Jsem seniorka, která už ledacos pamatuje. A mí prapředkové mi kdysi říkali, že pokud se holka chtěla vdávat, musela v prvé řadě mít věno. Dneska už spousta žen ani neví, co to věno je. Většina z nich si myslí, že je krásná Popelka, pro kterou si přijede princ na bílém koni - tedy mercedesu. To budu raději věřit na Ježíška.

Ovšem princů vždycky bylo a stále je nedostatek. Takže pokud jste tuctová holka, kterých je mraky, těžko někoho jen tak seženete. V mládí je většina žen minimálně sympatických, když už ne zrovna krásných. Jak roky jdou, krásy ubývá a cena "na trhu" klesá. Co potom budete dělat?

Kdysi mě vytočila jedna příbuzná, která měla velice hodného kluka. Měl vlastní byt, hezky a moderně zařízený, dobrou práci a slušné vystupování. Rozešla se s ním kvůli jediné věci - ve třiceti ještě neměl auto. Přitom ona sama měla holou pr×el - právě vylezla ze školy a hledala si práci.

Takže podle neúprosných zákonů trhu platí - co požaduji, musím také nabídnout. Chápu, že někdo vyžaduje vysoký standard pro svůj život. Pokud si ho nedokáže zajistit sám, jakým právem to požaduje po partnerovi? Je mi jasné, že Miss World těžko bude žít s nějakým bezdomovcem. Ale jestli si někdo myslí, že na něho čeká "sponzor", asi zůstane navždy sám.

Krása je pomíjivá a bohatý muž si má z čeho vybírat. A jak už uvádí komentáře pode mnou - není pro něj problém vyměnit starší model za nový. Ani předmanželská smlouva moc nepomůže. Šikovný chlap má spoustu "odkloněných penězovodů", o nichž aktuální manželka vůbec nemusí vědět. Jako bývalá účetní o tom vím své...

Přeji hezký den všem.

Na počátku tohoto tisíciletí jsem strávila zhruba 9 let v USA, z toho mám 8 podchycených v tamním daňovém systému. Tak již po několikáté zopakuji základní fakta:

V roce 1983 došlo v USA ke změně zákona, který pro lidi narozené po roce 1960 stanovil nárok na státní důchod po dosažení věku 67 let. Už je tomu více než 40 let. Nevím o tom, že by kvůli tomu došlo v Americe k nějakým nepokojům či revolucím. Vzhledem k tomu, že i já patřím do té skupiny, musím si počkat ještě 5 let, než si budu moct požádat o část penze, na kterou mám dle amerických zákonů nárok.

A teď to podstatné: V USA snad nikdo nebere státní důchod jako něco, co ho spasí. Drtivá většina Američanů se na důchod připraví po svém. Jednak - a to je pro ně základ - si zajistí vlastní bydlení, které mají nejpozději v seniorském věku splacené. Tím minimalizují ty největší náklady, které má snad každý, kdo nebydlí pod mostem. Potraviny byly v USA poměrně levné - měsíčně jsem za ně vydala cca 200-250 dolarů, což byla desetina mého příjmu. Samozřejmě se nesmíte stravovat po restauracích, protože to je drahé i tam.

Tím nejdůležitějším faktorem je vlastní příprava na dobu penze. Američané jsou od mala vedeni k tomu, aby se dokázali postarat sami o sebe. Investují do cenných papírů nebo dluhopisů, šetří si v investičních fondech a samozřejmě ukládají si do vlastního bydlení. My naproti tomu často žijeme stylem "po nás potopa" a co můžeme, rozfofrujeme za hlouposti. Amíci si také užívají života, ale až po odložení peněz na stáří. Co to zkusit také a odejít do vlastního důchodu podle sebe?

Přeji hezký den všem.

Je třeba si rozmyslet, jestli chceme pomáhat lidem, kteří o pomoc stojí, nebo všem, kteří sice budí dojem, že pomoc potřebují, ale prakticky o ni nestojí. Nějaký čas jsem se jako pokladní v supermarketu v Praze setkávala s bezdomovci a protože jsem byla jedna z mála, která je dokázala obsluhovat jako ostatní zákazníky, začali se mi svěřovat. Jeden byl čtyřikrát léčený alkoholik, který odmítal přestat pít. Nevím, proč mu znovu a znovu stát hradil odvykací léčbu, když on sám neměl sebemenší zájem cokoliv změnit. Jinému jeho známý (u mé pokladny) nabízel práci, což bezďák odmítl se slovy, že vlastně dělat nechce.

