Děkuji za krásné vyprávění z Vašeho výletu. Úplně vidím ty barvy jarně se zelenajících stromů, čerstvé výhonky traviček a bejlí pod nohama. Modré nebe nad hlavou. To mi připomíná, jak takhle ráno vstanu, vyjdu na balkon, slunko se snaží prohrabat s nebeského kanafasu a prozařuje čerstvé lístky našich stromů. To je nádherné ráno, říkám si v srdci.
Barokní památky jsou rozeseté všude, když se člověk dívá, ae ne vždy jsou v dobrém stavu. Koukám na některé kříže podél cest, sochy na mostě, sloup v Zákupech, potřebovaly by vykartáčovat všechen mech z obličejů andělíčků, aby jim bylo vidět do očí, vydrbat lišejníky pod pláštěm, omýt prach cest. Prokoukly by. Panečku. Ale i takto zarostlí mechy a lišejníky, jsou schopní vyprávět příběhy. Málokdo by dnes věděl a z fleku mohl vyprávět o svatých na sloupech, přitom jsou to moudré příběhy plné bolesti a víry. Je to zvláštní, jak se z bolesti rodí láska k bližním, pochopení k bolestem bližních a další křesťanské hodnoty.
Přeji Vám hodně pěkných zážitků na cestách, ať se vždy v pořádku můžete vrátit domů.
přesně tak, jaro v plném rozpuku, je na čase vyrazit. Prstem po mapě už mám nastudováno kudy kam, kde odbočit doprava, kde doleva, kde se držet turistické značky, jen si vzpomenout, kterou barvu značení právě procházím! Asi budu muset vytvořit malý tahák, zkrácený itinerář. Každou část putování promyslet s aktuálními výlukami na železnici a jak co nejlépe dojít tam i zpět. Tedy z autobusové zastávky na hřbitov zapálit svíčky, cestou tam si zaplavat v rybníku, pak se někde u božích muk nasvačit, napít a tradá zpátky, přes hory, přes doly, na nádraží a vlakem v cukuletu zpátky. Ono, zkoušela jsem různé směry cesty už loni, dokonce jsem se ve vsi i ptala na nějakou zkratku ke kapličce a opravdu tam byla, ale nejtěžší je čekat na zastávce zapadlé vísky 4 hodiny na plném podzimním slunku na autobus, protože byla neděle a tam to prostě od Znojma jinak nejezdí. Bylo tam pěkně a furt je lepší sedět venku, když tam je lavička a studovat nějaké materiály, než sedět doma a rozčilovat se nad nesmyslnými věcmi.
K retro oblečku jen krátká šuplíková vzpomínka. Vybavení na zimní lyžování v 80. docela chrastilo, lyže na ramenou, hůlky v ruce, přeskáče ještě nedopnuté, tak jsme nastupovali do autobusu, co nás vezl do beskydských svahů za celodenním sportováním a mám ho velmi zafixované, jako specifické právě pro lyžáky.
V práci jsme pořádali zimní maškarní ples pro nevidomé a tu jsem si vzpomněla na zimní lyžařské výstroje a výzbroje, že ač mě lidi neuvidí, přece jen uslyší to chrastění přesek, dupání plastových, nebo kožených bot s pořádnou patičkou, aby sedla do vázání. A vyšlo to dobře!
Líbí se mi ty dřevěné sochy i intarzie do kamene, podivná rostlina bez pigmentu by mohla být podbílek, ale nejsem si tím jistá, asi jsou různé druhy této skoro houby. Zvonohry jsou nádherné, měli jsme doma cd s našimi zvony a zvonohrami a pamatuji si, jak krásně mi u poslechu syn jako malé robátko usínal. Spolehlivě do druhé skladby. K mému překvapení tam zvonohry hráli ne české a slovenské skladby, ale traditionály ze zámoří. Snad v Mimoni zvonohra nerouhá uši věřících nějakými cizáckými tóny, ale hraje pěkně po česku. Na Špilberku hrají zvony na nádvoří samé lidové písně včetně: "Moravo, Moravo,..." A to bych chtěla slyšet i na nádraží, když ohlašují příjezd vlaků. Myslím, že ji hráli na nádraží ve ŽĎáru n. Sázavou, ale už je to hodně let. No, a to Žďár leží na zemské hranici. Klidně mohli vyhrávat Čechy krásné, Čechy mé!"
