Já bych především potřebovala nějaký nestranný, nezávislý a přitom podrobný a průběžně aktualizovaný zdroj, který by mi investování vysvětlil. A tím myslím od píky. A tak, že to pochopí 10leté dítě. Finanční gramotnost mi rodiče nikdy nevštěpovali a ve škole jsme o ni téměř vůbec nezavadili, tudíž mi nezbývá než to dohnat teď. Jenže všechny zdroje a příručky o investování, které jsem zatím našla, předpokládají, že už máte dost slušnou znalost investic a celkově financí vybudovanou. To já nemám. A spousta dalších lidí také ne. Tudíž jsou pro mě takové příručky a návody asi tak srozumitelné, jako je pro šestiletou holčičku vysokoškolská učebnice molekulární biologie.
Takže i když nečekám, že takový zdroj kdy v Česku vznikne, přála bych si, aby někdo vytvořil opravdu solidní vzdělávací zdroj o investicích „for dummies“ – pro dospělého člověka, který cítí potřebu se naučit investovat, ale přitom o investování ještě vůbec nic neví. Nanejvýš to, že do něčeho vložíte peníze a ono jich vám možná později přijde zpátky ještě víc.
„Neuvažujte o tom modelu jako o databázi faktů, spíše jako o přemýšleči.“ je podle mě velmi užitečná a výstižná rada. Bohužel to poukazuje na problém, že AI chatboty v současné době nelze spolehlivě používat na jakoukoli práci s fakty, přestože právě ta se prezentuje jako její největší výhoda. A je to obrovská škoda.
Z mojí zkušenosti jsou LLMs dobré nanejvýš na čtyři věci:
• na shrnutí nějakého dokumentu (a i přitom si často vymýšlejí),
• na překlady netechnického charakteru,
• na přeformátování či přepsání nějakého textu (např. přepis dat do tabulky, přepis textu z fotky do chatu),
• na přeformulování textu do jiného stylu (např. formální text → neformální).
Při čemkoli jiném jsou až příliš nespolehlivé. Citují neexistující studie. Zároveň mají problém najít existující studii, i když dostanou DOI nebo přímé URL. Když jim dáte sepsat nějaký text VÝHRADNĚ ze zdrojů, které jim dáte, stejně si budou vymýšlet věci bokem. Nedrží se zadání. Naprosto selhávají v počítání slov či v dodržování zadaného počtu znaků (nejspíš kvůli tokenizaci). A jakmile se jich zeptáte na nějaký konkrétní fakt nebo událost – i když jim dáte přístup na internet –, máte možná tak 15% šanci, že odpověď bude alespoň zčásti správná. Pakliže nepůjde o nějaký velmi obecný fakt, např. jakou barvu má moře.
Jinými slovy, pokud jsou halucinace tak nevyhnutelnou a neodstranitelnou součástí výstupů AI a její míra chybovosti se pohybuje kdekoli od 2 % výše, pak nevidím důvod, proč AI vůbec používat. Radši se spolehnu na klasický software, který možná neumí přemýšlet, ale zato prakticky nemůže udělat chybu.
Nelíbí se mi ten bulvární clickbaitový titulek, protože sází na to, že spousta lidí si přečte jenom ten, utvrdí je to v jejich představě, že většina lékařů jsou neschopní hlupáci (což je nebezpečný a škodlivý stereotyp), a hned půjdou napsat posměšný komentář, čímž článku zvýší čtenost, aniž by ho četli. Přesně jako paní Jana Šťastná níže. Od Deníku bych čekala vyšší serióznost a úctu k odborníkům.
Lékaři odvedli fantastickou práci, jsem ráda, že to pánovi nakonec dopadlo dobře.