Tak bych mohla pokračovat dlouho. Sama jsem byla úřední bezdomovkyně celých 13 let. Ani jednou mě nenapadlo válet se opilá někde na lavičce v parku. Našla jsem si práci i s ubytovnou, po čase jsem si pronajala první byt se spolubydlícím, jinak bych to neutáhla; když jsem si našla brigádu, mohla jsem už bydlet sama.

Dnes mám slušné auto, bydlím sice ještě v nájmu, ale už si šetřím na vlastní domeček na stáří. Jsem seniorka a jakmile dosáhnu na starobní důchod a moje zdraví mi dovolí pracovat stejně jako dosud, budu mít hodně nadstandardní příjem na to, abych si ten domeček mohla dovolit. A to vše jen proto, že chci...

Kdo nemá zájem o "normální" život, nepomůže mu ani tisíc sociálních pracovníků. Kdo chce žít "normálně", tyto pracovníky většinou nepotřebuje. Ano, když někoho "vyhodí" z děcáku v den jeho plnoletosti s igelitkou a třema tisícovkama, není to fér. Ale je třeba tyto lidi naučit žít samostatně; ne vodit za ručičku celý život...

Přeji hezký den všem.

Hůř už být nemůže? Dovolte mi ocitovat základní premisy Murphyho zákona:

1. Co se může pokazit, to se také pokazí.
2. Co se nemůže pokazit, i to se pokazí.
3. Vše se kazí v takovém pořadí, aby to napáchalo co největší škodu.

Jestli budou sazby klesat, nedovedu posodit. Moje banka mi dosud nenabídla úvěr s nižším úrokem než mám teď, byť ČNB snižuje sazby jak může. A jestli budou lidi utrácet? Za ostatní mluvit nemohu, tak jenom sama za sebe:

Utrácet nebudu. Mí předkové mě učili šetrnosti a skromnosti. Jsem seniorka čekající na důchod, která chodí do práce a občas i na brigádu, abych si přilepšila. A to vše z jednoho důvodu - chci si našetřit na malý domeček na stáří. Bydlím na Moravě a tady si mohu pořídit velice slušné vlastní bydlení do 1,5 mil Kč. Když si nastavím hypoteční kalkulačku na jakékoliv bance, všude mi vyjde splátka nižší než je můj měsíční nájem bytu.

Jenomže mi žádná banka nepůjčí na delší dobu než 10 let, protože jsem seniorka. A za 10 let splatit hypotéku nedokážu, ani když mám dva příjmy. Nemluvě o tom, že brigádu mi některé banky jako příjem neuznávají. Mám jedinou možnost, a tou je družstevní bydlení. Tam však potřebuji zhruba čtvrtinu ceny nemovitosti předem, což je necelých 400 tisíc. Než je našetřím, bude to chvilku trvat, i když peníze "proháním" přes cenné papíry.

Když jsem žila v USA, dali mi hypotéku na 40 let - akontace 3.500 dolarů, cena domu 98.000 dolarů. Spočítejte si sami, kolik ta akontace byla procent. A můj vyšší věk tam nikdo neřešil; zajímal je jenom můj příjem, který byl 2.500 dolarů hrubého měsíčně...

Přeji hezký den všem.

Když mi dochází peníze, hledám cesty k jejich získání. Sáhnu na úspory, najdu si brigádu, v nejhorším si půjčím, pokud to dokážu zaplatit. Soused nic nedělá, jen si půjčuje a doufá, že díky změně zákona o insolvenci zaplatí méně než si půjčil...

Tak prý vláda má většinu a může prosadit reformy. Tím ztratí oblibu, protože většina lidí je jako můj soused a raději zvolí někoho, kdo ty reformy opět zruší. Co takhle dát větší svobodu a samostatnost jednotlivým resortům? Pár příkladů:

Učitelé by si pomohli, kdyby se zavedlo, byť symbolické, školné. Po kapkách se toho dá nasbírat celkem hodně. Samozřejmě se musí brát v potaz stupeň školy. Ale myslím, že třeba na VŠ mají studenti tolik času, aby si jeden den v týdnu mohli někde přivydělat pár stovek. Já to zvládala bez problémů i za totality.

Ve zdravotnictví bychom se mohli vrátit k poplatkům u lékaře, případně za recept. Kdo chce za každou cenu marodit (a není jich málo), nechť si za to připlatí.

Když hasiči zachrání život či majetek, vždy se tragédie vyšetří a většinou má konkrétního viníka. Nechť viník platí za to, co způsobil, ale přímo záchranářům, ne státu. To nejhorší, co máme, je přerozdělování veřejných financí. Proč má o penězích pro OÚ Kotěhůlky rozhodovat stát nebo kraj? Proč si o svých financích nemohou rozhodnout sami občané? Zažila jsem to v USA a fungovalo to.

