsme řízení dopravy měli na starosti. Později, když se trochu otrkali, pokusili se upravit systém podle svého a ono jim to jen málokdy fungovalo a museli se vrátit. A dá se říct, že to docela funguje (s výjimkou případů nějakých mimořádností).
Dnes je ze mne dvacetiletý důchodce, internet používám a pochvaluji si, že fungují elektronické recepty, že nemusím běhat po nemocnici se štosem papírů a potřebné údaje má lékař k dispozici ještě dřív než přijdu na řadu.
0
Sledujících
1
Sleduje
0
Sledujících
1
Sleduje
Tak nevím, jestli jde o lehké předsilvestrovské pojednání na konci roku nebo o něco daleko závažnějšího. Pohádky vyprávíme dětem proto, aby pochopily lidský svět a situace, kdy nejsou pod ochranou rodičovské ruky. On totiž mladý dětský mozek funguje podobně jako první počítače: ve dvojkové soustavě. Jednička nebo nula = dobro nebo zlo. A dítě, které ani za pomoci pohádek nenaučíme tyto dvě hodnoty rozlišovat, znamená, že se ve výchově něco podstatného zanedbalo. Většina českých pohádek končí vítězstvím dobra a to je pro dítě návodem, aby poznalo tu správnou hodnotu života.
Takové ty detaily (pro praktický život nezbytné) se dítě naučí vnímat a posuzovat až později s přibývajícím rozumem a rozvojem osobnosti. Požadovat tohle po dítěti v raně předškolním věku je skoro totéž jako po prvňáčkovi ve druhém pololetí požadovat, aby chápal diferenciální a integrální počet.