Já se už asi nedivím ničemu....

Zastupitelé....ti už se (Bedřišku) dávno prodali.

Mám před očima obraz z video záznamu, jak jde kolem toho krvácejícího chlapečka s rukou v kapse jako by se nechumelilo. Kdyby existovala spravedlnost, tak se bude trápit do konce života a nikoho už nikdy léčit nebude. Ale protože neexistuje, tak si ještě ona stěžuje u Ústavního soudu.

Předpokládám, že článek vyšel za účelem navýšení částky pro léčbu. A naprosto tomu rozumím a chápu. Když vidím tu krásnou holku, která měla před sebou plnohodnotný život....Trochu mi chybí info o osudu toho individua, co jí to provedl.

Hezká, ale trocha botoxu by už bylo na místě.

Ale Barčo, nebreč 🙂.

Jména dětí, to je tak originální 😁.

Malá a tlustá. To je krása až mě oči přecházejí 😁.

Paní Gisèle Pelicot, já doufám, že se od Vás a o Vás budou následující generace učit.

Já nerozumím tomu dílčímu trestu zákazu činnosti ve veřejných funkcích na xy měsíců. Prostě už nikdy, nikde nebude moct rozhodovat o veřejných prostředcích!

A já se ptám...Ponese někdo nějakou odpovědnost? Snad byla ta firma nasmlouvaná. Součástí smlouvy nejsou žádné sankce za špatnou realizaci?

Tak ona jaksi asi nemůže reprezentovat v konfekci z HáeMka.

Tak ona taky paní Dáša byla v trochu jiném postavení. Musela vynaložit veškeré své úsilí k tomu, aby ji veřejnost vůbec jako první dámu přijala a začala tak vnímat. Havlovi zase nasbírali majetek jinak 🙂.

To musel být zážitek ❤️❤️❤️.

To je ten problém, tady se totiž pozice nevybírají podle schopností a dovedností, ale podle stranické příslušnosti a míry loajality (blijící smajlík)

Mě osobně nejvíc vadí ta neosobnost. V práci jsem jen číslo, které musí odvést nějakou práci za nějaký časový úsek. Moje šéfka podle mě stěží ví, jak se jmenuju, o mě samotné neví vůbec nic (rodinné zázemí, koníčky). Neříkám, že s vedoucí bych chtěla být kamarádka, ale takový nějaký osobnější přístup by byl fajn. Jsem ale postižena tím, že na bývalém pracovišti jsme byly spíše kamarádky, než kolegyně. Na tom novém to tak není, bavíme se čistě o práci, skončí pracovní doba a jdeme si každý po svých. Je to smutně depresivní.

Ano, dvě. Neříkám, že to, co udělal ten pán je OK, ale být to moje děti, tak si s pánem promluvím, a děcka si dám do latě doma sama ještě jednou. To poslední co bych udělala by bylo medializování toho, že jsem neschopný rodič.

Dnešním malým dětem extrémně chybí pohybová průprava, jinak nechápu, jak mohli od 70-ti letého dědy inkasovat tolika ran. Jednu a utíkám, ne? A dobře jim tak, co nezvládne rodič, vyřídí si život. Takových "ran" ty dnešní květinkové děti ještě v životě utrží mnoho.

V azylovém domě běžně rodiče samoživitelé nekončí, to bychom museli mít přeazylováno. I kdyby byl na syna sám a to z jakéhokoli důvodu, tak azylový dům je už ta poslední instance.

O jejich zázemí vypovídá už jen "azylový dům" a "xxl" tričko. Nebudeme si nic nalhávat, jedničkáři to asi nebudou.