Autor má naprostou pravdu. Učím na 2. stupni ZŠ. Za pár let jdu do penze. Nedávno jsme měli školení, kde se probíralo naplňování tzv. digitálních kompetencí ve všech vyučovacích předmětech. Já bych měla při ČJ učit děti psát ve Wordu a počítač pořádně zapojit i do VV. Nejsem odpůrce všeho nového, spoustu smysluplných věcí při výuce používám. Když jsem podotkla, že je nemohu kvalifikovaně učit něco, co sama správně neovládám, protože jsem se nikdy neučila psát na stroji (potažmo na počítači), neboť postrádám ekonomické vzdělání, dověděla jsem se, že si to musím ve svém volném čase doplnit, protože jsou na to metodické materiály. Já samozřejmě na počítači píšu (stylem rychlejší datel), dodržuji náležitosti týkající se např. členění textu, ale nemám chuť cpát do dětí, že něco musíme napsat formálně takhle a všechno ostatní je špatně. Na to, kdy mám pak s dětmi zvládnout plánované učivo, jsem se raději neptala. Umět využívat digitální technologie je důležité, ale proč s tím začínat už u malých dětí? Ať se napřed naučí psát rukou, rozvíjejí jemnou motoriku, poberou trochu rozumu a udělají si vlastní názor na to, do jaké míry a co budou pro svůj život potřebovat. Opravdu chceme další generace s digitálně vymytými mozky, které nebudou schopny cokoli dělat rukama? Opravdu chceme takovou totální závislost? Lidé se budou nevědomky dobrovolně izolovat od ostatních, protože budou mít dojem, že je to správné. Proč se sami jako nevědomé ovce hrneme vstříc vlastní zkáze? Čím méně budeme přemýšlet a jen plnit rozkazy, tím lépe budeme ovladatelní. Kam se poděl zdravý selský rozum?

To je zase perla! Jestli máme češtinu v malíčku? To si tedy autorka troufá!

Otázka č. 1 - chtějí VĚTU se správným tvarem slova výjimka, ale u správné varianty chybí na konci VĚTY tečka.

Otázka č. 9 - katastrofa v přímém přenosu. Dvě špatné možnosti. Ranní se odjakživa píše se dvěma n, zatímco polední s jedním n, ale jako chybná je označena správná varianta rod činný a trpný.

Zajímalo by mě, který nedouk to vytvořil.

Pro ty, kteří se bouří proti té nabyté/nabité baterii - měla být označena chybná odpověď - tedy nabytá.

O otázce se zvířaty se nebudu šířit. Odlišný vzor u slova kůň prostě každého nenapadne.

Slovo akademický má spojitost především s vysokými školami.

Češtinu učím přes třicet let, ale stále se nestačím divit, čeho jsou někteří "znalci" schopni.

Zase výlevy mudrce gaučáka. To je tedy počteníčko! Tak si představte, že by se konala olympiáda právě v té profesi, kterou vy vykonáváte. Zaměstnavatel by vám napřed dal možnost důkladně natrénovat, takže byste si mohli libovolně prodloužit směny a makat se stopkami v ruce, aby se ta nejvyšší kvalita dostavila v tom nejkratším možném čase. Že už jste připraven? Fajn, tak šup do kvalifikace! Nevyšlo to? To jste tomu asi nedal všechno, co jste mohl, trochu jste se flákal, co? Vyšlo to? Skvělé! Jeďte, my to klidně zaplatíme, ale bez medaile se nevracejte, přece vás neposíláme na dovolenou, ale na olympiádu. Zadarmo se rekreovat, to by chtěl každý! Vy jste se nedostal ani do finále? Žádné prémie nebudou, ale pěkně nám zaplatíte to, co jsme do vás vrazili, když nejste schopen být mezi prvními třemi na světě!

Jak se vám to líbí? Že by vám taková olympiáda mohla být ukradená, ať vám s tím šéf vleze na záda? Že k vyhovující kvalitě vaší práce bohatě stačí průměrný výkon, který obvykle podáváte? V pořádku, ale pak nekritizujte ty, kteří chtějí daleko víc, protože být mezi těmi sportovci, kteří se tam probojovali, zdaleka ten průměrný výkon převyšuje. Že za to dostávají taky daleko víc peněz? Souhlasím, ale oni jdou s kůží na trh, dívá se na ně celý svět, podřizují tomu vše. Že je k tomu nikdo nenutil? To máte pravdu. O to větší obdiv si zaslouží.

