Ano, potvrzuji, zrovna minulý týden mi přinesl jeden malý klučina podobnou tisícovku. Prý mu ji dali příbuzní. Nevím, jestli ze srandy nebo to na mě - jakožto pokladní v supermarketu - zkoušeli, ale opravdu není problém ji rozeznat. Pokud vám denně projde rukama tolik bankovek jako mně, už podle hmatu poznáte, že není vše v pořádku. Dále papír této bankovky byl o hodně tmavší než ten tzv. bankovní papír. Zlatý proužek byl natištěn jenom z přední strany, z druhé nebyl vidět. A to nejdůležitější - když si bankovku prohlédnete proti světlu, neuvidíte tam hlubotisk, který obsahuje každá pravá bankovka. Nápis "PLAYING MONEY" tam sice byl, ale je mi divné, že je na české bankovce v angličtině. Zejména malé děti nemusí tomu nápisu rozumět. Kdyby to bylo dvojjazyčné, ještě bych to pochopila. Takhle to na mě působí dojmem, že jde o kvalifikovaný podvod a tímto nápisem se pouze někdo snaží chránit si záda. Mám totiž dojem, že podle zákona mají být peníze určené na hraní diametrálně rozměrově odlišné. Většinou jsou poloviční. Pokud někdo vytiskne bankovku v měřítku 1:1 s originálem, je to s největší pravděpodobností úmyslný trestný čin a ani nápis "PLAYING MONEY" by neměl být chápán jako polehčující okolnost...
Přeji hezký den všem.
Chodím na brigádu do Alberta, o němž v článku nebyla řeč. Není to proto, že by Albert neměl Info, jak je to u nás označeno a jak tomu sami říkáme; spíš proto, že naše Info funguje poněkud jinak, zejména v menších prodejnách. Info je jediné místo, kde musí pokladní stát, proto se tam pravidelně střídáme. Ostatní pokladny mají židle. Na Infu se prodávají cigarety a vícestupňový alkohol. Pokladní na Infu musí ještě odbíhat, když je na samoobslužných pokladnách nějaký problém, což není příjemné při frontě zákazníků. A když ráno otevíráme, je Info často jedinou pokladnou, která je otevřená pro zákazníky. Zrovna tak před zavírací dobou. Kromě toho musí pokladní na Infu volat další kolegyně, když narostou fronty. Takže musí být snad každému nad slunce jasné, že jednak nemůže vědět všechno o zboží a akcích (máme v našem malém obchodě cca 7,5 tisíce položek), jednak opravdu nemá čas řešit kde co.
To znamená, že v případě reklamací pokladní zavolá zákazníkovi vedoucí dne nebo manažera, je-li přítomen, a s těmito lidmi potom zákazník řeší svůj problém. Jde-li jen o vrácení zboží, které zákazník nechce nebo je prokazatelně vadné, vyřeší to s ním hlavní pokladní, která je většinou přítomna buď na nějaké pokladně nebo přímo na Infu.
V současné době se veškeré obchodní řetězce snaží šetřit na mzdových nákladech tím, že omezuje počet zaměstnanců a zavádí samoobslužné pokladny. A to je samozřejmě důvod, proč na některých informacích nikoho nenajdete. Nenadávejte za to prosím pokladním; není to jejich chyba, ale spíš záměr nejvyššího vedení daného řetězce...
Přeji hezký den všem.
Kdysi dávno jsem se zajímala o vznik římského práva, z něhož dnes vlastně vychází každá demokracie. Překvapilo mě, že ve starém Římě byla v jeden čas funkce senátora bezplatná; mohl ji tedy vykonávat pouze člověk finančně zajištěný, protože jinak by nejspíš umřel hladem. Dále byl volen pouze na jeden rok; nevím, kolikrát mohl znovu kandidovat. A co mě pobavilo nejvíc - každý zvolený senátor musel pro své voliče uspořádat hry a zaplatit je ze svého! Dovedete si představit, kolik to muselo stát?
A teď si to převeďme do dneška - kolik lidí by mohlo kandidovat do parlamentu? Ano, máme tady už dost finančně zabezpečených lidí, kteří by si mohli dovolit pracovat pro stát rok zdarma. Otázkou zůstává, zda by vůbec měli zájem. A druhý problém: Nebudu si nalhávat, že všichni boháči přišli ke svému majetku naprosto čestným způsobem. Bylo by vhodné, aby takoví lidé řídili tento stát?
