Kdybych bývala věděla, že můžou člověka platit za psaní takových volovin, tak bych šla raději studovat tu žurnalistiku. Nevím, jestli se jedná o sociální pokus či jenom snahu nahnat čtenost, ale v každém případě je mi autora skutečně líto. Dělat že sebe takhle veřejně hlupáka aby bylo na chleba, to je smutné.

Jsem fanda Dynama, ale hádat se tu s nikým nebudu. Snad se Marinčin co nejdřív zotaví, to zranění nevypadalo vůbec hezky. Přiznám, že mě překvapilo, že to rozhodčí netrestali.

Coby čerstvá absolventka jsem se za ta léta na VŠ setkala s mnoha kantory, kteří práce nevedli, nekomunikovali, a více méně nechali studenty, ať se v tom plácají sami. Kamarádce například vedoucí na každé konzultaci řekla jen "skvělé, pokračujte dál," a pak jí na obhajobu navrhla E.

Jestli vedoucí práce v tomto případě práci alespoň četla, a poskytla nějakou zpětnou vazbu, tak to stále není zdaleka nejhorší jednání, a jedná se spíše o průměrný přístup. Takhle z jednoho článku se ale opravdu nedá vydedukovat, kde je přesně vina.

V tomhle se mi líbí například systém, který mají nastavený ve Spojeném království. Školné se po studiu splácí, ale pouze v případě, že mzda absolventa poměrně vysoce přesáhne průměrný absolventský plat. Je to například, jako kdyby u nás absolvent dostával více než 45 tisíc měsíčně.

Jsou stále pozice, na které je vysokoškolské vzdělání nutné, ale samy o sobě nejsou zrovna dobře placené, třeba sociální práce.

Dále by mi přišlo logické, pokud by se například absovent narozený v cizině okamžitě po dostudování odstěhoval zpátky domů, nebo i někam dál na západ, tak by byl povinnen zaplatit částku, která by se vyrovnala tomu, co by třeba za těch x let vrátil státu na daních. Byla by to alternativa k odpracování oněch 5 let. Stejně tak, pokud by se český absolvent chtěl odstěhovat do zahraničí.

Zároveň by měl určitý typ poplatku platit každý, kdo studium z vlastní vůle ukončí, a nemá k tomu dobrý důvod, jako náhlé finanční komplikace, úmrtí v rodině, atd. Na VŠ jsem se setkala s tolika lidmi, kteří si jen chtěli prodloužit studentský život, a tak si místo práce našli nějaký pseudoobor bez příjmaček, nebo obor kde se stačilo propsat TSP, jen aby po semestru, dvou studium ukončili, protože nedostávali zápočty za docházku.

Bohužel je tohle ale jeden z mnoha problémů, který je v téhle zemi třeba řešit, jako obecná zastaralost vzdělávacího systému, ten fakt, že příspěvky a dávky tu dostane někdo, kdo si to absolutně nezaslouží, apod.. Je mi jasné, že situace není zdaleka tak jednoduchá, ale v diskuzním fóru od nás přece nikdo nečeká, že rozpoutáme revoluci, no ne?

Velice mě dojalo vyznamenání pana profesora Jařaba. Měla jsem to štěstí pana profesora osobně poznat a spolupracovat s ním, a musím říct, že skromnějšího, obětavějšího, a laskavějšího člověka jsem ještě nepotkala.

Ze strany pana prezidenta to vidím jako náležité uctění jeho památky, a upřímně mu za to děkuji.

Jsem jeden ze starších členů tzv. Generace Z. Musím uznat, že to, co jsem se na základce učila v zeměpisu, nebo dějepisu, mi ve finále bylo absolutně na houby. V 7. třídě po nás například zeměpisář chtěl, abychom věděli, co se pěstuje ve kterých oblastech USA. (A ne, opravdu si to už nepamatuju.)

Co se dějepisu týče, tu pro nás možná nejdůležitější část moderní historie, nástup a pád socialismu v našich zemích, učitelé vždycky příhodně "nestihli probrat." Jaké konkrétní důvody k tomu měli, to už je dnes vlastně jedno.

Nicméně, to, co jsem z dějepisu a zeměpisu potřebovala znát ke svému oboru na VŠ, jsem se stejně musela naučit až posléze sama, protože tato látka do osnov ZŠ a SŠ zařazena nebyla. Až na VŠ jsem se setkala s učiteli z Itálie a USA, kteří vyučovali tak, aby nás přinutili vidět ve věcech souvislosti. Například četba literatury mě naučila kritičtěji analyzovat literární i neliterární texty, hojná diskuze v seminářích mi zase pomohla kriticky přemýšlet, nalézat souvislosti, ale naučila mě taky to, že chybovat je běžná součást vzdělávacího procesu.

Tohle všechno už by měly děti dávno umět a vědět po tom, co vylezou z devítky, ať už s vyznamenáním nebo po opakování ročníku. Po dvou letech strávených na pokoji se studentkou pedagogické fakulty jsem ale přišla na to, že problém začíná už v tom, jak se to učitelství vlastně učí na VŠ. Spolubydla 90% času stravila biflováním definic, dat a pojmů, které reálně nikdy při výuce nevyužije. Na praxích spíš než učením zabíjela čas tím, že vyplňovala přiblbá lejstra, která po ní vyžadovalo vedení katedry.

Musím uznat, že v tomhle případě nemám pevný názor. Na jednu stranu jsem v roce 2017 nastoupila ke studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde jsem se stala svědkem neskutečné "úmrtnosti" studentů prvního ročníku. V mnoha případech jsem u těchto svých kolegů měla pocit, že by se ani neměli dostat přes přijímací zkoušky.

Na stranu druhou jsem si sama zkusila, že můj studijní obor nebyl vůbec legrace, při tom jsem odmaturovala se samými jedničkami na celkem prestižním gymnáziu, a u přijímacích zkoušek jsem potom měla percentil 80+.

Z těchto osobních zkušeností jsem tedy nucena vyvodit, že problém leží už v přijímacím řízení, kde školy mnohdy naberou i studenty, kteří sotva složili maturitní zkoušky. Setkala jsem se ale už i s lidmi, kteří se na VŠ "nepropsali" všeobecnými testy, ačkoli v oboru, na který se hlásili, byli opravdu dobří.

Možná by stálo za to, aby přijímací řízení řídila každá katedra zvlášť, a podle vlastních nároků nabrali jen tolik studentů, kolik sami uznají za vhodné.