Diskuse je zase plná výlevů mudrců gaučáků od lahváče a zapšklých dam. To je tedy počteníčko! Tak si představte, že by se konala olympiáda právě v té profesi, kterou vy, největší remcalové, vykonáváte. Zaměstnavatel by vám napřed dal možnost důkladně natrénovat, takže byste si mohli libovolně prodloužit směny a makat se stopkami v ruce, aby se ta nejvyšší kvalita dostavila v tom nejkratším možném čase. Že už jste připraveni? Fajn, tak šup do kvalifikace! Nevyšlo to? To jste tomu asi nedali všechno, co jste mohli, trochu jste se flákali, co? Vyšlo to? Skvělé! Jeďte, my to klidně zaplatíme, ale bez medaile se nevracejte, přece vás neposíláme na dovolenou, ale na olympiádu. Zadarmo se rekreovat, to by chtěl každý! Ty ses nedostal ani do finále? Jak to, že jsi skončil až na sedmém místě? Žádné prémie nebudou, ale pěkně nám zaplatíte to, co jsme do vás vrazili, když nejste schopní být mezi prvními třemi na světě!

Jak se vám to, vy mudrcové od půllitru, líbí? Že by vám taková olympiáda mohla být ukradená, ať vám s tím šéf vleze na záda? Že k vyhovující kvalitě vaší práce bohatě stačí průměrný výkon, který obvykle podáváte? V pořádku, ale pak nekritizujte ty, kteří chtějí daleko víc, protože být mezi těmi několika desítkami tenistů, kteří se tam probojovali, zdaleka ten průměrný výkon převyšuje. Že za to dostávají taky daleko víc peněz? Souhlasím, ale oni jdou s kůží na trh, dívá se na ně celý svět, podřizují tomu vše. Že je k tomu nikdo nenutil? To máte pravdu. O to větší obdiv si zaslouží.

Milenka má na pana manžela na rozdíl od manželky čas? No aby ne! Je bezdětná a nemá tím pádem na krku jako bonus k zaměstnání ještě péči o pětičlennou domácnost. Takže je stále dobře naladěná, načančaná a vstřícná. A tady je zakopaný pes. Jak to, že má manžel čas na milenku, když manželka celé dny jede jak fretka? Strašně ho rozmazlila. Ve snaze, aby měl doma perfektní servis a zázemí, udělala tu největší chybu, jakou může vdaná žena udělat. Přestala myslet na sebe, takže se z ní časem stalo příslušenství k domácnosti, které je tak samozřejmé, že si ho nikdo ani nevšimne. Uhnaná uklízečka není atraktivní pro nikoho. Manžel má doma všechnu péči, proto se chudák nemůže rozhodnout. Udělá pro něj milenka totéž? Pokud o něj paní chce přes to všechno ještě bojovat, musí mít nabito ostrými. Ať si vše promyslí a sepíše a zkusí se s ním věcně dohodnout na změnách v chodu domácnosti a párové terapii. V klidu, protože hádky a vyčítání nikam nevedou, to už vyzkoušela. To bude strašně těžké, ale jinak se nepohnou dál. Pracují oba, takže i manžel by měl přiložit ruku k dílu. Alespoň vozit děti na kroužky a domů nebo nakoupit. Navíc, pokud k rozvodu opravdu dojde, bude se s nimi taťka (jestli je má opravdu rád) stýkat alespoň jednou za měsíc o víkendu a pak je bude mít na starost dva dny všechny tři. Ať se na to s milenkou připraví. V případě dohody získá paní čas jen pro sebe. Ať jde ke kadeřníkovi, na kosmetiku, koupí si něco na sebe, začne se trochu rozmazlovat. Potřebuje to a její děti taky, aby pochopily, jak je spokojená mamka důležitá, a nezačaly se k ní chovat jako tatínek.