Shrnuto - možná bude lepší, když politici budou brát dost na to, aby nemuseli mít "vedlejšáky", které by je živily. Ale zase ne tolik, aby se do politiky hrnuli lidé, kteří si chtějí za čtyři roky jenom zaplatit hypotéku. Jak mezi tím najít rovnováhu? Opravdu nevím. Ale asi by bylo vhodné začít se tímto problémem vážněji zabývat. Pro začátek by mohlo stačit, kdybychom zjistili, jakým způsobem se řídí státy, kde to všechno "funguje"...
Přeji hezký den všem.
Za totality existovalo fiktivní "Rádio Jerevan", které odpovídalo na kdejakou záludnou otázku; většinou tak, že by autor odpovědi vyfasoval pár let natvrdo v socialistickém nápravném zařízení. Například se tam objevil dotaz: "Budou v komunismu peníze?" Odpověď Rádia Jerevan zněla: "Jak u koho - u někoho budou, u někoho nebudou..."
Zrovna tak lze odpovědět i na vyjádření Petra Fialy, zda u nás budou za čtyři roky platy jako v Německu - někdo takový plat mít bude, někdo ho mít nebude. Nechci si fandit, ale myslím si, že tentokrát nejsem daleko od pravdy...
Přeji hezký den všem.
O svobodných zednářích jsem něco málo přečetla a dodnes jsou ve veřejných knihovnách k dispozici knihy o tomto "tajemném" řádu, např. "Svobodní zednáři" (autor Tim Wallace-Murphy), nebo "Řád svobodných zednářů" od Tomáše Srba. Všem zájemcům o toto sdružení mohu knihy vřele doporučit.
Nejvíce se mi na zednářích líbí jejich dvě hlavní zásady - na svých setkáních si sami zakázali hovořit o již zmíněné politice, ale také o náboženství. Díky tomu se mohou v lóžích setkávat lidé rozličného přesvědčení a nepohádají se. Co dělají mimo lóže, je jejich věc a pokud to není v rozporu s dalšími zásadami, nikdo to neřeší.
Že katolická církev zakazuje svým členům účast v tomto sdružení je celkem pochopitelné. Tato církev po většinu své existence usilovala o absolutní moc nad lidstvem a zednáři jakožto svobodomyslní lidé jim vždy byli třískou v oku. Zrovna tak byli pronásledováni protestanté. Kdyby se zrušila odluka církve od státu, asi bychom se všichni divili. Nutno ovšem dodat, že víceméně každé náboženství - dostane-li se k politické moci - začne provádět věci, nad nimiž někdy zůstane rozum stát. Příkladů ve světě je stále dost...
Přeji hezký den všem.
Opět moje oblíbené téma a srovnání - jak to dělají v USA na Floridě, kde jsem žila 9 let. Nájemní bydlení - pohoda. Obrovské množství apartamentových komplexů od těch luxusních až po ty nejlevnější. Bylo jich tolik, že nebyl problém kdykoliv a na jakoukoliv dobu sehnat bydlení. Konkurence držela ceny tak dole, aby na to člověk dosáhl. Srovnání cen - garsonka či 1+kk se dala sehnat za $450 plus energie, což byla polovina minimální mzdy. Energie levné, protože je mají tzv. komunitní (už se o nich mluví i u nás).
Hypotéka - vlastní zkušenost: Cena nemovitosti $98.000, doba splácení 40 let, akontace $3.500, měsíční splátka cca $600 plus pojištění cca $300. Pojistka byla vysoká proto, aby v případě nouze uhradila výstavbu nového domu.
Problém u nás je hlavně umělý - když bude dostatek bytů či domků, klesnou ceny i příjmy realitky a všech, co jsou na tento byznys "přisátí". Další problém - všichni se stahují do velkých měst, zejména do Prahy. Proč? Jiné platy jsou v Praze, jiné na Moravě; proto lidé jedou do Prahy, hledají bydlení, poptávka roste, cena roste, zvyšují se kvůli tomu platy a spirálu nejde zastavit. Když si vydělám stejně v Praze jako na Moravě, nemám důvod jít do Prahy.
Další problém - infrastruktura a dojíždění. Je tolik nedodělaných dálnic, že je problém bydlet víc než 20 km od práce. O zrušených železničních tratích nemluvě.
Na Moravě je spousta levných domků, na jejichž splácení by stačilo co se dává za nájem. Banka je nechce do zástavy, protože potřebují malou opravu. A na nové domy mladí prostě se svými příjmy nedosáhnou...
