Vážení nespokojení rodiče, učitelé také nejsou spokojeni s materiálem, který jim dodáváte. Děti jdoucí do první třídy neumí mluvit, nemají základní hygienické návyky, neumí se obléknout. Učitelé za vás vaši práci dělat nebudou. Mluvte s dětmi a učte je vyslovovat. Naučte je smrkat a používat toaletní papír. Procvičujte s nimi zavazování tkaniček, zapínání knoflíků a zipů. Naučte je jíst příborem a sedět při tom u stolu.

S květinami je to opravdu těžké, jsou krásné a vydrží maximálně týden. Většina učitelů z naší školy opravdu odjíždí druhý den na dovolenou. Co s květinami mají dělat? Někdy dětem radím, co má paní učitelka ráda, čím jí udělají větší radost. Oříšky, čaj nebo káva se dají také hezky zabalit a udělají stejnou radost. Alkohol u dětí na ZŠ není moc vhodný dárek.

Pokud podobné příklady řešily děti ve škole, musela holčička, znát postup. Výsledek je pak dílem okamžiku. Předpokládám, že šlo o sčítání. Takže výsledky jsou 70, 48 a 90.

Do práce to mám cca 5 km. Většina cesty je po rušné silnici. Při slušném počasí bych i kolo využila, ale ne na této silnici. Cyklostezku už nám slibují řadu let.

Rozhodně se rozhodne zcela svobodně, když jí matka vylíčí pouze negativa. Vlastně jí vůbec nenutí svou vůli. Nestraší úkoly, špatným jídlem, sezením v lavici a zlými spolužáky. Byla ta osoba vůbec v poslední době ve škole? Ví, že učitelé používají interaktivní tabule, koberce na sezení, střídají způsoby práce několikrát v hodině? Že děti dostávají úkoly na procvičování, každý den čtení, po - čt něco málo z počtů nebo psaní či doplnění. V pátek pak pouze čtení. Vyhotoveno za 15 minut i s obrázkem pro paní učitelku. Že se ve škole prakticky stále tvoří, také tento rodič nezmínil. Že dnes školy nabízí desítky kroužků, které přímo navazují na vyučování. Nezřídka například keramiku, kde může dítě opravdu popustit uzdu své fantazii a tvořit, co hrdlo ráčí. Tento článek je opět jen plivání na školství bez objektivního posouzení nabízených možností.

Bez táborů si své dětství neumím ani představit. V první třídě jsem ovšem zažila menší šikanu od spolubydlící. Následkem toho, jsem ve druhé třídě nikam nejela. Od třetí třídy jsem jezdila na 2 tábory v létě a 1 v zimě. Od 16 let jsem jezdila jako praktikant později jako vedoucí. Od 21 let tábory organizuji.

Byla jsem táborové dítě. Jezdila na jeden menší mezinárodní do NDR a druhý velký na Sázavu. Tábory nabízela ŽOSka, kde mamka pracovala. V zimě pak ještě do Harrachova. V podnikové chalupě nebyla voda ani ústřední topení. Topili jsme v kamnech na pokoji. Třísky si vyrobili, dřevo a uhlí nanosili ze sklepa. Když jsme byli na sjezdovce, přiložil nám kuchař. V noci kamna někdy vyhasla. Zima nám nebyla, tedy alespoň mně ne. Vodu na mytí jsme nosili ze studánky a ohřívali na kamnech. Záchody byly suché. Vzpomínám na to ráda.

S rodiči jsme jezdili do podnikové rekreačky na Berounku. Případně na různé výlety po Československu. Využívali jsme takzvanou režijku. V zahraničí jsme byli jen v NDR a Polsku. Jinam by nás soudruzi nepustili.

