To ani ne. Ale uznávám, že ty koníčky jsou přízemní a obyčejné...kolo, brusle, chůze, plavání...já vím... slabý.

Opravdu chce paní tchýně naházet špínu na svého zetě? To je opravdu úroveň. Myslela jsem, že je dnešní společnost už poněkud tolerantnější. Jestli je to opravdu takový problém, snad aby se odstěhovala někam daleko a tvrdila, že je bezdětná. Jedině tak si může zachovat ten pomyslný čistý štít...

Paní si měla pořídit aspoň čtyři děti. Když tolik touží po vnoučatech.Pokud žila jen pro to, aby se stala součástí široké rodiny syna, má nejvyšší čas se trochu přeorientovat jiným směrem. Jinak ji čeká opravdu neveselý podzim života.

Byla bych šťastná, že mám doma dvě zdravé dcery a zcela vážně bych zvažovala vzít to třetí dítě, co doma mám, i když je zakuklené do podoby zdánlivě normálního chlapa, někam k psychologovi. O pohlaví dítěte rozhoduje genetický materiál od tatínka, to on neví? On neví, že dceru vede někam, kde ona být nechce? On neví, že jestli ho tohle s odpuštěním blbnutí nepustí, že může zůstat na stará kolena sám? Že se připraví o dva možné zetě i vnuky, kteří mu jednou mohou přijít do života? Ten člověk si neváží rodiny. Neovlivníme přece, zda se nám narodi kluk nebo holka. Neměl si vůbec děti pořizovat. Ve své uminutosti po synovi si neváží toho, co má. To je to celé.

Jsou sportovní a cestovatelské aktivity, které zřejmě nikdy nepochopím, nerozumím jim a nešla bych do nich. Proto jakýkoli komentář ode mě by byl laický, nezasvěcený a tudíž asi nesprávný...

Myslím, že jste to trefila. Tím, že útočí na ženu, tím, že poukazuje na její hloupost, cíleně odvádí pozornost od sebe, aby se nepřišlo na to, že se k ní nemůže přirovnat a sám toho v hlavě moc nemá. Šikovný postup. Ovšem, může přesvědčit jenom ty, kteří ho dosud neprokoukli. Že to dělá před blízkými lidmi, na to bych nemohla koukat ani jako účastník. A že on, kdo je s odpuštěním takový, a ponižuje mě jako svou ženu, bez ohledu na výši vzdělání a IQ, bych považovala za neodpustitelný čin. A normálně bych ho před svědky vyprovokovala je konfrontaci. Vytáhla bych jeho a své vysvědčení, výplatnici, prostě já bych se nedala. A trvala bych na psychologickém vyšetření obou a nějakých vědomostních testech, všeobecných znalostech z více oborů . Jako had by se kroutil. Výsledky bych si založila v pevných deskách a vysvětlila mu, jak je použiji, pokud si o to svými poznámkami na mě opět řekne. Nedala bych se!

Inteligentní člověk se umí zdržet komentářů o práci druhých, kterou nikdy nevyzkoušel a kterou nikdy nedělal. Protože jeho pohled je povrchní, protože jeho názor na jednotlivé složky činnosti je nekompetentní,protože naprosto nemůže vědět, co ta práce obnáší. Může si stokrát myslet, že to má okoukané a že tomu rozumí. Každý, kdo chce o něčem mluvit nebo něco kritizovat, ať si zamete před vlastním prahem. A dělá aspoň dobře to, co vystudoval on.

Hloupému není šance vysvětlit, že hloupý je on. On to o sobě neví... nepřipustí si to, neuzná to.

Vtipný nadhled na realitu stárnoucí baby, která už o životě něco ví. I single život může být v jistém slova smyslu fajn. Pokud se k němu někdo rozhodne. Jasně, že když má někdo kliku na ten svůj protějšek, že je to jedině dobře. Ovšem, někdo nepotká ani napoprvé, ani napodruhé, ani napotřetí....

Dětí se rodí čím dál míň, matky a de facto ani otcové nemají zákonnou povinnost pracovat, tudíž dítě mohou dát do MŠ i později a místa ve školkách nejsou? To snad nemůže pochopit laik ani nikdo zainteresovaný.

Souhlasím s paní Řandovou. Snad každý nemusí do pokročilého věku plnit stránky bulváru a stále na sebe upozorňovat. Každý má nárok žít podle svého a v klidu.

Díky za lidský upřímný rozhovor s člověkem, který něco znamená, a přitom zůstal člověkem v pravém slova smyslu. Názory druhých jsou pro náš život nepodstatné, lidi se zabývají drby a hloupostmi, rádi si vymýšlejí a řeší, po čem jim vůbec nic není. Moudrý člověk si o tom myslí své. Když člověku skutečně něco je, návštěvy a komunikace se světem jsou až na posledním místě. Musí se v první řadě sám se sebou srovnat, a najít sílu to zvládnout. Komu nikdy nic vážného nebylo, ten to nepochopí a nemá cenu se tím zabývat. Kdesi jsem četla zajímavou větu ...,,Jdi svou cestou a nech lidi mluvit." Má to něco do sebe. Přeji Vám, pane Margito, hodně zdraví a hodně radosti z hudby. Bez ní by svět nebyl úplný...

