Samozřejmě že ženy potřebují muže a muži potřebují ženy. Je to genetika. Ani na vteřinu nevěřím těm siláckým řečem co se tu vedou. Stačí když kolem vás projde krásná ženská a usměje se a všem těm co tu píšou jak jim je bez ženských skvěle vyletí nejen tlak. A zrovna tak každé ženské učaruje pohled na pěkného chlapa s širokými rameny a pěkným zadkem. Bez toho by totiž lidstvo dávno vymřelo. Frustrace z toho že ten krasavec/krasavice zrovna vás nechce, to je docela jiný příběh.

Milý spoluseniore, nevím co bereš, ale chci to taky! Zřejmě na mě znenadání skočil Alzheimer a zmatený článek mě zmátl na druhou takže se nejdříve musím odmocnit a pak si to zkusím přečíst ještě jednou. Stáří není pro sraby a jediné co se s ním dá udělat je žít ho. Možná už chodím do schodů trochu pomaleji, ale vyjdu je. Vidím hůř, ale většinou to vyřeší dva prsty případně brýle. Přes kaluže už neskáču, ale dají se obejít. Na lázně nemám, ale chůze je zadarmo a příroda krásná. A politika? No, každý volí svůj jed. Takže suma sumárum ta jízda zatím stále stojí za to. Jupíí.

Takže autor nám sdělil, že na různých webech obhajuje svůj názor. To já taky. Co tam máš dál?

Je to z velké části věc výchovy a zvyku. Například v Holandsku, které je cyklistickou velmocí nemá žádný chodec na cyklostezce co dělat. Když jsme ta byli poprvé, chodili jsme jak stádo přes celý chodník a ani nás nenapadlo, že ta čára na chodníku odděluje cyklisty. Teprve když nás jich několik vyzvonilo, pořádně jsme se rozhlédli a pochopili, že tam nemáme co dělat. Cyklisti tam jezdí celkem svižně a rozhodně nečekají, že se jim tam budou motat chodci a už vůbec ne kočárky. A kupodivu to všichni místní bez problémů dodržují. Prostě se to naučili respektovat. Možná je čas i tady začít prostě jen respektovat to co znamená cyklostezka a co chodník.

Naše dcera jednou ve školce hrdě vyprávěla, že chodí s tatínkem krást. Podrobným výslechem pak paní učitelka zjistila, že řeč je o vánočním cukroví na balkoně. Další perličkou byla informace, že tatínek leze do cizích garáží. Skutečností bylo, že si manžel v řadě naprosto stejných garáží spletl tu naši se sousední a zjistil to až kdy mu do ní nešel klíč. Dcera je už roky ze školky pryč, ale do dnes, když potkám paní učitelku, tak se na mě z dálky směje a já si říkám, co asi všechno o nás slyšela a taktně zamlčela.

Ten úžasný svět našeho mládí nebyl úžasný pro věci co se v něm děly, ale proto že jsme byli mladí. Stejně tak, jako naši předci s láskou vzpomínali na skvělé časy co zažili oni. A opět jim ten punc krásy dalo jejich mládí. Ony zlaté časy se posunují v reálném čase dle doby kdy byl mlád vypravěč. Kdy svět byl pro něj nový, krásný a plný dobrodružství. Je na čase se přiznat, že i dnešní svět, kterému mnozí nerozumí a přijde jim občas depresivní je časem na který budou s láskou vzpomínat naše děti jako na tu nejlepší dobu co zažily.

To je krásná švejkovina. Nedodržuji předpisy, ale vlastně jen ty co jsou "blbé" a já sám rozhodnu kdy je dodržovat mám a kdy ne. Pro pořádek, dojíždím do práce každý den, 50km tam a 50 zpět. Po D35 což je fakt síla. A kupodivu body mám všechny. (klepu na dřevo). Každý den potkávám řidiče pro které čára není zeď, velké auto má vždy přednost a 50 v obci je jen taková orientační informace. Takže za mě jsem ráda, že od nich se čerství řidiči učit nebudou.