Děkuji za cestu pohádkovým krajem. Smekám před Vašimi kilometry v botách samochodkách. Mám v šuplíku vzpomínku na cestovní buchty, teda několik vzpomínek. Ta první je z pohádky O Ječmínkovi, kterou jsme poslouchali u nedělního oběda mnoho let. Ve mlejně ve Ptení pekla paní mlynářka vyhlášené buchty jako cihly a koláče, jako kola od vozu. A když to říkal pan Höger, tak jsme mu opravdu věřily.
Druhá vzpomínka je na výlet co původně končil v Bílovicích nad Svitavou, ale kvůli skupině maminek jdoucích naproti jsme výlet prodloužily do Babic nad Svitavou s tím, že se nutně musíme zastavit v horní hospodě, tam mají opravdické buchty jako cihly. Měli. Koupily jsme, ochutnaly a pádily dolů po strmých serpentýnách na vlak. Víckrát jsem se do Babické hospody nedostala, tak nevím, jestli pořád pečou.
Třetí vzpomínka je na buchty, co jsem vezla do světa, sestře do Londýna. Čerstvě upečené, ještě teplé je mamka pořádně zabalila a dala mi je do autobusu hlídat. Voněly. Na celý autobus, ale jen do té doby než se zapařily. Tak jsem přivezla domácí buchty s tvarohem do země sirupových košíčků, kotlíkových čokoládek a čaje o páté scvrklé cosi, co už vůbec nevonělo, nechutnalo domovem, divila jsem se, že to prošlo přes celnici, ale nakonec proč ne, angláni buchtám nerozumí, ale nakonec mě fakt dojalo, že je nezobaly ani husy na Temži, když jsem je přišla krmit.
Arboretum je u nás krásné ve Křtinách, z blízkých lesů nám každoročně vozí strom na výzdobu náměstí o vánocích koňským povozem přes půlku (tu hezčí) Brna.
Kytičky z louky září jako lucerničky, střemcha voní až k nám. Děkuji. Krásné.
Městská džungle má též své kouzlo, mnohdy se mu říká genius loci, ale je to jinak. Křivolaké uličky, pitoreskní přízemní domky, omšelá omítka, to je prostě tam, kde bydlí lidé, kde se žije, kde je radost i žal, tvůrčí duch i lidé postrádající vůli. Vše na jednom místě. Rovnováha. Co se mi líbí, je že tam nejsou hromady odpadků, nebo nám je laskavý malíř nevnucuje. Na každém kroku po rušném městě člověk odpadky nejen vidí, někdy do nich místo zvednutí a odložení do koše jenom kopne, auto je přejede, bez zájmu, bez odpovědnosti. Tuhle mi vypadl lístek z pokladny někde v obchodě a hned mi to lidé řekli, samozřejmě jsem to sebrala a zlikvidovala, ale na místě byla i omluva, protože jsem si vypadlého lístku nevšimla.
Zpátky ke geniu loci, ten pocit, kdy se vracím domů ať z cesty, výletu, nákupu, s vyvenčeným psíčkem, nebo jindy a jinak, hned na zastávce je cítit, jak voní dřevo z kamen, nebo udírny. Lidé třeba pálí ohníček na zahradě ( myšleno v době kdy to bylo možné, ne nezákonné) a jsou spolu všichni u domácího krbu. To kdysi voněla polovina města v kamnech páleným uhlím, střechy domů černaly dýmem, ale pamětníci tvrdily, že jsou červené pod těmi nánosy čmoudu. 🙂 Opravdu nejvíc vonělo uhlí z kamen k večeru, kdy jsme se vracely sněhem ze cvičení, tréningu, nebo ve městě na horách, kde jsme o jarákách lyžovali. Mám ten šuplík se vzpomínkami podle vůní.
