ad2)
Rozumím Vašemu argumentu, že „nelze rozhodovat správnost nahrávání až zpětně“. Pokud bychom nahrávání úplně zakázali, mohlo by to znamenat nemožnost získat důkazy o potenciálně závadném jednání.
Zde je ale klíčové rozlišovat mezi přiměřeností a nutností takového jednání. Podle judikatury tajné nahrávání může být ospravedlnitelné, pokud je přiměřené sledovanému cíli a jiné způsoby ochrany práv nejsou dostupné.
To znamená, že:
1) Nahrávání je legální v situaci, kdy existují důvodné obavy, že k porušování práv dochází.
2) Nemusí se čekat na potvrzení protiprávního jednání, ale musí existovat konkrétní okolnosti, které nahrávání ospravedlňují.
Vaše tvrzení, že soudy nahrávání povolují, je v zásadě pravdivé. Nicméně soudy vždy posuzují konkrétní okolnosti případu – například motiv, přiměřenost zásahu a kontext nahrávky. Nelze tedy říci, že „nahrávání za účelem ochrany práv je vždy legální“. Musí být ospravedlněno konkrétními okolnostmi a provedeno přiměřeným způsobem.
Pán policista podle všeho právě dospěl k názoru, že existují důvodné obavy a konkrétní okolonosti, že k porušování práv dochází. Podle toho co z článku víme nahrávku nijak nezneužil, tedy se dá předpokládat, že ochrana práv bylo to, čeho se snažil dosáhnout. Netvrdím, že nemohl postupovat jinak, ale že účel nahrávky byl s vysokou pravděpodobností tento.
Souhlasím s Vámi, že podle současné právní úpravy ani podle dosavadních rozhodnutí soudů nelze konstatovat, že „tajné nahrávání za účelem ochrany práv je vždy legální“. Od toho jsou zde právě soudy, aby případné nahrávky, které by byly shledány jako nelegální ze soudního jednání vyloučil. Toto by však neměl být signál směrem k lidem ve smyslu "nenahrávejte", nebo dokonce - "pokud nenahrajete zrovna závažné porušení práv, měli by jste být za nahrávání potrestáni". Jinými slovy, soudy se spíše kloní na stranu, že tajné nahrávání legální je, pokud nedošlo k okolnostem, které by legalitu zneplatnily - nikoliv opačně, že tajné nahrávání legální není a je přípustné jen za pouze předem daných specifických okolností.
Myslím, že důvod, proč soudy prozatím v těchto případech rozhodují tak jak rozhodují je, že shledávají případnou ochranu slabší strany pro společnost důležitější než případné porušení ochrany osobnosti, zvláště když ke zneužití nahrávky nedošlo.
ad1) K Vaší analogii s učitelkou:
Je pravda, že děti nemohly předem s jistotou vědět, zda k nevhodnému či protiprávnímu jednání dojde. Problém však spočívá v kontextu a účelu nahrávání. V onom případu, který se týkal dezinformací, byl motiv jasně ospravedlnitelný veřejným zájmem a potřebou chránit vzdělávací prostředí před šířením nepravdivých a škodlivých informací.
V případě, o kterém nyní diskutujeme, jde o čistě individuální zájem rodiče na ochraně dítěte, což je legitimní, ale právně méně „silný“ důvod než veřejný zájem. Rozhodující je tedy účel – ten činí nahrávání buď ospravedlnitelným, nebo sporným. V případě šíření dezinformací je legitimní „zachytit“ nevhodné jednání v zájmu ostatních žáků i společnosti. V tomto případě je motiv spíše spekulativní: policista nahráváním předem hledal důkazy pro situaci, která nebyla jasně doložena.
V obou případech byly nahrávky pořízeny za účelem ochrany práv. Nezáleží na tom, že v tom prvním šlo o "veřejný zájem" a v tom druhém pouze o právo jednoho žáka navíc týkající se takové "drobnosti" jako jsou domácí úkoly. Opět, nahrávání za účelem ochrany práva buď všeobecně legální je nebo není. Nemůžeme se nejprve ptát, jestli máme podezření zda dochází k porušení dostatečně "velkého" práva, abychom mohli nahrávat.
Souhlasím s Vámi, že policista hledal důkazy pro situaci, která nebyla jasně doložena. Jak jinak jí však mohl doložit? Měl jí nejprve prokázat a až pak mohl pořídit nahrávku?
Zvrhlé je i tvrzení, že žáci nahrávali ucitelku že je dezinformatorka. Soud ji dal za pravdu že nebyla, takže každý malý udavač může někomu zničit život. Stejné je to i v tomto případu.