A hlavně bych zrušila dotace firmám, které je opravdu nepotřebují. Jestli nejsou schopné produkovat zisk, z něhož by se dále rozvíjely, nechť zkrachují a začnou dělat něco jiného. Sehnat opraváře deštníků, ševce či krejčího je problém...

Přeji hezký den všem.

Přidávám se ke komentáři pode mnou - k čemu to bude prospěšné? Pomůže to v něčem lidstvu? Spočítal někdo náklady na zjišťování těchto čísel, která ani nedovedeme vyslovit, protože pro ně nemáme pojmenování? Kolik energie spotřebovaly počítače, kolik peněz na výplaty bylo zapotřebí pro zúčastněné vědce, kteří pouze "oprašovali" počítač a čekali, až to mašina "dochroustá"?

Jsem vysokoškolsky vzdělaná a vědu podporuji, ovšem odsud posud. Dávat peníze na takový nesmyslný výpočet, který je vhodný tak pro "zabití času", považuji za neekonomické plýtvání státními penězi. A to bez ohledu na to, v kterém státě se tento výpočet odehrává. Žádný soudný soukromník podle mě nebude takovou hloupost financovat z vlastní kapsy. A pokud ano, potom se domnívám (řečeno parafrázovanými slovy klasika), že o jeho soudnosti dalo by se s úspěchem pochybovat...

Přeji hezký den všem.

Tak 40.000 Evropanů z několika set milionů Evropanů je opravdu velká tragédie. Škoda, že španělští vědci nespočítali, kolik desítek tisíc lidí zabije ročně alkohol, a to jenom ve Španělsku. Možná by to bylo víc, než evropský počet obětí z vaření na plynu.

Nevím jak ve Španělsku, ale u nás platí určitá přísná pravidla pro používání plynových spotřebičů v bytě. V Plzni mi dokonce revizní technik nařídil, ať vyvrtám díry do dveří od koupelny, aby měla plynová karma dostatečný přívod vzduchu. Jelikož byt byl pronajatý, vyřešila jsem problém otevřenými dveřmi do koupelny v době, kdy jsem napouštěla vanu.

V kuchyni musí být zajištěny průduchy do dalších místností nebo venkovních prostor, aby v ní bylo možné vařit. Měli jsme je v rodinném domku, mám je i v současném nájmu. Teď mám dokonce dva, protože v kuchyni je kombinovaný plynový kotel s karmou. Kromě toho mám dveře od kuchyně permanentně otevřené do chodby, protože by mě rozčilovalo jejich neustálé otevírání a zavírání, kdykoliv si potřebuji někam dojít.

A to nemluvím o tom, že ze zákona má každý uživatel plynových spotřebičů povinnost nechat jednou ročně provést jejich kontrolu revizním technikem (příští měsíc mě to čeká také). Pokud tohle všechno dodržím, nevidím jediný důvod, abych zrušila vaření na plynu. V dnešním přelidněném světě je rizikovou činností takřka vše, jak poznamenává komentář pode mnou. Naučíme se snad létat, abychom zabránili sražení chodců autem na přechodu? Rozumnější asi bude se před vstupem do vozovky pořádně rozhlédnout a nevstupovat do ní bezhlavě díky koukání do mobilu...

Přeji hezký den všem.

Bez ohledu nato, zda jsou lidé věřící nebo ne, Bible je uznávanou knihou několik tisíciletí, překládanou snad do všech jazyků světa. To je historický fakt, který nejde zpochybnit. O jejím obsahu lze sice pochybovat, ale to nic nezmění na skutečnosti, že této knize věří více než miliarda lidí. Proto i ten Ježíšův výrok "Nehažte perly sviním" můžeme považovat za autentický, neboť ho slyšelo dostatečné množství svědků, kteří tuto informaci předali dále.

Že někteří kritici Bibli zpochybňují, není nic nového. Takové věci se dějí u každého učení či filozofie. Já se také mohu ptát, zda Marx opravdu sesmolil svůj marxismus v podobě, v jaké ho známe dnes. Co když do textu někdo zasáhl? Co když někdo jeho výroky upravil, aby byly v dnešní době "korektní"? Že existují jeho rukopisy, které potvrzují pravost Marxových výroků? Vždyť existují i tisíce let staré Kumránské svitky, které autenticitu většiny biblických knih potvrzují. Cože? Kdoví, kdo to psal? A jste si jisti, že ty Marxovy rukopisy psal opravdu Marx? Vždyť už dávno nežije a svědkové, kteří by to potvrdili, také ne.

