Konečně!! Má to být jen skutečně pro ty děti, které to potřebují a ne, jak si, často bezdůvodně, určí rodiče. Já jsem třeba řešila jiný problém. Syn je narozený na konci září. Je šikovný, bystrý a chtěla jsem ho dát do školy. Ano, mohla bych si vyběhat poradnu a povolení by určitě dostal, jenže MŠ mi oznámila, že díky datu narození ho nemůže zařadit mezi předškoláky a nemůže se účastnit přípravných aktivit, které by mu pomohly s nástupem do školy. Nemohl by docházet do některých kroužků, jet do školy v přírodě ... Zůstal tedy ve školce, aby o to vše nebyl ochuzen, ale je to podle mě škoda. Podle mě by s k tomu mělo přistupovat více individuálně a ne podle toho, že dítě narozené v srpnu do školy může, ale to, které je třeba narozené 1. září už ne.

Ano, pomáhat se má, nicméně nevím, komu je zde vlastně pomáháno, protože pokud já se někde setkám s lidmi z Ukrajiny, tak mají drahá auta, mobily, oblečení, chodí do drahých restaurací... tak nevím. Třeba jen narážím na ty, kteří pomoc od státu nepotřebují a všechno si tady zvládli obstarat sami, což jim samozřejmě přeji, ale pokud je tomu jinak..., tak je zřejmě něco špatně. Určitě tady budou i ti, kteří potřebují pomoc a nejsou na tom dobře a tam je samozřejmě pomoc naprosto pochopitelná, a správná, nicméně z této kategorie se spíše setkávám s českými občany. A pomoc státu je u většiny malá nebo žádná, až na některé vyvolené skupiny, které žijí celý život spokojeně z různých dávek a pracovat prostě nebudou. Proč, když na dávkách mají víc než v práci!?

Možná, že jí od převislé kůže pomohla nějaká plastická operace, nicméně i kdyby, tak nevíte, zda byla placena státem nebo ne - třeba si to zaplatila i sama. Nemůžeme přece soudit, když nevíme. A jen svým odhodláním zhubla tolik kilogramů, těch ji opravdu nezbavila žádná operace, tak by se přece měla ocenit její cesta za lepším zdravím právě třeba i tím zmíněným estetickým zákrokem. Vždyť se podívejte, kolik lidí je u nás obézních, i dětí, a nedělají s tím nic. A nakonec, paní se blíží věku 40 let a pokud by nezhubla, určitě by se brzy objevily nějaké zdravotní problémy, např. cukrovka, srdeční problémy, problémy s klouby atd, které by jí mohly i ohrozit na životě a jejich léčení by bylo dlouhodobé a drahé - takže pomohla nejen sobě tím, že nebude ohrožovat zbytečně své zdraví, ale i společnosti, protože se nemusí léčit s něčím, co by prvotně způsobila její původní obezita. Já ji za její počin obdivuji a nechápu ty nenávistné komentáře některých lidí.

Je, to je manželka mého spolužáka z VŠ. Moc jí gratuluji k takovému úspěchu a smekám před jejím odhodláním, protože to nevzdala a vypadá krásně. Přeji jí i celé rodince pevné zdraví a ať jsou stále tak šťastní jako dosud. A mimochodem také přemýšlím, že bych změnila své stravovací návyky a pokusila se také se sebou něco udělat. Paní Zuzka mi je velkou inspirací. Děkuji za to, že svůj příběh zveřejnila.

Také jsem přišla o kamarádku. Dokud jsme pracovaly každá někde jinde, tak to bylo OK, i když jsme se viděly docela málo, jen si občas zavolaly či poslaly SMS. Pak jsem přišla o práci a kamarádka, která se stala ředitelkou ZŠ, mi nabídla práci, Byla jsem moc ráda a vděčná za pomoc, protože to nebylo poprvé, kdy mi pomohla. Tehdy mi řekla, že je ráda za můj příchod do školy. Zprvu vypadalo vše dobře, ale pak se objevily určité problémy ohledně naší práce a já jí řekla, že se prostě pracovně asi neshodneme a každá máme trochu jiné priority a pohled na práci. Tehdy se hodně zlobila, ale nějak jsme si to vyříkaly a já jsem měla pocit, že je to vyřešené. Pak jsme se sice bavily, ale určitý odstup bylo znát. Tehdy jsem to brala jako důsledek našeho pracovního vytížení. Přišly prázdniny a dva měsíce jsme nebyly v žádném kontaktu. Po návratu do práce, když jsem ji pozdravila, tak se tvářila naštvaně a já cítila, že asi vše není OK. Nechápala jsem proč. A pak mi najednou bez vysvětlení začala vykat a dala mi najevo, že už spolu budeme řešit jen pracovní věci. Když jsem se ptala na důvod, tak mi jen odpověděla, že jsem ji naštvala a není mi povinna nic vysvětlovat. Pak za mnou práskla dveřmi. Dál spolu pracujeme, ona jako má nadřízená a já jako podřízená, ale vztahy mezi námi jsou na bodu mrazu. Moc mě to mrzí a nevím, co s tím. Ráda bych si s ní ještě jednou promluvila o důvodech této změny, ale obávám se opětovného odmítnutí. Pořád jsem jí za hodně věcí vděčná, vážím si ji, vzpomínám na pěkné společné chvíle a ráda bych naše přátelství zachránila, ale na to musíme být dvě.