Soud jí nedal za pravdu, že dezinformátorka nebyla, soud pouze konstatoval, že její čin nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu. Předsedkyně odvolacího senátu pražského městského soudu Hana Chaloupková doplnila, že v rovině etické a v rovině pedagogické lze obžalované vytýkat „spoustu věcí“. Přestože s výroky paní učitelky nesouhlasím, jsem rád, že v našem státě stále panuje svoboda projevu.
Soud také dal za pravdu škole, že výpověď z pracovního poměru na základě jejího činu byl v pořádku.
V případu policisty to byla právě ona kritizovaná nahrávka, která zcela jasně prokázala, že učitelka práva žáků neporušila (namísto aby vznikly dohady a pochybnosti).
Nadávat postavením slabším (např. dětem) za hájení svých práv dokáže jen ubožák. Lituji Vás.
Pokud to Řád školy zakazuje-tak to při výuce povoleno není.Nechte se na svém pracovišti libovolně nahrávat,ale děti mají reagovat na učitele-nikoli na nahrávací vychytávky.
Pokud to řád školy zakazuje (a pokud je toto v pořádku v rámci zákonů ČR), pak opakuji, je to problém v rámci školy, ale nejde o porušení zákona. Jinými slovy, žák z toho může mít kázeňské řízení v rámci školy, ale ani on ani jeho otec z toho nemůže mít právní problémy a tedy ani problémy na pracovišti.
Dítě v tomto konkrétním případě na nahrávací vychytávku nereagovalo. Reagovala škola.
Souhlasím s tím, že činnost učitele během výuky není v plném smyslu soukromou záležitostí, protože se odehrává v profesním prostředí a je určena třídě žáků. Nicméně tajné pořizování nahrávky bez vědomí učitele stále může být vnímáno jako zásah do jeho práva na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku, pokud není jasně ospravedlnitelné. Rozdíl oproti případu, který zmiňujete (učitelka šířící dezinformace), spočívá v tom, že tam šlo o veřejný zájem, tedy o záležitost přesahující individuální konflikt. V tomto případě ale otec jednal z čistě soukromých důvodů, což je zásadní rozdíl.
Uznávám, že pokud nahrávací zařízení zůstalo pouze u dítěte a nenahrávalo například soukromé rozhovory učitelky mimo vyučování, nejedná se o zásah do soukromí v nejpřísnějším smyslu. Nicméně právo na ochranu osobnosti není omezeno pouze na situace „čistě soukromé“. Profesní činnost učitele je stále chráněna, a tajné nahrávání je tedy zásahem do této sféry, pokud není ospravedlněno konkrétním účelem (například prokazováním protiprávního nebo jinak závadného chování).
Chápu Váš argument, že pokud by rodiče čekali na přímý důkaz o porušení práv dítěte, nebylo by možné toto porušení nikdy zpětně doložit. Nicméně tajné nahrávání je vždy krajním prostředkem, který lze použít pouze tehdy, pokud jiné prostředky selhaly nebo nejsou dostupné.
S Vaší interpretací, že tajné nahrávání „neubližuje“ a že jedinou škodu může utrpět ego učitelů, nesouhlasím. Tajné nahrávání může vážně poškodit vzájemnou důvěru mezi rodiči, učiteli a žáky.
Sám uznáváte, že v případě učitelky šířící dezinformace bylo nahravání v pořádku. Děti před onou hodinou ovšem nemohly vědět, jestli k protiprávnímu jednání v hodině dojde (mohly to tušit například na základě předchozích zkušeností, ale vědět to zkrátka nemohly). Je možné, že děti tuto učitelku nahrály několikrát, než vznikla ona "inkrimiující" nahrávka (spekuluji). Byly by pak tyto předchozí "neinkriminující" nahrávky porušením práva na ochranu osobnosti učitelky? Pokud ano, děti by nesměly nahrávat. Pak by ovšem nevznikla ona "inkriminující" nahrávka. Hlava 22.
Sám píšete, cituji: "...nahrávání je tedy zásahem do této sféry, pokud není ospravedlněno konkrétním účelem (například prokazováním protiprávního nebo jinak závadného chování)" Ale problém je v tom, že nikdo nemůže dopředu vědět, zda k protiprávnímu jednání dojde v čase budoucím. Nelze rozhodovat "správnost" nahravání až podle toho, zda k protiprávnímu jednání došlo či nikoliv. Nahravání za účelem ochrany práv tedy legální je nebo není. Ještě před nebo v průběhu daného aktu, nikoliv až po něm. A soudy zatím jasně daly najevo, že legální je. (Opět připomínám, že zveřejnění se posuzuje jinak, v jeho případě by k porušení ochrany osobnosti mohlo dojít dokonce i kdyby k protiprávnímu jednání došlo - viz případy zveřejnění fotografií zloděje poškozeným).