Rodiče a prarodiče zázračných děti jsou obávanými diskutéry. Není před nimi úniku. Cokoli obyčejného dokáží vyzdvihnout jako úžasnou věc. Stačí málo. Že dítě sedí. Že dítě mluví. Že dítě chodí. Z takového setkání jde člověk jako podprůměrný hlupák domů ke své blbé a ničím nezajímavé rodině. Tam se cítí spokojen a mezi svými. Už jsem si poslechla ledacos. A párkrát se měla co držet. Zima, návštěva. Pradědeček vypráví o sportovních úspěších pravnoučat a člověk přitom ví, že jejich maminka krom jiného permanentně dluží nejen za ten kroužek, ale i za obědy ve škole. A mlčí, nemá to srdce kazit starému člověku možná jedinou radost. Je to asi kompenzace za to, že maminka je s dětmi od dvou tatínků sama. Červen, den vysvědčení. Já i kolegyně máme dítě v naší čtvrti v první třídě a děti to vezmou tudíž kolem. Velké vítání, velký obdiv, mnoho chvály a řečí. Já tichou radost. Kýžený papír by obešel celé osazenstvo, kdybychom nebyly v práci... Děti odcházejí. My máme samý! Jásá kolegyně. My taky. Řeknu. Její reakce mě překvapila. Ukaž! Mé dítě opět vyndavá z igelitky desky s vysvědčením a předkládá kontrole. Její dítě nás obě s vítězným přezíravým výrazem pozoruje. No vážně. Diví se kolegyně po revizi úředního lejstra. Nějak jsem to nepobrala. Asi dodnes.

Král ženských srdcí...?

Není to přehnaný příměr?

Každý, kdo se dostane tam nahoru, hrabe. Je to logické. Ví, že má ten čas omezený. Až půjde od válu, hrabání skončí. Nejhorší je, že ti nahoře rozhodují o příjmech těch dole. To mi přijde opravdu úsměvné. Mám královský měsíční příjem a vydám zákon, abych zpětné sebrala důchodcům, protože se mi zdá, že nám ujídají moc. Jim seberu tisícovku a zredukuji lednové přidání jednou provždy na polovinu. Dám si za to odměnu, jak jsem ušetřil. Pro mě ta tisícovka je večeře se ženou v restauraci, a to ne všude , pro mě je to nic. Pro toho obyčejného důchodce to je nákup základních potravin na týden. Jenomže, kdo ve vládě se umí vžít do role obyčejného důchodce...? O cizích penězích se dobře rozhoduje.

Moje profese byla na hony vzdálená tomu, abych viděla do hospodaření státu a finančnictví. Je tedy fakt, že s nástupem do důchodu si těch peněz všímáme víc a že ta loňská červencová tisícovka mi ještě dlouho bude ležet v žaludku. On je systém poněkud nesystematicky nastaven. Obyčejný zaměstnanec nemá na výběr, OSVČ ano. Obyčejnému zaměstnanci se zdaní všechno, podnikatel si může určit, kolik přizná. Mně by asi tak úplně přišlo nejlogičtější, aby byla pevně stanovená suma pro menší a větší podnikatele, kterou by odvedli na daních. Stejná bez ohledu na výši výdělku. Ať si každý vydělá, kolik umí. Je jedno, zda má obchod nebo fabriku.Kdo obchod , dvojnásobek, kdo fabriku s obratem x milionů, čtyřnásobek. A nespekulovalo by se. Kolik přiznají. Nezáviděla jsem nikdy podnikatelům. Oni si tu firmu musejí vybudovat, klienty si musejí sehnat, můžou hodně vydělat, ale i přijít o všechno. Podnikat bych opravdu nechtěla. Za mou práci mi platil zaměstnavatel, byl s ní spokojený. S platem jsem vyšla, s důchodem vyjdu taky. Jestliže si podnikatel platí ,,to nejnižší ", při nemoci má na den tak málo, že je to úsměvné. Ať klidně vydělá, kolik vydělá, ale dala bych pevnou částku na odvody. Odvozenou určitým násobkem průměru zaměstnanců. Nesmíte zapomenout, že podnikatel platí svým lidem, dává jim práci, když se mu nedaří, firma skončí a jdou na pracák. Každý vidí ty horentní příjmy, ale co je za nimi, ocení málokdo. Nám, zaměstnancům, schovaným pod státní nebo městskou institucí, nám se to hezky kritizuje, když víme, že ten plat a důchod dostaneme...

Milé vzpomínání na staré časy od milé pamětnice...řada lidí kolem mě strávila u prarodičů a měli oba rodiče. Pro dítě to je mnohem lepší, než být denně s matkou, která je celý den v práci a neumí dát dítěti to, co potřebuje. Že s tou mámou má dítě potom úplně jiný vztah, je jasné. Takže do dětství paní Huttnerové je myslím každému putna, ať se stará o sebe. Je upřímné, že to takhle řekla, nemusela. A je to typický český znak, tohleto. Pomlouvat druhého za něco, třeba že je rozvedený, a přitom mít doma ltálii, kterou slyší celá ulice. Morálka nade vše, viďte. Paní Huttnerová, děkujeme za Vaše pořady a za tohle vzpomínání a hodně zdraví a pohody!

To jsme to dopracovali. Zda se, že ozbrojený útok ve škole brzy začneme brát jako občasný běžný jev. A to je špatně...

Aniž bych schvalovala nevěru...ne každá máme povahu v takovém manželství zůstávat....ale tenhle pán si nejspíš ty parohy zaslouží...

Nepomůže nikdo. Nepomůže obvodní. Nepomůžou sociální služby. Můžete se obracet, na koho chcete. Takhle to tady chodí. Nechá se to, až je na všechno pozdě.