A budou i nadále lékaři léčit přes telefon?

Tyto info už proběhly, myslím, že možná i na seznamu. Proběhlo i více diskuzí na toto téma. Je to stále dokola, fakt je to snad cíleně neustále rozdmýcháváno, jako by měl na tom někdo zájem. Že by vlastníci lesů? Osobně souhlasím pouze se zákazem sbírání hub v noci!

Stejně exotický mi připadá Šimon Bilina a jak hraje a točí! Možná p. Hřebejk vyřknul milosrdnou lež? Haje jsem hrát neviděla, tak nehodnotím.

Němci potřebují v reálu pochopit, co napáchali tím, že natáhli migranty do Evropy. Tak ať si užijí! Pak jim to snad konečně dojde a učiní nějaká opatření. Bohužel, vrátit to už úplně nepůjde. Je smutné, když někdo rozhoduje o jiných státech a sám není v reálu, jen se pohybuje v neuskutečnitelných a nereálných ideálech. Musí konečně prozřít.

Když je autorka článku tak přesvědčena, že jedině její názor je ten správný a ostatní, s jiným názorem, se jen doma válí na gauči, tak ať využije své geniality a vybere si v Eurech větší obnos, ze kterého si bud odebírat doma částky na dovolenou. Jak prosté, až škoda slov, kterými nás zahltila.

Otužování je jen pro zdravé lidi, jinak může zdraví ještě více podlomit. Spíš to bude psychosomatická záležitost, s tou si lékaři nevědí rady. Z vyjádření p. Vojtka vnímám, že je v neustálém stresu a strachu, v napětí. Negativní emoce vytvářejí negativní vibrace a v nich se nemocem daří. Psychicky zvolnit, najít čas na relaxaci, hlavně zklidnit a každý den se vylaďovat. To dokáže divy. I pouhý strach z nemoci je živnou půdou pro viry a bakterie.

Zvrácenost.

Narážení vozíkem znám. Možná je to tím, že lidé jsou zahrabaní v myšlenkách a příliš nevnímají okolí. Rozčilovali mne lidé co zatarasili uličku v obchodě vozíkem a věnovali se výběru zboží, že jsem nemohla projet. Vždy jsem si na to dávala pozor, abych byla ohleduplná a můj vozík nepřekážel druhým lidem, až jsem byla sama nachytána. Prostě jsem byla zamyšlená. Dnes už ty lidi dokážu tolerovat, jen slušně požádám o uvolnění prostoru a je vyřešeno. Jenže lidé jsou dnes v tenzi, každý spěchá a díky spěchu a starostem, jsou vznětliví. Místo požádání hned startují.

Jiná věc je již chodící dítě v prostoru vozíku, kam patří potraviny. Zatím jsem nenašla jiné zdůvodnění, než bezohlednost matek, které bez ohledu na hygienu, razí heslo : "po nás potopa". Přesně jak píšete, představa v čem to roztomilé, nevinné děťátko botičkami šlapalo a pak otírá "roztomilé podrážečky" o košík na potraviny, ve mně vzbuzuje odpor. Až jsem to jednou nevydržela a slušně maminku upozornila, že se do košíku dávají potraviny, nikoliv děti s botičkami. Koukala se na mne zprvu nechápavě, její pohled byl nevěřící, že to někomu může vadit. Pak mi odpověděla, že to jsou malé botičky a že děcko toho moc nenachodí. Na to se vzchopila a vypadla z ní duchaplná věta: "Vy asi nemáte ráda děti, že?" Co dodat?

Za socialismu jsem koupila kaki na menší dřevěné lísce za 12 Kč, za celou lísku. Po revoluci, při cenách za 1 ks, už nekupuji. Koupila jsem stromek kaki, o kterém prodejce psal, že 1. rok je třeba jej chránit proti mrazu, pak už vydrží i mráz (asi - 25°), už přesně nevím). Vyrostl mi pěkný stromek, za 5 let jsem se plodu nedočkala a 5. rok mi stromek zmrznul. Byl vyšší mráz a stromek už příliš velký na nějaké zabalení. Možná by byl vhodný do nějakých oblastí, kde nebývají větší mrazy ani výjimečně.

Tužebník jilmový, malý zázrak v domácnosti. Naprosto nenahraditelný při hojení ran, spálenin, vytahuje hnis, dokonce když si zarazíte třísku pod nehet, tak máčením prstu v teplém odvaru se zbavíte zánětu i hnisu. Používám celý život a hojím s ním všechny rány, hojí velmi rychle.

Vypadá to na max. zlomený nos a monokly.

Kalorka (2 kostky, jakoby pomletých ovesných vloček s cikorkou? Něco podobného měli vojáci v kostce jako kafe), Alaburky - pražená sója, Energit, meruňkovou výživu - v litrové plechovce za7 Kč , eskymo 0,50 Kč, nanukový dort z Mléčného baru , v krabici - prodavačky krájely na dílky, smaženky a kakao, taky z Mlíčňáku.

Jsou to jejich životy. Jen oni sami vědí čím si procházeli. P. Vartecký určitě Annu K. podporoval celé ty roky , co byla nemocná a lidé to oceňovali, že se na ni třeba nevykašlal, jak by to některé slabší povahy udělaly. On život s takto nemocným člověkem není vůbec lehký. Soucítím s Annou K., na druhou stranu, možná, když se z nemoci dostala, tak třeba pro něj nastala doba, kdy může odejít a nepřipadat si jako padouch, který ji opustí v nejhorším. Nesuďme životy jiných, když jsme je nežili. Nevím, kde je pravda, zda ho opustila ona - pak má on právo na život bez ní. A co se týká vzhledu všech, to je jen povrchní posuzování. Pro život jsou důležité povahové vlastnosti, hodnoty, aby v nich partneři souzněli. Zde asi to souznění nebylo až takové, když se už několikrát rozcházeli. Každý má právo začít žít jinak, když není šťastný. Pro Aničku to je asi velmi bolestné, ale bohužel, to je život. Přeju ji, aby se z toho brzy dostala a našla novou lásku.

