Článek není o selhání učitele, nýbrž o neomalených rodičích, kteří zneužívají soukromé telefonní číslo učitele. Vaše vnucování takzvaného domškoláctví pod tímto článkem je trochu mimo.

Vážení nespokojení rodiče, učitelé také nejsou spokojeni s materiálem, který jim dodáváte. Děti jdoucí do první třídy neumí mluvit, nemají základní hygienické návyky, neumí se obléknout. Učitelé za vás vaši práci dělat nebudou. Mluvte s dětmi a učte je vyslovovat. Naučte je smrkat a používat toaletní papír. Procvičujte s nimi zavazování tkaniček, zapínání knoflíků a zipů. Naučte je jíst příborem a sedět při tom u stolu.

S květinami je to opravdu těžké, jsou krásné a vydrží maximálně týden. Většina učitelů z naší školy opravdu odjíždí druhý den na dovolenou. Co s květinami mají dělat? Někdy dětem radím, co má paní učitelka ráda, čím jí udělají větší radost. Oříšky, čaj nebo káva se dají také hezky zabalit a udělají stejnou radost. Alkohol u dětí na ZŠ není moc vhodný dárek.

Když myslíte.

Skvělá představa o 4 hodinách. Je opravdu falešná. Spíše je to 23 - 30 hodin přímé práce s dětmi týdně a zbytek je nepřímá. Což znamená, že se učitelé musí na hodiny připravit. I zkušený pedagog věnuje přípravě minimálně 2 hodiny denně. Nemluvím o administrativní práci, která také zabere spoustu času. Jediný bonus jsou prázdniny. Finanční bonus, totiž ve školství nelze očekávat. Přítel mé dcery, pracuje takzvaně u pásu. Za peníze, co má dcera, by ani nestával. Na dovolené by si musel utáhnout opasek. Takže on může na dovolenou a dcera na brigádu, aby si alespoň trochu přilepšila. Dcera je Mgr. a pracuje jako úřednice. Ti totiž mají ještě horší platy než učitelé.

Horší platy mají státní úředníci. Tabulka pedagogů byla v článku a je směšná. Tabulka státních úředníků je k pláči. Tam má vysokošlsky vzdělaný člověk opravdu oči pro pláč.

Stavte se u nás ve škole, polovina dětí v první třídě neumí mluvit. Pokud se naučí číst, je za tím tvrdá práce učitelů. Vytáhněte svou hlavu z písku a rozhlédněte se, v naší společnosti nežije jen vaše osmdesátičlenná rodina supermanů. Všichni mají právo na vzdělávání, škola je pro tyto děti jediná šance.

Pokud podobné příklady řešily děti ve škole, musela holčička, znát postup. Výsledek je pak dílem okamžiku. Předpokládám, že šlo o sčítání. Takže výsledky jsou 70, 48 a 90.

Do práce to mám cca 5 km. Většina cesty je po rušné silnici. Při slušném počasí bych i kolo využila, ale ne na této silnici. Cyklostezku už nám slibují řadu let.

Jsem jedno z těch potících se prasat a věřte nebo nevěřte vaše odvody na zdravotnictví nevyužívám. Můj manžel má mnohem lepší spalování, je štíhlý, a přesto daleko víc nemocný než já.

Opravdu si myslíte, že je malé dítě schopné poznat, kdy je toho koukání na stupidní videa dost? Je to pro ně často jako droga. Jsou závislé. A závislost je potřeba léčit.

Rozhodně se rozhodne zcela svobodně, když jí matka vylíčí pouze negativa. Vlastně jí vůbec nenutí svou vůli. Nestraší úkoly, špatným jídlem, sezením v lavici a zlými spolužáky. Byla ta osoba vůbec v poslední době ve škole? Ví, že učitelé používají interaktivní tabule, koberce na sezení, střídají způsoby práce několikrát v hodině? Že děti dostávají úkoly na procvičování, každý den čtení, po - čt něco málo z počtů nebo psaní či doplnění. V pátek pak pouze čtení. Vyhotoveno za 15 minut i s obrázkem pro paní učitelku. Že se ve škole prakticky stále tvoří, také tento rodič nezmínil. Že dnes školy nabízí desítky kroužků, které přímo navazují na vyučování. Nezřídka například keramiku, kde může dítě opravdu popustit uzdu své fantazii a tvořit, co hrdlo ráčí. Tento článek je opět jen plivání na školství bez objektivního posouzení nabízených možností.