Přeji hezký den všem.
Jsem seniorka, která má čtyři dcery ve věku 30-40 let a zatím 6 vnoučat ve věku 0,5-11 let. Někdy nerozumím tomu, o čem se starší vnoučata baví. Někdy moje dcery nerozumí tomu co říkám, protože žádná z nich neprožila totalitu jako já. Ale když pominu vlastní rodinu a zaměřím se na své pracovní a občanské okolí, mám následující postřehy:
- Vymizela spousta pravidel slušného chování. Přes celý chodník jde roztažená parta mladistvých a čeká, že já jim uhnu. Ten chodník není jejich.
- V práci se hrnou mladí do šatny a nevědí, že nejprve se má z místnosti vyjít ven, poté se vchází dovnitř. Je to logické, jinak se všichni dovnitř nevejdou.
- Občas se dostanu v práci na jiné pracoviště, kde jsou lidé, s nimiž se neznám a oni neznají mě. Mladé ucho, kterému ještě neoschlo ani maturitní vysvědčení a nějakou shodou okolností se dostalo na vedoucí funkci, mně začne při prvním setkání drze tykat, byť je o dvě generace mladší.
- Když při obsluhování zákazníků v supermarketu u pokladny pozdravím, většina těch, co neodpoví nebo jenom něco zamumlají, jsou právě mladí namyšlení jedinci, kteří si myslí, že snědli moudrost světa. Paradoxně se ke mně slušněji chovají mladí Rómové, na které spousta lidí nadává.
- I kdyby člověk ve 20 letech vystudoval kdoví co, nikdy nebude mít to, co mám já - moje životní zkušenosti: Mládí v totalitě, podnikání v 90. letech, 9 let v USA. Ať mě o těchto věcech nepoučují, když je neprožili. Tak jako já nevnucuji svůj pohled na věc jiným, tak nestojím o jejich pohled. Pokud se dožijí mého věku, budou o spoustě věcí mluvit jinak...
Přeji hezký den všem.
Ty výrazy mně - až na pár výjimek - moc nenapověděly; naši předkové měli opravdu jiný jazyk, byť český. Ještě si pamatuji sloveso "kvačit", což znamenalo spěchat a ráda ho používám dodnes. Ovšem moje nejoblíbenější slovo používané našimi předky, které mám napsané na WC, jsem objevila na hradě Buchlově. Průvodce nám říkal, že tamní šlechta měla pro toaletu jakési francouzské označení, které se jim však nelíbilo. Vymysleli si proto ryze české poznačení, které patrně předcházelo slovu "záchod". Na toaletu se prostě "zašlo" za určitým cílem, tudíž vznikl záchod. Ovšem na Buchlově se rozhodli pojmenovat tuto místnost podle toho, co se tam dělalo; tak vznikla "výsernice". A tento nápis na dveřích se mým příbuzným líbí víc, než čurající chlapeček či holčička na nočníku...
Přeji hezký den všem.
Počátkem tohoto tisíciletí jsem v USA strávila necelých devět let svého života. Sama jsem věřící, takže mě zajímalo, jak je to v Americe s vírou. Stručně řečeno a bez nároku na úplnost mohu říct jen toto:
- Většina církví má samofinancování z desátků, které platí členové daného kostela či modlitebny. Čím víc věřících, tím větší příjem pastora. Myslíte si, že nějaký pastor si dovolí kritizovat chování svých oveček?
- Amerika je zemí byznysu a platí to i pro věřící. Ano, Bůh je (vysloveně ateistů je tam minimum a pokud se křesťané setkají s někým, kdo nevěří, nechápou ho), ale on si dělá svoje a my zase svoje. Vzájemně si do byznysu nebudeme mluvit.
- Na jedné straně se tam bojuje proti potratům a vyzývá se k adopci, na druhé straně jsem nikde jinde neviděla tolik matek a otců mladších 15 let. Kdyby měl jeden z nich víc než 18 let, šel by do basy. Pokud jsou oba nezletilí, nic se jim nestane. Zejména, když oba chodí do stejného kostela.
- V době mého pobytu v USA platil v městě Jacksonville na Floridě zákon, že kdo na své náklady postaví kostel, bude na určitou dobu osvobozen od placení některých daní. Nevím proč, ale nějak mi to evokuje středověké odpustky...