Tenhle návrh Al tu mnozí vychvalují. Líbí se jim zřejmě proto, že je kompilátem všeho, co by si lidé přáli, aby v olympijské kolekci bylo. Dopadlo to bohužel podle toho, protože víc většinou neznamená lépe. Připomíná mi to divadelní kostýmy nebo úbor krotitele a zřízenců v cirkuse. Nic proti divadlu ani cirkusu, tam to patří. Jsou tam doslovně a natvrdo zkombinované oděvní prvky za několik posledních století. Je tam spousta zbytečných popisných detailů, je to teatrální, přeplácané, schází tomu lehkost a vzlet. Prostě tomu chybí ten člověk s tvůrčí invencí, který by to, co ho nejvíce osloví, nenásilně spojil v jeden celek tak, aby oblečení mělo švih a bylo současné. Když to někdo udělá po svém, diskutující veřejnost je zhnusena a přemýšlí, který vlivný strýček mu zakázku dohodil, a kolik za tu hrůzu ten diletant asi dostal. Z takových reakcí je mi fakt smutno. Chodím po tomhle světě už dost dlouho, ale určité věci se prostě nemění.

Viděla jsem návrh Al, který mnozí vychvalují. Líbí se jim zřejmě proto, že je kompilátem všeho, co by si lidé přáli, aby v olympijské kolekci bylo. Dopadlo to bohužel podle toho, protože víc většinou neznamená lépe. Připomíná mi to divadelní kostýmy nebo úbor krotitele a zřízenců v cirkuse. Nic proti divadlu ani cirkusu, tam to patří. Jsou tam doslovně a natvrdo zkombinované oděvní prvky za několik posledních století. Je tam spousta zbytečných popisných detailů, je to teatrální, přeplácané, schází tomu lehkost a vzlet. Prostě tomu chybí ten člověk s tvůrčí invencí, který by to, co ho nejvíce osloví, nenásilně spojil v jeden celek tak, aby oblečení mělo švih a bylo současné. Když to někdo udělá po svém, diskutující veřejnost je zhnusena a přemýšlí, který vlivný strýček mu zakázku dohodil, a kolik za tu hrůzu ten diletant asi dostal. Z takových reakcí je mi fakt smutno. Chodím po tomhle světě už dost dlouho, ale určité věci se prostě nemění.

Viděla jsem návrh Al, který tu mnozí vychvalují. Líbí se jim zřejmě proto, že je kompilátem všeho, co by si lidé přáli, aby v olympijské kolekci bylo. Dopadlo to bohužel podle toho, protože víc většinou neznamená lépe. Připomíná mi to divadelní kostýmy nebo úbor krotitele a zřízenců v cirkuse. Nic proti divadlu ani cirkusu, tam to patří. Jsou tam doslovně a natvrdo zkombinované oděvní prvky za několik posledních století. Je tam spousta zbytečných popisných detailů, je to teatrální, přeplácané, schází tomu lehkost a vzlet. Prostě tomu chybí ten člověk s tvůrčí invencí, který by to, co ho nejvíce osloví, nenásilně spojil v jeden celek tak, aby oblečení mělo švih a bylo současné. Když to někdo udělá po svém, diskutující veřejnost je zhnusena a přemýšlí, který vlivný strýček mu zakázku dohodil, a kolik za tu hrůzu ten diletant asi dostal. Z takových reakcí je mi fakt smutno. Chodím po tomhle světě už dost dlouho, ale určité věci se prostě nemění.

K Filipu Vaňkovi, jeho názorům na módu a jeho výtvorům mám leckdy výhrady, například mě nijak neoslnila fialová závěsoidní róba Dagmar Havlové na červeném koberci v Karlových Varech, ale tahle kolekce pana Černého se mi líbí. Baloňák mi jako župan nepřipadá, je to v národních barvách, hravé, nápadité. Líbily se mi i londýnské gumáky a deštníky, přestože vyvolaly podobně ostré negativní reakce. Už jsem na světě dost dlouho, ale ještě jsem nezažila, aby nástupní olympijská kolekce byla veřejností přijata bez větších výhrad. Čím je neobvyklejší a originálnější, tím víc je odsuzovaná. Nemyslíte, že je to škoda? Proč lidé tíhnou k šedi průměrnosti? Asi v tom hraje roli i pocit bezpečí, když splynou s davem a nejsou nápadní. No a když přijde někdo, kdo si troufne vyčnívat, je oheň na střeše.

