Napíšu rodičům do notýsku krátkou stručnou informaci. Třetina si ji přečte a pochopí, druhá si ji přečte a nepochopí a třetí ji ani nepřečete. Jak to asi bude s několikastránkovým slovním hodnocením?

Individualita jednoho dítěte nemůže diktovat ostatním. Ostatní chtějí spát, jedinec nemá právo je rušit. Také druhé děti mají právo na svůj prostor. Mluvi-li ony, musí jedinec počkat, až na něj přijde řada. Navíc, nemůžete věřit všemu, co dítě říká. Zrovna minulý týden povídá v šatně malá dívenka své mamince, že ji paní učitelka nepustila na záchod, proto se počůrala. Její starší sestra oponovala, že to není pravda. Paní učitelka malou na záchod poslala dokonce několikrát.

Já bych prázdniny zrušila všechny. Také by mělo být zakázané uvolňovat děti v průběhu školního roku na dovolené. Ještě by mohly chodit do školy od 7 do 19 hodin čtyřikrát v týdnu a v sobotu jen do oběda. Neděle jim na regeneraci stačí. Samozřejmě družina bude fungovat i v neděli.

Svátek by pro mě byl, kdyby jednou přišly děti, které všechny umí mluvit. Já už těm šišlalům přestávám rozumět. Je to strašně náročné, stojí to mnoho sil a zdržuje to.

9 z 10 já ale na Slovensku trávila hodně času 😀

Tento jev pokračuje i ve škole. Rodiče běžně posílají do školy děti, které mají teplotu nebo ráno zvracely. O pár hodin později se nemoc projeví. Oni si dítě vyzvednou, jenže to bohužel stihlo nakazit další.

Každé nahrávání, ať už audio nebo video, by mělo být se souhlasem všech zúčastněných. V minulém roce jsem si s dětmi povídala o lži. Jedna z dívek se v rámci diskuze svěřila, že doma často neříká pravdu, protože se bojí reakce maminky. Opravdu by měla být taková sdělení přístupná veřejnosti? Nemyslím si to a nesouhlasím.

Mám jeden příklad z praxe. Chlapec močil úmyslně na podlahu. Rodičům řekl, že to na záchod nestihl. Co na tom, že cestou k záchodu minul 4 mušle. Obrana rodičů zněla, on to tak má. Tentýž chlapec pokousal spolužáka. Prý byl rozrušený a jen se bránil. Dětská obranná lež převzatá rodiči s přesvědčením, že jejich chlapec nikdy nelže.

Profesionál je ten, který se tancem živí, případně si v určitém stylu tance vytančil nejvyšší třídu. Na této show je zajímavé právě to spojení s jinou profesí. Oskar Hes je talent i na tanec. Já ho však vidím především jako herce. Svůj hlas jsem poslala herci.

Sraz absolventů pedagogické školy po 35 letech. Ve školství pracuje pouze 1/3. Proč asi?

Trochu přitažené za vlasy, podle článku jim tchyně hlídala každý rok. Nikdy před tím neudělala nic špatně. Teď nejednou za 14 dní vymyla chlapci mozek? Takové snaše bych hlídala naposledy.

Vážení nespokojení rodiče, učitelé také nejsou spokojeni s materiálem, který jim dodáváte. Děti jdoucí do první třídy neumí mluvit, nemají základní hygienické návyky, neumí se obléknout. Učitelé za vás vaši práci dělat nebudou. Mluvte s dětmi a učte je vyslovovat. Naučte je smrkat a používat toaletní papír. Procvičujte s nimi zavazování tkaniček, zapínání knoflíků a zipů. Naučte je jíst příborem a sedět při tom u stolu.

S květinami je to opravdu těžké, jsou krásné a vydrží maximálně týden. Většina učitelů z naší školy opravdu odjíždí druhý den na dovolenou. Co s květinami mají dělat? Někdy dětem radím, co má paní učitelka ráda, čím jí udělají větší radost. Oříšky, čaj nebo káva se dají také hezky zabalit a udělají stejnou radost. Alkohol u dětí na ZŠ není moc vhodný dárek.

Pokud podobné příklady řešily děti ve škole, musela holčička, znát postup. Výsledek je pak dílem okamžiku. Předpokládám, že šlo o sčítání. Takže výsledky jsou 70, 48 a 90.

Do práce to mám cca 5 km. Většina cesty je po rušné silnici. Při slušném počasí bych i kolo využila, ale ne na této silnici. Cyklostezku už nám slibují řadu let.

