Půvabný článek. Takhle nějak začala i moje láska k opeře. Tatínek ladil rádio, neboť se chtěl dozvědět výsledky hokejového zápasu, a najednou zazněla božská hudba zpívaná neméně božským hlasem. Až později jsem se dozvěděla, že to je část 2. dějství Mozartovy opery Cosi fan tutte (od pasáže "Ed intanto di dolore meschinello mi moro"), záznam ze Salcburku. Božský hlas patřil Peteru Schreierovi, který zůstal mojí láskou po celý život. Bylo mi tehdy 13 let a tento zážitek se dá srovnat se zásahem bleskem. A nedlouho poté došlo i na Dona Giovanniho ve Stavovském (tehdy Tylově) divadle. Milovat operu (a klasickou hudbu obecně) je vzácný dar. Užívejte si ho.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Milé čtení. U mne to bylo trochu jinak a přece stejně. Operu jsem milovala už od dětství, ale v dospělosti jsem na ni nějak pozapomněla. A pak se jednou, po mnoha letech, v jednom filmu objevila operní árie, kterou jsem znala, (ostatně jako většina lidí), jen jsem nevěděla, kam ji zařadit. Byla to "La ci darem la mano" a já zjišťovala, z čeho že to vlastně je. Ani mne totiž Don Giovanni předtím nijak neoslovil, proto jsem árii nepoznala. Dala jsem mu tedy znovu šanci a tentokrát to bylo jako nákaza, poslouchala jsem ho znovu a znovu a znovu, každý den, každou volnou chvíli. Od té doby už opera opět neodmyslitelně patří do mého života. A co se Verdiho týká, tak Trubadúr spolu s Rigolettem jsou mé nejoblíbenější "verdiovky". Nahrávku, o které píšete, mám a miluji, a když ji poslouchám, ocitám se někde v operním nebi. Mimochodem, podobnou barvu hlasu jako Leontine Price pro mne měly i Renata Scotto a Marina Poplavskaya.
1 odpověď
0
Sledujících
1
Sleduje
0
Sledujících
1
Sleduje
Co se týče toho duetu "La ci darem la mano", nejednalo se náhodou o film Lady Hamiltonová z roku 1940?