Při pročítání komentářů jsem došla k názoru, že jsem asi nějaká divná, protože i když patřím ke starší generaci, proti této nástupní olympijské kolekci vůbec nic nemám. Dokonce mi ten plášť ani nepřipomíná župan. Taky nevím, proč by měly být barvy na tričku řazené stejně jako na státní vlajce. Hlavou mi vrtá i návrh jednoho z diskutujících, že by sportovci měli nastupovat v národním kroji. V jakém? Každý podle toho odkud pochází? Nebo by se z toho udělalo něco univerzálního? Pokud si dobře pamatuji, folklórní prvky už v minulosti použity byly a setkalo se to s úplně stejným odsouzením jako současná kolekce. Další zajímavý návrh byl ten, aby se tvůrce o návrhu radil s širokou veřejností. To bych nedoporučovala, protože z razance této diskuse soudím, že nejdříve by se lidé vrhli na chudáka výtvarníka a pak by se pozabíjeli mezi sebou. Ale na mě nedejte, mně se totiž líbily i londýnské gumáky a deštníky. Bylo to neobvyklé a vtipné.

Francouzská nástupní kolekce, na kterou je tady odkaz, je opravdu elegantní, slušela by i letuškám, ale nějak moc mi evokuje kancelář.

Neudivuje mě názor paní Maciuchové, ale vyjádření autorky článku. Herečka se přece nevyjadřovala o mladých nijak hanlivě, jen věcně konstatovala, co jí na adeptech hereckého povolání vadí. Asi takoví nejsou úplně všichni, ale je fakt, že dnešní mladí lidé jsou z velké části daleko méně ochotni pro dosažení svého cíle něco obětovat, o něco opravdu vytrvale usilovat. Možná jsou takoví i proto, že měli před očima své rodiče, kteří leckdy dřeli a výsledek neodpovídal jejich úsilí. Prostě jsou jiní. Někdo tím může být zklamaný, ale proto si snad nezaslouží odsouzení. Jo, když si někoho zbožštíte, jste pak velice rozvrkočení, jakmile se začne váš idol malinko lišit od vaší idealizované představy.

Já na rozdíl od pisatelky v tom problém vidím, jenže to bude tím, že ona se k němu věkově a zdravotně ještě nedopracovala. Je mi 58 let, přes dvacet let se potýkám s chronickou chorobou, pracuji s lidmi, takže stále ve střehu. Pracuji nepřetržitě ( s jednou tříletou mateřskou) od studií. Každý další rok jsem unavenější, motivace mizí. Proč se nepřihlíží i k aktuálnímu zdravotnímu stavu? Nejsem kuřák ani alkoholik. Proč jsem trestaná za to, že už mi zdraví tolik neslouží? Musím vydržet ještě SEDM let, jinak od státu dostanu za své celoživotní služby almužnu. Všechny ostatní varianty jsou špatně. Invalidní důchod? Předčasný důchod? Blázníte? A co potom? Mám se jít pást? Takže co mi zbývá? Snažit se žít pokud možno zdravě a trochu se modlit, abych nenatáhla bačkory ještě před důchodem a alespoň pár let si ho užila.

16/16, paměť mám v pořádku a tenhle test byl v pořádku taky. Zkuste si udělat na Super test k nedožitým stým narozeninám Ladislava Chudíka. To je větší odvaz, tvůrce je evidentně humorista a navíc barvoslepý.

Se svým výsledkem spokojená jsem, protože jsem na všechny otázky odpověděla správně. Nejsem spokojená s prací autora kvízu. Génius, který test tvořil, si tak trochu nevšiml, že na druhou otázku nelze odpovědět správně. Ne že by tam správná odpověď nebyla, ale ve vyhodnocení je začerveněna jako nesprávná, i když v doplňujících informacích je správně uvedeno jméno Karla Högera. Že by červenozelená barvoslepost?

