Autor trochu přehání, ale jinak má pravdu v tom, že nejzápadnější kout naší země není podle objektivních a měřitelných parametrů zrovna vysněným místem k životu. Chyba se velmi pravděpodobně stala už v roce 1918, kdy byla tato část Rakouska-Uherska násilím a proti vůli tehdejších obyvatel přičleněna k ČSR. Potom následovaly jen samé nepěkné věci, které vyústily v radikální a do té doby nevídané řešení - úplnou výměnu obyvatelstva. Jenže nově příchozích nebylo dost a těch, kteří se v kraji hodlali usadit natrvalo a chtěli z něj nejen brát, ale něco v něm i vybudovat, bylo ještě méně. Po značném úsilí se podařilo jakž takž znovu rozběhnout průmysl i zemědělství, které ale bez potřebného know-how byly udržitelné jen v prostředí centrálně plánovaného hospodářství. Po šokovém přechodu k tržní ekonomice kraj padl na čumák a už nevzpamatoval.

To je těžké. Na jedné straně z této praxe přímo dýchá klientelismus, na druhou stranu ovšem, buďme upřímní, zrovna Bruntálsko nepatří k úplně atraktivním regionům a obce mohou být ještě rády, že tam vůbec někdo z mladých má ještě zájem bydlet. Stát by měl obcím umožnit nástroje efektivního řešení vylidňování i třeba za cenu velmi výhodného prodeje pozemků. Ovšem za transparentních podmínek, ne že na to dosáhnou jen vyvolení.

Britové jsou nevychovaní, Číňané hluční, Holanďané moc šetří, Češi nedokáží ocenit krásu chorvatského pobřeží, jenom ti Chorvati jsou nejspíš dokonalí. Akorát že vůbec nepochopili svoji roli. Tváří se sice jako mistři světa s právem soudit ostatní, ale pravda je taková, že jejich země kromě služeb turistům nemá absolutně co nabídnout. Nebýt dlouhatánského pobřeží, o nějž se ovšem nijak nezasloužili, byli by na tom úplně stejně jako ostatní státy západního Balkánu. Stačí se někdy projet chorvatským vnitrozemím a člověk uvidí, kam to po rozpadu Jugoslávie tato země, která nám kdysi byla vzorem, dovedla.

"...nyní máme docela slušný stát, respektovaný v celé Evropě i ve světě."

S tím bych si ovšem dovolil polemizovat, stejně jako s naším jednoznačným řazením na Západ. Není totiž tak důležité, kam se řadíme sami, ale spíše kam nás řadí ostatní. A s tím už to není tak růžové, jak bychom si představovali. Viz například nedávný průzkum provedený v rámci iniciativy Dobré ráno, Česko (Odkaz  ):

"Většina světa nás vidí jako průměrnou zemi, přičemž nejméně pozitivních hlasů ČR nasbírala v západní Evropě: nejméně nás za „nadprůměrnou zemi“ považují Francouzi (13 %, Italové 15 % a Němci 19 %). A dokonce 51 % Němců nedokázalo Česko rozpoznat na mapě. Zhruba polovina respondentů z Velké Británie, Francie a Německa nás řadí do kategorie východní Evropa."

Takže asi tak. Když se Češi 36 let od Sametové revoluce stále setkávají s podobným hodnocením, tak není divu, že si připadají jako Evropané druhé kategorie a fňukají. Přes autorovo zbožné přání to totiž má reálný důvod.

Církev to nechce, obec to nechce, žádný spolek o to zájem neprojevil, stát to také ve skutečnosti nechce, ale vzít si to musí, protože tak praví zákon. Zároveň se toho chce zbavit, jak nejrychleji to jen půjde. Názorná ukázka toho, jak jsou v tom našem krásném sudetském kraji víra, kostely, památky a vůbec všechno, z čeho se nedá nic vytřískat, ale naopak to jen žere na prachy, úplně u zadku. 😄

Je zajímavé, že když máte před jménem titul JUDr. nebo RNDr., tak jste automaticky "pan doktor", zatímco když máte za jménem Ph.D., tak většina lidí ani neví, co to znamená. 😄

Sledujeme poslední dějství zániku tradiční české levice. Pro pravicové voliče tu budou nadále pravicové strany, pro levicové voliče už jen uskupení označovaná za populistická, či přímo antisystémová a extrémistická.

Spíše než jako dokument o dezinformátorech vnímám "Reportáž psanou na benzínce" jako portrét jedné nešťastné paní, který poskytuje poměrně neobvyklý pohled do života tzv. "pražské kavárny". Většina si tyto samozvané věrozvěsty politického dobra představuje jako těžké intelektuály pyšnící se několika akademickými tituly, s nadprůměrnou životní úrovní, vždy upravené a s vytříbeným slovním projevem. Tady vidíme postarší tetku, která žije v nájemním bytě, o který navíc v době natáčení přišla, očividně si nijak nevyskakuje, na svůj vzhled příliš nedbá a že by intelektově nějak výrazně převyšovala průměr populace, to se také říct nedá. O tom, že je v životě nejspíš dost nešťastná, svědčí kromě množství vykouřených cigaret i zápal, s jakým jde do boje proti tzv. dezinformátorům, což občas nabyde až bizarních rozměrů. Ona v tom totiž vidí snad jediný smysl svého života. Její boj je ovšem předem odsouzen k nezdaru, a to zejména kvůli její vlastní argumentační slabosti. Frustrace se tak akorát prohlubuje a vše se opakuje. Ta paní by potřebovala nějakou terapii. Potom by možná byla schopna i odvádět nějakou profesionálnější práci.

