Krásná krajina, krásné záběry. Díky

Mám jen čtyři podmínky k tomuto řešení. Jak bude zajištěn bezpečný prostor a hygiena pro děti, stravování a místo k odpočinku, bude to jen prostor ke hrám, zdravotní stav dospělé osoby. I čtyři děti v každodenním hodinovém režimu, znamenají pro dospělého určité vyčerpání a velkou zodpovědnost.

Krásné Vánoce jsou díky těm malým. Dokud byl syn malý, byly krásné, radostné. Začal odrůstat už to s tím překvapováním nebylo tak zajímavé. Ale protože jsem měla svou práci, prožívala jsem krásné chvilky s dětmi každým rokem. Vzpomínka na první Vánoce, kdy syn začal mluvit, byla jeho první radost z rozsvíceného stromečku. Jeho dvě věty ,, titi edika

( svítí hvězdička) a když se ho ptali co dostal na vánoce, tak odpovídal ,, móc dálek." Krásné vzpomínky zůstaly, ale vánoční tradice se snažíme dodržovat. I když už ten stromeček nahradila nazdobená kytice chvojí na stole.

Jak ona se té navoněné bídy zbavila? Našla si bohatého hokejistu a pochází možná z obyčejné rodiny. Ať raděj nemluví a drží se přísloví, ,,mluviti stříbro, mlčeti zlato".

Všichni diskutující mají pravdu. Možná, že bylo míň masa, ale to asi v Praze a velkých městech. Na vesnicích se o tento produkt dokázali postarat sami, ale byla to práce a někdy i dřina. Ti z Prahy nám jenom záviděli, že máme plné mrazáky. Vím, co to dalo práce. Kvalita uzenin byla taková, že při současném hodnocení by byla čtyřhvězdičková proti té dnešní. A to JZD nebyla jen velká dřina, ale výroba kvalitního zboží. Mléko tenkrát bylo mléko, ne napolovinu voda. Z čerstvě nadojeného mléka se sbírala z mléka i smetana. A to že dělali lidé při těžkou práci, dokázali si u nás taky najít čas a zpříjemnit si ho. Jezdili společně na výlety do tehdejší Jugoslávije, starali se také o kulturu v našem městečku. Hodně lidí mělo práci. Družsto také bylo velkým pomocníkem při zajišťování dopravy při pracovních akcích pro městečko. Kde chodíte na tyto informace? Nebo chcete jen provokovat a mazat med kolem pusy mladým lidem jaká je doba? Máte smůlu, starší generace dokáže ještě těm mladým popsat, jak to tenkrát bylo.

Pan Král si opravdu nedovede představit, že by to taky někdy mohlo být trochu jinak. Já jsem si tu dobu prožila. Vyšla jsem ze školy, pak další střední absolvovala končila maturitou. Práci jsem dostala s nástupním platem 1.200Kč. Tak jak jsem do své profese nastoupila, tak jsem také po čtyřiceti letech končila. Dvě data za tu dobu. Ale podstatné je to, že jsem ty roky prožila ve smyslulné práci a nedělala jsem ji jen proto abych měla peníze. Právě proto, že ta práce měla opravdový smysl, dělala jsem ji ráda s pocitem, že není marná a že budoucnost ukáže. Nezklamalo mně to. Její smysl poznávám teď, kdy vidím své svěřené človíčky coby už dospěláky, a že mají svůj život a rády zavzpomínají. Prosím, běžte mezi lidi a neseďte jen u stolu. Třeba vám povědí, jak to doopravdy bylo.

Taky jsem navštívila tenhle nádherný kousek naší země. Díky své kamarádce, kterou jsem poznala na jižní Moravě. Ona byla z Broumova, já z kraje Hané. Sešly jsme se v kraji dobrého vína a zajímavých míst na jižní Moravě. Když jsem se dověděla o tom , kde bydlí, chtěla jsem poznat také tento kraj. Tak jsem se dostala až do Broumova, poznala město a taky jsme si udělaly výlet do Adršpachu. Je kouzelné místo a člověk musí mít opravdu fyzičku, aby se mu podařilo zdolat některá místa. Mám také nějaké fotografie a moc ráda vzpomínám.