Proč ten obšírný komentář? Jako doklad, že i přes hromadu důkazů se vždycky najde někdo, kdo je všechny zpochybní. A čím starší bude citát, tím bude snazší ho zpochybnit. Bez ohledu na to, kdo ho řekl - zda Ježíš, Konfucius, Buddha či Seneca. Hádat se kvůli tomu nemá smysl, protože pravda leží v dávnověku...

Takže ocituji současného filozofa, pana Murphyho, jehož zákony dosud žádný právník nepřekroutil: "Nikdy se nehádej s blbcem; lidé by si nemuseli všimnout, který z vás dvou to je..."

Přeji hezký den všem.

Sedmým rokem chodím na brigádu do Alberta jako pokladní, takže o tomto problému vím svoje. Jsem seniorka pracující v Amazonu a protože žiju sama v očekávání důchodu, snažím se toto čekání zkrátit něčím smysluplným, co mi pomůže trochu více zabezpečit se na penzi. Několik let jsem pracovala v Praze, teď jsem ve svém moravském rodišti.

Tak předně musím říct, že je to nejspíš stejné v celé naší zemi. Nejvíc na zavřené obchody hořekují ti, co by si měli pamatovat, že za socialismu bylo v sobotu otevřeno jen dopoledne a v neděli zavřeno - důchodci. Důvod je prostý: většina z nich nemá co dělat, cítí se osaměle a návštěva obchodního centra je pro ně společenská událost. Chodí i několikrát denně a vždy něco koupí. Není divu, že potom brečí nad malými důchody, s nimiž logicky nevyjdou. Přitom v každém kraji existují určité slevy a výhody pro seniory (sama vlastním zlínský Senior pas), které těmto lidem umožní levněji cestovat nebo si prohlédnout některé pamětihodnosti naší krásné vlasti.

A teď z druhé strany - prodavačky. Ne každá má zájem chodit do práce v době, kdy jiní nemusí. Zejména matky samoživitelky by uvítaly placený den volna k tomu, aby si mohly trochu užít se svými dětmi. Představa, že se všichni těší na 100% příplatek, je hodně mylná. To jenom my, co aktuálně nemáme žádné závazky, si jdeme přivydělat.

Pokud chce stát nechat volnou roku zaměstnavatelům, nechť ochrání zaměstnance tím, aby opravdu NEMUSELI ve svátek pracovat. Aby to zůstala jejich svobodná volba; ne volba typu - když ve svátek nepřijdeš, tak pak už nemusíš vůbec chodit...

Přeji hezký den všem.

Ševče, drž se svého kopyta - říká lidová moudrost. Tudíž i já se budu držet toho, o čem trochu vím. Nebudu se věnovat světu, ale naší malé české zemičce. V článku mě zaujala zmínka o tom, že peníze rozhozené za covidu z 90% nebyly využity na propad zisků způsobených covidem, ale na něco jiného. Zjistil to NKÚ na základě svého šetření.

V bouřlivých devadesátkách jsem zkoušela podnikat. Také jsem si půjčovala, protože po skončení totality měli kapitál pouze ti, co si dokázali zavčas nakrást. Na obyčejný počítač s tiskárnou jsem si musela půjčit tolik, že jsem kvůli tomu zastavila bance rodinný dům. (Dnes na něj vydělám za týden a jeho kvalita je řádově někde úplně jinde.) Půjčku jsem samozřejmě musela splácet. A když přišla špatná doba, podnikání jsem zabalila, což se děje dodnes.

Ovšem nikoho nezajímalo, že jsem skončila. Musela jsem zaplatit každou korunu, kterou jsem si půjčila. Já sama, ne moji příbuzní. A to včetně exekuce, kterou jsem z toho měla. Tudíž se ptám: Jak je možné, že vedení státu naseká dluhy, které odhalí NKÚ, a NIC SE NEDĚJE? Jak je možné, že jedna vláda dluh vytvoří a klidně ho přenechá vládě druhé, aniž by se z toho vyvodila jakákoliv politická odpovědnost? A jak je možné, že vláda, která dluh vytvořila, slibuje po dalších volbách - v případě své výhry - v dluzích zase pokračovat? Když někdo udělá manko v soukromé sféře, dostane zákaz pracovat s penězi. A v nejvyšší politice to problém není? Asi bude něco shnilého ve státě dánském...

Přeji hezký den všem.