Své děti jsme brávali na pronajaté chaty, do kempů, na vodu, na hory v zimě. Nějakou dobu jsme vlastnili malou chatku v rekreační oblasti, tam jsme pak trávili zbytek prázdnin a každý možný víkend. Z počátku tam nebyla elektřina, tak jsme hráli karty s petrolejovou lampou na stole nebo seděli u ohně a povídali si. Cestování do zahraničí si užíváme až v posledních letech. Naše první cesta k moři byla do Chorvatska krátce po skončení války. Od té doby jezdíme autem po evropských zemích, protože je pro nás často cesta cíl.

Můj poslední zážitek z mobilem na táboře. Dívka nebyla spokojená s ubytováním se sobě rovnými stejně starými děvčaty, chtěla ke starším. Nejspíš to volala matce, ta upozornila jednu z vedoucích, která vše probrala se mnou. Dívku jsme přestěhovali, nechceme, aby měla negativní vzpomínky. Navíc ve vedlejším pokoji bylo místo, tak o nic nešlo. Jen já bych uvítala, kdyby děvče svůj problém řešilo rovnou s námi. Nechci dětem mobilní telefony zakázat úplně, ale takhle mě k tomu rodiče donutí. Zatím ho smí používat v čase osobního volna, samozřejmě do večerky.

Naprosto nesouhlasím již s prvním odstavcem, protože pozdravit, poprosit a poděkovat je absolutní základ slušnosti. Poděkovat i za málo, co pro mě někdo udělal je prostě slušnost. Darů netřeba, ale díky jsou vždy na místě. Poděkuji, i když mi někdo podrží dveře, tak proč bych nepoděkovala ve škole. Vzpomínám si na svého učitele přírodopisu, byl drsný, když jsme zlobili a vyrušovali létaly křídy, ale uměl krásně vyprávět. Chemikářka zase skřípala nehty o tabuli, přesto na ni vzpomínám v dobrém. Vlastně na všechny učitele vzpomínám v dobrém a děkuji, dodatečně všem děkuji, za to, že přežili tu naši pubertu, vzdor, odmlouvání a drzé chování. Děkuji, že jste to nevzdali a znovu a znovu jste se pokoušeli nás něco naučit.

Co taková inkluze, to je teprve mazec. Nevzdělavatelné děti dřepící vedle asistentky prolézají třídu za třídou. Jsou ve škole jen díky tvrdohlavým rodičům. Přitom v řadě případů zcela zbytečně.

Poslední má zkušenost je let do Španělska, cca 3 hodiny hrůzy s otravným dítětem, kterému se rodiče nevěnovali. Přitom stačilo tak málo, povídat si, prohlížet knihu, hrát oblíbenou hru případně pustit pohádku. Místo toho dítě skákalo po sedačce, třískalo pásem a čas od času vreštělo.

Pamatuji si dvouletého chlapce, který měl takové záchvaty vzteku, že přestal dýchat, zmodral a upadl do bezvědomí. Pomáhala pouze sprcha, to se pak nadechl. Teď by to nejspíš bylo chápáno jako nepřiměřený trest.

Opět ty družinářky 🤣 Soudružky družinářky se objevují hojně v mluvené podobě i v textu různých komentářů i článků. Přitom je název jejich pracovní pozice vychovatelka. Chcete, aby učitelé přestali opravovat červeně chyby, aby si děti svou chybu našly a opravily. Tak si prosím opravte svůj slovník z dob socialismu, neboť toto oslovení může být velice demotivující.

Milý pane, strčte si své rozmazlené dítě do vitríny a choďte se na něj dívat. Oprašujte ho a konzervujte, ať vám dlouho vydrží. Pokud se vám nelíbí, že se po něm něco ve škole chce, můžete ho vždy učit doma. Přestaňte s pliváním a hazením špíny na učitelky. Berete si do úst dokonce studenty pedagogických fakult. Co máte vystudováno vy? Jste jistě jednička ve svém oboru, empatický a vstřícný ke svým kolegům, zaměstnancům či zákazníkům.