Děkuji za pěkný výlet a přeji Vám pevné zdraví a šťastný návrat domů.
Vím o jednom jakoby (podle mapy a katastrálních knih) rybníku zarostlém až hanba, voda tam stojí a neteče, ryby se vyskytují minimálně. Rybník je na kraji obce v ďolíku pod zemědělským družstvem. Na stráni nad ním jsou vepříny a stáje pro ovce. Ale rybník živí voda z horního rybníka a podzemního pramene. Rybník patřil k mlejnu, ale mlejn se rozpadl, nebyv udržován. Obec - městys - chtěl mlejn prodat, ale nevím, jestli by se našel někdo, kdo by jej koupil bez plánu obnovy, plánů na revitalizaci, bez možnosti vysokých investic. Kvůli stojaté vodě jsou tam mraky komárů, ovádů a dalších hmyzů. Ve vrbičkách se možná daří obojživelníkům, ale hlavně myším hned nad hladinou bahna. Podle mě je to pěkná lokalita pro přírodní koupaliště, ovšem jsou tu možnosti prosakování nečistot do vody kvůli hospodářským budovám. ( ne, že by to neřešilo třeba přírodní čistění rákosím, nebo jinými vodomilnými rostlinami.)
Historicky se jedná o velmi zajímavé místo, ne že by tamtudy kráčeli dějiny, ale zdatní řemeslníci - ti co štípali šindele, vozili dřeva do kraje, ti tu byli. V lomu se lámal kámen na stavbu nejen chalup, ale snad i baziliky v okresním městě. Mluvím o nejzápadnější obci okresu Třebíč, na hranicích s okresem Jihlava. Nádherný kraj s lesy plnými malin a hub, vzduchem voňavým tak, že plíce zpívají radostí, s polštářky mechu záplavou bylin.
Aha! Nakupování. Konzum na druhou. u nás se nakupovalo vždycky jen jednou do týdne, jenom to, co jsme si nedokázali vyrobit, vypěstovat, takže chleba, mléko a máslo. Ovoce a zeleninu jsme měli svoje, ze zahrad, sadu, z lesa. Maso také z vlastního chovu, tudíž bylo třeba neustále jezdit někam posekat a pohrabat trávu, usušit si seno, mít sklep plný řepy, kedluben, olámané větičky z jabloní, meruněk strkat králíkům na ohlodávání, shánět slámu na podestýlku, a přitom jsme si ještě stihly užívat radostné dětství při sbírání švestek, třešní, rybízu, angreštů v sadu, lesních hub při každé příležitosti, brouzdání po strništi, pečení brambor v popelu, pouštění draka z a podzimních větrných dnů. A s nákupy to bylo nádherné. pro mléko jsme chodívaly s konvičkou bandaskou, doma se svařilo a zůstalo v bandasce svařené na síni, je se sýtkem místo pokličky proti mouchám. Chléb, úplně čerstvý, voňavý a křupavý přímo z pekárny za potokem. Ten se nosil domů v síťovce, aby se nazapařil. Máslo jsme teda museli kupovat v družstevní prodejně a mělo celostátní značku a bylo tak plné vody, že po vyjmutí z ledničky nešlo mazat, ale se všemi prodávajícími jsme měli výborné vztahy. Inu na vesnici ještě v 80. letech všichni zdravili, oslovovali "strýcu, teta," svorně postávali ráno u autobusové zastávky, večer se scházeli na náměstíčku v hospůdce na pivo a později i fotbal v televizi, milovala jsem chození na poštu, pro pohlednici a známku. Je plno věcí, které již dnes nejsou a asi už nebudou, nebo jsou jiné. A chybí. Prodavačka s pokladnou do které se ťukala numera podle ceny až do pětihaléřové hod
noty a vracelo se do puntíku přesně, protože jak ne, tak byla ostuda po celé dědině, jak prodavačka šidí. Dnes to nikdo asi neřeší, 20 Kč tam, 30 Kč jinde, ale tehdy bylo věcí cti, aby zákazník nebyl ošizen.