Rozhodně se rozhodne zcela svobodně, když jí matka vylíčí pouze negativa. Vlastně jí vůbec nenutí svou vůli. Nestraší úkoly, špatným jídlem, sezením v lavici a zlými spolužáky. Byla ta osoba vůbec v poslední době ve škole? Ví, že učitelé používají interaktivní tabule, koberce na sezení, střídají způsoby práce několikrát v hodině? Že děti dostávají úkoly na procvičování, každý den čtení, po - čt něco málo z počtů nebo psaní či doplnění. V pátek pak pouze čtení. Vyhotoveno za 15 minut i s obrázkem pro paní učitelku. Že se ve škole prakticky stále tvoří, také tento rodič nezmínil. Že dnes školy nabízí desítky kroužků, které přímo navazují na vyučování. Nezřídka například keramiku, kde může dítě opravdu popustit uzdu své fantazii a tvořit, co hrdlo ráčí. Tento článek je opět jen plivání na školství bez objektivního posouzení nabízených možností.

Bez táborů si své dětství neumím ani představit. V první třídě jsem ovšem zažila menší šikanu od spolubydlící. Následkem toho, jsem ve druhé třídě nikam nejela. Od třetí třídy jsem jezdila na 2 tábory v létě a 1 v zimě. Od 16 let jsem jezdila jako praktikant později jako vedoucí. Od 21 let tábory organizuji.

Byla jsem táborové dítě. Jezdila na jeden menší mezinárodní do NDR a druhý velký na Sázavu. Tábory nabízela ŽOSka, kde mamka pracovala. V zimě pak ještě do Harrachova. V podnikové chalupě nebyla voda ani ústřední topení. Topili jsme v kamnech na pokoji. Třísky si vyrobili, dřevo a uhlí nanosili ze sklepa. Když jsme byli na sjezdovce, přiložil nám kuchař. V noci kamna někdy vyhasla. Zima nám nebyla, tedy alespoň mně ne. Vodu na mytí jsme nosili ze studánky a ohřívali na kamnech. Záchody byly suché. Vzpomínám na to ráda.

S rodiči jsme jezdili do podnikové rekreačky na Berounku. Případně na různé výlety po Československu. Využívali jsme takzvanou režijku. V zahraničí jsme byli jen v NDR a Polsku. Jinam by nás soudruzi nepustili.

Své děti jsme brávali na pronajaté chaty, do kempů, na vodu, na hory v zimě. Nějakou dobu jsme vlastnili malou chatku v rekreační oblasti, tam jsme pak trávili zbytek prázdnin a každý možný víkend. Z počátku tam nebyla elektřina, tak jsme hráli karty s petrolejovou lampou na stole nebo seděli u ohně a povídali si. Cestování do zahraničí si užíváme až v posledních letech. Naše první cesta k moři byla do Chorvatska krátce po skončení války. Od té doby jezdíme autem po evropských zemích, protože je pro nás často cesta cíl.

Můj poslední zážitek z mobilem na táboře. Dívka nebyla spokojená s ubytováním se sobě rovnými stejně starými děvčaty, chtěla ke starším. Nejspíš to volala matce, ta upozornila jednu z vedoucích, která vše probrala se mnou. Dívku jsme přestěhovali, nechceme, aby měla negativní vzpomínky. Navíc ve vedlejším pokoji bylo místo, tak o nic nešlo. Jen já bych uvítala, kdyby děvče svůj problém řešilo rovnou s námi. Nechci dětem mobilní telefony zakázat úplně, ale takhle mě k tomu rodiče donutí. Zatím ho smí používat v čase osobního volna, samozřejmě do večerky.

Naprosto nesouhlasím již s prvním odstavcem, protože pozdravit, poprosit a poděkovat je absolutní základ slušnosti. Poděkovat i za málo, co pro mě někdo udělal je prostě slušnost. Darů netřeba, ale díky jsou vždy na místě. Poděkuji, i když mi někdo podrží dveře, tak proč bych nepoděkovala ve škole. Vzpomínám si na svého učitele přírodopisu, byl drsný, když jsme zlobili a vyrušovali létaly křídy, ale uměl krásně vyprávět. Chemikářka zase skřípala nehty o tabuli, přesto na ni vzpomínám v dobrém. Vlastně na všechny učitele vzpomínám v dobrém a děkuji, dodatečně všem děkuji, za to, že přežili tu naši pubertu, vzdor, odmlouvání a drzé chování. Děkuji, že jste to nevzdali a znovu a znovu jste se pokoušeli nás něco naučit.