Jak tady pár lidí psalo,vztahy s vnoučaty se musí budovat. Taky jsme je budovali. V létě o dovolenou jsme si je brali na chatu. Nevydrželi tam nikdy dýl,než 4 dny. Protože nuda,protože dokázali jenom čučet do telefonu a hrát hry. Když jsme se jim to snažili omezit,okamžitě vzpoura. Jakékoliv aktivity odmítali,snažili jsme se jak mohli je zaměstnat,odmítali pomáhat,spolupracovat,přizpůsobit se našemu režimu. V jídle vybíraví,ten nechce jedno,ten zas druhý. Nebylo možné jim uvařit,co by snědli oba. Jedině že by byly pořád hranolky,bageta nebo párek v rohlíku. Jakýkoliv výlet kamkoliv byl pro všechny utrpením,nic je nezajímalo,jedině telefon. Jediné pohádky je zajímali kreslené,kde se aktéři pořád řežou a mlátí po palicích,filmové pohádky nezájem,nuda. Knížky nuda. Po 4 dnech chtěli k mamince,vnučka nám jasně řekla,že nechce,aby jsme omezovali její práva a že naše pravidla neuznává a nikdy se nepřizpůsobí (7 let). Párkrát jsme to zkusili a vždy stejné. Nakonec jsme se dopracovali k tomu,že oni nechtějí k nám a my ty Vánoce vždycky nějak přetrpíme.
Bereme v létě 5 vnoučat na chatu. Už na jaře se ujišťují, zda v létě zase pojedeme. Nenudí se, mají dost volnosti, jedí co uvaříme. V záloze mám různé kutění a deskové hry, chodíme do lesa. A dojde i na tablety a telefony, ale v rozumné míře. Výhoda je v tom, že jsme s vnoučata v častém kontaktu a vědí, jak to u nás chodí. A protože se pravidla u rodičů a u nás vpodstatě neliší, nedochází k problémům.
Každý asi ať si nastaví systém, který mu vyhovuje. Já už bych třeba nikdy nešel do společného účtu. To jsem vyzkoušel se svojí první partnerkou a opravdu to nefungovalo. Teď máme se ženou každý svůj účet, každý platíme v domácnosti něco jiného, já poplatky apod., ona nákupy, ostatní věci po domluvě a společně si spoříme. Podle mě tenhle systém funguje dokonale, ale je k němu zapotřebí vzájemná důvěra, finanční gramotnost a hlavně zodpovědnost.
Naprosto s vámi souhlasím, máme to také tak a funguje to už roky. Jsme spolu 45 let.
I já jsem již objevila na stráních šedivé nitky. Chtěla jsem je “zakrýt”, ale dcera mě od toho zrazuje. Pravdou je, že představa častého barvení vlasů mě děsí. Nejen kvůli chemii, ale je to “otrava”. Za celý svůj život jsem měla obarvené vlasy dvakrát a vždy to byla jen taková ta barva, co vydrží cca osm mytí. Mě vždy vydržela déle. Asi i proto, že se mi vlasy nemastí a stačí mi je umýt jednou týdně. Teď bych mohla i méně často, jsou s věkem sušší, ale to zase “nedám” kvůli špíně. Uvažovala jsem i o henně. No, zatím jsem ve fázi “ještě nevím”. Vydržela jsem dost dlouho se svojí vlastní barvou bez šedin a teď uvidím, co dál. Starší se kvůli tomu necítím, i tak mi lidi hádají méně.
Vlasy jsem si nebarvila nikdy. Kolem 40 let se mi začaly objevovat šediny nejprve skryté pod ještě tmavými vlasy a pak už i viditelné. Jak věk přibýval, barva vlasů se postupně měnila. Všichni mě tak znali, tak to pro ně nebyl žádný šok. Jednou také byly obdivovány mé melíry, tak jsem odvětila, že příroda je mocná čarodějka. Myslím, že sebevědomá žena se může rozhodnout podle svého mínění a pocitů. Nejhorší je asi podléhat diktátu módy, trendům a tlaku ostatních.
No, nezlobte se, ale to má svoje meze. Nehledě na to, že byl narozen v roce 1956, kdy už hlad snad (?) nebyl, nevím jsem mnohem mladší. Každopádně v 70. letech, kdy byl teenager, tohle už neplatí vůbec.
Jsem ročník 1956 a hlad jsem nepoznala. Jídlo bylo. Ještě musím říct, že naše generace byla vesměs štíhlá, alespoň v mladém věku.
Já na napodruhé za 3. Stejně tak matika, fyzika, fyzikální chemie. 3. semestr byl prubířským kamenem, ze 120 nás zbylo cca 25. A já jsem studovala se dvěma malými děmi, 1,5 a 3 roky. To se nevymlouvám, technické předměty byly moje slabina. Ale ročník i školu jsem dokončila, státnice 4x za 1 a živí mě to dodnes. I když jsem ji nenáviděla, jsem striktně proti rušení matiky jako maturitního předmětu.
