Je to z velké části věc výchovy a zvyku. Například v Holandsku, které je cyklistickou velmocí nemá žádný chodec na cyklostezce co dělat. Když jsme ta byli poprvé, chodili jsme jak stádo přes celý chodník a ani nás nenapadlo, že ta čára na chodníku odděluje cyklisty. Teprve když nás jich několik vyzvonilo, pořádně jsme se rozhlédli a pochopili, že tam nemáme co dělat. Cyklisti tam jezdí celkem svižně a rozhodně nečekají, že se jim tam budou motat chodci a už vůbec ne kočárky. A kupodivu to všichni místní bez problémů dodržují. Prostě se to naučili respektovat. Možná je čas i tady začít prostě jen respektovat to co znamená cyklostezka a co chodník.

Naše dcera jednou ve školce hrdě vyprávěla, že chodí s tatínkem krást. Podrobným výslechem pak paní učitelka zjistila, že řeč je o vánočním cukroví na balkoně. Další perličkou byla informace, že tatínek leze do cizích garáží. Skutečností bylo, že si manžel v řadě naprosto stejných garáží spletl tu naši se sousední a zjistil to až kdy mu do ní nešel klíč. Dcera je už roky ze školky pryč, ale do dnes, když potkám paní učitelku, tak se na mě z dálky směje a já si říkám, co asi všechno o nás slyšela a taktně zamlčela.

Ten úžasný svět našeho mládí nebyl úžasný pro věci co se v něm děly, ale proto že jsme byli mladí. Stejně tak, jako naši předci s láskou vzpomínali na skvělé časy co zažili oni. A opět jim ten punc krásy dalo jejich mládí. Ony zlaté časy se posunují v reálném čase dle doby kdy byl mlád vypravěč. Kdy svět byl pro něj nový, krásný a plný dobrodružství. Je na čase se přiznat, že i dnešní svět, kterému mnozí nerozumí a přijde jim občas depresivní je časem na který budou s láskou vzpomínat naše děti jako na tu nejlepší dobu co zažily.

To je krásná švejkovina. Nedodržuji předpisy, ale vlastně jen ty co jsou "blbé" a já sám rozhodnu kdy je dodržovat mám a kdy ne. Pro pořádek, dojíždím do práce každý den, 50km tam a 50 zpět. Po D35 což je fakt síla. A kupodivu body mám všechny. (klepu na dřevo). Každý den potkávám řidiče pro které čára není zeď, velké auto má vždy přednost a 50 v obci je jen taková orientační informace. Takže za mě jsem ráda, že od nich se čerství řidiči učit nebudou.

Nevím co se řeší. Pokud jsou manželé skutečnými partnery nedělají si čárky kdo co udělal a neudělal. Prostě si pomáhají a táhnou tu káru spolu. Když někdo nerad uklízí koupelnu je blbost ho do toho nutit, místo toho třeba uvaří. Mě zas nebavilo jezdit s kočárem na procházky, (dítě spí, nic se neděje a furt mi někdo leze do kočáru a dělá ťuťu) tak jezdil manžel a ani jednoho nás nenapadlo to řešit. I když to není nic objevného tak stále platí, že vzájemný respekt, schopnost poslouchat co ten druhý říká a ochota se domluvit činí vztah životaschopným. Zarputilé trvání na jediné své pravdě, protože to říkala Máňa u kafe nebo Pepa v hospodě je cesta do pekel.

Vždy mě překvapí, jak skvěle se dají přírodní zákony aplikovat i na sociální chování. Každý tlak vytváří protitlak stejné síly, ale opačné orientace.

Milá svačinářko v zácviku, ráda bych se zeptala, proč tu svačinu vyrábíte vy a proč si ji, alespoň v částečné míře, nevyrábí váš školáček sám? V sedmi letech si už dokáže poskládat potraviny do boxíku, případně nakrájet zeleninu (ano, ostrým nožem) a nalít šťávu, minerálku, čerstvě nadojené mléko či co já vím do lahve. Pravda lívance asi na první dobrou nedá, ale ona to zas taková věda není a s trochou cviku je do pololetí taky zvládne. Pokud se teď o zodpovědné milující matky pokouší infarkt z představy skřípnutého prstíku, podřezaných žil a toho, že mrkvička nebude na stejné plátky, tak to prostě riskněte. Děti jsou neuvěřitelně šikovné, pokud jim to dovolíte. A jako bonus nebudete muset za třicet let vykládat terapeutovi, že nevíte jak máto toho čtyřicetiletého mamánka dostat z domu. Hodně štěstí!

V mnoha věcech s článkem souhlasím. Také nemám nejmenší tušení jak bych se zachovala pod pohrůžkou smrtí a bolesti. Vím určitě, že výhružky mým dětem by mě zlomily a já bych nebyla hrdinou. Domnívám se, že každý (snad jen s výjimkou psychicky narušených jedinců) má v sobě určitý morální kompas, který mu třeba jen na úrovni pocitů říká toto ano, toto ne. Všichni ho slyší, ale jen někteří vyslyší. Někteří se ho snaží ukřičet, uargumentovat a zahrabat, ale on nemizí. Souhlasím s tím, že nelze odsuzovat lidi za to, že vyslyšeli pud sebezáchovy a nestali se hrdiny. Zároveň však nelze mlčet k tomu, pokud tento akt sebezáchovy povýšili na svůj karierní a materiální prospěch. Ukřičeli svůj morální kompas a vzali třicet stříbrných.