Čím dál tím víc si kladu otázku: Má dnes vůbec Česká televize ještě nějaký smysl? V době záplavy internetových zpravodajských serverů, televizí s nejrůznějším obsahem a spousty streamovacích služeb? Co vlastně Česká televize nabízí jiného než tyto všem dostupné služby?

V demokracii má dostat prostor každý, a to i včetně těch, kteří to s demokracií ve skutečnosti nemyslí vážně. Demokracie se tím sice tak trochu střílí do vlastní nohy, ale jinak to nejde, už by to potom nebyla demokracie. Ve stabilizovaných a spokojených demokratických společnostech je běžné, že drtivou většinu hlasů ve volbách zpravidla inkasují strany, které jsou páteří systému, liší se jen v jednotlivostech, ale žádná z nich nechce otáčet kormidlem směrem k autoritářství. Nějaké hlasy získájí strany z pravého i levého okraje politického spektra, ovšem není jich tolik, aby to významně ohrožovalo systém.

To, že i se po 35 letech budování demokracie a kapitalismu najde takové množství lidí, které stačí na to, aby strana spojovaná s minulým režimem mohla reálně pomýšlet na návrat do poslaneckých lavic, svědčí maximálně o naší vlastní neschopnosti za tu dobu vytvořit skutečně funkční systém, který by o svých výhodách přesvědčil i ty největší pochybovače.

Porad jsou na tom s porodnosti o trochu lepe nez my. Ackoliv je otazkou, zdali se jim o to spise nepostarala jista etnicka mensina. Kdyz se clovek podiva, v jakych regionech byla porodnost nejvyssi, tak by skoro rekl, ze ano.

Otázkou ovšem je, jestli za ty peníze opravdu učí nebo se jedná o typický případ akademické "mrtvé duše", která má symbolický úvazek na pracovišti, kde se za celý rok neukáže, a to jen z důvodu zákulisní akademické politiky nebo kvůli přikrytí akreditace.

A už je to tady. Čína, která se postupně stala fakticky monopolním dodavatelem řady nezbytných komodit, začíná utahovat šrouby, aby pořádně vytrestala západní svět a mohla vystřídat Spojené státy na místě světového hegemona. Pro zisky pár boháčů (levná výroba) a dočasně vyšší životní úroveň širokých mas (levné dovozy) jsme prodali vlastní budoucnost.

Jestli to nebude tím, že v dnešní době, kdy má zvláště v mladší generaci vysokou školu každý druhý, už jenom samotná písmenka před jménem nestačí. Tolik kvalifikovaných pracovních míst prostě není. Doby, kdy byl vysokoškolský diplom automaticky vstupenkou mezi vážené odborníky, už jsou dávno pryč.

Výborný nápad. A při té příležitosti by ten obskurní spolek v čele s ještě obskurnějším předsedou mohli už konečně rozpustit.

Lidé, kteří žijí jinde, zase svým způsobem dotují Prahu, a to díky kouzlu zvanému rozpočtové určení daní, na jehož základě dostává Praha do rozpočtu daleko větší částky na jednoho obyvatele než kterékoliv jiné město v republice.

Problém s nedostatkem pediatrů se postupně vyřeší sám. Nebudou děti, tudíž nebudou potřeba ani ti pediatři.

Zařazení Česka na Západ je poněkud sporné. Kulturně a politicky jsme tam dříve nejspíš patřili, ale možná s výjimkou období panování Karla IV. jsme nikdy nebyli v centru dění, nikdy jsme nebyli tou zemí, která určuje trendy. Byli jsme spíše periferií Západu. Od 15. století už to s námi šlo jen z kopce. Kvůli husitství jsme se ocitli v mezinárodní izolaci a nejpozději od poloviny století se nám státy západní Evropy začaly neskutečně vzdalovat. Oni se v té době orientovali již převážně na zámořské objevy, mezinárodní obchod a kolonizaci zámořských teritorií, což jim přineslo neskutečné bohatství, které potom mohli investovat do rozvoje umění a vědy, což později odstartovali průmyslovou revoluci a přineslo další zisky a pokrok. Zbohatnutí širších vrstev obyvatelstva vyvolalo tlak na politické změny, což položilo základy moderní demokracie. Oproti tomu jsme my až do konce 18. století zůstali zemědělskou zemí s absolutistickým způsobem vlády a omezenými právy jednotlivce, která navíc postupně zcela ztratila svou suverenitu. Politické a ekonomické změny k nám dorazily se značným zpožděním, ale ano, do zemí na východ od nás často nedorazily vůbec.

Takže z mého pohledu bychom Západem chtěli být, ale až tak úplně jsme jím nikdy nebyli. Koneckonců, zeptejte se nějakého Francouze, Brita, Holanďana či Švéda, jestli si myslí, že Česko je spíše Západ nebo spíše Východ. Myslím, že je naprosto jasné, jak vám odpoví.

Kdyby radši hejtmani z Babišovy stáje dělali to, co mají. Konkrétně paní Mračková Vildumetzová by třeba mohla uvést do pořádku krajské zdravotnictví. Proti nové ředitelce krajské nemocnice tam zaměstnanci sepsali petici. Jenže taková věc zjevně obnáší mnohem víc práce než si koupit hlasy voličů za peníze z krajského rozpočtu.

Hlavně toho Zádamského už by konečně mohli za něco dostat do tepláků. Dokud budou lidé jako on na svobodě, paktovat se s politiky a hrát si na ctihodné občany, neuvěřím v existenci právního státu v ČR.