Za totality jsem studovala v Žilině dopravní školu. Nebyla jsem prominentní dítě, přesto jsem se na školu dostala bez přijímacích zkoušek, neboť jsem měla dobrý průměr z průmyslovky. Ovšem byli tam i politicky kovaní jedinci, kteří opravdu vystudovali jen díky členství v SSM. Stačil jeden telefonát a zkouška byla v kapse.

Po studiu jsem nastoupila u ČSD a od strojvedoucích jsem se dozvěděla, že často tahají prázdné vagóny kolem celé republiky jen proto, aby lidé měli práci (mluvím o nákladní dopravě). Takže zaměstnanost umělá, to bezpochyby.

V práci si lidé hlavně povídali o tom, co kdo a kde o víkendu dělal. Já chodila na vandry, kolega opravoval auto, další pracoval na chatě atd. Brigády socialistické práce byly dobré hlavně proto, aby se kolektiv zaměstnanců někde společně opil. Odbory se nám hodily k proplácení společných výletů za poznáním - hospod v jiném kraji. Prostě jsme se přizpůsobili.

Řeknu to natvrdo a z vlastní zkušenosti - když jsme se nepletli do politiky, nechal nás režim alespoň dýchat. Nebyli jsme hrdinové, měli jsme odpovědnost za své příbuzné a režim to dokázal zneužít. Museli jsme se naučit říkat něco jiného než jsme si mysleli. Pomáhali jsme si navzájem, protože byl problém cokoliv sehnat nebo vyřídit. Měli jsme spoustu koníčků a zájmů.

Dnes si můžu koupit prakticky cokoliv, na co mám peníze. Ovšem lidé mají k sobě mnohem dál, než kdysi. A jediným koníčkem většiny národa je bloumání po nákupních centrech a utrácení za hlouposti. Materiální blaho nám způsobilo citovou prázdnotu. A už zase začínáme přemýšlet jinak, než mluvíme...

Přeji hezký den všem.

Pocházím ze zlínského kraje a pan Baťa je pro mě určitým idolem, byť se na něj nedívám přes růžové brýle. Měl i svoje mouchy, jak jsem mohla slyšet od jeho současníků i historiků, protože jako seniorka už toho trochu pamatuji. A také jsem nezapomněla na to, co se dělo u nás v divokých devadesátkách.

Pokud člověk opravdu podniká poctivě a vypracuje se mimořádně tvrdou prací a mnohdy i odříkáním, jak to kdysi dělal pan Baťa, je samozřejmě nemorální ho o jeho majetek připravit. Ovšem většina našich miliardářů, která začínala právě v 90. letech, nemá zrovna čisté svědomí v tom, jak se ke svému majetku dostala. To nemluvím o tom, že někteří z nich zvyšují svůj majetek hlavně dotacemi, které jsou primárně určeny někomu úplně jinému. Další brečí, že místo 200 milionů vydělal jenom 100 milionů, a je na tom tudíž špatně. Kolik berou lidé v jejich firmách snad nemusím ani zdůrazňovat.

Stručně řečeno - nezávidím úspěch lidem, kteří se k němu vypracovali vlastní pílí. Ovšem vadí mi, že dodnes nebyli potrestáni ti, kteří v zájmu svého růstu likvidovali svou konkurenci nekalými praktikami, mnohdy i zneužitím svých politických funkcí. Tyto jedince bych potrestala odnětím neoprávněně získaného majetku, který bych použila ke konsolidaci státního rozpočtu. Pokud by soud uznal za vhodné potrestat je i odnětím svobody, nebudu kvůli nim psát na hrad. Obávám se však, že jediná spravedlnost, které se tito jedinci dočkají, je ta paní s kosou, která bere všechny bez výjimky a navíc bere všechny s holým zadkem...

Přeji hezký den všem.

Nevím sice, jaká je celková náplň práce zapisovatelky, ale předpokládám, že její úpracovní úvazek je 40 hodin týdně. Za to měla 20.000 Kč hrubého? A nejspíš byl požadavek zaměstnavatele, aby měla maturitu a ovládala těsnopis, ne? A teď jí zvednou plat na 29.000 Kč hrubého...

Pracuji v Amazonu a můj týdenní úvazek je 29 hodin týdně. To jsou tři dny v týdnu, protože v Amazonu se dělají desetihodinové směny. Díky tomu mám méně než ti, co pracují na celý úvazek, tedy 4 dny v týdnu. Ale i tak mám víc v hrubém, než ta zmíněná zapisovatelka. K tomu mám příplatky za noc, za víkendy, přesčasy a svátky. Zaměstnavatel neřeší vzdělání ani životopis...