Tak politici s jejich platy a různými výhodami opravdu nemusí řešit, zda-li něco stojí tolik či tolik, ale pro běžného člověka a rodinu s dětmi už to třeba důležité je. Bydlíme kousek od polských hranic a také tam jezdíme na nákupy potravin, drogérie, školních pomůcek atd. Manžel teď kvůli zvedajícími cenám nafty, která se zvýšila za pouhý měsíc téměř o deset korun, už tam zase začíná častěji tankovat. A věřte mi, že za nákup v hodnotě 2000-3000 Kč si toho opravdu vezu domů hodně a mnohdy i kvalitnějšího a chutnějšího než bych nakoupila v našich obchodech.

Podle mě je to nespravedlivé. Proč mají studenti, kteří se snaží si nějak přivydělat a neflákají se jen tak s nataženou rukou, mají přijít o to, co zde léta fungovalo? A proč spíše vláda neudělá něco s tím, aby naopak jiná skupina obyvatel, kteří dlouhodobě, často celoživotně a bezdůvodně, nechodí do práce a jen si spokojeně žijí z velmi štědrých dávek a různých příplatků? Pomalu mi to připadá, že jsou spíše trestáni ti, kdo pracují a naše "nemakačenka" se nám všem jen smějí do tváře, jak si žijí z našich dani.

Tak to mi opravdu hlava nebere. Mnoho lidí, především ve větších městech, nemůžou pro své děti najít místo ve školce a na placení soukromých zařízení nebo chůvy řada rodin prostě nemá. A pak poslanci budou mít dokonce vlastní školku. Proč děti nedají do běžných školek jako ostatní? A ta vnoučata? Tak to už naprosto nechápu, Pokud nějaká babička či dědeček jsou třeba poslancem, tak snad to jejich vnouče má vlastní rodiče, kteří by si měli dítě zajistit. Jen zase sama privilegia pro "vyvolené" a běžný člověk...

Dobrý den, Vaše videa mě velmi zaujala a často z nich čerpám inspiraci i pro své studenty. Také je doporučuji k přípravě ke zkouškám na SŠ. Libí se mi, že to vysvětlujete srozumitelně a s velkým nadšením, což je hodně důležité. Mám radost z takových nadšených kolegů češtinářů. Jen tak dál...

Jsem učitelka a osobně si myslím, že 9. ročník není úplně špatný, jenom mi vadí, že je koncipován převážně jako opakování učiva a nic nového žákům téměř nedává. 9. ročník jako takový bych nerušila, ale změnila bych jeho pojetí - opakování ponechat jen třeba na 2 měsíce, především v době před přijímacími zkouškami, jinak by aktivity měly více směřovat k vytváření různých projektů, výkladů ze strany žáků a učitel by byl v pozici určitého průvodce, který v případě potřeby poradí, pomůže. Domnívám se, že důraz na větší samostatnost by žákům pomohl do dalšího studia i práce. Dnes vidím, jak se většina žáků neumí samostatně vyjadřovat, neumí připravit prezentaci, projekt, seminární práci..., jsou vedeni spíše k k pasivitě a ne k aktivitě. Rozvíjet by se měla i konverzace v cizím jazyce, práce na PC, práce s textem, čtení s porozuměním, finanční gramotnost... A pokud jde o výchovné předměty (VV, HV, TV apod.), nechala bych je v 9. ročníku jako povinně volitelné - žák by si vybral to, co mu je nejbližší, protože základní průpravou v těchto předmětech již prošel do 8. ročníku. Navíc třeba za 45 minut VV 1x týdně se stejně žák moc výtvarně rozvíjet nemůže - možná by stálo za zvážení, nechat tyto výchovné předměty jako blok, který bude třeba 1x za 14 dnů v délce 90 minut.

