Protože název měsíce prosince najdeme i u jižních Slovanů, a to ve formě “prosinac”, bude starý výklad o “prasinci” asi nesprávný. Pravděpodobněji je spojen se slunečním svitem - odvozen od slovesa “prosinouti”.

Indiánské rezervace a koncentrační tábory mají něco společného, ale určitě nejde rezervace nazvat formou koncentračních táborů.

Na to byly i nejmenší rezervace příliš velké, ale hlavně jejich obyvatelé mohli rezervace opustit a usadit se jinde, ztráceli tím ivšem technicky kmenovou příslušnost, resp. práva na vládní příděly, a stávali se technicky, z pohledu práva, Američany. Neplatilo to v praxi bezezbytku, ale v případech, kdy se zasahovalo proti indiánům opouštějícím hromadně rezervaci, to bylo proto, že byli považováni za vojenskou hrozbu. Zhruba do 30. let 20. století se ale tak nějak předpokládalo, že by se rezervace měly časem rozparcelovat mezi kmenové příslušníky jako farmy a ranče v osobním vlastnictví.

Upir je složenina z předpony “u”, což je praslovanský zápor, a kořene “pir”, což je starý výraz pro hranici, míněno vatru. “Upir” je tedy nebožtík, kterého nespálili. Létající upír je letupir, což se vyslovovalo s počátečním “n”, aby se vyslovením svého pojmenování upír nepřivolal.

Upírem se může stát skutečně každý, kdo neprošel před pohřbem kremací. Kůže se stahuje, takže se vycení zuby a opticky prodlouží nehty, mohou se i zvednou oční víčka. Břicho se plní krví z praskajících vlásečnic, část jí odtéká jícnem a může vycházet do úst, takže zamaže rty. V rozkládajícím se těle se hromadí plyny, ale hrudník se nemůže moc rozpínat kvůli žebrům. Když se rakev s nebožtíkem otevře, může se stát, že se se změnou tlaku tělo prudce pohne, jak plyny vyrazí ústy ven. Byly zaznamenány i případy, kdy se tělo v rakvi vztyčilo napůl do sedu. A plyny mohou uniknout se zvukem, připomínajícím zakvílení.

Koukám, že se tady zas urodilo generálů…

Jasně, že byla v roce 1968 byla mezi okupačními vojáky spousta Ukrajinců. Byli to většinou záklaďáci, kterým do hlav nabulíkovali, že tady řádí fašisté. Mezi důstojníky i v politbyru byli samozřejmě taky Ukrajinci (většinu ovšem měli Rusové), to byli ovšem v prvé řadě komunisté. Nechtěli nás obsadit, aby nás připojili k Ukrajině (ani k Rusku), ale aby nám zabránili utéct od komunistů.

V roce 1945 nás od nacistů osvobodili sovětští vojáci, z valné části Ukrajinci (Ukrajinců v Sovětské armádě sloužilo procentuálně podstatně víc než Rusů, protože Sovětská armáda poté, co přešla z defenzívy do ofenzívy, doplňovala mužstvo mnohem víc z odvodů na předtím okupovaných územích, než rekrutací v zázemí). Sovětští vojáci se většinou chovali neporovnatelně lépe než nacisté. Řadoví vojáci to podle všeho brali skutečně jako osvobozování. Stalin a sovětská věrchuška ovšem v tu dobu už potichu plánoval další kolo války – proti Západu. V jeho plánech jsme byli budoucí součást bolševického světa bez ohledu na to, že se sovětská armáda z Československa stáhla (po ujištění československých bolševiků, že provedou bolševizaci naší země i bez zásahu sovětské armády). Plány na válku naštěstí byly se Stalinovou smrtí naštěstí dočasně odsunuty a nakonec víceméně uloženy k ledu (ne opuštěny! Jen sovětské politbyro necítilo vojenskou sílu Varšavské smlouvy nikdy dostatečnou na to, aby se nebálo možného neúspěchu). A spolu se Stalinovou smrtí skončila i u nás éra nejfanatičtějšich bolševiků, díky čemuž jsme se nestali zbídačenou kopií sovětského světa.

Tolik slov pro nic.

Nejprve si, tuším správně? Německo a Španělsko daly "neoddělitelná" víčka do národní legislativy. Protože se jim válely na plážích. Uvozovky píšu pro chudé duchem – a že jich je hodně – kteří si myslí, že je povinné pít z lahve s přidělaným víčkem. Není. Pokud se vám chce, klidně ho utrhněte. Přečetl jsem si s pobavením, ale trochu i se smutkem, kolik lidí píše se zadostiučiněním, že "jim" to víčko utrhli. No to toho nadělali, hotová vzpoura!

Velkovýrobci začali připravovat nové linky. V té době už bylo v podstatě rozhodnuto i bez EU, že víčka budou do budoucna spojená s lahví. Výrobcům se holt tolik nevyplatí mít dvě linky pro jeden nápoj než jednu. Takže bylo jasné, že s německým a španělským trhem se svezou i všechny sousední. Dalo by se říci, že prakticky celá EU. Snad Kypr by z toho vybruslil.

Kdo že je tady komik? 😆

Je mi příjemněji ve společnosti, kde se titulem neoslovuje.

Strávil jsem část života v zemích, kde je běžné tykání a oslovování křestním jménem, a ve srovnání s prostředím, kde se lpí na formálnějších způsobech (oslovování tituly, vykání) to bylo příjemné, milé, až osvobozující.

Ať jsem oblečený formálně či neformálně, vliv to na lidi kolem v mém případě moc nemá. Cestu k lidem otevírá víc úsměv než sako. Ale lidi mi většinou koukají do očí, ne na ohoz.

