Moc Vám děkuji za pěkně zpracovaný, citlivě napsaný článek. Třebaže Kytici mám ráda a vracívám se k ní, s hanbou přiznávám, že o osudech jejího autora jsem skoro nic nevěděla.
Byly opravdu hrozné. O to obdivuhodnější mi připadá, co všechno Erben dokázal vytvořit.
Ta četná úmrtí v dětském věku určitě překračovala i vysoký dobový průměr. Muselo to mít nějakou příčinu, dnes už doufejme podchytitelnou... Jen doufám, že všem potomkům se už vedlo o mnoho lépe.
Děkuji, že o této nehoráznosti píšete. Místo aby polští představitelé sami s předstihem ohlásili, že zatykač (sám o sobě ostudný) se na tyto pietní akce nevztahuje, ještě naopak potvrdí, že by ho uplatnili! Je to do nebe volající nespravedlnost. Těžko se ubránit myšlence, že ať je v muzeu Pawiaku ve Varšavě kolik chce jmen statečných Poláků, umučených za pomoc Židům, těch antisemitsky smýšlejících se v zdá být u našich severních sousedů výrazně víc.
Samozřejmě už se mi to několikrát stalo a nemám s tím problém, pokud je to na kurzu nebo školení, kde lidé mají snahu se trochu sblížit. V článku mi to přišlo jako snad nějaká pomsta. Člověka, se kterým se sbližovat nepotřebuji, protože s ním již nebudu v dalším kontaktu, není nutné hned oslovovat křestním jménem.
Chápu. Děkuji Vám. V článku to možná opravdu takový nádech má, ale myslím, že ta firma to tak má spíš obecně nastavené - vykání a křestní jméno. Osobně bych taky v odpovědi titul uvedla, kdyby se jím předtím podepsal. Připadalo by mi to zdvořilé.
I když vím, že je to v jiných zemích zvykem, bez osobní známosti se mi oslovení křestním jménem nelíbí a připadá mi mírně hulvátské. Slušné by bylo odpovědět panu Petrovi titulem (když už si na něm zakládá) nebo alespoň příjmením. Dlouholetá zkušenost mi napovídá, že není dobré někoho zaškatulkovat už při prvním kontaktu.
Váš postřeh mě zaujal. Sama totiž jako jazyková lektorka lidi oslovuji křestním jménem a vykám jim (když už s nimi mluvím česky - v angličtině vykání a tykání splývají). Nikdy se mi od nikoho nedostalo negativní odezvy, ale samozřejmě nevím, zda to někdy nevadilo někomu, kdo si to nechal pro sebe... Jak byste to prosím vnímal Vy, kdyby Vás lektor v kurzu oslovoval "Zdeňku, Vy"?
Zcela s Vámi souzním. Když jsem se v mládí začala pracovně setkávat s lidmi, kteří se představují např. "INŽENÝRKA Nováková", sice jsem jejich hru navenek hned přijala a oslovovala je tak, ale tato konvence mi připadá dodnes komická. Ještě legračnější jsou podle mé rakouské známé jejich "inženýři", kteří prý mají narozdíl od našich za sebou jen asi 2 roky specifického středoškolského vzdělání.
Konzervativní jsem asi v tom, že si potrpím na vykání. Dokud se s někým nespřátelím, nevidím důvod, proč si tykat, a nesnáším, když mi tykají neznámí lidé, např. i v reklamách či dokonce na ChatuGPT. Něco jiného je, když se např.v pracovní skupině na FB s neznámými lidmi na tykání dohodnem hned na začátku - s tím nemám sebemenší problém.
Čeština je radost a krása 😁
Článek pěkný. Přesto si neodpustím: "u" a "o" jsou předložky, ne spojky, a čárky by si zasloužily upravit - někde chybí, jinde zas přebývají.
*
Z dětského leporela si pamatuju:
"Prchl, prchl z vrchu plch.
Šel si koupit na náš trh
nejsprchovatější sprchu
ze všech sprchovatých sprch."
Kdybyste někdo náhodou věděli autora, moc bych se radovala 😄
To víte, nenapadlo mne, že když desítky lidí moje vyjádření bez problémů pochopí a dva ne, bude problém na mé straně. A popravdě, pořád si to nemyslím.
Nevím, odkud berete jistotu, že desítky lidí Váš nejednoznačný text pochopily tak, jak jste ho myslela. Ale po pravdě, myslím, že se už opravdu můžeme rozloučit.
Díky za podporu. Paní se vyjadřuje mnohoznačně, což bude patrně důvod, proč ji děti nechápou. Taky je pak na ně agresivní ;)
Je to možné. Doufám, že ve skutečnosti na ně snad paní běžně agresivní není - když to batole bylo naštěstí jen hypotetické a dítě prý nikdy neuhodila (viz její další příspěvky)... Těžko říct.
Text rozhodně jednoznačný nebyl.