Mě docela zklamalo znění této pasáže:
„Úkol pro nás: Vybudovat si na slova chvály od AI podobnou citlivost, jakou máme, když je slyšíme od lidí. A hned přemýšlíme: Proč nás ten člověk chválí? Co tím sleduje, a proč bychom si na něj měli dávat pozor?“
Připomnělo mi to, jak těžké je pro Čecha uvěřit, že to s ním někdo může myslet dobře. Že ho opravdu chce třeba jen potěšit. Češi jsou strašně podezřívaví. Někdy až na hranici paranoie. Připadá mi, že koho neznají, vnímají automaticky jako nepřítele, v lepším případě „nuceného spoluobčana“, kterého tolerují, jen pokud od něj něco potřebují, a svůj názor nezmění dřív než za léta blízké známosti. Chápu, že to má základ v určité historické zkušenosti, stejně se mi ale zdá, že to s principem „Důvěřuj, ale prověřuj“ přeháníme. Řídíme se spíš zněním „Prověřuj a nedůvěřuj.“ Je dost smutné, že první věc, která průměrného Čecha napadne, když ho někdo pochválí, má být, jak se ho ten člověk snaží zneužít a proč to může být nepřítel. Nemyslím si, že je to opodstatněné tak často, jak zřejmě mnoha lidem připadá. A nemluvím teď o umělé inteligenci, ale obecně o lidech a jejich přístupu k ostatním lidem.
Velmi smutný příběh. A námět k zamyšlení pro všechny, kteří uštěpačně tvrdí, že deprese a pocity méněcennosti jsou jen výstřelky moderní doby a dřív lidé nic podobného neznali, případně na to „neměli čas“. Jak skromně a uctivě ta mladá slečna poprosila nálezce vzkazu, kterého ani nemohla znát, jak naložit s jejím tělem.
Pokud je to pravda, pak tomu naladění a vyjadřování lidí vůbec neodpovídá. Přinejmenším podle toho, jak se vyjadřujeme na internetu, bychom ve zmíněném žebříčku měli být v mínusu. Kdybych osobně neznala výjimky, řekla bych, že všichni Češi permanentně nadávají, rýpají a urážejí, nebo jsou minimálně ke všemu přehnaně skeptičtí a nezvládnou se téměř z ničeho radovat. Je to neuvěřitelně frustrující. Nikde nevidím známky toho, že bychom patřili k nejšťastnějším národům.
Že ten dojem vytváří hlavně internet, neberu jako zkreslení, ale naopak jako zpřesňující faktor. Tedy že teprve na internetu člověk vyjádří svoje skutečné myšlenky a pocity a řekne i to, co by naživo neřekl.
Ve Finsku sice lidé také na první pohled nepřetékají pozitivitou (jde spíš o přístup „Jsem šťastný tím, že nejsem nešťastný“), ale na rozdíl od Čechů se rozhodně nevyžívají v chronickém stěžování a nadávání.
Já už nevím. To už se opravdu i z tak vysokých kruhů, jako je politika, vytratila základní lidská slušnost? Politiky jsem si v dětství představovala jako kultivované, vážené lidi. Nemyslím, že vyjadřovat se kultivovaně a umět ovládat své emoce je na politika nemístný požadavek. Když jako politička ostře nesouhlasím s jiným politikem, prosím, pořád to ale jde vyjádřit v mezích elementární slušnosti. Že někdo tak vysoce postavený, kdo má reprezentovat lidi, někoho jiného nazve „parchantem“, je pro mě nepředstavitelné. To je tak neuvěřitelně smutná ostuda. A nejhorší je, že pro spoustu lidí je podobné chování politiků už zcela normální a další spoustě se tím dokonce politici zavděčí.
Mám podobný problém, v mém případě je ale překážkou ještě jeden (pro mě) významný faktor, který ale asi pro většinu lidí není důležitý. Pro mě ano. Vyjadřování. Zatím jsem prostě nenašla volitelného politika, který by působil a vystupoval slušně, kultivovaně, nepodlézavě, důvěryhodně, upřímně, pokorně, ale přitom sebevědomě. Nemůžu volit člověka, který působí jako hulvát a manipulátor, neumí se chovat, skáče ostatním do řeči, nadává, shazuje ostatní, dramaticky mává rukama, dělá groteskní grimasy, při argumentaci spoléhá skoro výhradně na sarkasmus, nedokáže přistupovat k ostatním se základní lidskou slušností a působí dojmem, že umí akorát kritizovat a podlézat svým voličům. I kdyby měl sebelepší návrhy.
Pokud znáte politika, který toto nedělá, zcela upřímně mi takového doporučte. Děkuji.
