Stála jsem na tramvajové zastávce, za mnou procházeli dva muži a najednou cítím, jak mi jeden sáhl na zadek a zmáčkl jej.

Nejde o to, že tohle dělá každý druhý muž a všichni chlapi jsou prasata. Jde o to, že se mi to stalo před 8 lety a stále si to s sebou nesu. Od té doby se bojím cizích mužů. Když jdu sama na chodníku a proti mě jde muž, přecházím na druhou stranu. V MHD si sedám na samostatné sedačky, nebo vůbec. Nikdy bych nešla sama v pozdních hodinách sama přes park. Nevěřím cizím mužům, cítím se zranitelná i s pepřákem.

Kolik z vás mužů cítí strach, když se pohybuje po veřejném prostoru? Umíte si představit, že vyjdete ven a při prvním pohledu na cizího muže (u vás ženu) cítíte maličkou nejistotu a úzkost? O tom to je. O tom pocitu, který nikdy nezmizí a o tom, že nevíte, kdo to může udělat. Není to o tom, že by na nás každý sahal. Neznám v okolí jedinou ženu, která by se alespoň 1 v životě nesetkala s fyzickým / slovním / sexuálním obtěžováním.

Já zpočátku pracovala i mimo pracovní dobu doma. Přes víkendy jsem několik hodin trávila nad prací, bavilo mě to. Po pár měsících byla tato práce nedoceněná a musela jsem vysvětlovat, proč do práce chodím o 10 minut později a tím pádem mi tyto minuty chybí. Po tom, co jsem se ohradila, že už zpočátku jsme obě strany věděly, že pracuji i doma s tím byl u vykazování docházky velký problém... Přesčasy máme samozřejmě neplacené. Když kolega příjde o 15 minut dříve, ale odejde včas, hned se tady řeší, proč tady jako nezůstane s ostatními, vždyť jsme přeci super parta...

Nyní pracuji jen v pracovní době, doma se o nic nestarám a je mi to šumák. Počáteční nadšení do práce opadlo.