Studovala jsem zeměměřickou průmyslovku.(1972-76). Je to obor založený na goniometrii a aplikované matematice. Počítali jsme jak mourovatí - tehdy ještě i s logaritmickými tabulkami. Kalkulačka bez funkcí byla pro maturitní písemku dar z nebes. Byli jsme první ročník, který měl matematiku i ve čtvrtém ročníku, ale maturita z matematiky nebyla povinná. Nevím, co by mi přinesla.
Já myslel že vlastním majetkem na základě kupní smlouvy a né zápisu do katastru.
Vlastníkem se stáváte až provedením vkladu (zápisem) do katastru, nikoliv sepsáním smlouvy a to už od roku 1993. Mezi roky 1964 a 1992 vznikalo vlastnictví na základě registrace na státním notářství. Vlastnictví pouze na základě sepsání smlouvy mohlo vzniknout pouze mezi lety 1953 až 1964. Před rokem 1953 vznikalo vlastnictví až na základě zápisu do pozemkové knihy.
Ano, ale pokud má katastr bordel v papírech a vlastníkem je 153-letá žena, tak je třeba udělat pořádek. Jen v působišti Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj jsou tisíce takto závadných zápisů. Nemluvím o dvojím zápisu, kdy na jeden pozemek jsou třeba i 2 vlastníci, každý se 100% podílem a soudy neřeší jejich vlastnický spor. Prostě v tom mají bordel a ten je třeba uklidit.
Vidíte to moc jednoduše. Katastr může údaje změnit pouze na základě předložených listin. Pokud takové listiny nejsou předloženy, není to bordel katastru. Navíc v pozemkových knihách byly uváděny pouze jména vlastníku, ale nikoliv jejich data narození, a ve starých listinách také nejsou uváděny. Navíc od roku 1964 do cca roku 1985 prováděla tehdejší Střediska geodézie doplnění údajů do evidence a všichni vlastníci byli vyzýváni k předložení dokladů. Co se týče staveb, tak byly prováděny tzv. přehlídky v jednotlivých katastrálních územích v intervalu 5 let. Vlastníci pozemků, na kterých byly postaveny stavby neevidované v katastru byli vyzýváni k předložení dokladů.
Dělám jablečný ocet už několik let a s vaším postupem moc nesouhlasím. Jako základ používám čerstvě vymačkaný jablečný mošt, do kterého vmíchám trochu cukru a nakrájená jablka. Zakryji prodyšnou látkou nebo papírovou utěrkou a nechám kvasit. Kvašení trvá cca 14 dní, podle teploty. Pak tekutinu přefiltruji a nechám opět přikryté stát. Celou dobu mám v kuchyni na okně a dopoledne tam svítí sluníčko. Po slití se nechá ocet stát a postupně se na jeho povrchu utvoří taková lesklá jednolitá blána (octová blána), která postupně nabývá na tloušťce. Pokud by se v začátku objevily drobné bílé vločky, jedná se o křís a ten je třeba odstranit (povrch poťukat papírovým kapesníčkem, na kterém se křís zachytí). Dokvašování octa trvá 2-3 měsíce a mám ho stále na okně. Teprve pak přefiltrovaný ocet sliji do lahví a uzavřu. Na dně se většinou utvoří jakýsi šlem - protože není ocet pasterovaný, tak stále pracuje.
Proti vámi uvedenému postupu mám tyto výhrady - víno také neděláte z vody, ale z vymačkané šťávy, ocet nelze vyrobit za vámi uváděný čas - balzamikový ocet nechávají zrát i několik let.
Rozhodně nejste sám. Po prvním honu na čarodějnice, který vůbec nechápu, z čeho pramenil, jsem si chtěla udělat vlastní názor a od začátku jsem věděla, že je to pohodová pohádka pro dospělé. Ale někteří holt potřebují mít v životech nonstop drama. Tak budiž jim přáno, my ostatní si naši pohodu nenecháme narušit 🙂 Mějte všichni krásný den a pohádkám zdar 😉
Souhlasím s vámi. Nejlepší diskutující jsou ti, co neviděli ale vědí, že je to hrozné.
15
Sledujících
10
Sleduje
15
Sledujících
10
Sleduje
Mám několik známých, kteří o svých prarodičích mluví více a s větší láskou, než k rodičům. I prarodiče ty děti v životě potřebují. Existuje totiž spousta rodin, kde to normálně funguje, generace si rozumný, vzájemně si pomáhají a jsou za to rády všechny strany. Představte si.
1 odpověď
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Děkuji za vaše slova. Patříme k těmto rozumně fungujícím rodinám. Pomůžu, když je to potřeba a mladí to nezneužívají.