Pane Králi, vy jste opravdu král, ale ve zkreslování minulosti a informacích vůbec. Studovala jsem v sedmdesátých letech na pedagogické škole. V rámci výuky jsme navštěvovali různá zařízení pro mladé. Navštívila jsem v Brně školu, kde se vzdělávali ti, kteří neměli zrakové vnímání, trpěli slepotou. Při této návštěvě jsem se já seznámila s Brejlovým písmem, které zde studentům nahrazovalo písmo psané. Hmat sloužil k tomu, aby si studenti mohly číst v daném textu a tím měly možnost se vzdělávat. Učili se také znakovou řeč. Obdivovala jsem je, jak mezi sebou dokázali komunikovat. Taky jsem od malička poznávala lidi s mentálním postižením, kteří byli v ústavu ve vedlejší vesnici. Byli to pracovití lidé. Zabývali se ruční prací,např pletením košíků, pořádali výstavy ze svých výrobků. 2 košíky od nich vyrobené ještě v době před revolucí mám ještě doma. Měla jsem známou paní, která v tomto ústavu pracovala a slyšela spoustu příběhů právě s těmito lidmi. Ústav existuje pořád, jenže v jiném režimu. Nemusí tolik pracovat a náplň jejich života je poněkud jinačí. Chodí s doprovodem, učí se nakupovat, orientovat se v životě. Nebyl nikdo zavřený za zdmi, znali jsme je.

Posílám velkou gratulaci a díky za ty úsměvy. Asi to bude tak jak paní Vlasta říká. Taky už je rozdávám a ony se mi vrací tím, že ti mladí i když je neznám, jdou kolem a pozdraví a učí to i malé děti. Je to takové pohlazení. Nejen pro mně.

Je to nádhera a krásný odkaz mladým generacím.

Zavzpomínala jsem si, je to moje mládí.

Jak život člověka promění. Daniel coby Drákula vytvořil svoji roli se vším všudy a tím, že z jeho očí čišela zlost a taky zvláštní nenávist. Měl k sobě výborné kolegy. Jeho hlas se nedá zapomenout. Představení muzikálu , které jsem viděla, se při poslechu nahrávky zase vrací jako živé. Tyhlety oči na obrázku jsou úplně jiné, plné štěstí a radosti. Svoji Rozárku miluje a já jim přeju oběma, aby z ní měli jen radost. Protože je to milá a pěkná holčička.

Pod tenhleten krásný příběh bych se určitě taky podepsala. Přesně tak to chodí. Mám radost jak to všechno citlivě vyřešila, aniž by použila slova, které by dítě slyšelo. Rodiče byli naopak tak chápaví, co jim tím paní učitelka chtěla říct. Zahrálí si na tichou poštu a holčička dál měla svou výbornou paní učitelku a co víc, ty nejchápavější a rozumné rodiče.

Zase jste tak trochu vedle. Šikana existovala, ale řešila se okamžitě, ne až za půl roku. Rodiče neprotestovali, protože věděli že kantor ví proč to dělá a ještě mu za to byli vděční, že po celém dnu práce mají klidnější večer. Závažné prohřešky se řešily zákazem televize, vycházek z domu mezi kamarády a pomocí v práci doma. Rčení tenkrát bylo, však ony tě ty roupy přejdou. A přešly, Protože nebyly mobily a to že se dala parta zase dohromady, bylo nad všechny počítačové hry a souvislém tlaku na oči při hledění do malé obrazovky. Kdo měl tenkrát brýle, tak tím tak trochu ,,trpěl" Ale jinak ta svoboda pohybu, kamarádství a objevování nových míst kolem nás, bylo nade vše. Děti už neznají, co to je vymáchat se v potoce, roztrhnout si kalhoty na stromě, nebo po bruslení a sáňkování příjít dokonale zmáchaní, ale šťastní. Politika bylo slovo, co jsme neznali. Byl to náš život a my si ho prožili po svém. Jsem ráda, když vidím děti jezdit na kole, chodit hrát fotbal, cvičit v tělocvičně. Zajímat se taky o lukostřelbu, taneční kroužky, zapojovat se do pěveckých soutěží. Nechte děti žít. A´t se jedná o kapitalismus nebo socialismus, dětství si prožívají jen jednou, tak jim ho neberte.