Mé městské vzpomínky na nakupování nejsou příjemné, jak jsme čekali a čekali, až otevřou krám a s bedýnky vytáhneme igelitové mléko, co cestou domů určitě praskne a zmizí, nebo jak se musela prosvěcovat plata vajec, aby se nekoupilo zkažené.
Každá doba má svoje, velkým městským nakupovacím komplexům se pro každý případ prostě vyhnu a raději nakoupím tam, kde si dobře popovídám, ne kvůli povídání samotnému, nebo pouze kvůli lidskému kontaktu, ale proto, že potřebuji koupit to, co potřebuji, ne co mi nutí tu reklama, tu akční sleva, řádící ruka trhu. Jestli mohu, ještě vzpomenu, jak jsme coby děti měli za úkol vozit nákup na táboře. Z tábora jsme odjeli s kárkou a balíčkem pošty do blízké vsi, na poště předali u okýnka dopisy a v krámu dostali několik beden zboží: pytel chlebů, rohlíků, plato pribináčků, mouku, jablka, těstoviny, paštiky, velkou láhev okurek, marmelády, a já už nevím co všechno, ale bylo toho nepřeberně víc, než když se nakupovalo na doma. A už jsme vezli všechno polní cestou zpátky do lesů, kolem cesty kvetly hvozdíky, jestřábníky, rozrazil, bzučeli včely, na klasu se vyhříval otakárek březový, nebo tamhle modrásek, voněla tam mateřídouška a lesní cesta byla lemovaná jahodami. Borůvky jsme hromadně sbírali do hrníčků za rybníkem, tvarohové knedlíky by bez nich nebyly ty pravé prázdninové. A ve vsi se k nám chovali pěkně.
Milá paní Taťáno,
tohle bylo jedním slovem úžasné čtení, moc pěkně vyprávěná lekce historie, ne jen suchá data, letopočty, pomníčky zašlé věkem a obrostlé mechem a lišejníky. Myslím, že přesně takto podávaný dějepis je to, co mám na historii tak ráda, příběhy lidí, nijak nepřikrašlované, ale prostě vyprávěné. Jasně, že ne každý příběh bude telenovela s dobrým koncem, ale každý je hodný zaznamenání, každý je jedinečný. Dohromady pestrá barevná mozaika osudů.
Děkuji za poutavé vyprávění a nádherně barevné a dokreslující fotečky, hřeje mě u srce, jak je tam v Jablonném pěkně, když se povede počasí a všechno to tam jen září. Těším se na pokračování zápisků z Vaší pouti. Buďte zdrávi a ať se vše daří. Snad už teď začne ta turistická sezóna a otevřou se dveře do věží, i katedrál. Tím odkazuji na Slovenskou Gotickou stezku, která vede křížem krážem krajinou a cestami spojuje každé městečko s gotickým kostelem, kaplí, protože tam se na rozdíl od našeho husitskou válkou vydrancovaného ďolíku gotika dochovala i díky nepřístupnému terénu a mocnému zalesnění, které trvá. A tak z kapliček a kostelů udělali velkou turistickou trasu.
Co se slunečního záření týká, tak nejen krásně osvětluje památky, ale momentálně se nám paprsky vyhřívají v kalíškách tulipánů a ty svítí jako lucerničky. Zahradní květinoví skřítkové a víly mají jistě radost.