- Někteří pastoři jsou mediální hvězdy. Viděla jsem v televizi kázání jednoho z nich. Bibli skoro ani neotevřel, každá druhá věta byla "But Jesus loves You!" a na konci svého show byl odměněn bouřlivým potleskem.
- Někteří pastoři v médiích lákají z lidí peníze na stavbu chrámů, které jim údajně ve vidění přikázal anděl. Lidé posílají peníze a pastor si dobře žije, i když kostel postaví...
Přeji hezký den všem.
Několik let po Petrově smrti vystupoval Karel Kahovec se skupinou George & Beatovens v mém rodném městě a jako skalní fanynka Petra Nováka jsem si to samozřejmě nenechala ujít. I když byla celá skupina doslova vtěsnána na pidipódium o rozměrech sotva 3×3 metry, všichni muzikanti podali perfektní výkon a pan Kahovec nezklamal ani při produkci Petrových písní, natož pak svých. Poprava blond holky bude pro mě jeho hitem "number one" až do smrti...
Přeji hezký den všem.
Jsem seniorka, je mi 62 let, chodím do práce a ve volnu na brigádu. To neznamená, že jsem čiperka. Pracuji v Amazonu. Již toto slovo nahání mnohým hrůzu. Nedávno jsem oslavila osmé výročí nástupu do této firmy. Ještě na začátku roku jsem tam pracovala na plný úvazek. Jenže během pár měsíců Amazon zvýšil normy takovým způsobem, že už jsem je nedala. Po sedmi poctivě odpracovaných letech jsem dostala první vytýkací dopis nejen v Amazonu, ale vůbec v celém svém pracovním životě. Podařilo se mi vyhádat přeložení na jinou pozici, kde nerozhoduje norma, protože je tam práce nárazová a závisí na jiných dodavatelích. Jenže mě zase začali posílat zpátky na normované práce. Tam jsem se dohádala s jedním manažerem (mladé ucho, které nemělo ani třicet, ani empatii). Následkem toho jsem přešla na zkrácený úvazek, díky němuž nemusím na přesčasy a do provozu se dostanu minimálně.
Hodně jsem však spadla finančně. Myslela jsem si, že to naženu brigádou. Chodím na pokladnu do Alberta. Baví mě to tam, je to jiná práce než v Amazonu a lidem říkám, že v Albertu odpočívám od Amazonu. Jenže i Albert začal po vzoru Lidlu normovat výkony pokladních, zapomínaje, že ve službách těžko můžete nutit zákazníka, aby si rychle posbíral své zboží, zaplatil a vypadl. Považuji to za krajně neslušné vůči člověku, který vlastně obchod živí. Měla jsem kvůli tomu i extempore s manažerem, ale trvám si na svém.
Shrnuto: Myslím si, že hodně seniorů dokáže pracovat dlouho, protože jsou na to zvyklí, na rozdíl od dnešních mladých. Ale musí dělat svým tempem, což spousta zaměstnavatelů nechápe...
Přeji hezký den všem.
Neznám sice přesně zákony o dědictví, ale mám dojem, že podle nového občanského zákoníku musíte dědictví buď přijmout nebo odmítnout. Nezdá se mi, že se dědí automaticky. Notář si musí pozvat všechny dědice a nejprve je seznámit s předmětem dědictví. Takže vám musí oznámit, zda dědíte majetek, peníze nebo dluhy. Poté je na vás, zda dědictví přijímáte nebo odmítáte. Nikdo vás nemůže nutit, abyste byli dědicové. V případě zesnulého otce - dlužníka jistě neexistovala žádná závěť, kterou by dotyčný zanechal, protože dluhy nelze právně odkázat. Zejména pokud dotyčný nebyl s vámi v běžném styku. Takže notář vám nemůže napsat, že jste něco zdědili bez toho, abyste s tím projevili svůj souhlas. To je stejné, jako by vám někdo poslal nevyžádanou zásilku a chtěl po vás její uhrazení, i když jste si nic neobjednali. Nemluvě o tom, že existuje zákon, který umožňuje podobné jednání notáře napadnout. Chce to ovšem dobrého právníka. Pokud se totiž notář pokouší uhradit cizí dluh tím, že ho převede na někoho, kdo ho nezavinil, dopouští se jednání, které právní řád posuzuje jako jednání "v rozporu s dobrými mravy". Tento paragraf použil můj právník např. při soudu s exekutorem a byl úspěšný. Ovšem sama bych to nedokázala. Proto vždycky radím každému, kdo má podobný problém - jděte za právníkem a nehrajte si na chytrého. Už na to doplatila spousta nevinných lidí...
