Někdo už v diskusi zmínil naprosto nevhodné umístění dřezu; musela jsem se do galerie podívat, kde vlastně je - úplně v rohu, vpravo na lince, minimálně ze třetiny zanořený do té divné stěny!
Moje zkušenost je, že člověk, co bydlí v garsonce, toho moc nevaří, ale pro vodu se chodí v podstatě pořád.
Podlahová plocha té garsonky je "zaplevelená", uživatel aby se pořád někde proplétal, postel je zbytečně velká, lavice k nevyužití.
A k celému obrazu opravdu chybí fotografie té koupelny.
Za sebe se musím ohradit vůči výroku autora, že "Samota je na rodičovské dovolené tak ubíjející. Žena (...) je po porodu odsouzena k samotě s nemluvnětem."
Mateřská dovolená pro mne byla úžasná, a to jsem byla opravdu sama. (Kromě občasných návštěv otce dítěte - že když platí alimenty, tak má nárok...)
Na rozdíl od zaměstnání měla tehdy veškerá moje práce - protože byla orientovaná na dítě - smysl. Mohla jsem se svobodně rozhodovat o náplni svého dne. Nikdo mi neříkal, co a jak mám dělat, nikdo z vnějšku mne nehodnotil, nikdo mi do ničeho nemluvil.
A k výrazu "nemluvně" - syn ještě nemluvil, ale samozřejmě že komunikoval. Beze slov, ale přirozeně, smysluplně. A být s ním nebylo žádné "odsouzení".
Moc děkuji za článek o nešvaru Regiojetu měnit místa, popisuje totiž i moji osobní zkušenost ze zhruba ročního období. Kdykoli (zhruba dvakrát měsíčně) jsem během té doby jela ve standardu Low Cost, pokaždé mi bylo místo změněno. Vnímám to jako nátlak na koupi jízdenky vyššího standardu. No, vyššího... vagony jsou čím dál odrbanější.
Změna místa večer před ranní cestou je pro cestujícího frustrující, už tak má každý před odjezdem spoustu starostí, aby si zabalil, nic nezapomněl, vyřídil potřebné pro dobu nepřítomnosti, ... a tohle ještě navíc. Vlastně bych byla raději, kdybych se to dozvěděla až ráno u vlaku, když už.
Ale podobně jako mnozí diskutující s Regiojetem končím - vyčerpám kredit, který jsem si vložila, a dost.
Navíc... Jak to napsat? Karma? V tom nočním rychlíku v sešrotovaném vagonu zemřely dvě osoby. Pak to tříhodinové zpoždění kvůli smrtelnému střetu s osobou u Pardubic; v tom vlaku jsem v srpnovém vedru byla. Nechci být u toho, až se něco stane potřetí.
Frank Underwood jednou na něco zareagoval: "Všechno je o sexu... kromě sexu - ten je o moci."
Takže (v určitých situacích ve vztahu ) když jeden z partnerů iniciuje sex, pro druhého je pocit z moci odmítnout někdy větší rozkoš, než sex.
Taková manipulace se snadno může stát pravidlem a to je pak cesta do pekel.
Předchozí komentář naplňuje všechny parametry "trefené husy" - a navíc M.P. článek zřejmě ani pořádně nečetl: autorka reprodukuje výsledky publikované studie, nepředkládá své názory.
Souhlasím s tvrzením článku, že pokud žena ve vztahu nese veškerou emocionální tíhu, a dělá to kvůli udržení vztahu, je to pro ni skutečně nevýhodná konstelace. Muži ovšem mají nejen "své dny" ale i své emoce, které jiným mužům nesvěří a nesdělí proto, aby v dnešním světě plném tlaku na mužnost a výkonnost nebyli považováni za slabochy.
Myslím, že "trik" se lžičkami je nebezpečný - lžičky z mrazáku nejsou jen studené, ale ledové (-19° C), a přiložit si je na kůži může způsobit omrzliny. Každý lékař, který něco doporučuje ledovat (např. tvář po extrakci zubu), důrazně připomíná, že ledovací sáček (např. Omnident) se má zabalit do látky, třeba do složeného kapesníku.
... že by si během pěti let vztahu neudělali jasno o dětech?
Začínám si opravdu myslet, že pro tenhle web píše články AI...
Ale kdyby to bylo tak, jak to v článku je, rozumné řešení pro toho muže je vztah ukončit - partnerka je sobecká a po pětatřiceti je na dítě stará.
A rada pana psychologa "dát si čas na rozmyšlenou" je naprosto kontraproduktivní, partnerka bude po čase ještě starší.
Nevím, jestli budu citovat správně, ale T.G. Masaryk řekl, že lidé se vymlouvají, když říkají, že nemají čas, protože "čas je pořád". Mne to přimělo o čase přemýšlet - jak s ním vlastně zacházím.
Nesnáším, když musím čas věnovat tomu, čemu říkám "administrativa života" - tj. zařizování, aby něco fungovalo, organizace mimořádných nákupů, aktivování nového mobilu...
A většinou odkládám něco tvůrčího, co mne "jenom" baví.
Péct tortilly sama by mne ani nenapadlo... Kupované celozrnné jsou výborné.
A příprava? Tortillu položím na suchou teflonovou pánev a zapnu plotýnku celkem na slabo. Doprostřed dám, co mám, a co mám ráda - třeba: několik lžic fazolí v tomatě, nadrobím chilli papričku, na kousky nakrájený plátek Kladenské pečeně, pár natrhaných lístků koriandru, trochu vařené rýže (když mám), nahoru plátek sýra. Mezi přípravami se tortilla zespodu opéká a obsah prohřívá.
Když je tortilla přiměřeně "otoustovaná" - jak zjistím pozdvižením okraje -, složím z ní psaníčko: zahnu nahoru jednu stranu, pak dvě boční, nakonec tu poslední tak, aby byl obsah překrytý.
Psaníčko obrátím - trochu to v prstech pálí, takže rychle -, a nechám opéct i druhou stranu. Sesunu na talíř, jím a vychutnávám.
Upozornění: Obsah je hodně horký, tím víc, čím víc je v něm omáčky, tak pozor.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Už nevím, kde jsem to četla, ale v jedné knížce uvažuje mladý muž (v tu chvíli docela otrávený požadavky rodičů, co jako furt chtějí), že:
"Tak jako se rodiče starali o mne, tak se jednou budu starat já o svoje děti."
To jsem si zapamatovala; myslím, že měl pravdu. A to se týká i situace v článku. Paní Marie má právo pečovat o své děti, a když to dělá, péči, kterou dostala od matky, dává zase jim.
1 odpověď