Mě se prostě líbí a obdivuji Vás, že jen tak dáte výšlap, 20 kiláků, jako by nic. Sama se belhám po městě a okolo řeky a jsem ráda, když dojdu po hodině domů a Vy, prošlápnete mapu, cestou potkáte tolik krásného, dech se tají nad fotkami. Řekla bych že Vám závidím reálný pohled na ty kvítky na louce, nebo bučiny podél cesty, ale ne nezávidím. U nás je všude pěkně. Dnes jsem pozorovala tatíčka ledňáčka, jak kvapně létá od hnízda k hnízdu, vždycky donese rybky pro mláďata, a frčí nad hladinou dál, nebo minulý týden, jak nám kroužili čápi nad střechami, jak jsem s obavami nahlížela do holubího hnízda, počítala havraní hnízda v korunách, opojena vůní poseděla zvečera na balkoně nad zahradou plnou voňavých narcisů, jak nám na zahradě skotačí koťata, co loví mouchy a včelky na kvetoucích ladoňkách, puškíniích, záhony plné fialek, modřenců, zkrátka je jaro v rozpuku.
V Novém Boru jsme kdysi dávno měli závody v orientačním běhu, věřím že aspoň podle Vašeho vyprávění, ten terén musel stát za to, aby přijeli všichni běžci českoslovenští a soutěžili o národní pohár.
Asi nejvíc by se mi líbilo jít kolem trampské osady, dnes už to není takové spontánní jako kdysi, ale ta nostalgie, vzpomínky na večery u ohně, rána plná ptačího zpěvu, kapiček rosy na trávě, v lístečku kontryhele, vůně připáleného kotlíku, koupání v potoce, prodírání se pavučinami mezi větvemi vzrostlých jehličnanů, to v nás zůstává.
Moc děkuji za krásné vyprávění, přeji Vám hodně zdraví a pěkných výletů.
Tak mi připadá, že Horácko je krajinou, kde se pěstují tradičně hlavně brambory, ale místní zemědělci je neumí prodávat ani na trhu? Mohlo by se na ně nabalit mnoho místních výrobců - těch co smaží brambůrky, kuchařek co pečou placky, spirálky, vaří hnedle erteplové knedle, plněné čímkoliv ne jen masovými směsmi, uzeným, ale mohly by vyjít vstříc i vegetariánským poutníkům s náplní ze zelí, marmeládou, ořechy, apod. V Polné do všeho cpou mrkev, mrkvové pečivo určitě také zaujme na trhu, místní drobní řemeslníci by rádi prodávali hrníčky, talířky, pletené košíky, ošatky, pekaři nepečou jen chleba, nebo rohlíky, určitě by napekli i další dobroty na trh.
Například V městysu Opatov na Moravě (okr. Třebíč) bylo právo trhu uděleno v dávných dobách, ještě za císaře pána, opravdu snad v 18. stol. a dnes je tam trh pouze o Svatoanenské pouti. Kdyby byl každou středu, jak je psáno v knihách, pomohlo by to nejen dopravě, trhovcům, nakupujícím, starousedlíkům i dojíždějícím k lepší produktivitě, s ohledem na nezaměstnanost i posílení pracovních příležitostí, setkávání rodin, atd.
Jsou samozřejmě i další města a místa na vysočině, kde by "farmářské trhy" pomohly s turismem, místa jako Brtnice, Okříšky, Želetava, Moravské Budějovice, Jaroměřice, Police, Hrotovice, Zvole, Sklené nad Oslavou, Sněžné, Jimramov, Svratka, a další a další.
To byl krásný výlet krajem, kudy chodívala (snad) paní Zdislava z Lemberka. Podle mapy je to kousek od Jablonného v Podještědí, kde byla hradní paní a do okolí jezdila sbírat bylinky a pro vodu voděnku ze studánky, když putovala léčit chudé a choré. Lužické hory si ji pamatují a Vaše trasa, jakkoliv možná náhodná, nás čtenáře zavedla do krajiny ducha, kde tvořivý duch zvítězil nad hmotou země, vtiskl se nesmazatelně do skal, vytvořil kaple, lavice, oltáře, vše co chybí na jiných cestách vyprahlým duším. Povedli se i nádherné fotky a detaily míst.