Bez táborů si své dětství neumím ani představit. V první třídě jsem ovšem zažila menší šikanu od spolubydlící. Následkem toho, jsem ve druhé třídě nikam nejela. Od třetí třídy jsem jezdila na 2 tábory v létě a 1 v zimě. Od 16 let jsem jezdila jako praktikant později jako vedoucí. Od 21 let tábory organizuji.

Byla jsem táborové dítě. Jezdila na jeden menší mezinárodní do NDR a druhý velký na Sázavu. Tábory nabízela ŽOSka, kde mamka pracovala. V zimě pak ještě do Harrachova. V podnikové chalupě nebyla voda ani ústřední topení. Topili jsme v kamnech na pokoji. Třísky si vyrobili, dřevo a uhlí nanosili ze sklepa. Když jsme byli na sjezdovce, přiložil nám kuchař. V noci kamna někdy vyhasla. Zima nám nebyla, tedy alespoň mně ne. Vodu na mytí jsme nosili ze studánky a ohřívali na kamnech. Záchody byly suché. Vzpomínám na to ráda.

S rodiči jsme jezdili do podnikové rekreačky na Berounku. Případně na různé výlety po Československu. Využívali jsme takzvanou režijku. V zahraničí jsme byli jen v NDR a Polsku. Jinam by nás soudruzi nepustili.

Své děti jsme brávali na pronajaté chaty, do kempů, na vodu, na hory v zimě. Nějakou dobu jsme vlastnili malou chatku v rekreační oblasti, tam jsme pak trávili zbytek prázdnin a každý možný víkend. Z počátku tam nebyla elektřina, tak jsme hráli karty s petrolejovou lampou na stole nebo seděli u ohně a povídali si. Cestování do zahraničí si užíváme až v posledních letech. Naše první cesta k moři byla do Chorvatska krátce po skončení války. Od té doby jezdíme autem po evropských zemích, protože je pro nás často cesta cíl.

Díky za upozornění. Chybka se vloudila.

Můj poslední zážitek z mobilem na táboře. Dívka nebyla spokojená s ubytováním se sobě rovnými stejně starými děvčaty, chtěla ke starším. Nejspíš to volala matce, ta upozornila jednu z vedoucích, která vše probrala se mnou. Dívku jsme přestěhovali, nechceme, aby měla negativní vzpomínky. Navíc ve vedlejším pokoji bylo místo, tak o nic nešlo. Jen já bych uvítala, kdyby děvče svůj problém řešilo rovnou s námi. Nechci dětem mobilní telefony zakázat úplně, ale takhle mě k tomu rodiče donutí. Zatím ho smí používat v čase osobního volna, samozřejmě do večerky.

Naprosto nesouhlasím již s prvním odstavcem, protože pozdravit, poprosit a poděkovat je absolutní základ slušnosti. Poděkovat i za málo, co pro mě někdo udělal je prostě slušnost. Darů netřeba, ale díky jsou vždy na místě. Poděkuji, i když mi někdo podrží dveře, tak proč bych nepoděkovala ve škole. Vzpomínám si na svého učitele přírodopisu, byl drsný, když jsme zlobili a vyrušovali létaly křídy, ale uměl krásně vyprávět. Chemikářka zase skřípala nehty o tabuli, přesto na ni vzpomínám v dobrém. Vlastně na všechny učitele vzpomínám v dobrém a děkuji, dodatečně všem děkuji, za to, že přežili tu naši pubertu, vzdor, odmlouvání a drzé chování. Děkuji, že jste to nevzdali a znovu a znovu jste se pokoušeli nás něco naučit.

Bohužel jsou v základních školách přesto, že by pro ně mnohdy bylo lepší vzdělávání praktickou formou v menším kolektivu s individuálnějším přístupem. Jenže to by rodiče museli chtít.

Co taková inkluze, to je teprve mazec. Nevzdělavatelné děti dřepící vedle asistentky prolézají třídu za třídou. Jsou ve škole jen díky tvrdohlavým rodičům. Přitom v řadě případů zcela zbytečně.

Poslední má zkušenost je let do Španělska, cca 3 hodiny hrůzy s otravným dítětem, kterému se rodiče nevěnovali. Přitom stačilo tak málo, povídat si, prohlížet knihu, hrát oblíbenou hru případně pustit pohádku. Místo toho dítě skákalo po sedačce, třískalo pásem a čas od času vreštělo.