Zažila jsem odměňování za socialismu a i když to nebylo nic moc, přece jen se bralo v potaz alespoň vzdělání. Mám dojem, že čím dále jsme od roku 1989, tím je pro člověka lepší se na všechno vykašlat a jít tam, kde mu dají alespoň slušný peníz. Nedávno se na internetu řešily platy policistů a jejich trvale klesající stav. Byla tam poznámka, že ani s výsluhami si nemohou dovolit hypotéku. Potřebujeme policii? Osobně si myslím, že ano. Proč pro policisty nemáme peníze a na dotace miliardářům peníze jsou? Proč nejsou peníze pro hasiče, lékaře atd.?

Jsem stále pracující seniorka, protože do důchodu mi ještě pár roků zbývá. Kromě Amazonu chodím ještě na brigádu do Alberta. Mám sice vysokou školu, ale když jsem se dozvěděla, kolik berou docenti na univerzitách, raději jsem svůj diplom zahodila. Mám teď víc peněz a ještě více klidu. A do důchodu už to vydržím...

Přeji hezký den všem.

Jsem seniorka a pracuji v Amazonu, stejně jako Přemek z článku, kterého znám osobně. Mám sice dojem, že v článku je chybně uveden jeho věk, ale to není podstatné. Problém zaměstnávání seniorů vidím hlavně v tom, že někteří zaměstnavatelé po nich chtějí výkon jako po třicetiletých. To nikdy nebude fungovat, protože tělo řekne DOST a máte smůlu. Já osobně jsem z tohoto důvodu dostala vytýkací dopis, protože jsem nedala dvakrát po sobě zvýšenou normu. Naštěstí se mi podařilo dostat se na jiné oddělení, kde norma nehraje roli, a díky tomu jsem stále ještě ve svém zaměstnání. Kromě toho chodím na brigádu za pokladnu do Alberta, kde "odpočívám" od Amazonu. Tam mě nikdo nehoní, práce mě tam baví, ale Albert platí méně než Amazon, tak to táhnu na obě strany. Tři dny pro každého, den volna. Pohoda, klídek, leháro. Jak dlouho to vydržím sice nevím, ale zkusím co nejdéle - nebudu spoléhat na státní důchod a raději se zabezpečím sama. Je to pro mě lepší než každý den na všechno nadávat, jako spousta mých spoluobčanů. Znám se a když přestanu pracovat, vím dobře, že začnu "hnít zaživa". Doporučuji každému, i když se do starobního důchodu těšíte stejně jako já (zbývá mi 839 dní), nikdy nedovolte, abyste z plného tempa zastavili do nuly. Zpomalujte pomalu a užívejte si života, dokud vám to zdraví dovolí. A poslouchejte své tělo; ono ví nejlépe, jak moc nebo málo se máte honit. Potom i ta staroba bude příjemnou, byť poslední, životní etapou...

Přeji hezký den všem.

Zažila jsem něco podobného, když se na FB objevila nabídka nákupu akcií ČEZu, údajně zaštítěná ČNB. Paradoxně nenabízela ani ty přemrštěné úroky, které mě vždycky odradí, protože se ve finančnictví a investování chvíli pohybuji. Samozřejmě u nabídky nechyběla tzv. odpočtová kalkulačka, která oznamovala, že výhodná nabídka akcií končí 30.11. Tak jsem poslala nezávazný dotaz - zvědavost mi nedala a chtěla jsem vědět, kdo je za tím.

Ozval se mi nějaký pán na telefon, který se představil pouze křestním jménem. Mluvil velice fundovaně, moje testovací otázky, na které jsem znala odpovědi, odpověděl správně. Rovněž mluvil velice správnou češtinou, ovšem se 100% ruským přízvukem. Jelikož mě za totality nutili učit se rusky, poznala jsem to okamžitě. Řekla jsem mu, ať se ozve po 15. prosinci, že budu mít výplatu, a domluvíme se.

Další den jsem se opět podívala na jejich nabídku. Že se odpočtová kalkulačka posunula o den, jsem předpokládala - to dělá většina nabídek. Ale že konečný termín byl 31.11., to už bylo nad slunce jasné, že nabídku zplácali amatéři. Pro jistotu jsem mailem zaslala dotaz jak na ČEZ, tak na ČNB, jestli o této nabídce něco vědí. Obě instituce odpověděly téměř shodně - jde o podvod, nemáme s tím nic společného.

Když se po 15. dni měsíce dotyčný pán přece jen ozval, řekla jsem mu na rovinu, že jsem si prověřila jejich nabídku, a pokud se mi ozve ještě jednou, předám jeho telefonní číslo policii. Od té doby jsem už podobný telefonát neměla.

