Tak nevím, to to paní doktorka popsala takhle podivně nebo to někdo špatně přeložil? Vždyť tam nic pořádně není.

Ležela jsem v Motolské nemocnici a stěžovat si na stravu nemůžu. Tam se člověk na jídlo těšil. V rehabilitačním centru bylo znát, že se snaží na jídle šetřit za každou cenu, odjela jsem po pár dnech raději domů.

Moc děkuju za ucelený souhrn. Snažím se a trochu jím i zdravě, čaje mi chutnají. Znám i lichořeřišnici, o některých věcech jsem ale nevěděla.

Titulek mi vylepšil den. Ondřej Sokol má mladší partnerku a uvažuje o dítěti a jeho dcera se potatila? Chce také dítě s mladším partnerem? :-D

Jsem zvědavá jak lázeňská veverka: co se tam mohlo stát? Myslela jsem, že v pekárnách se v noci pracuje, to by si někdo ohně všiml a hasil, ne? Doufám, že nám to brzy někdo prozradí.

Článek je krásně napsaný a díky za něj.

Do té preventivní části bych přidala: jezte v klidu a žvýkejte každé sousto víckrát. Tělo Vám poděkuje.

A přidám jednu věc: Čtu časopis s pravdivými příběhy čtenářů: sama jsem tam občas psala, tak vím, že tisknou příběhy ze života. Psala tam jednou zdravotní sestřička, že se sama zachránila při dušení.

Bylo to tak: Jela na chatu dřív než ostatní z rodiny, možná jela z práce a oni z domova, už nevím. No a než přijedou, tak snad vařila a při ochutnávání vdechla jídlo. Soused nebyl doma podle auta a ona si pomohla tím, že se vší silou několikrát praštila o zeď chaty. 1) byla odborník, věděla, jak tělo funguje 2) byla v lese někde, hnal ji pud sebezáchovy. Naštěstí bydlím v bytovce se skvělými sousedy. Určitě by mi pomohli. A aplikace Záchranka.

Krásný den všem čtenářům a jídlo si užívejte. :-)

Článek se mi líbil. Souhlasím s tím, že štěstí přeje připraveným a to i v řadách učitelského sboru.

Co se mi nelíbilo, že expert do nácviku krizové situace nezahrnul děti samotné. Přitom právě děti bývají bystré, rychlé a často umí krizové situace řešit lépe než dospělí.

Zajímá mě, co vymyslí krizový štáb. Když mi dcera kdysi řekla, že spolužáci ji cestou ze školy ukazovali nůž a já jsem se o informaci podělila s ředitelkou školy, dostala jsem odpověď, že nosit tyto předměty do školy je zakázané školním řádem a pokud dojde k incidentu mimo školu, nic s tím škola dělat nemůže.

Krásně napsané. Poté, co se mi narodily děti, jsem sama sobě slíbila, že už do nemocnice nikdy nepůjdu. Nikdy prostě. Nebudu to potřebovat. Budu zdravá. Budu myslet pozitivně a podle toho žít. Do práce jsem to měla jen pár metrů, doslova pět minut pěší cesty. Tam jsem si sedla za pokladnu a ignorovala bolest ruky, někdy nohou, v noci jsem si brala prášky proti bolesti, někdy jsem opravdu nemohla spát. Lidi říkali - paradoxně ve chvili, kdy mě nic nebolelo - že strašně kulhám. Mávla jsem rukou : každý něco máme. Ale pak jsem byla přeřazena na vybalování zboží, začala se ozývat ruka tak, že jsem myslela, že v ní nic neudržím. A ještě hůř - ráno mi ruplo někde v chodidle a nedokázala jsem stát. Následovala cesta na polikliniku, úsměv obvodní lékařky, kde že se tam beru a moje skuhrání. Cesta na ortopedii. RTG a zjištění, že s chodidly nic nemám ( kdy jsem reálně nedokázala pět minut stát a třeba čekat na vlak), ruka ( ve které mi bolestivě křupe a cosi přeskakuje ) ortopeda nezajímala vůbec. Objevil mi artrozu čtvrtého stupně a navrhl TEP. Po té se prý všechno spraví. Takže v příštím týdnu mě to čeká. A tentokrát si miminko za odměnu domů neponesu. Třesu se strachy a jsem ráda za tyhle články.

Moc děkuju za článek. Tohle mě v příštích dnech čeká. Článek působí uklidňujícím dojmem, i když přiznávám, že jsem za život poznala jen dva pobyty v nemocničním zařízení, oba byly v porodnici, oba byly císařské řezy a vždycky jsem se snažila žít tak, abych v nemocnici neskončila, říkala jsem si, že děti už mám, tak už nechci nemocnici ani vidět.

Myslím ,že tohle dělali lidi vždycky: Vždycky byli nějací obchodníci, kteří v tom viděli hlavně peníze a nabíhali do lesů s hřebeny. Letos bych řekla, že je to horší o dva faktory: 1) lidí je vůbec tak nějak víc , tedy i skupin trhačů 2) borůvek je málo. Letos moc nebyly, co jsem tak slyšela...

Velké díky panovi, co kocourka zachranil. Snad se mu to mockrat vrati zpatky.

Čest jejich památce. Brzké uzdravení zraněným. A sílu jejich rodinám. Někdy na svou práci nadáváme. Ale jen málokdo má práci tak náročnou a nebezpečnou.

Moc děkuji za článek, působí uklidňujícím dojmem narozdíl od článků o tom, že počet nakažených svrabem se za poslední dobu zvýšil... Mám dítě s atopickým ekzémem a se zálibou v krátkých sukních. Za článek o MHD jsem tedy opravdu vděčná!

To, že je mu to jedno, nedokazuje, že je ze showbyznysu, ale že je psychopat.

OPRAVDU SE NEBOJI psychopati. Takže pevně doufám, že proti němu půjde střelec, který ho zlomí.

Úplně.

A co se stalo se psem?

Myslím, že otec to " zaplatí" ztrátou důvěry jak od matky dětí, tak dětí samotných. A to se pak moc špatně vrací zpátky.

Trošičku si rýpnu do paní psycholožky: neuměla si poradi s hyperventilací těch dívek? Při takové akci je přece potřeba zajistit bezpečné a klidné prostředí. A to asi každý psycholog ví.

Za mně nejlépe otevřeno pořád.

Když má být jeden den svátek, všichni se nahrneme do obchodů, jsou fronty a stres. Prodavačky se v takové dny mnohem víc nadřou, takže by často spíš ocenily, kdyby bylo otevřeno normálně. Když jsou obchody zavřené, můžeme chodit do lesa. Jenomže to dělají všichni. A já nechci chodit po lese narvaném lidmi jako supermarket před svátky.