Za našich dob a je to už půlstoletí byla ruština povinná a němčina jako volitelný předmět.

Při své učitelské praxi s těmi nejmladšími jsem vždycky vítala mladou kantorku. Poznalo se hned první týden, jestli z ní bude dobrá učitelka. Byla přínosem pro mou práci, někdy i více kolegyním. Přtšla s novými náměty a nápady pro práci, mladší neotřelý styl. Děti si mladší kolegyni oblíbili a já jsem musela chvilku být jen tou rozumnou, kdy se mládí projevilo větší fantazií. Ale všechno se zvládlo. Děti vycítí, jak to nový člověk s nimi myslí. Ráda jsem pracovala s mladšími kolegyněmi. Něměly zaběhané mechanismy a jak se říká šly s dobou. Ten vzájemný respekt mezi rodiči a mladou učitelkou, tak nějak vyplynul z toho jak se projevovaly děti a rodičům spíš byly příkladem tím, jak o paní učitelce mluvily. Za to, že se mi moje povolání stalo posláním, děkuji svým profesorům ze Střední pedagogické školy a také uvádějící učitelce, která mi v poslední roce školy dala spoustu toho, co jsem pak v životě a práci uplatnila. Nevím jestli je taková doba, ale rodiče se samy svou netrpělivostí přiravují o to, že jejich děti budou spokojeně chodit do školy a budou vyprávět, co všechno je paní učtelka naučila. Dají na nedobré rady některých nespokojených rodičů a svým chováním znechutí práci mladým učitelům hned na začátku. Za dřívějších dob měl na vesnici největří respekt pan farář, pan starosta a pan řídící, učitel. Je toho víc, co změnilo chování rodičů vůči pedagogickým pracovníkům. Ale musí si uvědomit, že na počátku celé té cesty jejich dítěte jsou oni samy. Dítě má to, co dospělí začínají postrádat. Umí ve svém věku rozpoznat svým vnímáním, co je dobré a co špatné.

Petra Buzková zastávala, už je to pár let, funkci ministryně školství. Vzpomínám na ni ráda. Snažila se svou funkci vykonávat dobře a zodpovědně. Možná proto se s námi na Den učitelů loučila v Praze o něco dříve než ukončila své volební období.

Kdo tuhletu informaci vypustil, udělal zase něco jenom pro sebe, protože za to dostane zaplaceno. Jaký kolotoč závisti a nebo přejícnosti tímto způsobil už mu nedošlo. Hlavně, že je o čem psát a o všem hlasovat. To je ta naše zbrklost. Kdyby se vyčíslilo, kolik práce a hodin je odvedeno v rámci práce pro nadaci, nebylo by o čem mluvit. takhle se zase jenom daří proti sobě lidi štvát.

Když už se soudy musí zabývat takovými věcmi a škola řeší tohle, tak potom nevím, co si mám myslet a jak řeší ve škole daleko závažnější problémy. Co když si ho žák vybral jako svůj vzor a pan učitel to nepochopil.

Máma na zabití, to raděj žádnou. Ať se podívá sama na sebe, sama zlatokopka se špatným vkusem a neschopností posoudit sama sebe. U nás se říkávalo vypadá jak stará mladá. Až přijde její čas, bude možná těžko hledat oporu. I ty vlasy už nezakryjí to, že jí už není 18.