Přeji hezký den všem.
Začala jsem kouřit v 16 letech. Bylo to za totality, tehdy se na to tak nehledělo. Moje spotřeba se pohybovala kolem jedné krabičky denně. Když mi bylo 19, zemřel mi táta. Tak mě to vzalo, že jsem vyletěla na dvě krabičky denně. Kouřila jsem Sparty, tehdy stály 8 korun, takže pohoda. Asi po třech letech se mi podařilo vrátit se na jednu krabičku denně. V pětadvaceti jsem došla k přesvědčení, že by bylo vhodné přestat s kouřením úplně. Trvalo mi celé tři roky, než se mi to podařilo. Problém byl hlavně v tom, že mi kouření "chutnalo" a nepociťovala jsem žádné zdravotní potíže.
Letos jsem oslavila 34 let bez cigarety. Když vidím, kolik stojí jedna krabička, hned mi v hlavě šrotuje kalkulačka, kolik by mě to dnes stálo. Takže i finanční stránka věci rozhodně není zanedbatelná. A co se zdraví týká, nemusím o tom ani mluvit. Znám hodně lidí - mladších než já, kteří se bez pořádného ranního "chrchlání" ani neproberou.
A k tomu odvykání: Závislost na nikotinu se dá odbourat velice rychle - mnohdy stačí jediný týden, během něhož prožijete nepříjemnou bolest hlavy jako důsledek absťáku. Co je však horší, je sociologický návyk - držet tu cigaretu v ruce. Lékaři tvrdí, že odnaučit se tomuto návyku trvá tři měsíce až jeden rok. Pokud jste v kolektivu, kde je spousta kuřáků, je těžké "netrhat partu". A vyhýbat se lidem kvůli pokušení si zapálit? Někteří z nich si to mohou vyložit jako vaši neúctu - kuřák vás těžko podpoří, když přestáváte kouřit. Dnes nemám problém sedět venku mezi kuřáky a být v pohodě. Žádná chuť na cigaretu, žádná závislost. Stálo to za to...
Přeji hezký den všem.
Spousta rodičů nechápe jednu věc - děti nemohly souhlasit s tím, aby jimi byly zplozeny. Když už jsme je na svět jako rodiče přivedli, musíme mít neustále na paměti, že jakmile vyrostou, budou si žít svůj život. To nejhorší co jsem od rodičů zažila, byly dvě věci:
- Snažili se do mého života projektovat svoje sny, které oni nedokázali splnit a po mně chtěli, abych jim je splnila. Na to rodiče prostě právo nemají; děti mají svoje sny a ty si chtějí plnit, což je naprosto logické.
- Zapomínali, že už jsem dospělá a žiju svůj život. Když jsem aktuálně žila sama, chtěli po mně hlásit, kam jdu a kdy se vrátím. Teprve, až jsem je velice důrazně upozornila na to, že už mi bylo třicet a kam jdu je moje věc, toho nechali.
Byly to tak silné zážitky, že jsem se rozhodla nedělat totéž mým dcerám. Hned jak dosáhly 15 let jsem jim řekla - jste dospělé, učte se samy. Od teď mám pouze poradní hlas. A radit budu jenom tehdy, když se mě na to zeptáte a když budu vědět, co s tím dělat. Sice jsem je do 18 let ještě kontrolovala, ale to vědomí, že se musí samy rozhodovat, jim velice pomohlo k samostatnosti.
Ano, jsou dny, kdy se mi po nich stýská a ráda bych se s nimi setkala. Ale žijí si svůj život a mají právo žít si ho po svém. Stačí, když zavolají nebo napíšou, že jsou v pořádku a že se jim daří. Jedné z mladších dcer jsem spolu s jejím partnerem dala k loňským Vánocům poukaz na autoškolu. Během tohoto roku udělala řidičák, koupila si auto a s partnerem si k těmto Vánocům s největší pravděpodobností nadělí vlastní domek. Není to úžasné? A stačilo tak málo...
Přeji hezký den všem.
Jsem seniorka, která už ledacos pamatuje. A mí prapředkové mi kdysi říkali, že pokud se holka chtěla vdávat, musela v prvé řadě mít věno. Dneska už spousta žen ani neví, co to věno je. Většina z nich si myslí, že je krásná Popelka, pro kterou si přijede princ na bílém koni - tedy mercedesu. To budu raději věřit na Ježíška.
