Bohužel se musím také vyjádřit. Trendem poslední doby je vyvyšovat menšinu nad většinu a úplně se zapomíná na ty obyčejné a chytré děti, potažmo i lidi. Nakonec se vlastně oni musí stále něčemu podřizovat, něco tolerovat, jich si pomalu nikdo nevšímá. Tím pádem souhlasím s domácím vyučováním. Dcera není nadaná, je POUZE chytrá a inteligentní a díky inkluzi jede tempem jako ti nejslabší, protože učitelka s jednou asistentkou maji co dělat, aby zvládli 5 inkluzivnich děti ve třídě o 19 žácích.

Momentálně řeším prolaps dělohy na fyzioterapii a Kegelovy cviky jsou už dávno překonané. Naopak jsem si díky nim pánevní dno zbytečně přetižila. Dneska už existuje spousty jiných cviků, které pánevní dno posílí, ale chce to důslednost.

S autorem článku souhlasím. Psi v Praze na vodítku být musí, navíc vedení v těsné blízkosti majitele psa. Psi mám ráda, nikdy jsem své děti nevychovavala ke strachu z nich. Nicméně tehdy dvouletém synovi se při procházce stalo, že ho velký pes povalil k zemi a začal ho olizovat. Majitelka volala, že nemusíme mít strach, že má jen rád děti. Pak se hrozně omlouvala. Servala jsem ji jak malé dítě a místo omluv by úplně stačilo mít psa na vodítku. Syn se doteď psů boji a já se mu nedivím. Představa, že proti mě běží kůň a majitel volá, že se nemusím bát, že má rád lidi, asi bych se okamžitě dala na útěk. A tak to těm malým dětem připadá. Ti psi jsou velcí jak oni a uklidnovat je tím, že jim nic neudělá a nemusí se bát je holý nesmysl. O neuklizenych exkrementech ani nemluvě. Nepatřím k těm co se neozvou a už jsem byla nazvaná různými jmény. Bohužel o komunitě majitelů psů opravdu dobře mínění nemám.