Je mi autorky líto. Za to, jak povýšenecké komentáře tady dostává. Vždyť přesně o tom píše – že její uvažování o tom, jestli děti mít, nebo nemít, negativně ovlivňuje i to, jaký má česká společnost postoj k lidem jako ona. Neboli „máš dítě, no tak to si pěkně koukej pořídit i druhé; nemáš děti, jsi nepřítel“. A že většina Čechů zřejmě nedokáže přístup „Nechci to jen ‚prostě nějak zvládnout‘, chci svoje dítě vychovávat zodpovědně“ brát jakkoliv jinak než jako výmluvu, pohodlnost, sobeckost. Česká společnost je podle všeho nastavená tak, že když já jsem něco nějak zvládl, tak to tak musí zvládnout i všichni ostatní a je jedno, jak se v mezičase proměnila doba nebo jak mizerné podmínky k tomu byly/jsou.
Ten přístup „prostě to nějak zvládnout, prostě to nějak doklepat“ mi připadá hrozně depresivní. A nemyslím si, že je to pokaždé ta jediná možná volba. Myslím si, že zrovna u pořízení dítěte je chvályhodné, když člověk cílí na víc než na „prostě do toho skočit a prostě to nějak zvládnout“. Nemluvím o rozmazlování.
Že někdo zvládl vychovat děti i přes spoustu překážek, je samozřejmě velká zásluha. Ale nepřipadá mi v pořádku peskovat někoho jiného za to, že do toho vkládá víc uvážení a zodpovědnosti anebo se bojí, že to nezvládne.
Opravdu je to tak opovrženíhodné, když člověku záleží na tom, aby si pořízení dítěte dobře promyslel a měl pro něj připravené co možná nejlepší, nejstabilnější zázemí?
Argument „Ale kdybychom tak přemýšleli všichni, byli bychom vymřeli“ už jsem slyšela. Zajímá mě názor, jestli je to opovrženíhodné.
Problém je, že paní nepopsala (nebo jí to syn neřekl), co přesně to u syna způsobilo za potíž, že na něj „byli moc hodní“. Protože důvod to může být legitimní. Třeba si až moc zvykl na hezké chování a o to tvrději na něj dopadla šikana, pokud se mu to stalo. Nebo mu rodiče všechno usnadňovali, on se v důsledku toho nenaučil skoro nic z praktického života a teď ho to trápí.
A já klidně naštvu konzervativnější čtenáře názorem, že umění nemusí být ani krásné, ani realistické. 🙂 „Umění“ pro mě neznamená jen evropské renesanční obrazy. V určitém smyslu mě dokáže zaujmout i naprostá čmáranice (nebo spíš kontext za ní), i když bych ji osobně nevystavovala v muzeu. Tohle mi přijde humorné a dobré pro odlehčení, už od počátku to bylo pojaté jen jako legrace, a když se najde někdo, kdo to z vlastní vůle koupí, proč ne. Pán se ani nesnaží vydávat se za umělce a myslím, že ani nikdo nečeká, že tyto výtvory budou mít takový význam, aby to nějak zasáhlo světové vnímání konceptu umění. Koneckonců to vypadá doslova jako obrázky dětí z mateřské školky a ty mají přece lidé rádi přirozeně, i když k Leonardovi da Vinci mají daleko. 🙂
Já třeba stěží nakreslím krychli a pán i při svém stylu pořád maluje líp než já. 😄
Já mám poznámku k tomu „přehnaně neřešit, co a jak“ nebo „nedělat z fyzické přípravy přehnaně komplexní problém“. To mi naopak problematické přijde. Pohyb se sice správně pravidelně doporučuje, jenže pokud se bavíme o čemkoli jiném než o chůzi, lidé neznají TECHNIKU a často klíčové pojmy. Obojí je důležité, pokud se chcete vyhnout zdravotním komplikacím z toho, že budete cvičit nevhodně. Jenže jakmile se člověk pokouší věci ověřit sám na internetu, narazí na obrovskou spoustu protichůdných informací či rad, které nejsou přizpůsobené pro laiky. Spousta zdrojů pro začátečníky například rovnou mluví o „silovém tréninku“ a „kardio tréninku“, ale už nevysvětlí, co to vůbec silový/kardio trénink je, přestože spousta lidí tyto pojmy ještě nezná. Nebo se doporučuje dělat dřepy či kliky, jenže velmi mnoho lidí neví, jak >>správně<< udělat dřep nebo klik, a pak si zbytečně namáhají tělo chybnou technikou. Nebo se je bojí zkoušet, protože si techniku zkoušeli vyhledat a narazili na zhruba 100 postupů, z nichž každý je trochu jiný, ovšem každý tvrdí, že zrovna on je ten jediný správný. Navíc bývají popsané tak technicky až medicínsky, že jim běžný člověk nerozumí. Ani trenér není zárukou; i s trenérem budete dělat jen 1–2 postupy z těch stovek existujících doporučovaných postupů na daný cvik a nemáte si coby laik jak ověřit, jestli Vás trenér opravdu učí ten správný, protože všechny postupy znějí přesvědčivě a předkládají seriózně vypadající argumenty. A jsou i špatní trenéři.
