Protože název měsíce prosince najdeme i u jižních Slovanů, a to ve formě “prosinac”, bude starý výklad o “prasinci” asi nesprávný. Pravděpodobněji je spojen se slunečním svitem - odvozen od slovesa “prosinouti”.

Indiánské rezervace a koncentrační tábory mají něco společného, ale určitě nejde rezervace nazvat formou koncentračních táborů.

Na to byly i nejmenší rezervace příliš velké, ale hlavně jejich obyvatelé mohli rezervace opustit a usadit se jinde, ztráceli tím ivšem technicky kmenovou příslušnost, resp. práva na vládní příděly, a stávali se technicky, z pohledu práva, Američany. Neplatilo to v praxi bezezbytku, ale v případech, kdy se zasahovalo proti indiánům opouštějícím hromadně rezervaci, to bylo proto, že byli považováni za vojenskou hrozbu. Zhruba do 30. let 20. století se ale tak nějak předpokládalo, že by se rezervace měly časem rozparcelovat mezi kmenové příslušníky jako farmy a ranče v osobním vlastnictví.

Upir je složenina z předpony “u”, což je praslovanský zápor, a kořene “pir”, což je starý výraz pro hranici, míněno vatru. “Upir” je tedy nebožtík, kterého nespálili. Létající upír je letupir, což se vyslovovalo s počátečním “n”, aby se vyslovením svého pojmenování upír nepřivolal.

Upírem se může stát skutečně každý, kdo neprošel před pohřbem kremací. Kůže se stahuje, takže se vycení zuby a opticky prodlouží nehty, mohou se i zvednou oční víčka. Břicho se plní krví z praskajících vlásečnic, část jí odtéká jícnem a může vycházet do úst, takže zamaže rty. V rozkládajícím se těle se hromadí plyny, ale hrudník se nemůže moc rozpínat kvůli žebrům. Když se rakev s nebožtíkem otevře, může se stát, že se se změnou tlaku tělo prudce pohne, jak plyny vyrazí ústy ven. Byly zaznamenány i případy, kdy se tělo v rakvi vztyčilo napůl do sedu. A plyny mohou uniknout se zvukem, připomínajícím zakvílení.

Terazky? 😀

Jistý si samozřejmě nejsem, takže se toho možná nedožijete, hochu.

To bude asi jen vtip, co? Za klávesnicí se toho nakecá…

Soudě podle Vašich komentářů schází ještě hodně let i Vám. Snad se toho dožijete.

Ty jsi byl na vojně? No hotovej generalissimus!

Koukám, že se tady zas urodilo generálů…

Víš o ní pšouk, trapesi 😊

Kučaba nic neumí a nikdo ho nechce!!! Něco se mu řekne a hned je mimo realitu. Je to další pisálek.

O jakých komunistických soudech? To byste mohl poznat jedině tak, že byste si sundal z očí ideologické klapky. To podle všeho nehrozí.

O rozsudcích rozhodovalo vedení KSČ, soud jenom prováděl politická rozhodnutí přijatá předem. A byť naoko, v divadelní frašce, rozhodoval většinou na základě "přiznání" obviněných – a přiznání byla prakticky bez výjimky vynucovaná mučením.

Na tom, co píšete, je asi tolik pravdy, jako že Židé chtěli opravdu ovládnout svět a ponížit árijskou rasu.

Vámi zmíněné Bilakovy paměti jsou jistě zajímavým dokumentem (ovšem s přihlédnutím k době a kontextu vzniku). Je to ovšem jednostranný pohled jednoho z čelných aktérů, který se jimi snažil ospravedlnit, a to aktéra, který byl a zůstal politickým fanatikem, a to stoupencem ideologie, která vědomě ospravedlňovala lež jako prostředek dosažení vyššího cíle.

To, co předcházelo obsazení Československa, lépe popsali objektivnější autoři.

To nebyly “armády svazových republik.” Sovětská armáda byla jen jedna a nebylo dáno, že se základní služba slouží v republice bydliště - tak to ostatně bylo i u nás (nebo v další “socialistické” federaci: Jugoslávii). Slováci sloužili klidně v České republice a naopak, stejně jako Uzbek mohl sloužit na Ukrajině a Rus v Kirgizstánu. Rusů sloužilo nejvíc v Rusku, protože jich bylo nejvíc a Rusko rozlohou největší. Ale útvary dislokované v jednotlivých republikách byly prostě útvary dislokované v těchto republikách, ne útvary složené z Ukrajinců, Tádžiků apod., a už vůbec ne jakési “armády svazových republik.”

Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že Fiala neziskovku na postavení žen v Bangladéši desetimilióny ze státního rozpočtu fakt nečerpal a že o člověku, který tomu věří, si lze pomyslet jediné – a nebudu chodit kolem horké kaše: že je to hlupák.

Jasně, třeba zákonem, kterým se ruší zbytečné, účelově založené neziskové organizace?

Víte, odkdy se tomu u nás začalo říkat "socialismus"?

Víte, že za socialistické země se v různé fázi označovaly i Francie, labouristická Británie nebo Švédsko? A víte, v čem byl zásadní rozdíl mezi těmito zeměmi a tzv. socialistickým táborem? Ve vládě práva. Země pod vládou komunistů, které se samy označovaly za "socialistické" (což nebyly všechny) byly ve skutečnosti spravovány velmi rozdílnými způsoby. Některé důsledně následovaly stalinský model, ovšem vždy nevyhnutelně nějak zkombinovaný s předstalinským dědictvím. My to naštěstí kombinovali se zděděnou robustní byrokratickou infrastrukturou, vysokou úrovní vzdělání a také dědictvím politického pluralismu, takže jsme navzdory kolektivizaci a prakticky úplnému znárodnění nevypadali jako Albánie. Na druhou stranu Kambodža měla ve chvíli, kdy ji ovládli komunisté, ještě horší startovní pozici, takže se tamní systém lišil od albánského ještě mnohem víc, než albánský od československého. A byl také podstatně krutější než albánský a mnohem, mnohem krutější než československý za Gottwalda. Jiné východoevropské země stalinský model nenapodobovaly zdaleka v takové míře (NDR nebo Maďarsko, a ještě podstatně méně Jugoslávie). Všechny tyhle země měly společný jeden hlavní prvek: represivní aparát vycházející ze sovětské Čeky/NKVD. Ten ale těžko budeme označovat za prvek "socialistický," že. Tolik k "socialismu"

Předtím tím takzvaným socialismem u nás byla státním zřízením tzv. lidová demokracie. To bylo nejrepresivnější fází komunistické vlády u nás. Můžeme tedy s nacismem srovnávat lidovou demokracii? Třeba mírou represí?

Dnes a denně na diskusi čtu příspěvky, jež jsou plodem didaktické metody "za každou hrubku známka dolů!" (Často i ve slohovkách.) A jak vidím, spousta lidí si ze školy odnesla, že i diskusní příspěvky se hodnotí stejně.

Jasně, že byla v roce 1968 byla mezi okupačními vojáky spousta Ukrajinců. Byli to většinou záklaďáci, kterým do hlav nabulíkovali, že tady řádí fašisté. Mezi důstojníky i v politbyru byli samozřejmě taky Ukrajinci (většinu ovšem měli Rusové), to byli ovšem v prvé řadě komunisté. Nechtěli nás obsadit, aby nás připojili k Ukrajině (ani k Rusku), ale aby nám zabránili utéct od komunistů.

V roce 1945 nás od nacistů osvobodili sovětští vojáci, z valné části Ukrajinci (Ukrajinců v Sovětské armádě sloužilo procentuálně podstatně víc než Rusů, protože Sovětská armáda poté, co přešla z defenzívy do ofenzívy, doplňovala mužstvo mnohem víc z odvodů na předtím okupovaných územích, než rekrutací v zázemí). Sovětští vojáci se většinou chovali neporovnatelně lépe než nacisté. Řadoví vojáci to podle všeho brali skutečně jako osvobozování. Stalin a sovětská věrchuška ovšem v tu dobu už potichu plánoval další kolo války – proti Západu. V jeho plánech jsme byli budoucí součást bolševického světa bez ohledu na to, že se sovětská armáda z Československa stáhla (po ujištění československých bolševiků, že provedou bolševizaci naší země i bez zásahu sovětské armády). Plány na válku naštěstí byly se Stalinovou smrtí naštěstí dočasně odsunuty a nakonec víceméně uloženy k ledu (ne opuštěny! Jen sovětské politbyro necítilo vojenskou sílu Varšavské smlouvy nikdy dostatečnou na to, aby se nebálo možného neúspěchu). A spolu se Stalinovou smrtí skončila i u nás éra nejfanatičtějšich bolševiků, díky čemuž jsme se nestali zbídačenou kopií sovětského světa.