Nevím co se řeší. Pokud jsou manželé skutečnými partnery nedělají si čárky kdo co udělal a neudělal. Prostě si pomáhají a táhnou tu káru spolu. Když někdo nerad uklízí koupelnu je blbost ho do toho nutit, místo toho třeba uvaří. Mě zas nebavilo jezdit s kočárem na procházky, (dítě spí, nic se neděje a furt mi někdo leze do kočáru a dělá ťuťu) tak jezdil manžel a ani jednoho nás nenapadlo to řešit. I když to není nic objevného tak stále platí, že vzájemný respekt, schopnost poslouchat co ten druhý říká a ochota se domluvit činí vztah životaschopným. Zarputilé trvání na jediné své pravdě, protože to říkala Máňa u kafe nebo Pepa v hospodě je cesta do pekel.

Naprostý souhlas. Jsou dospělí, svéprávní a s platnou občankou. Takže pokud vědomě podstupují riziko, a to by mělo být právem každého, musí být ochotni nést i jeho následky.

Vždy mě překvapí, jak skvěle se dají přírodní zákony aplikovat i na sociální chování. Každý tlak vytváří protitlak stejné síly, ale opačné orientace.

Uznávám, že ty lívance jsou vyšší level, ale já si dělala po příchodu ze školy ve druhé třídě často míchaná vajíčka, protože jsem dvakrát týdně z organizačních důvodů nemohla na oběd. A vajíčka mi prostě chutnala. 🙂

Milá svačinářko v zácviku, ráda bych se zeptala, proč tu svačinu vyrábíte vy a proč si ji, alespoň v částečné míře, nevyrábí váš školáček sám? V sedmi letech si už dokáže poskládat potraviny do boxíku, případně nakrájet zeleninu (ano, ostrým nožem) a nalít šťávu, minerálku, čerstvě nadojené mléko či co já vím do lahve. Pravda lívance asi na první dobrou nedá, ale ona to zas taková věda není a s trochou cviku je do pololetí taky zvládne. Pokud se teď o zodpovědné milující matky pokouší infarkt z představy skřípnutého prstíku, podřezaných žil a toho, že mrkvička nebude na stejné plátky, tak to prostě riskněte. Děti jsou neuvěřitelně šikovné, pokud jim to dovolíte. A jako bonus nebudete muset za třicet let vykládat terapeutovi, že nevíte jak máto toho čtyřicetiletého mamánka dostat z domu. Hodně štěstí!

Promiňte, ale z celé mé odpovědi reagujete jen na poslední větu, která je alegoriií pro zištnou zradu. Buď jste se nad mojí odpovědí nezamyslel nebo jste ji úmyslně převedl na přednášku o Jidáši Iškariotském abyste předvedl co o něm víte. Bylo to celkem nadbytečné nošení dříví do lesa. Nicméně k původnímu tématu již nemam co dodat, takže vám přeji hezký den.

V mnoha věcech s článkem souhlasím. Také nemám nejmenší tušení jak bych se zachovala pod pohrůžkou smrtí a bolesti. Vím určitě, že výhružky mým dětem by mě zlomily a já bych nebyla hrdinou. Domnívám se, že každý (snad jen s výjimkou psychicky narušených jedinců) má v sobě určitý morální kompas, který mu třeba jen na úrovni pocitů říká toto ano, toto ne. Všichni ho slyší, ale jen někteří vyslyší. Někteří se ho snaží ukřičet, uargumentovat a zahrabat, ale on nemizí. Souhlasím s tím, že nelze odsuzovat lidi za to, že vyslyšeli pud sebezáchovy a nestali se hrdiny. Zároveň však nelze mlčet k tomu, pokud tento akt sebezáchovy povýšili na svůj karierní a materiální prospěch. Ukřičeli svůj morální kompas a vzali třicet stříbrných.

Sama odebírám placené internetové noviny, které mají z mého pohledu kvalitní a pro mě přínosný obsah. Takže není nic jednoduššího než jít s kůží na trh zjistit, zda kvalita pisatele někoho přesvědčí o tom, že stojí za to si zaplatit. Volný obsah je většinou jen od toho, aby na objednávku někoho koho neznáme propagoval jeho zájem.