Jak má tedy začátečník poznat, že vůbec cvičí správně, používá správnou techniku a věří správným postupům?
Maminka se chtěla na novou pohádku podívat a dát jí šanci, my ostatní už jsme měli špatné tušení, ale přesto jsme kvůli mamince pohádku pustili. Vydrželi jsme se dívat doslova ani ne 10 minut a potom jsme televizi museli vypnout, se schválením maminky. Nemůžu tedy hodnotit zápletku, ale u této pohádky nás naprosto odradily 3 věci – kostýmy, herecké výkony a hlavně scénář.
Kostýmy byly hrozně zvláštní, hlavně u „bojovné“ princezny, a působily dojmem, že je každý z jiného historického období. Třeba koně měli výstroj jako ze středověku, král zhruba jako ze 17.–18. století, vojáci taky tak nějak podobně, princezny z 19. století a náhodný kolemjdoucí s vědrem jako ze začátku 20. století.
Hereckých výkonů jsme moc vidět nestihli, viděli jsme jen začátek pohádky, ale princezny hrozně přehrávaly (opět hlavně ta bojovná). Jako by se do dialogů musely nutit, působily křečovitě a nepřirozeně.
A scénář, ten byl opravdu špatný. Princezny mluvily jako dnešní puberťačky (celkově mám u nedávných pohádek problém s příliš „moderní“ mluvou, ze které vůbec nedýchá jakákoli vznešenost ani přednes) a do dialogů byly vysloveně na sílu vtlačené moderní ideologie („Válka není řešení“ nebo panovačné „Doba se mění“ po údivu královny, že o ruku přicházejí žádat princezny, ne princové). Tyto koncepty by mi obecně v pohádce nevadily, ale tady mi vadil ten neobratně explicitní způsob vyjádření.
Navíc: Královna a její… asi generál? – na mě působili jako karikatury založené na stereotypech. Vůbec nevypadali jako důstojní protivníci. To u pohádek nemám ráda. Chci vidět pohádku, ne groteskní komedii.
Nemyslím to jako urážku, ale autorka má velice omezený pohled na svět, mnohé aspekty zjednodušuje, jiné zanedbala a jiné líčí zavádějícím způsobem.
Například: „[Založte rodinu] co nejdřív, nejlépe hned“ je opravdu špatná rada. Děti jsou přece obrovská zodpovědnost a jako první je třeba zajistit jim stabilní zázemí. Mít děti bez rozmyslu s tím, že to „prostě nějak půjde“, vnímám jako hrubou nezodpovědnost.
Označovat možnost naplněného života přes kariéru, studium nebo cestování za „nesmysl“ je zase úplně stejné, jako kdybych já tvrdila, že je nesmysl cítit se šťastná v těhotenství.
„Děti vám naplní život radostí, vzrušením a aktivitami, díky nimž se přestanete nudit, vymýšlet blbosti a stěžovat si na každou drobnou nespravedlnost.“ – To není vůbec žádná jistota. Stačí se podívat do kterékoli české internetové diskuze a vyjde najevo, že děti lékem na chronické stěžování si nejsou. To, že naplní život radostí, také není nutně pravda. Kolik dnes existuje výpovědí od žen, které upřímně litují, že měly děti, přestože výchovu nezanedbaly. I z dobře vychovaného dítěte může vyrůst zlý člověk.
„Bez dětí nebudete mít komu kupovat vánoční dárky.“ – Není pravda. Co třeba synovci/neteře, děti bratranců, sourozenci, rodiče, přátelé, kolegové z práce?