Ne, nebude. Ale že jste to vy, tak ještě jednou: "...jsou jak děti, se kterými to jde úplně v klidu a po dobrém a k jejich výchově stačí domluva, pozitivní příklad a motivace, tak děti na které se musí trochu víc zatlačit..." "Až budu mít na starosti batole z druhé skupiny". Už chápete? AŽ, ne, že mám, někdy jsem měla, nebo se chystám mít a "druhá skupina" jakožto dále zmiňovaná množina "dětí na které je třeba trochu víc zatlačit".
Tak co? Dobrý? Už jste to konečně pochopil? Já jen, že víc po lopatě už to fakt nejde. To už bych vám to musela nakreslit... Tak snad. A omluva z vaší strany netřeba. Prostě to chce to příště jen víc číst co je napsáno a méně podléhat vlastním dojmům a interpretacím.
Váš první příspěvek jsem pochopila naprosto stejně jako pan Arcimovič. Psala jste "až budu mít..." a z ničeho v textu nevysvítala hypotetická povaha toho "až"; naopak slova "kterému jsem už stokrát..." podporují domněnku, že jde o reálné události. Vaše reakce mi proto připadá stejně nepřiměřená jako arogantní.
Holt se asi neshodneme. Pro mě je prostě naplácání batoleti (ve smyslu jednoho, maximálně dvou plácnutí přes zadek, protože víc není třeba) jako poslední možnost, když vše ostatní selže lepší, než nedělat nic a doufat, že se to mě ani jemu nevymstí. Já dostala prý takto naplácáno ve dvou letech jednou jedinkrát. Od té doby to nebylo potřeba, protože se incident, kvůli němuž k tomu došlo, neopakoval. Osobně si to nepamatuju, což je logické, protože taková událost není v tomto věku zapamatovatelná pro žádný dětský mozek. Ten si uloží maximálně poučení z ní do podvědomí, ale samotný incident ne. Proto ostatně tolik lidí zarytě tvrdí, jak oni nikdy naplácáno nedostali, ale když se pak zeptáte jejich rodičů, jen se vědoucně usmívají. Plácnutí přes ruku nebo zadeček totiž potkalo v batolecím věku asi úplně každého člověka na planetě. Jen o tom prostě neví a jeho rodiče nemají potřebu mu to sdělovat (pokud to už i oni sami dávno nezapomněli). Celá tahle hysterie kolem toho je tudíž úplně směšná a zbytečná. O to víc, že reálné ubližování takto starým dětem v podobě jejich přehlížení, odstrkování a ignorování ve jménu dnešní uspěchané doby, které na nich reálně zanechává daleko větší následky, se ignoruje či přímo bagatelizuje, protože "takhle se prostě dneska žije".
Souhlasím, že se neshodnem. Souhlasím ale rozhodně i s tím, že ještě horší než zřídkavý fyzický trest je přehlížení, nezájem. (Ten právě leckdy vede k následnému trestu, když přehlížené dítě udělá něco, na co rodič konečně reaguje - popuzeně a mnohdy více či méně agresivně.)
Plácnutí je bohužel poměrně běžné u nás v českých zemích a okolí, ale není to tak ve všech kulturách. A taky jsou rozdíly mezi lidmi. Vím, že řada mých příbuzných (nejmíň od mých prarodičů) plácnuta nebyla opravdu nikdy a nikoho taky neplácla, protože k tomu máme odpor a prostě to neděláme. I mezi přáteli a známými bych takové rodiny našla, protože to cítí podobně. Ono to vážně jde i jinak. Ale o tom Vás zřejmě nepřesvědčím.
Mějte se hezky.
Možná vás to šokuje, ale nejblíže násilí na jakémkoliv dítěti jsem byla tehdy, kdy jsem svému svěřenci omylem šlápla na nohu. Nikdy jindy. Ani v práci ani v soukromí. Snad vás to přiměje otevřít mysl a pochopit, že ne každý, kdo nevidí svět černobíle a chápe a obhajuje potřebu vychovávat některé specifické typy osobností přísnější rukou, musí nutně být násilník... A s Mikulášem nápodobně.
Ve svém prvním příspěvku výše jste inzerovala odhodlání naplácat batoleti. To je jedna z mála situací, kterou opravdu vidím černobíle.
Díky za přání otevřené mysli. Já bych Vám a Vašim svěřencům zas přála, abyste se pokusila vžít do kůže takového malého dítěte, když dostane naplácáno. Kéž by Vám to otevřelo srdce...
1
Sledujících
1
Sleduje
1
Sledujících
1
Sleduje
Obě varianty Vašeho stromečku se mi moc líbí! Ten první, výstřední a bláznivý, mě hned rozusmíval, je přesně podle mého gusta. A ten druhý, dvouvětvový, to už je čirá krása, nádherně ozdobený...
Moc děkuji za líbezné fotky i za další počteníčko, které pohladí. Veselé Vánoce a hodně sil na novoroční výstup! ✨️🏔🧗❤️
1 odpověď