Mám neodbytný dojem, že autor toho úžasně nenávistného elaborátu ten film neviděl, anebo přinejmenším nevnímal. Z toho, co napsal, jsem pochopila, že nesnáší jak režiséra Stracha, tak scénáristu Epsteina. To myslí vážně, když tvrdí, že nezvládnou natočit ani pohádku? Říká to tak, jako by pohádka byla něco méně než jiný žánr. Jenže natočit dobrou pohádku je sakra kumšt. A pohádky Strach umí, ať si o tom tenhle zapšklý pán myslí cokoli.

Že nabádá lidi, aby lhali, protože je to v pořádku? To že opravdu dělá? Já jsem ten film sledovala hodně pozorně a ničeho takového jsem si nevšimla. Naopak. Hlavní hrdinku její lež nakonec dostihne a skoro zničí už tak napjatý vztah s dcerou. Lhát a na základě té lži se obohacovat, (i když byla v nouzi, protože násilnický manžel jí po smrti zanechal dluhy), je opravdu hodné odsouzení, ale ona přece nelhala o poměrech vězňů v gulagu. Lež se týkala její vlastní role v příběhu a uškodila vlastně jen jí (když pominu finanční stránku věci).

Když čtu komentáře, které kategoricky odsuzují jakoukoli lež, vybaví se mi příběh od Roberta Fulghuma, který vypráví o starém muži s těžkou sklerózou. Měl příšerné dětství, a když chtěl, aby mu manželka povídala, jak slavil Vánoce, když byl malý, protože se na ně nedokázal rozpomenout, líčila mu je jeho milující žena v těch nejrůžovějších barvách, protože byl tak dobrým otcem a manželem, že si podle ní i jejich dcer ty krásné, ale nereálné vzpomínky zasloužil.

Život ani film není černobílý, tvrdí autor recenze, ale přitom na něj sám černobíle nahlíží.

Tohle je opravdu problém, ale všude to tak hrozné není. Chce to vstřícnost a spolupráci z obou stran, vzájemnou důvěru. Rodiče by měli poskytnout škole maximum informací, které jim ve zvládání krizových situací pomohou. Důležitý je pravidelný kontakt rodičů a školy. Pedagogové by si měli o zmíněných poruchách a diagnózách zjistit vše potřebné. Všichni musí chtít. Těmhle dětem je lépe v menším kolektivu. Ostatní děti by měly být na spolužáka se specifickými potřebami připravené. Vím, o čem mluvím. Takových dětí prošlo naší malou ZŠ poměrně dost a máme je u nás i v současné době. Ve třídách je méně dětí, atmosféra ve škole je klidná a vstřícná. Asistent je velice důležitý, ale musí vědět, o co jde, a správně fungovat. Není to snadné. Najít si k takovému dítěti cestu, dosáhnout toho, aby mu důvěřovalo, vysledovat, kdy se blíží nějaký krizový moment, a pokud možno mu předejít, není jednoduché. Rozhodně se nechci zastávat těch, o kterých se zmiňuje článek, ale kdyby třídy nebyly přecpané, učitelé měli na všechny více času, nebáli se, že když se dítěti bude jen zdát, že se na něj křivě podívali, bude oheň na střeše, třeba by to ani na školách z článku nevypadalo takhle.

Do práce jezdím rovněž autem. Dokud jsem byla mladší (je mi 58 let), netahala každý den notebook a další věci, jezdila jsem na kole, ale jen od jara do podzimu, protože v kopcovitém terénu a ve sněhu to v zimě prostě nešlo. Docela mě pobavily některé komentáře, které tvrdily něco o lenosti. Bydlím na malé vesnici a pracuji v obci vzdálené cca 6,5 km. Jsme mimo železnici. Přímý autobus nejezdí, musela bych přestupovat. Celkový čas od opuštění domu do příchodu do zaměstnání by se v takovém případě blížil hodině. O ceně jízdného raději ani nemluvím. Autem jsem v zaměstnání do 15 minut. Ušetřený čas se dá využít daleko smysluplněji.