„Nepodporujme fejkové vzdechy na sociálních sítích o tom, jak děsné je vydržet těhotenství, jak mučivé je porodit…“ – Tohle vnímám jako urážku všech žen, které měly problémové těhotenství a/nebo komplikace při porodu. Nebo i „jen“ normální porod. Který prostě bolestivý až mučivý bývá.
Istanbulská úmluva je vykreslena naprosto mylně.
Absolutně nebudu řešit, jak nízké nebo vysoké jsou tresty oproti tomuto typu prohřešku jiné zločiny. Tohle bylo naprosto ohavné utýrání nevinného zvířete a té osobě bych dala let minimálně 20, ideálně v nějakém ústavu. K tomu doživotní zákaz jakýmkoli způsobem pracovat se zvířaty. Je mi úplně jedno, že zavražděný nebyl člověk, vysoký trest bych za to dala stejně. Jak může někdo zabít už tak trpící živou bytost tak bestiálním způsobem. Otřesné.
Já souhlasím a celkově mi připadá, že téměř jakýkoli článek o generacích nebo určité generaci je napsaný tak, že lidi spíš rozděluje a zbytečně v nich posiluje vzájemné antipatie a nepřátelství, než aby je spojoval. Všichni jsme přece lidé. Generace Z nejsou mimozemšťané ani sociopati, ani nezpůsobí zánik lidstva. Ani oni, ani jakákoli generace starších ročníků. Zlé, hrubé nebo bezcitné lidi najdete v jakékoli generaci a existovali před tisíci let v prakticky stejném množství jako dnes. Nic se nezměnilo, jen nám to tak připadá, protože se o tom více píše a mluví a více to tedy vychází na povrch. Vidím tu starší lidi si stěžovat, že mladí nemají vychování ani respekt; nerozporuji jejich zkušenost, nicméně já ji mám přesně opačnou – nejvulgárnější, nejagresivnější a nejcyničtější mluvu (ústní či písemnou) vídám zásadně u lidí kolem 50 let. Naopak lidé ve věku 20–30 let jsou z mojí zkušenosti daleko umírněnější, vedou obvykle rozumné, slušné debaty, neváhají uznat, že se mýlí, mnohem méně dají na fakta než na emoce, více rozlišují osobní názor od fakt a dávají větší důraz na zdroje a jejich důvěryhodnost. Jestli má někdo zkušenost jinou, prosím, já ji mám takovou. To ale neznamená, že ji na základě pár stovek/tisíců lidí, kolem kterých jsem se mihla, vztáhnu na celou generaci lidí kolem 50 let a budu o nich rozhlašovat, že jsou to všichni zahořklí cynici nebo něco podobného.
Určité napětí bylo mezi generacemi vždy. Přesto by bylo lepší hledat shodu a způsoby, jak se od sebe vzájemně učit a pomáhat si. Starší generace se od mladších mohou lecčemu přiučit a opačně zrovna tak.
7
Sledujících
0
Sleduje
7
Sledujících
0
Sleduje
Ven se oblékám tak, abych se v prvé řadě líbila já sama sobě, aby mi oblečení bylo pohodlné a aby mi nebylo ani horko, ani zima. Šaty mám obecně vzato ráda, pokud mají určitý střih, který mi nedělá širší postavu. Jenže k nim člověk musí nosit boty, které většinou nejsou tak pohodlné (tenisky k šatům si na sobě nedovedu představit). Navíc to musí být šaty dlouhé až ke kotníkům a musí mít aspoň trochu rukávy, jinak bych se těsně před každým jednotlivým vyjitím ven musela oholit, což stojí spoustu času a v konečném důsledku i peněz. Epilace u mě nepřipadá v úvahu, zkusila jsem to jednou a ta bolest byla příšerná. Šaty se i snáz někde zatrhnou, zaseknou nebo o něco ušpiní, a pokud nejsou dlouhé, člověk si musí neustále dávat pozor, jestli ho moc neodhalují, když sedí nebo když fouká vítr. Mám prostě radši kalhoty, jsou praktičtější. Jak moc si vedle mě muž připadá jako muž, mě nezajímá, to je jeho věc.
2 odpovědi