Mohl by jste mne prosím nasměrovat na právní úpravu hovořící o tom, že nahrávat lze jen pouze pokud ostatní prostředky selhaly nebo nejsou dostupné? O žádné takové mi není nic známo.
Důvěra v takovýchto případech je dávno ztracena, nemůže být tedy poškozena.
Řád školy to nepovoluje a rodič se mohl na konzultační hodině informovat.
Řád školy není nadřazen zákonům ČR. Naopak, školní řád nemůže ustavovat omezení či povinnosti, které mu zákony neumožňují. Nejsem tak zběhlý v právu, abych dokázal říct, zda zákaz nahrávacích zařízení může či nemůže být součástí školního řádu. Ale i kdyby ano, pak by šlo o porušení školního řádu a mohlo by být maximálně vedeno řízení s žákem/rodičem v rámci školy. Nejedná se však o porušení zákona.
Souhlasím, že rodič mohl přistoupit k možnosti lepší komunikace s vyučující.
Spíš, než jako učitelce, by mi to vadilo být rodičem některého z těch dalších dětí (spolužáků), protože oni byli tím pádem nahráváni také. A představa, jak si nějaký polda, nebo kdokoliv jiný, kdo může být úchyl, nahrává mé dítě, je mi z duše proti srsti.
Jako otec malé dcery mi je tato představa samozřejmě také proti srsti. Nicméně je mnohem pravděpodobnější, že k nahrávání k tomuto ohavnému účelu dojde spíše ve veřejně přístupném prostoru, než na půdě školy (ačkoliv vyloučit se to bohužel nedá). V takovém případě ovšem už nehovoříme pouze o nahrávání ve třídě, ale o nahrávaní jako takovém.
Bohužel vidím jedinný způsob jak takovýto jev alespoň omezit a to plošným zákazem veškerých nahrávacích zařízení. Obávám se však, že takový plošný zákaz by naší soudobou společnost mnohonásobně více poškodil, než aby nám prospěl. Hlavně vzhledem k úrovní soudobé techniky se dá předpokládat, že onen ohavný účel by byl nejspíše prováděn dál (byť nelegálně) a většina společnosti by ztratila možnost legálně pořizovat audiovizuální záznamy z rozličných jiných důvodů (jako například ona ochrana práv, zpravodajství, fotky z dovolené, apod.)
Slovy Benjamina Frenklina: „Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost.“
Pokud vidíte jinou možnost, kterou já nevidím, prosím, navrhněte právní úpravu, která by tento špatný společenský jev omezila/eliminovala. Ale je zároveň potřeba, aby se nedotkla svobody těch, kteří nic špatného nekonají. Myslím, že každý rozumný rodič/člověk by něco takového podpořil.
A Vám to přijde kvůli domácím úkolům v pořádku?
Příjde mi to v pořádku z jakéhokoliv důvodu, kdy se rodič (ať už je policistou či nikoliv) domnívá, že dochází k porušování práv (nejen) jeho dítěte. Pokud k porušování práv dítěte dochází, pak je nahrávka pravděpodobně jediný způsob jak tomu zamezit, jinak dojde na "tvrzení proti tvrzení" a věc ustrne na mrtvém bodě a k porušování práv může dál docházet. Pokud k porušování práv dítěte nedochází - v čem je pak taková nahrávka závadná? Opět zdůrazňuji - pokud nedojde ke zveřejnění nahrávky, pak je právní situace složitější.
Co se před katedrami děje tak "tajného", že to rodiče dětí nesmí za žádnou cenu vědět?
Pořizování tajných záznamů
Podle § 86 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) je zakázáno bez svolení pořizovat zvukové či obrazové záznamy osoby, které zasahují do jejího soukromí, s výjimkou specifických situací (např. pro ochranu práv nebo v případě veřejného zájmu). Tajné nahrávání učitelky by mohlo představovat zásah do jejího soukromí, a pokud by učitelka k pořizování záznamu nedala souhlas, může jít o nezákonné jednání.
Ochrana práv dítěte
Argument, že policista "hájil synova práva," je právně slabý, pokud syn nebyl vystaven žádnému konkrétnímu porušení práv (např. šikana či nevhodné zacházení). Tajné nahrávání nelze obecně považovat za přiměřený způsob ochrany práv, pokud neexistují vážné důkazy o jejich porušení.