Stárnutí ve dvou ke krásná etapa života. Tedy alespoň toho mého. Za ty roky známe své plusy i mínusy, víme kdy něco říct a kdy mlčet. Už dávno se nepřetahujeme o to, kdo má doma navrch. Oba máme své koníčky a některé společné. Oba nás život otesal a pozměnil, takže každý jsme takovým obrazem Slavadora Dalího, maličko zvláštní a přece krásní. Nevím jak dlouho to ve zdraví vydrží, ale neměnila bych.

Naprosto souhlasím s tím, že diskuse je na místě a vysvětlit si problém pomáhá k jeho řešení. Zádrhel je v tom, že z drtivé většiny komentářů, včetně toho vašeho, zaznívá v podstatě co to ty ženský sakra zase chtějí, vždyť se jim nic neděje. A občas taky že můžou být rády, že si jich někdo všimne. Celkem nikde, a omlouvám se pokud jsem něco přehlédla, jsem neviděla snahu o dialog, či pochopení. A proto, i když se opakuji, vítám tuto kampaň jakkoli vizuálně nepovedenou, protože rozpoutala tuhle nevídanou reakci a chtě nechtě se dostane pod kůži všem zúčastněným. Což je ostatně její účel. A vám děkuji za to, že i přes různost názorů jsme dokázali "pohovořit" korektně, což je v internetových diskusích celkem vzácnost. Tímto končím a přeji vám hezký den.

Padesátku mám již za sebou, takže vím o čem je řeč. Mě však nejvíc zaujal trochu jiný rozměr. Skutečně by mě zajímalo, zda jsou muži a ženy tak rozdílní, že se nedokážou pochopit, či prostě jen nechtějí. Každá žena ví přesně co si pod pojmem zírat představit. Každé nám naskočí nějaká nepříjemná vzpomínka. Třeba jak jdeme klidně odpoledne po prázdné ulici, stojí tam jen skupina mužů, kteří se mezi sebou baví a smějí. Když je míjíte, najednou hovor ustane a všichni se nepokrytě dívají na vás dokud je neminete. Někdo možná pronese nějakou poznámku. Pro chlapa něco, čeho by si nejspíše ani nevšiml a hlavně nezažil. Pro ženy celkem nepříjemný zážitek, protože nevíte, zda to tím skončí. To nemluvím o rychlých krocích v zádech cestou třeba z kina. Proto většině žen nevadí obdivný pohled, třeba i úsměv, ale to diskutované zírání je úplně jiný level, který probouzí všechny tyhle vzpomínky. A pokud ta zatracovaná kampaň přiměje alespoň jednoho muže se zamyslet nad tím co občas prožíváme tak hurá.

Myslím, že každá žena vám dokáže celkem přesně říct, pokud na ni někdo zíral. Chápu, že pro mužskou část populace to může být problém, protože v drtivé většině nikdy tento nepříjemný pocit nezažili a ani si neumí dost dobře představit o co jde. Proto volají po přesné specifikaci, od kdy do kdy a co za to. Vystoupil jste někdy vy z prostředku veřejné dopravy o několik stanic jinde, protože jste se cítil ohrožen? Pocítil jste někdy mráz v zátylku když jste procházel kolem skupiny mužů, kteří najednou přestali mluvit a jen vás upřeně pozorovali? Utíkal jste někdy cestou z kina, protože ty kroky za vámi se najednou začaly rychle blížit a vy nevíte co vás čeká? Nic z toho se nedá kvantifikovat, ale vždy je na konci vyděšená žena. Když jsem se o tom bavila v práci s kolegou, řekl mi, že asi žije v jiném městě. Má pravdu, on nic z toho nezažil. Takže znovu opakuji, že mi tato kampaň přijde velmi vhodná bez ohledu na její zpracování, protože rozpoutala diskusi a u několika jedinců snad i snahu o pochopení.

Děkuji za názornou ukázku úmyslného nepochopení.