Děkuji za důkladné osvěžení ducha Vašemu cesto-psaní. Je mi posilou a dodává jas uvadajícím očím.
Kdyby už nebylo jasně řečeno, že zkumavka je keškou, podle fotky jsem myslela, že je tam do skály přikovaná láhev na vodu, kdyby někdo chtěl dát ke křížku kytičku. U nás to tak bylo, lidé ze samot nechodili v neděli až do kostela, ale na kraji lesa byl svatý obrázek, nebo boží muka a tam nosili kytičku, poklekli, obětovali korálky z borůvek, nebo jeřabin, košíček ze sítí. Když byla pouť, scházeli se u obrázku, čekali a pak s ostatními putovali dál. Dodnes jsou obrázky na stromech zachované a někdy i v pořádném rámu, vypadají jako hodiny pendlovky.
Také jsme se synem putovali do Karlov přes kopec ze Škrdlovic, byli jarní prázdniny, slunko pražilo, inu hupsli jsme do lesa, abychom nepodlehli větrným kotrmelcům na lukách, a hned jsme narazili na stoleté odpadiště. Vytahali jsme ze skládky starodávné hrnce a pomalu rachotili ke sklárně, jež byla naším cílem. Jsa si vědomi, že červená barva na sklo se vyrábí ze železného odpadu, nabídli jsme ( jak naivní!) hrnce paní průvodkyni u dveří. Ta nám dobře vysvětlila, že oni nepoužívají tuto metodu barvení, že vlastně recyklují skleněné střepy z kontejnerů, přetaví je na novou sklovinu, a je to. Hrnce jsme odnesli k místním sběrným nádobám a bylo. A pak jsme viděli plné kádě oněch střepů roztříděné podle barev a od té doby pilně třídíme sklo do sběrných nádob. Co kdyby z něj vyrobili právě v Karlově novou kuličku do té skulptury na Svoboďáku? Sklářská huť se synovi velmi líbila, jednu chvilku i uvažovat, že by se sklářství věnoval profesně, ale pak ho to přešlo. Byl ještě malý a má čas.
K samotám nad Karlovem se ještě vracím se vzpomínkou, jak teda slunko svítilo, pražilo do včelích úlů na stráni, ale všude kolem se třpytily sněžné pláně, jak chuděrky včely jsa vylákány falešným jarním pocitem hojně zmírali unaveny a hladové a bez naděje na kvetoucí pastvinu ve sněžných závějích. Bylo to moc smutné a sirové, snad tam v těch samotách zrovna ani nikdo nehospodařil, aby zachránil včelstva před mrazem.
Děkuji za pěkný článek o Karlovské huti. Okolí je také pěkné. Škoda, že z blízké obory pro vysokou zvěř zbyla jen brána. Krásná a smutná.
si vzpomínám, jak nám na základce tvrdili, že hyena je šelma psovitá a dnes tedy víme, že není. Oni mají mnohem blíže ke kočkovitým šelmám, ale taky ne úplně. Styl života ve smečce vedené hlavní alfa samicí, kočující samci mezi smečkami, opravdu zajímavé. Jak asi udrží zdravý genofond, aby nezdegenerovali, opravdu je natální mortalita tak vysoká? Eh, možnost rafat a kousat už od narození, to by si mnozí jiní jistě přáli také.