Komunisty nemusím, ale jejich zásada - důvěřuj, ale prověřuj - mi už mnohokrát pomohla.

Přeji hezký den všem.

Kdysi mě známí učili zákon padajícího lejna. Možná by bylo dobré uplatnit ho i tady. Proč pořád někdo vzdychá po minulosti a nenechá trh, aby také trochu zafungoval? Zákazník se vymlouvá na drahé pivo, hospodský na vysoký nájem. A kde je napsáno, že zákazník to pivo musí kupovat a hospodský ten nájem platit?

Někdy jsme hodně konzervativní a potom zbytečně fňukáme. Chce zákazník jedno pivo pro dva? Tak proč mu nedat dvě malá pivečka? To je takový problém umýt potom dvě sklenice? Asi ano, ono to chce víc práce. Zákazníci se začali chovat tržně - je to drahé, koupím toho méně nebo si to dáme napůl. Tak to ale bývalo i v minulosti, to není nic nového. Teď jsou na řadě hospodští - nechť nabídnou zákazníkovi malá piva, poloviční porce jídel atd.

K trhu patří také vznik nových firem a zánik starých. Je známo, že u nás je víc hospod než zdravotních středisek. Proč by měla přežít každá pivnice, o kterou už není zájem? Ať klidně zkrachuje a majitel si najde jinou práci. Také jsem si prošla krachem a dnes se mám díky tomu lépe než předtím - žádný stres, žádné starosti a více peněz.

Když zkrachuje pár hospod, které brečí nad vysokým nájmem, budou se muset chytit za nos i pronajímatelé. Jakmile jim přestane chodit pravidelný vysoký nájem, také to pocítí. A buď půjdou s nájmem dolů, nebo si tam mohou otevřít nějakou vlastní firmu. A ono je hned přejde smích. Dokud jim ovšem někdo bude ochoten platit nehorázné ceny (a v centru Prahy nehorázné ceny jsou, pár let jsem v Praze žila) za nájem a další služby, budou všichni jenom fňukat a nic se nezmění...

Přeji hezký den všem.

Autorka se přiznává, že se celý život podřizovala manželovi a že jí to vlastně i vyhovovalo. To byla zásadní chyba - manžel si na to zvykl. Teď je pozdě bycha honiti, protože manžel si na svou, ani ne tak vůdčí, jako spíš rozhodovací, roli zvykl natolik, že už neustoupí.

Paní má jedinou možnost - tvrdě se mu postavit. Nejprve varovně - ať mu řekne, že není jeho služka a že má právo jíst si co chce. Jestli se mu nelíbí, že ho nenutí jíst to samé, ale naopak mu vaří to co vyžaduje, nechť si začne vařit sám.

Pokud to nepomůže, ať se odstěhuje, byť by to mělo být někam do podnájmu. Neznám jejich bytové poměry, ale pokud jsou ve vlastním, měla by mít nárok na polovinu majetku, nemají-li podílové vlastnictví. Po rozvodu jí bude manžel muset vyplatit polovinu, kterou může použít na vlastní byt.

A i kdyby odešla s holým zadkem, osobní klid a pohoda se nedá ničím nahradit. Sama jsem zažila něco podobného, byť to nebylo s partnerem, ale s jinými příbuznými. Také při tom šlo o moje zdraví. Svého rozhodnutí nelituji, protože můj současný život je mnohem kvalitnější než předtím. Začít se dá i v seniorském věku a mnohdy je to lepší, protože už člověk ví co chce a jak toho dosáhnout...

Přeji hezký den všem.

Franta půjčil Pepovi stovku. Pepa půjčil tu stovku Tondovi. Frantovi mezitím došly peníze, a jelikož Pepa mu tu stovku ještě nevrátil, šel a půjčil si stovku od Tondy. V sobotu se sešli v hospodě a zjistili, že jeden vlastně dluží druhému. Protože byli kamarádi, půjčili si bezúročně. Tak se dohodli, že si ten dluh mezi sebou zruší.

Oficiálně se tomu říká zápočet dluhu. Také jsem něco podobného několikrát provedla v devadesátkách, když mi zákazník dlužil za zakázku a místo peněz mi dodal materiál či nějakou službu ekvivalentní hodnoty. Taktéž já, když jsem neměla na zaplacení faktury, jsem svůj závazek uhradila jinou, tzv. nefinanční cestou. Vždy se o tom sepisovala smlouva o vzájemném započtení pohledávek a v účetnictví bylo vše v pořádku.