To je myšleno vážně, nebo je to jen nepovedená ironie? Autor o sobě píše, že je vysokoškolák, psaní je jeho vášeň a bude rád, když čtenáře jeho příspěvky budou bavit. Mě to spíš vyděsilo. Pravopis i obsah. Kytice je u žáků ZŠ velice oblíbená kromě jiného proto, že je to tajemné, temné, hrůzostrašné. Erben si to ale z prstu nevycucal, příběhy měl od lidí a že to dokázal tak skvěle a působivě zpracovat, to je jeho mistrovství. Kromě textu balad samotných při hodinách využívám i film a jako kontrast semaforskou Kytici Jiřího Suchého. Podrobně rozebíráme text i filmové zpracování. Jak pověry a víra v Boha ovlivňovaly názory a jednání lidí. Jestli trest, který následoval po provinění, byl podle jejich mínění přiměřený, které postavy jím byly zasaženy a jestli to bylo spravedlivé. Jestli se přání člověka někdy krutě neobrátí proti němu samému. Že když se dají vlastně nedobrovolně dohromady dva nesourodé světy, bez obrovského pochopení a tolerance na obou stranách to nemůže fungovat a může to skončit naprostou katastrofou. Je tam tolik životních zkušeností, smutných a často tragických pravd. Vina a trest. To všechno je přece pořád aktuální. Navíc jsou tam pohádkové motivy, postavy i rekvizity, magická čísla. A Erbenův nádherný jazyk. Kytice za celou dobu své existence inspirovala spoustu umělců. Hudební skladatele, výtvarníky, filmaře. Co všechno by ještě autor chtěl na školách zakázat? Bibli, celého Shakespeara? A co takhle zakázat život, protože je někdy příliš krutý?

Čtu, zírám a nevěřím svým očím. Docela by mě zajímalo, ze které hluboké nory autor vylezl. Učitel může? Učitel MUSÍ! Jak jinak by dnes ve třídě se ctí obstál, aby nebyl pro smích nebo k vzteku sobě ani dětem a aby ho rodiče brali alespoň trochu vážně, když se objeví problém a musí se vyřešit. A k tomu všemu občas do některé třídy (na druhém stupni) neplánovaně přibude v průběhu školního roku někdo nový. Proč? Protože na předchozí škole měl problémy s učením, s chováním (a doma to taky není nic moc). No a my jsme malá škola s ideálními podmínkami a určitě to zvládneme, že. Tolik rozvrkočených puberťáků se nám už podařilo uklidnit a poslat dál, tak proč k nám nenasměrovat další? Nešťastník se v tom plácá jako nudle v bandasce, neví, co sám se sebou ani jak komunikovat s okolím, takže udělá to nejtypičtější a nejhorší, co může. Prudí, provokuje spolužáky i kantory, prostě si říká o pár facek, protože by rád alespoň nějakou pozornost a satisfakci za to, že spousta toho, co se mu děje, není fér. A teď přichází to pravé pedagogické umění. K těm všem výše zmíněným vznešeným MŮŽE přibude ta tvrdá realita. Vydržíte to, nedáte mu pár facek, i když vám cuká ruka, protože víte, že v tomhle případě to opravdu ničemu a nikomu nepomůže. Důsledně a neoblomně trváte na svém a nedopustíte, aby vám zlikvidoval naplánovanou hodinu. Nedávno jsem se s jedním takovým broučkem přetahovala o pozornost třídy a vyhrála. Pěkně ho to štvalo, asi se mu to moc často nestalo.

A nemůžu zapomenout ani na kategorii NESMÍ. Rozhodně nesmíme a neděláme to, z čeho nás autor obviňuje. Kam bychom přišli.

Marek Eben byl a stále je majitelem velice specifického noblesního smyslu pro humor. O nějaké nevhodnosti či přisprostlosti se vůbec nedá mluvit. Tulící se jezevčík je roztomilé zvířátko, které mě nijak nepohoršuje a ostatní Ebenovy komentáře rovněž ne. Spíš mě překvapuje, že i když se pohoršený autor samozřejmě na něco tak zavrženíhodného nedívá, přesně ví, co se dělo. Tereza Kostková je usměvavá a empatická. Jediné, co na ní zapšklým škarohlídům může vadit, je její půvab, pohotovost a neskrývaná radost ze života. Opravdu ale nechápu, jak je možné, že přemravnělému autorovi nevadí leckdy velmi odvážné kostýmy dam tančících v latinskoamerických rytmech. Že by se z mravnosti díval jen na standardní tance? Všechno mi to nějak podezřele připomíná starý český film Mravnost nade vše.