Luděk Olexa, 1975-1990 „senior specialista – státní správa“. Hroší kůže... po listopadu se hodně mluvilo o spolupracovnících, ale kmenoví zaměstnanci StB se pozornosti vyhnuli. Uměli v tom chodit, jako celek.

Řekl bych, že Putina to z míry nevyvádí; vzhledem k tomu, jak opakovaně chválil Stalinův “Velký skok” a jak v posledních letech zdůrazňoval soběstačnost (i v souvislosti s “Velkým skokem”), možná ty hrozící bankroty vítá, kdo ví? Já bych v návaznosti na jeho výroky z posledních let čekal postátňování a centralizaci průmyslu a návrat jeho financování stylem Gosbank.

I ukrajinská bojiště jsou ale specifická omezenou palebnou silou ukrajinské strany.

Za první světové války byla země nikoho široká třeba 100-200 m. Na Ukrajině dnes jsou to třeba 2-4 km! Ty je nutné překonat, a protože pohyb motorizovaných sil je omezený (terénem, ohrožením), stále musí nemalá část těch pěšáků překonávat tu šířku po svých.

Takže na jedné straně tu máme omezenou protipěchotní palebnou sílu (děla, raketomety), na druhé straně armádu lhostejnou k ztrátám obyčejných vojáků způsobem, jaký už na Západě není myslitelný. Myslitelný byl právě ještě za první světové války, pak se začal ve velkém přehodnocovat, druhá světová válka to dokončila. V Sovětském Rusku občanská válka tuto lhostejnost naopak posílila a druhá světová válka znovu (docela ilustrativní je, že péče o veterány v SSSR existovala jen na samoorganizované, dobrovolnické bázi, bez účasti státu).

Navíc v sovětské i v ruské armádě existovala a existuje výrazná sociální bariéra mezi řadovými vojáky a důstojníky, ale nenajdete tam dodnes profesionální, dlouho sloužící poddůstojnickou vrstvu, která je na Západě přirozeným prostředníkem mezi vojáky a důstojníky.

Komunisti od začátku uměli docela dobře PR (koneckonců i John Reed dostal za svých "Deset dní, které otřásly světem" carsky zaplaceno). Nicméně já věřím tomu, co řekl Karel Čapek: že jejich cílem není pomoc, ale moc.

Pokračujte a pište.

Jste skvělí.

Vydržte.

Poslední dobou mi Zemanovy bonmoty přijdou svým konečným vyzněním stále zábavnější, nemohu si pomoci 😀

Loni jsme jeli na dovolenou do Chorvatska a do Bosny. Je výborné, jak jsou všechny státy propojené dálnicemi: Rakousko a Slovinsko, Slovinsko a Chorvatsko, ba i to Chorvatsko s Bosnou a Hercegovinou. Jen Česko s Rakouskem dál nic…

Ostartovalo a 1) nabralo směr, který mířil koridorem mimo kontrolu povstalců nad řídce osídlenou krajinu, 2) prudce změnilo kurz k Tartusu, 3) po průletu nad Homsem, kde mohlo být zpozorováno změnilo prudce kurz k blízkému Libanonu, 4) začalo kličkovat a pak měnit kurz a snižovat výšku, přičemž se zdá, že se přizpůsobovalo hornatému reliéfu.

První dva manévry byly nejspíš plánované. Třetí mohl být plánovaný, nebo reagovat na situaci.

Čtvrtý mohl být rovněž plánovaný, ale podle mého byl spíše reakcí na hrozbu.

Al-Asada dohnal rok 2015. Tehdy Íránci upozornili osobně Putina, že bez ruské vojenské podpory je pád režimu záležitostí nanejvýš měsíců, možná už týdnů.

I argumentace autora využívá emoční manipulace.

Je pravda, co jsem před mnoha lety slyšel, že tam Andrej poznal Moniku a přesunul ji pak k sobě jako “sekretářku”, nebo je to fáma?

Mýty a propagandu potřebují k získání sebevědomí nejen národy slabého ducha. Skotům bych slabého ducha nepřipisoval, proto doporučuji přečíst si knihu Stephena Reichera a Nicka Hopkinse "Self and Nation", která se zabývá lidovým nacionalismem a spoustu příkladů si bere právě ze skotského prostředí, odkud oba autoři pocházejí. Pomyslnou perličkou na samém vrcholu tamní pyramidy mýtů by mohlo být odhalení pomníku Williamu Wallaceovi - sochy s tváří Mela Gibsona.

Podobné zapřahání archeologie a historie do služeb politiky bylo k vidění i na Západě (ve Francii, Británii...) přinejmenším do druhé světové války. Zatímco na Západě se po válce věda od politiky emancipovala a národní mýty zůstaly v lidové rovině, u nás to za komunistů nejen pokračovalo, ale vliv politiky naopak ještě zesílil, a historie s archeologií se nesměle začaly plížit vlastní cestou snad až v 80. letech s novou generací historiků, která pak po roce 1989 zahájila ve velkém kritické přezkoumávání dosavadních pohledů na dějiny. Svůj výraz ve formě široce dostupné to našlo najmě v Pasekových Velkých dějinách zemí Koruny české.

Do jisté míry platí, že čím politicky slabší pozice nějakého národa či etnika, tím více se upíná k historickým mýtům, často až nesmyslným. Ale lidové pojetí Velké Moravy zásadně nevybočuje z evropské normy, a to, že se na Slovensku tohle pojetí dostalo znovu do vrcholné politické roviny... inu, uvidíme, jak to s tím bude dál. V mnoha západních zemích spíš opadá lidový zájem o dějiny obecně, není to nijak prvořadé téma.