Shrnutí
Popisované jednání zřejmě není v souladu s českým právem, zejména s ohledem na zákaz pořizování tajných záznamů bez oprávnění. Postoj vnitřní kontroly může být posouzen jako příliš benevolentní, zejména pokud policista neprokázal nutnost ochrany synových práv. V kontextu českého práva je tedy toto jednání sporné a mohlo by být považováno za nezákonné.
Omluvte můj konfrontační tón, ale mýlite se. § 86 hovoří o zásahu do soukromí. To co vyučující říká a dělá během vyučování před třídou dětí není věc soukromá, ale veřejná. Vzpomeňte si například na případ, kdy učitelka dětem říkala dezinformace o konfliktu na Ukrajině. V tomto případu soudy daly zcela jasně najevo, že pořízení náhrávky dětmi bylo naprosto v pořádku.
O porušení soukromí by se jednalo v případě, kdy by ono nahrávací pero dítě učitelce podstrčilo a ta by jej odnesla třeba domů, kde by byly nahrány její soukromé rozhovory s rodinou. Z článku je však patrné, že ono nahrávací pero bylo celou dobu u dítěte, což je v pořádku. Alespoň tedy do té doby, pokud nedojde ke zveřejnění nahrávky (což v tomto případě nenastalo), pak je to právně složitější.
Váš argument, že hájení práv dítěte je právně slabý je opět mylný, protože pokud by to bylo podle Vás, nešlo by nahrávat nikdy, neboť by šlo vždy argumentovat, že neexistují důkazy o tom, že k porušení práv v daném místě a čase dojde. A zpětně to už nikdo nenahraje. Návíc pán policista podle všeho k nahrávaní přistoupil právě proto, že si myslel, že k porušování práv jeho syna dochází. Že se to pak neprokázalo slouží jen ke cti paní učitelky.
Uznávám, že pán policista mohl nejprve sáhnout k lepší komunikaci s vyučující pro snadnější vyřešení situace, nicméně jeho čin není právně vadný a nespatřuji na něm ani nic neetického. Pokud se před katedrou neodehrává nic nelegalního/závadného, nahravání (bez zveřejnění) není nijak závadné a nikomu neubližuje. Jedinou škodu může utrpět pouze ego některých kantorů.
8
Sledujících
0
Sleduje
8
Sledujících
0
Sleduje
ad3)
Je pravdou, že v českém právním řádu neexistuje výslovná právní norma, která by stanovila, že nahrávání je možné pouze tehdy, pokud jiné prostředky selhaly. Tento princip však vyplývá z obecné právní zásady přiměřenosti a z judikatury soudů.
Například v případech zásahů do ochrany osobnosti soudy opakovaně rozhodly, že k použití invazivních prostředků, jako je tajné nahrávání, může dojít pouze tehdy, když:
1) Existuje reálná hrozba porušení práv.
2) Je nahrávání přiměřené okolnostem.
3) Jsou ostatní méně invazivní prostředky nedostatečné nebo nedostupné.
Pokud tedy existovala možnost situaci řešit komunikací s učitelkou, se školou nebo jinými kroky, pak lze nahrávání zpochybnit jako nepřiměřené.
1 odpověď
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Jednotlivé soudy to samozřejmě mohou vidět různě, avšak:
1) Reálná hrozba porušení práv existuje vždy. Naše společnost zatím nedosáhla úrovně kde by porušení práv bylo spíše vyjímečnou událostí.
2) Pokud nedržíme v ruce další důkazy, se kterými by tajné nahravání bylo jasně zbytečné, se může snadno jevit, že jako takové přiměřené okolnostem je. Alespoň z pohledu toho, kdo jej vykonává.
3) Souhlasím, že pokud existují jiné prostředky, měly by se využít. V případě konkrétní otázky "Dochází k porušení práv žáka během pobytu ve škole" si reálně mnoho jiných prostředků pro získání konkrétních důkazů, které by obstály před soudem neumím příliš představit, ale samozřejmě záleží na situaci a specifickém případu.
Lepší komunikaci se školou policista mohl odstranit samotný problém předtím, než by se vůbec dostal před soud. V tomto bodě pan policista pochybil. Avšak kdyby na soudní jednání dojit mělo (a v případě, že by k porušování práv žáka skutečně docházelo), bez případné nahrávky by jistě těžko dokazoval co se skutečně stalo.
Přestože spolu nesouhlasíme, rád bych Vám vyjádřil poděkování za věcnou diskuzi prostou osobních útoků.