Děkuji za novou porci cestovních zážitků, Lužické hory mají velké kouzlo, ne jen jako hraniční, protože dříve patřilo k naší zemi i území za nimi, dodnes tam přežívají různá bohemistická sdružení a zvyky, ale kouzlo hor a lesů je tu osobité. Zatímco u nás na jihu už několik dnů nezajde slunko za mrak, jak je vymeteno, dokonce ani měsíc si neodpočine na obláčku, furt svítí a kdybych potřebovala bělit prádlo, tak jedině za svitu měsíce, tedy právě teď, tak vymetená obloha nad horami přece jen zanechává rozfoukané kousky mlhy z lesů nad hlavou. Nádherné.
Přeji Vám dobré cesty na chození a dobrý návrat z každé z cest. Těším se na Vaše vyprávění a fotky, co chytnou u srdce. 🙂🙂
Pohádková země. Nádherná vycházka a příjemné čtení o tom, jak je u nás pěkně. u některých fotek jsem si připomněla staré pohádky na diaprojektoru, jak tam byl krásný les, nebo na ( ono se to prý dnes už neříká nahlas) ilustrace lesa z ruských lidových pohádek. A pořád mi to s pohádkami funguje.
Paní Taťáno, přeji Vám hodně zdraví a pohodlné botky na Vaše putování, ráda si přečtu každé Vaše vyprávění a kouknu na fotečky.
Nádherné povídání o kytičkách, moc si při čtení užívám. Vzpomínám na kytičkové pohádky, Pohádku z šafránové louky, Alenčinu čítanku, Barvičky. Opravdu pohádky pro úplně malé děti, ale pořád fungují. A obrázky paní Zmatlíkové, skutečné květinky. Další věc jsou krokusy v městských parcích u nás. momentálně v nich září barvičky fialových a bílých a hlavně žlutých krokusů, které jako na povel vykvetly k uctění památky obětí druhé světové války, všech, kdo museli nosit žlutou hvězdu na kabátku. A nakonec se mi vybavují rozkvetlé lesy v okolí, hlavně na vysočině kde se spodní patro vlhkých lesů rozezvonilo zvonečky bledulí. Já vím, že proti šafránům a zvlášť těm bílým nemají šanci, nemusí se kvůli nim kosit louky, ale staví se kvůli nim vysuté chodníčky podél potoka, aby lidé nedupali při návštěvě lesa po kytkách.
Děkuji, paní Taťáno za rozkvetlé čtení, moc mě potěšilo, jak se lidé mohou při kosení louky potkávat a že to není jenom jako, ale pomáhá to nejen krokusům, ale i hmyzu, aby se lépe dostal ke květům, srnkám, aby jim kombajny nerozšmelcovaly srnčata, motýlům, aby mohly nabídnout svá křídla slunci k pohlazení, aniž by se houpali na vysoké kopřivě ve větru, do čehož z dálky vyzvání klekání na kostelní věži.
Moc se díky Vašemu psaní těším na letní výlety, jak budu brouzdat po polní cestě a do dlaní nechám vejít chmýří ostřice, psárky, bojínku, budu poslouchat skřivánky na modrém nebi, cvrčky v trávě, čmeláky v jeteli, až se mi podaří najít tu správnou chvilku k ponoření se do chladné vody lesního rybníka, abych cestou zpátky domů nepadla vedrem v autobusu, nebo na zastávce
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
O výpravě horolezců z r. 1975 se opravdu ví jen málo. Tento článek je vlastně prvním, který čtu a díky tomu mohu zaplnit tu hroznou mezeru. Už déle jak třicet let zpíváme u ohňů o těch, kteří zahynuli v základním táboře, ale o těch z jara 1975 nic. Škoda, že nebyli oznámeni. Díky odvážným borcům, kteří se drali sněhem, vichrem, prochladlí až na kost, bez výhledu na zlepšení k vrcholu hory. Bohudíky se vrátili živí a zdraví domů. Až na pána se žlučníkem. To je hrozné, když už dojede až do Limy a pak bolí kameny, ale na hoře by neměl šanci.
Ač není jinde zmiňován, Huascarán nebude zapomenut. Byl pokořen.