Ovšem princů vždycky bylo a stále je nedostatek. Takže pokud jste tuctová holka, kterých je mraky, těžko někoho jen tak seženete. V mládí je většina žen minimálně sympatických, když už ne zrovna krásných. Jak roky jdou, krásy ubývá a cena "na trhu" klesá. Co potom budete dělat?
Kdysi mě vytočila jedna příbuzná, která měla velice hodného kluka. Měl vlastní byt, hezky a moderně zařízený, dobrou práci a slušné vystupování. Rozešla se s ním kvůli jediné věci - ve třiceti ještě neměl auto. Přitom ona sama měla holou pr×el - právě vylezla ze školy a hledala si práci.
Takže podle neúprosných zákonů trhu platí - co požaduji, musím také nabídnout. Chápu, že někdo vyžaduje vysoký standard pro svůj život. Pokud si ho nedokáže zajistit sám, jakým právem to požaduje po partnerovi? Je mi jasné, že Miss World těžko bude žít s nějakým bezdomovcem. Ale jestli si někdo myslí, že na něho čeká "sponzor", asi zůstane navždy sám.
Krása je pomíjivá a bohatý muž si má z čeho vybírat. A jak už uvádí komentáře pode mnou - není pro něj problém vyměnit starší model za nový. Ani předmanželská smlouva moc nepomůže. Šikovný chlap má spoustu "odkloněných penězovodů", o nichž aktuální manželka vůbec nemusí vědět. Jako bývalá účetní o tom vím své...
Přeji hezký den všem.
Na počátku tohoto tisíciletí jsem strávila zhruba 9 let v USA, z toho mám 8 podchycených v tamním daňovém systému. Tak již po několikáté zopakuji základní fakta:
V roce 1983 došlo v USA ke změně zákona, který pro lidi narozené po roce 1960 stanovil nárok na státní důchod po dosažení věku 67 let. Už je tomu více než 40 let. Nevím o tom, že by kvůli tomu došlo v Americe k nějakým nepokojům či revolucím. Vzhledem k tomu, že i já patřím do té skupiny, musím si počkat ještě 5 let, než si budu moct požádat o část penze, na kterou mám dle amerických zákonů nárok.
A teď to podstatné: V USA snad nikdo nebere státní důchod jako něco, co ho spasí. Drtivá většina Američanů se na důchod připraví po svém. Jednak - a to je pro ně základ - si zajistí vlastní bydlení, které mají nejpozději v seniorském věku splacené. Tím minimalizují ty největší náklady, které má snad každý, kdo nebydlí pod mostem. Potraviny byly v USA poměrně levné - měsíčně jsem za ně vydala cca 200-250 dolarů, což byla desetina mého příjmu. Samozřejmě se nesmíte stravovat po restauracích, protože to je drahé i tam.
Tím nejdůležitějším faktorem je vlastní příprava na dobu penze. Američané jsou od mala vedeni k tomu, aby se dokázali postarat sami o sebe. Investují do cenných papírů nebo dluhopisů, šetří si v investičních fondech a samozřejmě ukládají si do vlastního bydlení. My naproti tomu často žijeme stylem "po nás potopa" a co můžeme, rozfofrujeme za hlouposti. Amíci si také užívají života, ale až po odložení peněz na stáří. Co to zkusit také a odejít do vlastního důchodu podle sebe?
Přeji hezký den všem.
Je třeba si rozmyslet, jestli chceme pomáhat lidem, kteří o pomoc stojí, nebo všem, kteří sice budí dojem, že pomoc potřebují, ale prakticky o ni nestojí. Nějaký čas jsem se jako pokladní v supermarketu v Praze setkávala s bezdomovci a protože jsem byla jedna z mála, která je dokázala obsluhovat jako ostatní zákazníky, začali se mi svěřovat. Jeden byl čtyřikrát léčený alkoholik, který odmítal přestat pít. Nevím, proč mu znovu a znovu stát hradil odvykací léčbu, když on sám neměl sebemenší zájem cokoliv změnit. Jinému jeho známý (u mé pokladny) nabízel práci, což bezďák odmítl se slovy, že vlastně dělat nechce.