Problém dnešního světa je sice v tom, že si vlastně dlužíme navzájem, ale nejsme schopni se sejít v takovém množství, abychom si mohli většinu toho dluhu vzájemně započíst a zlikvidovat ho. Proto ten dluh neustále roste; navíc je na rozdíl od kamarádů úročen, a to ho ještě zvyšuje. A velké firmy nejspíš nemají možnost udělat to, co fyzické osoby - provést konsolidaci a spojit třeba pět malých půjček do jedné velké, která má delší dobu splatnosti, nižší úrok a tím i nižší splátky. Každý, kdo někdy konsolidoval finance, ví, o čem mluvím.

Konsolidace je zpravidla poslední šance pro toho, kdo nemá co započítat. Má však jednu podmínku - nesmíte si zase někde jinde půjčit. Což porušují nejen ti, co místo placení dluhů utíkají do insolvence, ale soudě podle článku i velké firmy nebo celé státy...

Přeji hezký den všem.

Sice nevím, zda trpím touto nemocí, ale zato vím, že podle odborníků je člověk schopen evidovat maximálně 150 lidí. Do tohoto okruhu patří samozřejmě vaši příbuzní blízcí i vzdálení a kolegové v práci, s nimiž se setkáváte každý den. Pak také lidé, kteří do těch dvou skupin sice nepatří, ale považujete je za své známé nebo i přátele.

Postupem času se tato skupina obměňuje. Přibývají noví spolupracovníci, ubývají staří, někdo se vám do rodiny narodí či přižení, jiný zase zemře nebo odejde. Také kamarádi a přátelé mohou přicházet a odcházet - založí si vlastní rodiny, odstěhují se na opačný konec republiky nebo do ciziny; vždyť s kolika spolužáky ze základní či střední školy se vídáte po 20, 30 či 40 letech?

Mám dvě práce a v každé z nich mě zná kolem pěti set lidí. Není v mých schopnostech si všechny zapamatovat. Často se ke mně někdo hlásí nebo mě zdraví a já nevím, kdo to je. Největším trapasem poslední doby bylo setkání s člověkem, s nímž jsem měla jeden den v jedné práci krátký hovor a druhý den za mnou přišel do druhé práce, a já ho nepoznala. Svedla jsem to na to, že neměl na sobě uniformu, kterou nosil v práci a v níž jsem byla zvyklá ho vídat. Je tento problém totožný s obličejovou slepotou?

Nestačí mi jedno setkání k tomu, abych dotyčného zařadila do svého "souboru" známých tváří, k nimž se hlásím. Mně si pamatuje celkem hodně lidí proto, že jsem svým způsobem "exot", kterého každý den nepotkají. Naproti tomu já potřebuji více setkání s člověkem k tomu, abych si ho zapamatovala. A ne každého mám zájem si zapamatovat. To přece dělají všichni...

Přeji hezký den všem.

Tři podmínky k tomu, aby se Petr Fiala stal znovu premiérem...

Tak předně se má výrazně zvednout životní úroveň obyvatelstva. Co to konkrétně znamená? Každý jedno auto a dvě zahraniční dovolené ročně? Jedna stará moudrost říká, že nejbohatší je ten, kdo se dokáže spokojit s tím, co už má. Mohu se courat pěšky po lese a bydlet v pronajaté garsonce; přitom mohu být šťastnější než majitel luxusní vily, co se každoročně opaluje na Maledivách...

Dále by prý AB musel udělat nějakou chybu. Udělal jich snad málo? Přesto má pořád úspěch. Je to jeho zásluha? Možná ani ne. U nás totiž hodně lidí neodsuzuje zloděje za to, že kradl, ale za to, že se nechal chytit. Něco podobného může fungovat i v případě AB. Stačí, aby šikovně - na hraně zákona - zaklekl a převzal konkurenci, či ji přímo zničil způsobem ne zcela prokazatelným, a lidé mu budou tleskat, že je prostě dobrej...

Závěrem mají propadnout hlasy malých stran. Možná ani nebude mít co propadnout. Nálada v zemi je taková, že nejspíš přijde k volbám velice málo lidí. Netroufám si odhadnout, jak by to mohlo dopadnout. Jen opět připomenu jednu moudrost - každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Bez ohledu na to, jak volby dopadnou, si vítěze plně zasloužíme. Ať v dobrém či ve zlém slova smyslu. Bude to vypovídat o nás všech.

Volební právo není a nesmí být povinností; to už by potom nebylo právo. Prosím proto všechny, kteří využijí svého práva NEVOLIT, aby po volbách alespoň mlčeli a nekritizovali. Kritizovat mohou ti, kteří volili a které politici zklamali...

Přeji hezký den všem.