Sama odebírám placené internetové noviny, které mají z mého pohledu kvalitní a pro mě přínosný obsah. Takže není nic jednoduššího než jít s kůží na trh zjistit, zda kvalita pisatele někoho přesvědčí o tom, že stojí za to si zaplatit. Volný obsah je většinou jen od toho, aby na objednávku někoho koho neznáme propagoval jeho zájem.

Stárnutí ve dvou ke krásná etapa života. Tedy alespoň toho mého. Za ty roky známe své plusy i mínusy, víme kdy něco říct a kdy mlčet. Už dávno se nepřetahujeme o to, kdo má doma navrch. Oba máme své koníčky a některé společné. Oba nás život otesal a pozměnil, takže každý jsme takovým obrazem Slavadora Dalího, maličko zvláštní a přece krásní. Nevím jak dlouho to ve zdraví vydrží, ale neměnila bych.

Padesátku mám již za sebou, takže vím o čem je řeč. Mě však nejvíc zaujal trochu jiný rozměr. Skutečně by mě zajímalo, zda jsou muži a ženy tak rozdílní, že se nedokážou pochopit, či prostě jen nechtějí. Každá žena ví přesně co si pod pojmem zírat představit. Každé nám naskočí nějaká nepříjemná vzpomínka. Třeba jak jdeme klidně odpoledne po prázdné ulici, stojí tam jen skupina mužů, kteří se mezi sebou baví a smějí. Když je míjíte, najednou hovor ustane a všichni se nepokrytě dívají na vás dokud je neminete. Někdo možná pronese nějakou poznámku. Pro chlapa něco, čeho by si nejspíše ani nevšiml a hlavně nezažil. Pro ženy celkem nepříjemný zážitek, protože nevíte, zda to tím skončí. To nemluvím o rychlých krocích v zádech cestou třeba z kina. Proto většině žen nevadí obdivný pohled, třeba i úsměv, ale to diskutované zírání je úplně jiný level, který probouzí všechny tyhle vzpomínky. A pokud ta zatracovaná kampaň přiměje alespoň jednoho muže se zamyslet nad tím co občas prožíváme tak hurá.

Podle mě je kampaň rozhodně úspěšná. Stačí se podívat na ty nekončící diskuse pod kterýmkoliv příspěvkem na toto téma. Je naprosto jedno zda jsou komenty pozitivní nebo negativní, každý kdo to přečetl či komentoval si tuto debatu okamžitě vybaví ve chvíli, kdy se s tím v reálu setká. Mimochodem celý ten cirkus je dán nepochopením, často zcela vědomým, rozdílu mezi “podívat se” a “zírat”. Každy cítí, že je v tom sakra rozdíl, ale najednou se velká část komentátorů tváří jako by šlo o synonyma, což je vrchol pokrytectví. Takže za mě můžu říct jen houšť a větší kapky.

Trochu depresivní že? Ale tak zase pokud nás nepodrazí zdraví, není to tak špatné. Svojí první seniorskou slevu jsem dostala při návštěvě Muzea čarodějnic v Šumperku.(to jsi mě tedy naštval Šumperku) což jasně dokazuje, že život má smysl pro černý humor.. Ale je v tom i velká míra svobody. Můžu zahodit boty s vysokými podpatky, většinu šminek a krémů co stejně nefungují. Kolo jsem vyměnila za elektrokolo a konečně se o mě na každém kopci nepokouší infarkt. V kavárně se hrdě hlásím o pořádný kus dortu a nevykládám obsluze kecy o tom, že já to vlastně jinak vůbec nejím. Nezávodím. S nikým a v ničem. Své bitvy jsem si už vybojovala ať už dopadly jakkoli. Ráno si s kávou sednu ke svým kaktusům do skleníku a povídám si s nimi. Zatím neodpovídají, zatím...Až se to jednou stane, bude to taková pěkná tečka na kterou se i těším.

Maminka mé kamarádky, učitelka v důchodu vždycky říkala, že nejhorší ze všech předmětů je dějepis, protože jen za svůj život ho slyšela učit ve čtyřech rozdílných verzích, podle toho, kdo o tom zrovna rozhodoval. Z toho pro mě plyne poučení, že pouze vlastní prožitky a konkrétní prožitky mých předků jsou pro mě směrodatné. Bohužel i ty mají jen časově omezenou platnost a navíc jsou ovlivněny pohledem autora.