Byla jsem profesorem přistižena s chlapcem v kině a druhý den vyvolána k tabuli. Prý když jsem měla čas randit, tak jsem jistě dobře připravena. Mé ospravedlnění, že to nebyl můj chlapec, ale otec, profesora tak rozčílilo, že v afektu začal třískat třídnicí o katedru a vykřikoval, že to už je ale nebetyčná drzost a blbce z něj nikdo dělat nebude. Druhý den jsem mu přinesla otcovu občanku, chvíli do ní

nevěřícně zíral a pak se neochotně omluvil. Doma jsme z toho měli pořádnou legraci.

Líbí. Ale Beckham? No, to fakt ne.

Nasáklý tukem a máslo navrch? Uf.

Perfektně napsaný článek. Pište dál!

Taky přidám svou zkušenost. Po revoluci jsem zašla k Vietnamci koupit, tehdy módní, šusťákovou sportovní bundu, ale moje číslo neměl. Už jsem chtěla odejít, ale pokynem ruky mně zarazil a řekl: "Ty pockala"a zmizel za závěsem. V momentě se objevil i s bundou, která už od pohledu byla opět dost veliká. Bránila jsem se, že ji zkoušet nebudu, že mi nebude, ale slyšela jsem jen : "Ty zkusit!" Tak jsem si tu bundu oblékla, ale jen proto, abych prodavače přesvěčila, jak se v odhadu mé velikosti mýlí. Že byla bunda velmi volná, by tolik zase nevadilo, tehdy se nosily volnější věci, ale že mi byly rukávy o 20 cm delší musel vidět i slabozraký. Nikoliv však vietnamský prodavač. Začal mi pochlebovat: " Tobě slusi. To je chesky!" Zoufale jsem natáhla rukáv, který mi bezvladně visel v prostoru a říkám: "To je dlouhé! " Prodavač se ani na chvilku nezamyslel, popadl mne za ruku, vyhrnul přebytečný kus rukávu na mé zápěstí jak štulpnu a s radostí v očích mi oznámil: " To ne velký, to Ti dobry." Už jsem ztrácela trpělivost, nevěděla jsem jestli to myslí vážně, nebo si ze mně střílí. Naposledy jsem se tedy ve svém odporu vzepjala a už trochu podrážděně jsem mu ukázala na ten podkasaný rukáv nahrnutý na mém zápěstí, se slovy: " Ale rukáv je dlouhý!" Bez mrknutí oka mi odpověděl: " To neni dlouchy rukav, Ty mas kratky ruce!" Nevěřila jsem svým uším a skoro vyprskla smíchy. Ač jsem bundu nakonec nekoupila, rozladění se rozplynulo jak pára nad hrncem a okamžitě se mi zvedla nálada při pouhé představě, jak svým nákupem pobavím rodinu.

Zdá se. Že jsme možná měli stejný problém s vnukem. Tehdy jsme si právě mysleli, že zkouší všechno možné, jen aby nemusel spát. Po důrazné domluvě tam chudáček trpěl hrůzou sám. Až ve 12 letech ubnej vylezlo co zazival. Zkrátíme. Navštěvoval ho reptilian, což jsem se dozvěděla až od své duchovní ucitelky. I ona se musela ptát bytosti světla co s tím a předala mi od nich návod, jak jej odvést. Zafungovalo to.Memu vnukovi to ale už tou dobou nevadilo, skamarádí se i přes to, že reptilian vypadal hrozivě, ale v podstatě to byl taky kluk.O odvedení se ozývá po roce znovu, ale už není přítomen, pouze mentálně komunikuje na dálku. Vnuk se ho dávno nebojí, spíš ho považuje za kamaráda. Děkoval za odvedení, že jsme mu moc pomohli a má velké plány ve svém dalším rozvoji. Ale nejsou všichni tak neškodní. Malé dítě musí zažívat hrůzu, jako nás vnuk. Nikdo mu v té době nepomohl, nikdo mu nevěřil. Měl rozbitou hlavu, z nohy mu trčely kosti, i pro dospělého síla. Nechci říct, že to musí být stejný případ, ale velmi se to podoba. Musela bych to eventuálně zjišťovat přes foto, jestli by se to podarilo.Kdysi jsem to uměla. Zkuste se se mnou spojit. 724792911 Do konce září jsem v Chorvatsku.

Taky realitu autora neznám. Ani nepíše o které roky šlo. Ve svém okolí jsem nic takového neviděla. Nevím kde žil autor článku. Neříkám, že to nezažil. A bydlení v paneláku nebylo a není nic otřesného, někteří ani netouží bydlet třeba ve svém, což obnáší údržbu a investice. Netvrdím, že paneláková sídliště jsou nějakým architektonickým skvostem, ale bydlet se v nich dá docela dobře.

Ženy, které mají nízkou sebe hodnotu si nechávají dělat "gumová" prsa, aby přivábily zájem více mužů, čímž se cítí žádoucí. Chlapi si své nádobíčko nechávají takové, jaké je, protože kvůli ženám by žádnou bolest ani riziko nepodstupovali. Nejsou ty ženy trochu směšné?