Já tedy nevím, odkud ta čísla platů berou, ale jako učitelka na ZŠ s funkcí třídní učitelky a s praxí 17 let mám plat 30 tisíc čistého. A práce mi zabere velkou část dne, protože ono to opravdu není jen o výuce ve škole. Nestěžuji si, jen konstatuji fakta.

To snad nemyslí vážně! Takže já s manželem, kteří oba dva pracujeme, vše řádně platíme a žádné dávky nepobíráme budeme přispívat lidem, kteří nedělají nic, jen celý život dřepí na ÚP s nataženou rukou? Pokud by peníze šly třeba samoživitelům, kteří se snaží a pracují, ale potřebují pomoc nebo důchodcům, kteří řádné pracovali, ale jsou na tom ve stáří špatně, nenamítala bych nic, ale takhle je asi snad každému jasné, kde a u koho zase ty peníze převážně skončí, že? Proč vlastně u nás, bohužel, zatím spíše platí, že být na dávkách je pro hodně lidí výhodnější než pracovat? Vždyť pracovat a sám si vydělávat by mělo být vždy výhodnější než čekat na to, co mi dá stát?

Já bych to dala jen lidem, kteří pracují a odvádí řádně daně. A možná bych i zvážila dát to ve formě peněz, ale spíše třeba ve formě poukázek, které budou určené pouze na věci pro děti, které nutně potřebují (např. výbava do školy, boty apod.), protože mám obavy, že hodně rodičů využije příspěvek spíše pro zajištění svých potřeb než dětí. To vidím v práci (jsem učitelka), kdy matka má na cigarety apod, ale svému dítěti věci do školy nepořídí atd.

Včera mě v jedné reportáži v televizi zaujalo, když reportérka mluvila o tom, že na polsko- ukrajinské hranici čekají autorbusy z různých států, aby odvezli uprchlíky pryč - tedy i autobusy do ČR. Jenže uprchlíci se do nich nehrnou v momentě, když zjistí, že je neodvezou do Prahy, ale do jiné části v ČR, např. do Brna, Ostravy apod. A tomu fakt nerozumím - když prchám před válkou do jiného státu, tak si přece nebudu vybírat, do jakého města tam pojedu. Chápu, že je to těžké se jen téměř s ničím vydat do jiného státu, kde nikoho neznám a kde nemám na nikoho žádné vazby, ale v době války by toto snad řešit neměli... I my přece můžeme nabízet pomoc jen dle našich možností a přáním na míru se opravdu v tomto případě vyhovět nedá!

Já mám ze strany žáků o doučování vcelku velký zájem, stále chodí žáci s dotazem, zda ještě mohou začít na doučování docházet. A to vše probíhá odpoledne po výuce, ale i přesto chodí. Jsem za to ráda, že chtějí učivo dohnat. Letos mám na starosti 7. a 9. ročník. Nicméně já jsem doučovala vždy, bez ohledu na to, zda jsem za to něco dostala (obvykle to bylo z mé iniciativy bez odměny), ovšem to pro mě není tou hlavní prioritou, i když nějaká ta korunka za to je jistě příjemný bonus. Důležité je, že mohu být svými znalostmi nějak prospěšná.

Tak třeba v základní škole, kde učím, je u skupinových konzultací do počtu 6 žáků povinné testování, jinak nelze konzultaci uskutečnit. U individuální konzultace test nutný není. Ovšem v základní škole v sousedním městě, kde chodí do školy má dcera, se žáci při skupinových konzultacích testovat nemusí. Je to zvláštní, že na každé škole je to jinak, nicméně v manuálu MŠMT se o povinnosti testování píše. Hodně rodičů to však odrazuje. Nabídla jsem dětem skupinovou konzultaci a dost rodičů to odmítá. A v poslední době již někteří žáci nechtějí ani konzultace individuální, neboť jim vadí, že to bývá až odpoledne a to se jim, podle jejich slov, už nechce učit. Já žákům konzultace pravidelně nabízím. Slíbí, že přijdou a pak často na ně čekám marně. Zodpovědní jsou jen někteří...

Jsem učitelkou češtiny na 2. stupni ZŠ a také něco podobného, ale v menším měřítku, dělám. Dopoledne klasická on-line výuka, odpoledne každý den chodí 2- 3 žáci na tzv. konzultace v délce 45- 60 minut, kde jim vysvětluji, co je potřeba Také musí chodit po jednom. Ze strany žáků je o to docela velký zájem. Jsou rádi, že mohou jít do školy a já si zase připadám jako učitelka a ne jako IT specialistka.