Je třeba si uvědomit, že zlato je komodita. Má přesně a pouze takovou hodnotu, kterou mu dává nabídka a poptávka. Na rozdíl např. od akcií, kde je nějaký ekonomický subjekt, který něco vyrábí či vyvíjí, generuje nějaký zisk (či ztrátu) a fyzicky existuje. Z hlediska rizikovosti jsou komodity výrazně rizikovější než akcie, dluhopisy, peněžní trh. S ohledem na rizikový profil toho kdo investuje, by vždy měly tvořit jen menší až velmi malou část portfolia. Dle mého názoru by se do nákupu komodit neměl pouštět nikdo, kdo nemám znalosti a zkušenosti s finančními produkty a už vůbec ne na základě nabídky nějakého cesťáka s vysavači, protože nic jiného tito prodejci nejsou.

Víte mám takovou teorii za kterou "manifestuji" já. Stále věřím, že se fyzikální zákony dají aplikovat i na sociální chování, a že každá akce vyvolává stejnou reakci, ale opačného charakteru. Období bigotní Ameriky padesátých let a Vietnam zrodily hnutí hipies. Ze segregace se zrodil M.L.King. Komunismus padesátých let připravil cestu pro léta šedesátá. Takže já věřím tomu, i když se toho možná nedožiju, že přijde doba, kdy se mladá generace vzbouří proti tomu jak je on-line svět svazuje. Začne být IN nebýt na síti a všichni začnou demonstrativně pálit mobily tak, jako kdysi ženy pálily podprsenky a muži povolávací rozkazy do Vietnamu. Nevím kdy a co to spustí, ale jednou to přijde, protože mám takový sen.....

Pro mě byl nejdříve pomalý hrnec jedno velké zklamání. Cibuli do guláše jsem stejně nejdřív musela dozlata osmažit, maso opéct tak, aby mělo pěknou hnědou kůrčičku, ani jedno z toho pomaláč pořádně neudělá. Pak to tedy hrnec upomalil a po zahuštění mohlo jít na stůl. To zas taková vlajkosláva není. Navíc mi to nějak nevycházelo časově. Na to, abych v hrnci vařila oběd, no to bych pro to jeho pomalení musela vstávat za kuropění. A když to dám dělat večer, tak se ráno bude maso sypat tak, že by z něj mohl mít radost pouze ten, kdo ukouše jen krupicovou kaši. Ta svíčková má podobný start a zatažení masa se prostě musí udělat na pánvi. Abych byla spravedlivá musím mu přiznat, že vývar dělá fakt skvělý. Nicméně milý hrnec tiše odplul tam, kde schovávám fritézu, topinkovač, zmrzlinovač atp. To co mě donutilo ho znovu najít, bylo onemocnění mého muže, které si žádalo přísnou dietu, převážně na vodě, bez koření a tuku. Tu se hrnec vrátil do hry a velmi mi pomohl s vařením v páře, dušením bez tuku a další výrobou dietních pokrmů. No ale upřímně, když mě nikdo nevidí, tak si hodím do trouby pěkný kus krkovice obalený v paprice a česneku a pěkně pomaloučku si ho ve starém kameninovém pekáči upeču tak jak to žádný hrnec dokáže. Jen jíst ho musím ve skříni, abych nedělala manželovi chutě 🙂

Nevím úplně přesně, kdo domorodcům z pralesa rozmlouvá očkování a neznám život např. Křováků tak, abych mohla soudit zda jsou v něm šťastní, či zda by raději vyrazili do civilizace. V tom jim ostatně nikdo nebrání. Ale za stejně nereálnými romantickým představami netřeba vyrážet za hranice. Zaznamenala jsem tu v poslední době několik článků, kde se člověk ryze městský rozhodl přesídlit do malebné vesničky, aby si užil klidu, sousedské pohody a odpočinku v lůně přírody. V krátkém čase následoval úprk zpět do města, protože na vesnici řve v pět ráno kohout, smrdí kravín, soused rozjede v sobotu cirkuli a vůbec se tam maká od nevidím do nevidím bo zima je za rohem. Myslím, že za to můžeme poděkovat našim obrozencům v čele s Máchou a spol. Nicméně, když vypadne proud, zapálíme svíčku, sesedneme se s rodinou kolem tohoto ohně a děláme na zeď zvířátka, tak tam někde hodně dole v nás se probudí něco, co nás prostě táhne do té jeskyně a lovit mamuta. Naštěstí pak ten proud zase nahodí.

Každý má takovou vládu jakou si zaslouží. To je dle mého jednoduché a pravdivé shrnutí. Dle komentářů to tu vypadá jako by hodný, pracovitý, poctivý a mravný občan byl utlačován zlou, zkorumpovanou, nemravnou a nenávistnou vládou, nedej bože Bruselem. Nicméně ta vláda nám z nebe nespadla. Rekrutuje se právě z občanů této země. To bude nějakej renonc ne? Možná by bylo vhodné začít každý u sebe a podívat se na to co pro sebe a tuhle zemi dělám já, ty, my a vy. Tedy kromě toho nadávání na vše kolem a vykřikování na co všechno máme nárok a co za nás má stát řešit. Nejbližší pomocná ruka je totiž na konci našeho ramene.

Otázky jsou extrémně jednoduché. Tady se o finanční gramotnosti mnoho nedozvíme.