Děkuji za odpověď, je to zajímavé čtení o ještě zajímějších událostech. Ještě se zeptám, bydlel dotyčný kdysi právě ve vašem domě, nebo si vás prostě nějak... Vyhlédl? Ty shody jsou fascinující.
Náš dům byl kdysi majetkem Matice školské, která ho zakoupila pro českou menšinu. Jinak byla vesnice plně německá. Československá vláda podporovala stavbu českých škol v sudetské části republiky a tak nuceně zabírala části statků a umísťovala do nich školy. Děti lákala třeba na svačiny zdarma. Jestli tu bydlel jsem zatím nezjistil, ale je velký předpoklad, že ano. Od narození mě ten dům fascinoval a přitahoval, měl jsem pocit, že jsem jeho součástí. Když ho potom děda s babičkou převedli na mně, byl jsem konečně doma. A začal jsem vnímat, že je tu ještě někdo, koho nevidíme... První manželství se mi nevyvedlo a bývalá žena mi tvrdila, že tu na ni něco útočilo. Druhá žena mi jednoho dne řekla, jestli taky vím o tom stínu, co stojí v koutě místnosti a sleduje nás. Tím mě překvapila, ale komunikovala s ním slušně a smířlivě a zdálo se, že ji plně toleruje (když to píšu, mám pocit, že jsem blázen, ale prožil jsem to). Celé noci se mi zdávalo o hledání něčeho ve starých domech. Nemohl jsem zjistit co to je. Čím víc jsem se blížil k psaní kroniky, tím bylo naléhání silnější. Když jsem potom držel kroniku v ruce a objevil svoje písmo, skoro se mi zastavilo srdce. Zároveň jsem věděl, že ji nedržím v ruce poprvé... to bylo divné. Ale po uveřejnění několika článků v místním tisku o historii školy a kontaktování potomků (kteří byli neskonale šťastní a ve věku 80 let přijeli na návštěvu obce) vše ustalo. Zmizely sny, zmizel stín a já našel klid. Píšu kroniku obce, pokračuji v úkole....
Mě to vážně zajímá - co chtěl a jak vám to sdělil?
Mnoho let tu v domě bylo slýchat zvuky, kroky a třeba i štípání dřeva. Neslyšel jsem to jen já, bylo to i přes jednu generaci. Kočky sledovaly pohyb po místnosti a na tváři byl cítít závan procházející osoby. Neměl jsem strach, měl jsem pocit, že spíš si mě vybral a dohlíží na mně, než přijde správná chvíle. Osud mne dovedl k funkci kronikáře obce a celý můj život k tomu směřoval. Při návštěvě archívu jsem objevil kroniku a v ní moje písmo.... akorát z roku 1935. Písmo hned poznaly i moje děti. Dokonce i chyby v textu opravené stylem, jakým to dělám já. Noc před návštěvou archívu byl duch neodbytný, dokonce jsem cítil doteky. Jinak vždy stával v koutě místnosti a jakoby čekal. Vidět byl jen koutkem oka, nebo spíš pocitově. Moje dcera dodnes odmítá jezdit na návštěvy, protože se vůči ní choval nepřátelsky. Podařilo se mi najít potomky a spojit se nimi. Byl to kdysi učitel v naší obci, kde vedl českou menšinovou školu v německé vesnici. Ani jeho potomci o tom nevěděli. Po tom všem mi ve snu poděkoval a zmizel. Navždy... Zajímavé bylo, že zemřel pět let před mým narozením asi 100 dní před svými 53. narozeninami. Já ho objevil zhruba 100 dní před svými 53. narozeninami. Navštívil jsem hrob, rozloučil se s ním. Přišlo mi, že chtěl, aby se rodina dozvěděla o jeho působení v naší vesnici a aby vyšlo najevo, co tady dokázal. Protože to v roce 1935 jako český učitel neměl v německé obci plné henleinovců lehké. Pokud vás duch obtěžuje, stačí ho poprosit, aby vám ve snu sdělil, co chce.... Mně se zdálo o skupině dětí u jednoho ze statků. Později jsem zjistil, že tam byla škola.
Vždycky je to o lidech.
Řidičák na velkou motorku už mám přes dvacet let. Loni jsem ji i konečně koupil a s pár stovkami najetých km vyrazil s kamarády do Švédska. Tam i zpět asi 3700 km.
Celý výlet proběhl v pohodě, stačí jen používat mozek.
Řidičák na motorku 35 let.... letos se za mnou vytlačovala dvě auta. Tak dlouho, až o mně jedno zavadilo.... Asi jsem málo myslel....
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Situace přesně vystihuje dnešní dobu.... Úředníci nechají utratit veverku, ale aby řešili migraci, chudobu, násilnosti... Na to není prostor.