Jedno naše dítě má maturitu ze čtyřletého oboru, druhé na gymnáziu. První je úspěšný podnikatel, druhé úředník s titulem Mgr. Plat je opravdu neporovnatelný. Je opravdu pro život tak důležité studovat na gymnáziu? Neuplatní se náhodou dítě, které se nedostalo na gymnázium v životě jiným způsobem? Kde je záruka, že super inteligentní dítě dostuduje a uplatní se v oboru?

Pracuji jako vychovatelka nikoli družinářka, dlouhou řadu let pořádám Podzimky (obvykle 5 dní včetně prázdnin), Velikonoční putování (dříve 2 dny, dnes 1 den) a minimálně týdenní Letní tábor. Vše stojí rodiče nějaké peníze, mě pouze čas. Tento rok jsem nabídla rodičům i Týden v družině za 200 Kč. Zájem je 11 dětí. Obávám se, že tato nízká cena bude příčinou, že se většina nakonec nedostaví. Tak nevím, co vlastně rodiče a autoři takových článků chtějí. Prázdninový provoz ŠD jsem také zažila. Bohužel jsme většinou hlídali 3 - 4 děti. Někdy jsme jejich rodiče potkali v průběhu dne, v práci přitom nebyli. Jen nejspíš nečekali, že budeme čas využívat i k pěším výletům do města i okolí 🤣 Dlouhá léta pořádám tyto aktivity dobrovolně a zcela zdarma (vlastně plat mám, za osm hodin všedního dne). Ráda tuto činnost zruším a začnu si konečně užívat ty dlouhé dny prázdnin a samostudia. Vlastně ne, budu hlídat vnoučata, když mé vlastní děti se mnou musely i o prázdninách do družiny nebo na tábor 🤣

Není to tak jednoduché, jak si autor myslí. S ČD už prakticky nejezdíme, alespoň v našem kraji. Každou cestu absolvujeme s jiným dopravcem. Jeden upřednostňuje nákup jízdenek až ve vlaku, nahlásit se můžeme, ale většinou se nic nezmění. Vagónů je stejný počet a průvodčí o nás neví. Druhý zakoupil od ČD pokladny na některých nádražích, takže vám ve vlaku vyjmenuje, kde všude se dají jízdenky koupit. V neposlední řadě musím zmínit fakt, že se na výlet přihlásí 30 dětí, na nádraží však přijde jen 20. To by měl pedagog být vždy i specialista na dopravu v daném kraji? Nejjednodušší je objednat autobus, to výlet prodraží o tisíce korun. Navíc přijdou děti o zážitek z cesty vlakem. Tak se vážení cestující obrňte trpělivostí, neboť dva měsíce školních výletů se blíží.

Na naší škole se tato metoda používá již řadu let. První děti, které pracovaly v hodinách touto metodou, mají za sebou vysoké školy. Osobně si myslím, že je rozhodně přínosem, ale ne jedinou cestou.

Myslím, že je tato kritika přehnaná. Když si pročtete diskuzi, zjistíte, že se každému líbí něco jiného. A tak je to podle mě v pořádku. Jako dítě jsem milovala filmy s Tomášem Holým. Z pohádek asi všechny, které v televizi dávali. Namátkou třeba Princové jsou na draka. Ráda jsem zpívala všechny písničky z této pohádky. Každý má prostě jiný vkus, a tak věřím, že i premiérové pohádky z letošních vánočních svátků si své diváky našly.

Na tomto sídlišti jsem vyrostla. Dnes tam pouze navštěvuji rodinu. Obchod, který je součástí centra, je pro mou téměř osmdesátiletou maminku jediným místem, kam dojde pro běžný nákup. Sídlišti také chybí plochy pro parkování. Stávající ulice jsou zcela zaplněné auty. Dále došlo v místě ke snížení kapacit škol a školek. Opravdu si společnost CPI myslí, že je vhodné postavit v takovém místě bytový dům?