Tak bych mohla pokračovat dlouho. Sama jsem byla úřední bezdomovkyně celých 13 let. Ani jednou mě nenapadlo válet se opilá někde na lavičce v parku. Našla jsem si práci i s ubytovnou, po čase jsem si pronajala první byt se spolubydlícím, jinak bych to neutáhla; když jsem si našla brigádu, mohla jsem už bydlet sama.
Dnes mám slušné auto, bydlím sice ještě v nájmu, ale už si šetřím na vlastní domeček na stáří. Jsem seniorka a jakmile dosáhnu na starobní důchod a moje zdraví mi dovolí pracovat stejně jako dosud, budu mít hodně nadstandardní příjem na to, abych si ten domeček mohla dovolit. A to vše jen proto, že chci...
Kdo nemá zájem o "normální" život, nepomůže mu ani tisíc sociálních pracovníků. Kdo chce žít "normálně", tyto pracovníky většinou nepotřebuje. Ano, když někoho "vyhodí" z děcáku v den jeho plnoletosti s igelitkou a třema tisícovkama, není to fér. Ale je třeba tyto lidi naučit žít samostatně; ne vodit za ručičku celý život...
Přeji hezký den všem.
Hůř už být nemůže? Dovolte mi ocitovat základní premisy Murphyho zákona:
- Co se může pokazit, to se také pokazí.
- Co se nemůže pokazit, i to se pokazí.
- Vše se kazí v takovém pořadí, aby to napáchalo co největší škodu.
Jestli budou sazby klesat, nedovedu posodit. Moje banka mi dosud nenabídla úvěr s nižším úrokem než mám teď, byť ČNB snižuje sazby jak může. A jestli budou lidi utrácet? Za ostatní mluvit nemohu, tak jenom sama za sebe:
Utrácet nebudu. Mí předkové mě učili šetrnosti a skromnosti. Jsem seniorka čekající na důchod, která chodí do práce a občas i na brigádu, abych si přilepšila. A to vše z jednoho důvodu - chci si našetřit na malý domeček na stáří. Bydlím na Moravě a tady si mohu pořídit velice slušné vlastní bydlení do 1,5 mil Kč. Když si nastavím hypoteční kalkulačku na jakékoliv bance, všude mi vyjde splátka nižší než je můj měsíční nájem bytu.
Jenomže mi žádná banka nepůjčí na delší dobu než 10 let, protože jsem seniorka. A za 10 let splatit hypotéku nedokážu, ani když mám dva příjmy. Nemluvě o tom, že brigádu mi některé banky jako příjem neuznávají. Mám jedinou možnost, a tou je družstevní bydlení. Tam však potřebuji zhruba čtvrtinu ceny nemovitosti předem, což je necelých 400 tisíc. Než je našetřím, bude to chvilku trvat, i když peníze "proháním" přes cenné papíry.
Když jsem žila v USA, dali mi hypotéku na 40 let - akontace 3.500 dolarů, cena domu 98.000 dolarů. Spočítejte si sami, kolik ta akontace byla procent. A můj vyšší věk tam nikdo neřešil; zajímal je jenom můj příjem, který byl 2.500 dolarů hrubého měsíčně...
Přeji hezký den všem.
34
Sledujících
0
Sleduje
34
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Možná by bylo dobré nechat prozatím oba pohony žít vedle sebe. Síť čerpacích stanic je samozřejmě hustší než síť nabíječek pro elektromobily. I můj Ford "Galaxík" má nádrž na 70 litrů nafty a plná je do dvou minut, přičemž na plnou nádrž ujedu bez problémů 1000 km. Ekvivalent v čistě elektrickém pohonu jsem zatím nenašla; i kdyby existoval, moje peněženka by byla hrubě proti.
Co se nabíjení elektromobilů týká, možná by pomohlo, kdyby se do podpory elektromobilů zapojily i velké fabriky. Konkrétní příklad - pracuji v Amazonu, který elektromobilitu podporuje natolik, že na svém parkovišti má celkem slušné množství nabíjecích stojanů. Má-li zaměstnanec elektromobil, může si během pracovní doby svůj vůz dobít, a to - zatím - zdarma. A když se vozidlo nabíjí 8-12 hodin (záleží na délce směny zaměstnance), potom by už tento čas nemusel být pro majitele elektromobilu ztrátový. Zatímco já musím se svým "Galaxíkem" zajet na čerpací stanici ve svém volnu, majitel elektromobilu "tankuje" během pracovní doby a ještě na účet zaměstnavatele...
Přeji hezký den všem.