Vzpomínám si dost často na tuto dobu. Bylo to mé mládí a vcelku souhlasím s tím, co se tady píše o nakupování. Pocházím z Mostecka a pracovala jsem v zahraničním odboru v jedné velké fabrice. Byla jsem tedy v každodenním kontaktu s Rakušany přímo na stavbě. Rakouská sekretářka byla v šoku, když jsem jí vyprávěla, že jedu do NDR a že si koupím v Exquisit obchodě ( kdysi dražsí obchůdky v NDR) lodičky a potom je někde schovám v autě, aby mi je celnici nesebrali na hranicích. Ještě dlouho nedokázala pochopit o čem jí to vlastně vykládám. Spousta věcí tu tehdy nebyla a chyběla. Nemluvě o ovoci a zelenině, zvl. brambory, které se často nedaly ani konzumovat. Je ovšem pravda, když dnes dorazím např. do drogerie, tak si zase neumím vybrat, protože nabídka je tak velká, že bych tam musela trávit většinu odpoledne. Jinak Fa kdysi z tuzexu krásně vonělo. Dnes už ta vůně je úplně jiná......
Mně tato nemoc zcela zničila život. Objevila se u mě ještě v dávném komunismu
a to se o panické poruše nevědělo nebo možná spíše nemluvilo. Když u mě nenašli po všelijakých vyšetřeních jasnou příčinu a já už nebyla schopna pozřít ani kousek jídla, jaké jsem měla neustále třesy a strachy, tak mne jednoduše šoupli na psychiatrii. Nikoho jsem nezajímala, jen do mě rvali kvanta prášků a domů jsem se vrátila ještě v horším stavu než jsem tam nastoupila. Nemohla jsem vykonávat práci, kterou jsem vystudovala jako překladatelka cizích jazyků. Nakonec jsem se dostala do závislosti benzodiazepinů, které jsem užívala třicet let. Dnes krátce před šedesátkou mě jich zbavili. Tak toliko asi z mé zkušenosti.......
Je dobře, že se dnes o panické poruše mluví a lidé se nemusí za ni stydět. A na léčbu se najdou vhodná antidepresiva, nikoliv pouze návykové benzodiazepiny. Přeji všem hodně zdraví a štěstí v boji s touto nemocí.
Dobry den Hani, precetla jsem si Vas clanek a vzpomnela jsem si, jak mne tato nemoc prepadla v mych 25-ti letech, tehdy to bylo jeste za davneho socialismu a nikdo o panicke atace moc nevedel. Spise jsem byla neuroticka a hypochondr dle lekaru a ja jen nevedela, co se se mnou deje. Ja jsem se ale hlavne lekla, protoze me priznaky pripominaly mrtvici, infarkt a zachvaty se stale vracely. Zhubla jsem na 46 kg a prestavala jist, protoze ulevu jsem nepocitovala ani pri lecich, ktere mi byly predepisovany. Nakonec jsem se bala vyjit z domu a nastoupit do tramvaje, abych mohla dojet do prace. Zcela mi to prevratilo zivot.Dokazala jsem fungovat pouze s neurolem a jinymi podobnymi leky. Bez nich jsem si neumela zivot predstavit. To bylo ovsem velmi spatne, protoze navyk na tyto leky byl tak silny, ze jsem se bez nich neumela obejit temer 30 let. Dekuji Vam, ze jste to take takto otevrene dokazala popsat, protoze to neni jednoduche a hlavne tezko pochopitelne. Preji Vam, abyste dokazala tuto " bestii " ovladnout. Ono se to da, i kdyz je k tomu nutna trpelivost.
Moc Vam drzim palecky....
Už to bývá někdy až ponižující neustále číst, jak ti lidé 50+ mají mít problémy se zaměstnáním. Myslím si, že tito lidé jsou naopak spolehlivější, dokáží si své práce vážit. Na druhé straně ti mladí mívají většinou hlavně přehled o tom, jaký chtějí plat a co se nabízí za další benefity. Otázka praxe je asi vedlejší. Ano, ta praxe by jim měla být umožněna. Tímto už se musí zabývat někdo jiný. Zeptám se jinak. Kde budete hledat např. člověka, který umí plynule nejméně 2 cizí jazyky, z toho jeden dokonale plynule technicky, vyzná se ve speciálně upravených počítačových systémech, samozřejmě v cizím jazyce. Ptám se proto, že mně samotné je 58 let a pracuji na této pozici. Myslím, že ani raději nebudu uvádět na jaké platové úrovni jsem. Musela bych se stydět.
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
Je to celé nějak divné. Mladý bezproblémový člověk jde na procházku s děckem do míst, která jsou frekventovaná a chodí tam docela dost lidí, navíc brzy odpoledne.
A bude tam zrovna v tu chvíli čekat nějaký vyšinutec, který v podstatě chvilky spáchá takovou zrůdnost.
2 odpovědi